8 Azs 117/2026

Plný text

8 Azs 117/2026-37
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Radima Kadlčáka v právní věci žalobce: A. F. K., zast. Mgr. P. L., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2026, č. j. OAM-826/BA-BA02-BA03-Z-2026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2026, č. j. 35 A 31/2026-43,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2026, č. j. 35 A 31/2026-43, se ruší.

II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 7. 2026, č. j. OAM-826/BA-BA02-BA03-Z-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

V. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. P. L., advokátce, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 21 199,20 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] V této věci rozhodoval Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) o nutnosti zkoumat soukromý a rodinný život cizince při posouzení možnosti užít zvláštních opatření podle § 47 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, když správní orgán rozhoduje o zajištění podle § 46a odst. 1 téhož zákona.

[2] Žalobce, státní příslušník Ghanské republiky, přicestoval do České republiky v roce 2016, kdy také poprvé neúspěšně žádal o mezinárodní ochranu. V roce 2021 byl v Maďarsku odsouzen ke 13 měsícům trestu odnětí svobody za převaděčství, načež mu byl zakázán vstup a pobyt na území členských států EU a přikázáno vycestování ze Schengenského prostoru, žalobce se ovšem namísto toho vrátil do ČR. Zde byl následně dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody, poprvé za legalizaci výnosů trestné činnosti na dva roky a podruhé za krádež na dva měsíce. Z vězení byl podmíněně propuštěn dne 15. 6. 2026, načež se dne 18. 6. 2026 pokusil svou pobytovou situaci řešit s policií, která jej zajistila dle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Na základě zajištění byl žalobce umístěn do zařízení pro zajištění cizinců.

[3] Dne 24. 6. 2026 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jako důvody uvedl dlouhodobý pobyt v České republice, onemocnění HIV, astma a partnerský vztah s českou občankou. V reakci na tuto žádost rozhodl žalovaný dne 1. 7. 2026 podle § 46a odst. 1 písm. e) ve spojení s odst. 5 zákona o azylu, že žalobce bude do 11. 10. 2026 zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Alternativa zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebyla podle žalovaného použitelná, neboť pro možnost osobně se hlásit na pracovišti správního orgánu za účelem kontroly žalobce nedisponoval financemi ani majetkem, které by mohl poskytnout jako záruku a které by potřeboval pro pravidelné cesty na toto pracoviště. Zdržování se v přijímacím a pobytovém středisku pak nebylo vhodné, neboť v případě žalobce neexistovala motivace pro setrvání a žalovaný v něj neměl důvěru vzhledem k předchozí trestné činnosti.

[4] Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). V žalobě namítal, že žalovaný jej neposuzoval individuálně a nevzal v potaz jeho vzorné chování vedoucí k podmíněnému propuštění z výkonu trestu, zajištěné bydlení, příslib zaměstnání a partnerský vztah. V tomto ohledu byly zcela opomenuty deklarace jeho partnerky a její matky o ochotě žalobce ubytovat a podporovat ho, které svědčily pro použití mírnějšího opatření podle § 47 zákona o azylu. Zásah do soukromého života žalobce bylo přitom nezbytné posoudit s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný dále dostatečně neprokázal splnění podmínek § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, namísto toho pouze přebíral argumentaci z předchozího rozhodnutí o zajištění vydaného policií. Navíc v napadeném rozhodnutí nebyl dostatečně posouzen zdravotní stav žalobce.

[5] Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Podle něj existovaly důvody domnívat se, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Uvedl, že existence azylově relevantních důvodů nutně nemusí vylučovat účelovost žádosti, jestliže z ní plyne motivace zmařit výkon rozhodnutí o návratu, což podpořil odkazy na judikaturu NSS a stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie. V neprospěch žalobce zde hovořilo, že pobýval na území ČR více než rok bez pobytového oprávnění, vztahuje se na něj maďarské rozhodnutí o navrácení a o mezinárodní ochranu již dříve neúspěšně žádal. Navíc současná žádost byla podána až několik dní po zajištění policií.

[6] K žalobcovu zdravotnímu stavu krajský soud uvedl, že v zařízení pro zajištění cizinců je dostupná dostatečná zdravotní péče, a ačkoliv jej lze skutečně hodnotit jako žadatele se zvláštními potřebami, nevyžaduje specifický režim, který by nebylo možné v zařízení zajistit. Jeho další nemocniční kontrola v rámci sledování HIV je navíc plánována až na říjen 2026, přičemž zajištění má trvat jen do dne 11. 10. 2026. Žalovaný přitom s HIV i astmatem dříve strávil bez problémů 20 měsíců ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody.

