Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek2× citováno

Spisová značka

8 Azs 125/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 27. 10. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ZAVŘELOVÁ JitkaECLI:CZ:NSS:2021:8.Azs.125.2020.39
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 27. 10. 2021

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: V. P., zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2019, čj. MV-115385-4/SO-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, čj. 62 A 191/2019 - 62,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, čj. 62 A 191/2019 - 62, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

[1] Žalobce požádal o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu uděleného podle § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem podnikání (účast v právnické osobě).

[2] Ministerstvo vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) vydalo dne 20. 9. 2013 rozhodnutí čj. OAM-77884-17/DP-2012, jehož výrokem I. tuto žádost zamítlo a neprodloužilo dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu, že žalobce neplnil účel povoleného pobytu na území, a výrokem II. žádost zamítlo a neprodloužilo dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu, že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území v podobě neplnění účelu povoleného pobytu v minulosti.

[3] Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 1. 2017, čj. MV-23635-7/SO-2014, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

[4] Proti tomuto rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, čj. 62 A 32/2017 - 60, rozhodnutí žalované zrušil. Důvod zrušení spočíval v tom, že žalovaná v rozporu s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců neověřila, zda od 20. 9. 2013, kdy rozhodl správní orgán I. stupně, tj. po více než třech letech, nedošlo ke změně skutkového stavu, která mohla mít vliv na posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na soukromý a rodinný život žalobce. V návaznosti na rozsudek krajského soudu žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, čj. MV-23635-20/SO-2014, zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně čj. OAM-77884-17/DP-2012 a vrátila mu věc k novému projednání.

[5] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 27. 6. 2019, čj. OAM-77884-62/DP-2012, výše uvedenou žádost žalobce znovu zamítl a podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 23. 6. 2014, dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužil, neboť u žalobce zjistil překážku pobytu na území v podobě opakovaného a dlouhodobého výkonu nelegální práce. Na základě skutečností, které žalobce uvedl při výslechu dne 6. 5. 2019, správní orgán I. stupně shledal, že neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nemá nepřiměřené dopady na soukromý a rodinný život žalobce ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[6] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

[7] Toto rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Zaprvé namítal, že samostatně podniká na vlastní účet na základě platného živnostenského oprávnění. Ve správním řízení nebylo prokázáno, že byly naplněny znaky závislé a nelegální práce a že by byl v živnostenském rejstříku zapsán pouze formálně. Zadruhé byla podle žalobce rozhodnutí žalované a správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelná, protože se správní orgány nezabývaly výkladem pojmu „jiná závažná překážka“ pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Jednání cizince, který nevykonává funkci osoby samostatně výdělečně činné a neplní tak účel pobytu, nemůže z hlediska intenzity naplňovat znaky tohoto pojmu. Zatřetí žalobce namítal, že rozhodnutí žalované je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaná v rozporu s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců nedostatečně posoudila otázku přiměřenosti dopadu svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Podle žalobce bylo rozhodnutí žalované z tohoto hlediska nepřiměřené, neboť hrozí, že s ohledem na nedostatek pracovních příležitostí ve své zemi původu (Ukrajina) zde nenajde práci a neuživí svoji rodinu.

[8] Krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví žalobu žalobce zamítl. K první žalobní námitce odkázal na výše uvedený rozsudek čj. 62 A 32/2017 - 60, v němž dospěl k závěru, že žalobce na území České republiky fakticky nevykonával podnikatelskou činnost. Podle krajského soudu žalobce v žalobě tento předchozí závěr nevyvrátil, a žalovaná tak neměla s ohledem na důvod zrušení jejího předchozího rozhodnutí povinnost se této otázce znovu (a jinak) věnovat. Ze stejného důvodu nebylo možné přisvědčit žalobci ani v tom, že předmětný závěr nemá oporu ve správním spisu. Naopak správní spis byl doplněn o rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 9. 12. 2016, čj. 29408/9.30/16-11, o výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodů 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „rozhodnutí oblastního inspektorátu práce“).