[7] Ohledně neúčinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu krajský soud uvedl, že ač jejich použití nelze paušálně vyloučit, situace žalobce, jak ji popsal žalovaný, nezakládá očekávání, že by se dobrovolně podrobil uloženým omezením. I přes existenci bydliště a partnerského vztahu totiž krajský soud dospěl k tomu, že jeho opakovaná trestná činnost a absence majetku či financí, které by mohl poskytnout jako záruku, nezakládají důvěru v to, že by zvláštní opatření bylo dostatečné.

[8] Dále krajský soud, s poznámkou, že v tomto směru žalobce nic nenamítal, osvětlil, že žalovaným zvolená doba zajištění odpovídá předpokládané délce řízení o mezinárodní ochraně, s přihlédnutím k délce rozhodování, která v tomto řízení může nastat. Přiměřenost doby zajištění na 110 dní podpořil krajský soud také odkazem na judikaturu NSS. Naopak se krajský soud odmítl zabývat dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, neboť podle zákona o azylu nemá žalovaný povinnost je zkoumat a v případě žalobce ani nenastala žádná zcela výjimečná situace, která by vyvolala nutnost uvažovat o uplatnění čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[9] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

[10] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud dostatečně nepřezkoumal podmínky podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V tomto kontextu odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2025, č. j. 5 Azs 129/2025-22, ve kterém NSS dovodil nutnost posuzování jednotlivých podmínek zmíněného ustanovení samostatně a ve vzájemných souvislostech a zdůraznil, že předchozí porušení zákona nemůže samo o sobě odůvodnit nevyužití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Stejné závěry má podporovat také rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2026, č. j. 5 Azs 240/2025-21.

[11] Krajský soud se při posuzování možnosti využití zvláštních opatření nedostatečně vypořádal s aktuálními okolnostmi stěžovatelova života, konkrétně se zajištěným bydlením, příslibem práce a přítelkyní, která je ochotna jej podporovat. Zároveň krajský soud nepřiznal dostatečný význam stěžovatelovu dobrému chování ve výkonu trestu odnětí svobody, které vedlo k podmíněnému propuštění, a jeho aktivitě v kontaktování úřadů a řešení své pobytové situace. Napadený rozsudek stavěl do popředí stěžovatelovu minulost, zatímco jeho aktuální vzorné chování bagatelizoval.

[12] Stěžovatel dále argumentuje, že samotné podání žádosti o mezinárodní ochranu až po zajištění policií neprokazuje její účelovost a žalovaný měl uvést konkrétní skutečnosti, které ji odůvodňují. Celkově žalovaný vycházel předně ze stěžovatelovy minulosti a nezohlednil vývoj jeho osobní situace. Krajský soud se pak nedostatečně vypořádal se související žalobní argumentací, což je v rozporu s požadavky uvedenými v rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid proti C, B a X, podle kterých má být soudní přezkum skutečný a účinný.

[13] V další kasační námitce stěžovatel poukazuje na nedostatečné posouzení dostupnosti léčby vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, což má být v rozporu se čl. 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 ze dne 14. května 2024, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu. Za problematické také považuje kategorické odmítnutí aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzhledem k zásahu do soukromých a rodinných vazeb, ke kterým jeho zajištěním došlo.

[14] Mimoto stěžovatel také namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s délkou zajištění, když převzal obecnou konstrukci žalovaného, aniž by poskytl individualizované posouzení nezbytnosti trvání tohoto opatření. Závěrem kasační stížnosti pak označuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť nevysvětluje, proč aktuální situace stěžovatele nemění nic na závěru o neúčinnosti zvláštního opatření.

[15] Nad výše uvedené obsahovala kasační stížnost též žádost o odměnu ustanovené zástupkyně, o které krajský soud v napadeném rozsudku nerozhodl.

[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud se žalobními námitkami dostatečně vypořádal, přičemž kasační námitky jsou zcela účelové a nemohou při konfrontaci s napadeným rozsudkem obstát. Z tohoto důvodu se odvolal na své původní rozhodnutí a rozsudek krajského soudu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[17] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takové vady NSS neshledal, přistoupil tedy k posouzení kasačních námitek.

[18] Kasační stížnost je důvodná.

[19] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

[20] Jak bude vyloženo níže, v nynějším případě je ve vztahu k jedné z námitek dán druhý z těchto možných důvodů. Usnesením ze dne 15. 9. 2026, č. j. 22 Ads 53/2026-25, byla rozšířenému senátu předložena otázka, zda přijatelnost jedné kasační námitky zakládá bez dalšího přijatelnost celé kasační stížnosti. Nyní rozhodující senát se proto z procesní opatrnosti rozhodl již na základě shledané přijatelnosti jedné kasační námitky posoudit všechny kasační námitky věcně.

[21] NSS se standardně jako první zabývá námitkou nepřezkoumatelnosti. Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, neboť jen tehdy může NSS přistoupit k věcnému hodnocení uplatněných námitek (srov. bod 18 rozsudku NSS ze dne 9. 12. 2021, č. j. 8 Afs 266/2019-53). Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost ve dvou ohledech, nejprve ve věci nedostatečného posouzení délky zajištění a pak ohledně chybějícího vysvětlení, proč jeho aktuální situace nemění závěr o neúčinnosti zvláštního opatření. Krajský soud ovšem zvolenou délku zajištění přezkoumal a osvětlil detailně v bodech 33-37 napadeného rozsudku a k závěru ohledně vztahu aktuální situace stěžovatele a neúčinnosti zvláštního opatření se vyjádřil, ač stručně, v bodech 31 a 32. Námitky nepřezkoumatelnosti tak nejsou důvodné.

[22] Stěžovatelova námitka, že samotné podání žádosti o mezinárodní ochranu až po zajištění policií neprokazuje její účelovost, nebere v úvahu judikaturu NSS, která v minulosti dovodila váhu takového podání pro posouzení účelovosti. V tomto směru například v bodě 16 rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. 2 Azs 329/2017-66, NSS konstatoval, že „skutečnost, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu až poté, co byl zajištěn v návaznosti na uložené správní vyhoštění, je tedy významným ukazatelem, že zajištění stěžovatele bylo na místě.“ Pro doplnění je vhodné poukázat též na bod 14 rozsudku NSS ze dne 12. 3. 2020, č. j. 7 Azs 426/2019-38, kde je uvedeno, že podání žádosti až po zajištění žadatele „je velice silnou indicií k tomu, že žádost byla podána pouze za účelem zabránit hrozícímu vyhoštění.“ Konstantní judikatura tedy stanoví, že podání žádosti až po zajištění žadatele zakládá důvodnou domněnku o účelovosti a je na žadateli, aby ji případně vyvrátil (viz též rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48, č. 1724/2008 Sb. NSS). V nyní projednávané věci stěžovatel podal žádost téměř týden po zajištění, konkrétně dne 24. 6. 2026, což mohlo vyvolat vážné pochybnosti obdobně jako ve výše zmíněných případech. Zároveň tuto domněnku o účelovosti nevyvracel, pouze napadal její význam pro celkové posouzení. Tato námitka je proto nedůvodná.

[23] Co se týče argumentace požadavky rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, podle kterého má být soudní přezkum skutečný a účinný, je třeba zdůraznit, že stěžovatel tímto rozhodnutím argumentuje zcela obecně. Zmíněný rozsudek v bodě 87 v tomto směru uvádí, že „aby takový režim ochrany účinným způsobem zajišťoval dodržení striktních podmínek, které musí splňovat zákonnost opatření spočívajícího v zajištění podle směrnice 2008/115, směrnice 2013/33 nebo nařízení č. 604/2013, musí být příslušný soudní orgán schopen rozhodnout o každé relevantní skutkové a právní okolnosti za účelem ověření této zákonnosti. Za tímto účelem musí mít možnost zohlednit skutkové okolnosti a důkazy uplatněné správním orgánem, který nařídil původní zajištění. Musí mít rovněž možnost zohlednit skutečnosti, důkazy a vyjádření, která mu dotyčná osoba případně předloží.“ V nyní projednávané věci ovšem z ničeho nevyplývá, že by tyto požadavky nebyly naplněny. Ani tato stěžovatelova námitka tak není důvodná.

[24] K námitce nedostatečného posouzení zdravotního stavu a možností léčby NSS konstatuje, že požadavky kladené v tomto směru dovodil v minulosti např. v bodě 18 rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 1 Azs 110/2017-42, či v bodech 13-14 rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č. j. 10 Azs 280/2017-33. Oba rozsudky se sice zaměřují na posouzení správním orgánem, ovšem jejich závěry jsou aplikovatelné i na rozhodnutí soudů. Stěžovatel totiž v kasační stížnosti nenapadal posouzení ze strany žalovaného a označil za nedostatečný v tomto směru toliko napadený rozsudek. Ten ovšem naplnil požadavky judikatury, když se rozsáhle a individualizovaně zabýval zdravotním stavem stěžovatele v bodech 20-26. I tato námitka je proto nedůvodná.