[9] Pokud jde o druhou žalobní námitku, podle krajského soudu se žalovaná výkladem pojmu „jiná závažná překážka“ pobytu cizince na území zabývala a dospěla ke správnému závěru, že opakovaný výkon nelegální práce ze strany žalobce takovou překážkou je.

[10] Ke třetí žalobní námitce krajský soud uvedl, že žalovaná přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života žalobce přezkoumatelně posoudila. Z cizineckého informačního systému, z vyjádření žalobce z 2. 5. 2019 a z jeho výslechu dne 6. 5. 2019 žalovaná zjistila, že žalobce nemá žádného rodinného příslušníka, který by pobýval na území České republiky či Evropské unie. Jeho rodiče, manželka a tři nezletilé děti se zdržují v jeho zemi původu, kde je žalobce třikrát až čtyřikrát ročně navštěvuje. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalované, že za těchto okolností nemohlo neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud dále s odkazem na rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2008, čj. 5 Azs 350/2017 - 41, uvedl, že zásah do soukromého a rodinného života nelze spatřovat v tom, že žalobce v zemi původu nenajde pracovní uplatnění, v důsledku čehož nebude zajištěn finanční příjem rodiny.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[11] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel v první řadě krajskému soudu vytýká, že se řádně a přezkoumatelně nevypořádal s jeho námitkou, že od 16. 5. 2012 podniká jako osoba samostatně výdělečně činná a plní tak účel dlouhodobého pobytu. Spisový materiál neobsahuje dostatečné poznatky, které by mohly vést k závěrům o výkonu závislé práce ze strany stěžovatele. Krajský soud podle stěžovatele pouze odkázal na odůvodnění svého předchozího rozsudku čj. 62 A 32/2017 - 60, v němž dospěl k závěru, že stěžovatel na území České republiky podnikatelskou činnost fakticky nevykonával, neboť nevěděl, že vlastní živnostenský list, přičemž krajský soud odkázal na protokol o výslechu stěžovatele ze 4. 4. 2013, ve kterém měl uvést, že živnostenský list nemá. Stěžovatel namítá, že krajský soud opomněl přihlédnout k protokolu o výslechu stěžovatele z 6. 5. 2019, v němž stěžovatel naopak uvedl, že živnostenské oprávnění má od roku 2012. Uvedeným rozporem se krajský soud nijak nezabýval. Stěžovatel si není vědom toho, že by u výslechu dne 4. 4. 2013 uvedl, že nemá živnostenský list. Pokud tak učinil, vysvětluje si to tím, že otázce položené správním orgánem neporozuměl, jelikož jeho znalost českého jazyka v úředním styku není na tak dobré úrovni. Z protokolu o výslechu ze 4. 4. 2013 tedy nelze vyvodit přesvědčivý závěr, že stěžovatel porozuměl smyslu a účelu položené otázky.

[12] Krajský soud se dále podle stěžovatele nevypořádal s jeho námitkou, že nebylo prokázáno, že byly v jeho případě naplněny znaky nelegálního výkonu závislé práce. Krajský soud pouze bez dalšího odkázal na shora citované rozhodnutí oblastního inspektorátu práce, aniž jakkoli posoudil, že se stěžovatel dopustil výkonu nelegální práce. K rozhodnutí oblastního inspektorátu práce stěžovatel uvedl, že on sám v řízení před oblastním inspektorátem práce neměl žádné procesní postavení a proti zjištěním či procesním vadám nemohl proto ničeho namítat či se proti nim bránit.

[13] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak se krajský soud vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na soukromý a rodinný život stěžovatele ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná i krajský soud při svém rozhodování zcela opomněly posoudit zejména otázku závažnosti a druhu protiprávního jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, 16 let pobytu stěžovatele na území i jeho podnikatelské vazby v České republice, a dále finanční situaci rodiny stěžovatele v zemi jeho původu, kde je rodina odkázána pouze na příjmy stěžovatele z podnikání v České republice.