[25] Krajský soud ovšem pochybil, když v bodě 39 napadeného rozsudku konstatoval, že „žalovaného netížila povinnost posuzovat dopady rozhodnutí o zajištění do soukromého a rodinného života žalobce.“ Takový závěr je totiž v rozporu se závěry vyslovenými rozsudkem NSS ze dne 30. 5. 2025, č. j. 5 Azs 79/2025-34, který shodný závěr téhož krajského soudu označil za chybný. NSS souhlasí s námitkami stěžovatele, že žalovaný dostatečně nezkoumal jednotlivé podmínky použití opatření podle § 47 zákona o azylu, zejména ve vztahu k jeho soukromému životu, tj. partnerskému vztahu a zajištěnému bydlení, a důraz byl kladen pouze na jeho trestní minulost. V bodě 32 zmíněného rozsudku č. j. 5 Azs 79/2025-34 je uvedeno, že „žalovaný je povinen zvažovat efektivitu uložení zvláštního opatření (a své úvahy promítnout do odůvodnění rozhodnutí) v kontextu situace konkrétního žadatele při zohlednění všech skutkových okolností, které v řízení vyšly najevo (osobní, majetkové a rodinné poměry žadatele, pobytová historie, dřívější porušování právních předpisů, způsob komunikace se správními orgány apod. …). Ke stejným závěrům dospěl NSS opakovaně, např. v bodě 25 rozsudku č. j. 5 Azs 129/2025-22, na který odkazuje i stěžovatel, či v bodech 17-18 rozsudku ze dne 25. 7. 2017, č. j. 2 Azs 253/2017-37.

[26] Žalovaný a následně ani krajský soud požadavkům judikatury nedostáli, když se přímo odmítli zabývat argumentací spojenou se soukromým životem stěžovatele. Ten přitom dle správního spisu na související skutečnosti od prvního pohovoru s policií upozorňoval, a i jeho partnerka z vlastní iniciativy poskytla vyjádření. NSS tedy souhlasí se stěžovatelem, že za uvedených skutkových okolností bylo potřeba výslovně zvážit, zda by účel zajištění stěžovatele, tedy v konečném důsledku zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí, mohl být dostatečně zaručen při využití jednoho ze zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu, a žalovaný i krajský soud se těmito okolnostmi měli zabývat. Argument krajského soudu, že žalovaného netížila povinnost posuzovat dopady rozhodnutí o zajištění do soukromého a rodinného života stěžovatele, neboť takovou povinnost má pouze v případě rozhodování podle zákona o pobytu cizinců, je v rozporu s bodem 39 rozsudku č. j. 5 Azs 79/2025-34, kde NSS ve shodném případě právě na tuto povinnost upozornil: „Povinnost žalovaného zabývat se těmito dopady rozhodnutí o zajištění stěžovatele na stanovenou dobu vyplývá přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Žalovaný se však navzdory skutečnostem, které vyšly najevo ve správním řízení, soukromým a rodinným životem vůbec nezabýval. Krajský soud pak konstatoval, že nenastala žádná zcela výjimečná situace, která by vyvolala nutnost uvažovat o uplatnění čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho ovšem není patrné, jakou váhu v tom přisuzoval tvrzením stěžovatelovy přítelkyně a její matky o jejich ochotě stěžovatele ubytovat a postarat se o něj.

[27] NSS tedy uzavírá, že shledal kasační námitky důvodnými v tom ohledu, že žalovaný nedostatečně posoudil možnost užití alternativ k zajištění ve smyslu § 47 zákona o azylu. Krajský soud měl na základě toho napadené rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele zrušit, což neučinil, a proto ani jeho rozhodnutí nemůže obstát. Z tohoto důvodu NSS zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného.

[28] NSS nad výše uvedené k obsahu kasační stížnosti podotýká, že ačkoli krajský soud k datu jejího podání skutečně nerozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně stěžovatele v řízení o žalobě, je třeba takové nároky uplatnit u krajského soudu (viz bod 28 usnesení NSS ze dne 21. 2. 2025, č. j. 4 Ads 102/2024-43). O nich již nicméně dle spisu krajského soudu bylo rozhodnuto usnesením ze dne 28. 8. 2026, č. j. 35 A 31/2026-59.

IV. Závěr a náklady řízení

[29] NSS z uvedených důvodů v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li NSS rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného.