[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti jen odkázala na své rozhodnutí a na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, s jehož závěry souhlasí.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[15] Kasační stížnost je důvodná.

[16] Jedna ze stížních námitek směřovala vůči tomu, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelovou žalobní argumentací, podle které nebylo prokázáno, že byly v jeho případě naplněny znaky nelegálního výkonu závislé práce.

[17] Žalobní argumentace stěžovatele konkrétně směřovala vůči závěrům žalované, podle nichž stěžovatel neplnil účel povoleného pobytu od 9. 1. 2011 do 8. 1. 2013 a dále vykonával závislou práci mimo pracovní poměr pro družstvo QUANUM v roce 2016 a pro společnost RE-MYK, s. r. o., v letech 2018 a 2019. Stěžovatel v žalobě uvedl svůj náhled na to, proč svou činnost v těchto obdobích považuje za podnikání, a nikoliv za závislou činnost. Rozvedl, v čem spatřuje znaky podnikání své činnosti, a to zvlášť pro družstvo QUANUM v roce 2016 a pro společnost RE-MYK, s. r. o., v letech 2018 a 2019.

[18] Krajský soud se s touto žalobní argumentací vypořádal tak, že „plně odkázal“ na svůj přechozí rozsudek čj. 62 A 32/2017 - 60 s odůvodněním, že se v něm podrobně zabýval otázkou výkonu funkce jednatele ze strany stěžovatele, existence jeho živnostenského oprávnění a výkonu podnikání jako osoby samostatně výdělečně činné. Krajský soud citoval bod 25 odůvodnění tohoto rozsudku, v němž s ohledem na prohlášení stěžovatele při výslechu dne 4. 4. 2013, že nemá živnostenský list, dospěl k závěru, že stěžovatel v období od 16. 5. 2012 do 25. 6. 2014, na nějž měl živnostenské oprávnění, nemohl fakticky vykonávat podnikatelskou činnost. Krajský soud následně uvedl, že „[u]vedený závěr pak argumentace žalobce v podané žalobě nevyvrací; žalovaná tak neměla s ohledem na důvod zrušení jejího předchozího řízení povinnost se této otázce znovu (a jinak) věnovat. Ze stejného důvodu nelze žalobci přisvědčit ani v tom, že předmětný závěr nemá oporu ve správním spisu, naopak správní spis byl doplněn o rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj č.j. 29408/9.30/16-11 ze dne 9. 12. 2016 o výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Zdejší soud tak neshledal tuto námitku žalobce důvodnou.“

[19] Nejvyšší správní soud posoudil, zda výše reprodukované odůvodnění krajského soudu dostálo požadavkům na řádné vypořádání žalobních námitek, jak vyplývají z judikatury zdejšího soudu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004 - 74, nebo ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS).

[20] Předně je třeba podotknout, že napadené rozhodnutí žalované, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo primárně založeno na zjištění, že stěžovatel jednak neplnil účel povoleného pobytu v letech 2011 až 2013, a jednak vykonával nelegální práci v roce 2016 a v letech 2018 a 2019.

[21] Odůvodnění předchozího rozsudku krajského soudu čj. 62 A 32/2017 - 60, na nějž tento soud odkázal za účelem vypořádání shora uvedené žalobní argumentace, pokrývalo pouze stěžovatelovu činnost v letech 2011 až 2013. To ostatně vyplývá i ze znění bodu 25 tohoto rozsudku, který krajský soud v napadeném rozsudku citoval. Pouze stěžovatelova činnost v letech 2011 až 2013 totiž byla předmětem tehdy přezkoumávaných rozhodnutí správních orgánů. Daná činnost nadto byla posuzována z hlediska faktického výkonu podnikatelské činnosti (tj. plnění účelu povoleného pobytu), nikoli z hlediska existence nelegální práce. Z obou těchto důvodů tedy závěry předchozího rozsudku krajského soudu nelze bez bližšího vysvětlení vztáhnout na stěžovatelovu činnost v roce 2016 a v letech 2018 a 2019, kterou žalovaná kvalifikovala jako nelegální práci.

[22] Je pravda, že krajský soud v napadeném rozsudku odkázal i na rozhodnutí oblastního inspektorátu práce, kterým bylo rozhodnuto, že se družstvo QUANUN dopustilo správního deliktu tím, že dne 3. 3. 2016 umožnilo stěžovateli výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah a bez povolení k zaměstnání. Odůvodnění napadeného rozsudku je nicméně postaveno tak, že je rozhodnutí oblastního inspektorátu práce o výkonu nelegální práce zmíněno na podporu závěrů předchozího rozsudku krajského soudu o tom, že stěžovatel fakticky nepodnikal, a neplnil tedy účel pobytu (viz argumentační postup za využití sousloví „uvedený závěr“ a „předmětný závěr“ ve výše citované pasáži odůvodnění napadeného rozsudku). Dané rozhodnutí zde tedy není výslovně kladeno do souvislosti s výkonem nelegální práce v roce 2016, který je stěžovateli vytýkán. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu doprovázejícího tento odkaz není zřejmé, že se jím krajský soud hodlal vypořádat s žalobní argumentací směřující vůči závěrům žalované ohledně činnosti stěžovatele v roce 2016, jež navazovaly na rozhodnutí oblastního inspektorátu práce.

[23] S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že prostý odkaz na tehdejší závěry obsažené v rozsudku krajského soudu čj. 62 A 32/2017 - 60 a zkratkovité odůvodnění doprovázející odkaz na citované rozhodnutí oblastního inspektorátu práce nelze považovat za řádné vypořádání jedné z klíčových žalobních námitek stěžovatele, na nichž byl postaven základ jeho žaloby. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je nutno v této části považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[24] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Je třeba, aby se krajský soud výslovně vypořádal s žalobními námitkami směřujícími vůči závěrům žalované ohledně nelegálního výkonu závislé práce ze strany stěžovatele v roce 2016 a v letech 2018 a 2019. Krajský soud v dalším řízení posoudí i doplňující argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti, v jejímž rámci stěžovatel zpochybňuje obsah protokolu o výslechu ze 4. 4. 2013, pokud jde o jeho povědomí o tom, že vlastní živnostenský list, a poukazuje na neodstranění obsahových rozporů mezi protokolem o výslechu ze 4. 4. 2013 a protokolem o výslechu z 6. 5. 2019, jakož i na nesoulad daného závěru s dalšími podklady ve spise. Není totiž na místě, aby v situaci, kdy je třeba, aby krajský soud otázku, zda činnost žalobce byla samostatným podnikáním či závislou činností, znovu posoudil v rozsahu uplatněných žalobních námitek, se touto dílčí argumentací zabýval jako první Nejvyšší správní soud.

[25] Nejvyšší správní soud se dále zabýval zbývající kasační argumentací stěžovatele, neboť takovému postupu soudu dílčí nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu nijak nebrání.

[26] Pokud jde o námitky směřující vůči posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí žalované na soukromý a rodinný život stěžovatele ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud má v souladu s názorem krajského soudu za to, že žalovaná posoudila přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele dostatečně a přezkoumatelně, aniž opomenula zásadní hlediska případu stěžovatele. Stěžovatel správnímu orgánu I. stupně při výslechu dne 6. 5. 2019 sdělil, že jeho žena a tři nezletilé děti žijí na Ukrajině a v České republice ani v Evropské unii nemá rodinné příslušníky. Stěžovatel nevyužil možnosti uplatnit v průběhu správního řízení svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (odvolání, které stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nebylo odůvodněno). Nejvyšší správní soud připomíná, že po správních orgánech nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2012, čj. 9 As 142/2012 - 21). Rovněž není nezbytné, aby se správní orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013 - 34, bod 16). Skutečnost, že stěžovatel výdělečnou činností na území České republiky zabezpečuje prostředky pro živobytí své rodiny, nelze při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí správních orgánů do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bez přistoupení dalších skutečností zohlednit, neboť stěžovatel si prostředky pro obživu své rodiny může zajišťovat, byť obtížněji, i v zemi svého původu (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2018, čj. 5 Azs 350/2017 - 41, bod 33). Bylo tedy na místě, pokud krajský soud hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců potvrdil jako správné.