[30] NSS proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s., jak byl nedávno vyložen v bodě 32 usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 1. 2026, č. j. 2 Afs 328/2023-45, č. 4735/2026 Sb. NSS, jímž byla překonána dřívější judikatura, podle níž se v obdobných věcech rozhodnutí pouze zruší, ale věc se nevrátí žalovanému k dalšímu řízení (viz např. rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS).

[31] Stěžovatel byl ve věci úspěšný, měl by tedy vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Od soudních poplatků byl ovšem osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a zástupkyně mu byla ustanovena krajským soudem. Stěžovateli tedy v řízení před krajským soudem ani v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a NSS proto rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

[32] Stěžovateli byla ustanovena zástupkyně Mgr. P. L., advokátka. V takovém případě platí její hotové výdaje a odměnu za zastupování dle § 35 odst. 10 s. ř. s. stát. Ustanovená zástupkyně učinila v řízení před zdejším soudem dva úkony právní služby, a to poradu s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, kterým bylo doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 8. 2026, a dále jeden úkon ohodnocený poloviční sazbou, kterým byl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu. Za každý úkon právní služby náleží zástupkyni stěžovatele mimosmluvní odměna v celkové výši 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu). Za provedení porady s klientem v anglickém jazyce se dále dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu zvyšuje odměna za tento úkon na dvojnásobek. V součtu tedy odměna činí 16 170 Kč. Dále jí též náleží paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 3 x 450 Kč, celkem tedy 1 350 Kč. Zástupkyně stěžovatele je plátkyní daně z přidané hodnoty, souhrnná částka 17 520 Kč se tedy zvyšuje o 21 % DPH, tj. 3 679,20 Kč, na celkovou částku 21 199,20 Kč. Tato částka bude ustanovené zástupkyni stěžovatele vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 9. října 2026

Pavel Molek
předseda senátu

Plný text

8 Azs 117/2026-
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Michala Bobka v právní věci žalobce: A. F. K., zast. Mgr. Petrou Lukšíkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2026, č. j. OAM-826/BA-BA02-BA03-Z-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2026, č. j. 35 A 31/2026-43,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zajistil žalobce do 11. 10. 2026 podle § 46a odst. 1 písm. e) ve spojení s odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

[2] Stěžovatel tvrdí, že pokud by Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti, bude pokračovat zásah do jeho práva na osobní svobodu. Takto způsobená újma bude jen obtížně napravitelná, i kdyby byl napadený rozsudek později zrušen. Stěžovatel navíc má konkrétní bydliště a osoby připravené poskytovat mu podporu, což zásah činí o to citelnějším. Z toho důvodu tvrdí, že splňuje všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[3] Žalovaný navrhl, aby NSS odkladný účinek nepřiznával.

[4] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. přiměřeně aplikovatelného na řízení o kasační stížnosti, se odkladný účinek přizná, jsou-li splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS).

[5] V posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. dány nejsou.

[6] Zajištění působí stěžovateli jistou újmu již z povahy věci, neboť jeho podstatou je zásah do osobní svobody. Jde však o újmu, která je se zajištěním neoddělitelně spojena a sama o sobě nemůže odůvodňovat přiznání odkladného účinku, který by vedl k zániku zajištění. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v případě, kdy se jedná o případ dočasného zajištění cizince (tedy nikoliv případ správního vyhoštění), by také zpravidla znamenalo, že následné rozhodnutí ve věci samé by již bylo zbytečné (např. bod 15 usnesení NSS ze dne 19. 6. 2023, č. j. 4 Azs 186/2023-24, či bod 8 usnesení NSS ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 Azs 124/2024-37). Konkrétně v bodě 7 usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 8 Azs 141/2024-35, NSS uvedl: „Zajištění působí stěžovateli újmu z povahy věci, neboť jeho podstatou je zásah do osobní svobody. Jde však o újmu, která je se zajištěním neoddělitelně spojena, a sama o sobě nemůže odůvodňovat přiznání odkladného účinku, který by vedl k zániku zajištění.“.

[7] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tím nijak nepředjímá, jaké bude jeho rozhodnutí ve věci samé (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[8] Podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, platí, že od poplatku se osvobozují (…) i) cizinec v řízení ve věcech mezinárodní ochrany, dočasné ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení zajištění, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, a v řízení o propuštění cizince ze zajištění. Stěžovatel je tedy v nynějším řízení osvobozen od soudních poplatků. NSS mu proto neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 4. září 2026

Pavel Molek
předseda senátu