[27] Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani kasační námitku, podle níž stěžovatel neměl v řízení před oblastním inspektorátem práce, na jehož rozhodnutí krajský soud odkázal, žádné procesní postavení a nemohl se proto proti jeho zjištěním bránit. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že o rozhodnutí oblastního inspektorátu práce (které bylo založeno do správního spisu ve stěžovatelově věci) se ve svém rozhodnutí opřel již správní orgán I. stupně, přičemž reprodukoval jeho obsah a dovodil z něj, že stěžovatel vykonával nezávislou práci minimálně od ledna 2016 do dne provedení kontroly, tj. do 3. 3. 2016. Žalovaná k odvolání stěžovatele tyto závěry potvrdila. Je třeba podotknout, že stěžovatel v odvolání vůči těmto závěrům nic nenamítal (jeho odvolání neobsahovalo důvody a stěžovatel tuto vadu ani po výzvě neodstranil). Námitku spočívající v tom, že stěžovatel neměl v řízení před oblastním inspektorátem práce žádné procesní postavení a nemohl se proti jeho zjištěním bránit, stěžovatel neuplatnil ani v žalobě. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud nemohl danou kasační námitkou po věcné stránce zabývat. Kasační stížnost totiž představuje opravný prostředek proti rozsudku krajského soudu (§ 102 s. ř. s.). Kasační námitky, které argumentují k otázkám, jež nebyly (nemohly být) krajským soudem vůbec posuzovány, jsou nepřípustné (§ 104 odst. 4 s. ř s.), neboť jimi není napadán vlastní rozhodovací důvod, a jde proto o jiné důvody než uvedené v § 103 odst. 1 s. ř. s.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Nejvyšší správní soud v návaznosti na předcházející úvahy shledal kasační stížnost důvodnou, neboť napadený rozsudek krajského soudu je ve výše uvedeném rozsahu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a proto tento rozsudek dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení pak krajský soud rozhodne i o nákladech řízení této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. října 2021

Petr Mikeš
předseda senátu

Usnesení ze dne 1. 10. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého, v právní věci žalobce: V. P., zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2019, čj. MV-115385-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, čj. 62 A 191/2019-62,

takto:

I. Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Žalobci se ukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce (dále „stěžovatel“) proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalované, kterým žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 6. 2016, čj. OAM-77884-62/DP-2012. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě.

[2] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost v blanketní podobě. Současně s podáním kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku podle § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 120 s. ř. s. Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil 10. 9. 2020 v doplnění kasační stížnosti tím, že nepřiznání odkladného účinku by pro něj představovalo větší újmu, než může vzniknout jiným osobám. Stěžovatel by totiž v návaznosti na vydání napadeného rozsudku nemohl podnikat v ČR a musel by vycestovat na Ukrajinu. Výdělečná činnost v ČR zabezpečuje jeho manželku a děti žijící na Ukrajině (k tomu doložil prohlášení manželky o výchově tří dětí a špatné finanční situaci domácnosti v podobě notářského zápisu). Manželka je v důsledku zdravotních problému bez práce a stěžovatel tedy sám zabezpečuje živobytí celé rodiny. Stěžovatel by sice mohl na Ukrajině požádat o nové pobytové oprávnění, ale pravděpodobnost jeho získání je nízká, protože ani nelze prakticky získat termín na zastupitelském úřadě. I pokud by nakonec uspěl, celý proces by trval dlouhou dobu. To by mu zabránilo v řízení o kasační stížnosti vystupovat osobně a být ve styku se svou zástupkyní (k tomu uvedl odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména usnesení ze dne 23. 8. 2016, čj. 5 Azs 174/2016-20).

[3] Žalovaná navrhla zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Podle ní stěžovateli nehrozí bezprostředně nucený odjezd na Ukrajinu, ten by mu hrozil až v případě správního vyhoštění. Vedle toho upozornila na zastoupení stěžovatele advokátkou, které k ochraně jeho práv postačuje. Nicméně pokud by chtěl stěžovatel nad rámec zastoupení jednat osobně, mohl by tak stejně učinit pomocí krátkodobého víza.

[4] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku následujícím způsobem. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. soud přizná na návrh stěžovatele po vyjádření žalované usnesením kasační stížnosti odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozsudku krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5] Zákon tedy pro přiznání odkladného účinku stanoví celkem tři předpoklady: výkon nebo jiné právní následky rozsudku by pro stěžovatele znamenaly újmu; tato újma je pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřezkoumává v mezích kasačních námitek kasační stížností napadené výroky rozsudku (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), ale zjišťuje jen existenci uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím, neboť platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé.

[7] Tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozsudku by pro stěžovatele znamenaly újmu, je povinen stěžovatel, který se přiznání odkladného účinku domáhá svým návrhem; nestačí tak v návrhu toliko poukázat na možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozsudkem krajského soudu aprobovaného rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká.

[8] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s tvrzením žalované, že stěžovatel není bezprostředně nucen k odjezdu na Ukrajinu, neboť tato povinnost by nastala až v případě správního vyhoštění. Soud naopak zastává názor, že nepoměrně větší újma může vzniknout již v návaznosti na právní moc rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, a nikoli až v souvislosti se správním vyhoštěním a jeho případnou nucenou realizací. Pokud by totiž soud souhlasil s opačným výkladem, fakticky by schvaloval následný protizákonný pobyt stěžovatele na území ČR, neboť by jinými slovy konstatoval, že v návaznosti na právní moc rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ještě není nutné bezprostředně opustit území ČR. Správní vyhoštění je pak zpravidla spojeno se zákazem pobytu na území ČR (§ 118 a násl. zákona o pobytu cizinců). Pokud by stěžovatel nesplnil povinnost odcestovat na Ukrajinu, byl by následně vyhoštěn, což však nic nemění na jeho nynější povinnosti opustit území ČR, pokud nemá žádné oprávnění k pobytu na jejím území.

[9] Nejvyšší správní soud se proto následně zabýval otázkou, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit tvrzenou újmu spočívající v nezbytnosti vycestovat z území ČR zpět na Ukrajinu. Tak by tomu nebylo například tehdy, pokud by stěžovatel již v průběhu správního řízení vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí neměl oprávnění na území ČR pobývat, a to ani na základě tzv. fikce pobytového oprávnění. Stěžovateli správní orgány zamítly žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců ve vztahu k tomuto řízení platí, že pokud doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o jeho prodloužení, považuje se povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, a to za předpokladu, že žádost byla podána v souladu s pravidly stanovenými v § 47 odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců. Soud nedisponuje žádnou informací o tom, že by v případě stěžovatele neplatila tzv. fikce pobytového oprávnění ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Netvrdí to ani žalovaná. Naopak ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli po celou dobu správního řízení bylo s odkazem na § 47 zákona o pobytu cizinců předáváno osvědčení o platnosti dosavadního pobytového oprávnění ve formě vízového štítku. Proto soud vychází z toho, že stěžovateli před vydáním napadeného rozhodnutí svědčila tzv. fikce pobytového oprávnění. V případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který může být přiznán i ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS), by tedy účinky této fikce opět nastoupily, a lze proto uzavřít, že tvrzenou újmu spojenou s nutností vycestovat z území ČR v tomto případě lze přiznáním odkladného účinku odvrátit.

[10] Má-li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěl. Taková újma může mít povahu především zásahu do rodinného života stěžovatele (nutnost dlouhodobého odloučení od blízkých příbuzných) či etablovaného soukromého života (plně integrovaný cizinec žijící legálně na území ČR v řádu desítek let, který již v zemi původu postrádá jakékoliv zázemí), může mít povahu zásadních zdravotních důvodů (významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese) nebo výjimečných ekonomických důvodů (ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu, těžký nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti). Takové (či srovnatelné) okolnosti však musí stěžovatel nejen zcela konkrétně tvrdit, ale také patřičným způsobem doložit.

[11] Této povinnosti stěžovatel v souzené věci nedostál. Krajský soud v obdobné situaci přiznal žalobě odkladný účinek, neboť stěžovatele s ohledem na dobu předchozího pobytu v ČR považoval za zde etablovaného a měl za osvědčené, že na výdělku stěžovatele jsou závislí členové jeho rodiny. Nejvyšší správní soud ale na rozdíl od krajského soudu tvrzení založené pouze na poukazu na předchozí dlouhodobý pracovní pobyt stěžovatele v ČR, kterým stěžovatel zajišťuje stabilní a dostatečný příjem pro svoji rodinu, nepovažuje za dostatečné pro závěr, že by stěžovateli v důsledku ukončení takového pobytu vznikla relevantní újma. Stěžovatel sice na území ČR z pracovních důvodů pobývá od roku 2004, avšak ČR je „jen“ místem výkonu práce. Stěžovatel nemá významné vazby na ČR a jeho rodinný život se realizuje na Ukrajině, kam za rodinou pravidelně dojíždí. Stěžovatel ke svému podnikání v ČR (jeho charakteru a rozsahu) nic konkrétního neuvádí. Nelze proto bez dalšího usuzovat, že dočasné přerušení této činnosti by znamenalo nevratnou ztrátu významných ekonomických hodnot bez možnosti na tuto činnost v budoucnu navázat. Nic takového neplyne ani ze správního spisu.

[12] Stěžovatel dále tvrdí, že na jeho výdělku jsou závislé jeho tři nezletilé děti a manželka, která ze zdravotních důvodů nepracuje, což dokládá manželčiným prohlášením. Avšak ani toto tvrzení nepovažuje soud na dostatečné pro závěr, že stěžovatel a jeho rodina budou po jeho návratu na Ukrajinu vystaveni závažným existenčním obtížím. Stěžovatel předně blíže nepopisuje zdravotní obtíže své ženy, natož aby je doložil, a proto nelze považovat za osvědčené, že se jeho žena nemůže podílet na obstarávání finančních prostředků potřebných pro chod rodiny, byť by tomu bylo v menším rozsahu. Stejně tak nelze považovat za osvědčené, že si stěžovatel při stávající kvalifikaci a s vynaložením přiměřeného úsilí nebude schopen najít v domovské zemi vůbec žádnou práci a živit tak svoji rodinu. Odkladný účinek kasační stížnosti nemá sloužit jako ochrana před nepříznivou socioekonomickou situací v domovské zemi stěžovatele a tamním nižším životním standardem.

[13] Případný není ani stěžovatelův odkaz na zajištění právní ochrany. Obecně vyjádřený zájem stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem totiž nemohou být bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (usnesení rozšířeného senátu čj. 8 Azs 339/2019 – 38). Stěžovatelem uváděná judikatura byla tímto usnesením překonána. Se zástupcem se lze po vzájemné domluvě setkat osobně i v zahraničí, popř. využít moderních prostředků komunikace, které v dnešní době umožňují bez zvýšených finančních nároků komunikaci na úrovni téměř srovnatelné s osobním setkáním.

[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím však zdejší soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[15] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[16] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080512520. Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 1. října 2020

Petr Mikeš
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací