Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZrušeno Ústavním soudem6× citováno

Toto rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3997/19 ze dne 19. 5. 2020. Zdroj: údaj Nejvyššího správního soudu, ověřený výrokem nálezu.

Ústavní stížnost III. ÚS 3997/2019: Zrušeno rozhodnutí NSS, KS, příp. správního orgánu (nález ze dne 19. 5. 2020).

Spisová značka

8 Azs 126/2019

Téma · generováno AIDublinské přemístění a zdravotní stav žadatele

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 9. 10. 2019Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: PODHRÁZKÝ MilanECLI:CZ:NSS:2019:8.Azs.126.2019.87
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Shrnutí · generováno AI

Žadatelka napadla rozhodnutí, podle něhož její žádost o mezinárodní ochranu má posoudit Francie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, protože námitku o uplynutí lhůty uplatnila pozdě a nové zdravotní okolnosti nastaly až po rozsudku městského soudu. Správní orgán však musí před případným přemístěním znovu prověřit lhůtu i aktuální zdravotní stav.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

  • III. ÚS 3997/19ze dne 19. 5. 2020

    II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 8 Azs 126/2019-87 se ruší.

Právní věta

⚠ Generováno AI

⚠ Zrušeno: Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3997/19 ze dne 19. 5. 2020 toto rozhodnutí zrušil. ÚS mohl odmítnout i právní názor uvedený ve větě; před použitím ověřte nález.

Právní věta nálezu: Pravidlo koncentračního mechanismu obsažené v § 109 odst. 5 s. ř. s. (nemožnost navrhovat nové skutečnosti v řízení o kasační stížnosti) může být prolomeno jinou normou, která požívá aplikační přednost podle čl. 10 Ústavy - např. čl. 3 Úmluvy, zaručující právo nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

III. ÚS 3997/19

Podrobnosti a citáty

Námitka uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění podle čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III, neuplatněná v žalobě ani před městským soudem, je v kasačním řízení nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Ke skutečnostem nastalým po vydání napadeného rozsudku nelze podle § 109 odst. 5 s. ř. s. přihlížet. Před realizací přemístění však musí správní orgán ověřit běh této lhůty a posoudit aktuální zdravotní stav žadatele; přemístění hrozící značným a nezvratným zhoršením mimořádně závažné nemoci porušuje čl. 4 Listiny základních práv EU.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Z uvedených důvodů je proto taková námitka nepřípustná (§ 104 odst. 4 in fine).
    Zobrazit v textu
  • Již z povahy kasačního řízení je však zřejmé, že k takovým skutečnostem Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet (srov. § 109 odst. 5 s. ř. s.).
    Zobrazit v textu
  • Podle závěrů zde vyslovených Soudním dvorem představuje přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, který trpí obzvláště závažným duševním nebo fyzickým onemocněním, které může být při přemístění značně a nezvratně zhoršeno, porušení čl. 4 Listiny základních práv EU, a vystavení žadatele nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu tohoto článku.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (7) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 9. 10. 2019

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. P. M., Ph.D., a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. M. V. v právní věci žalobkyně: N. I., zastoupená Mgr. Naďou S., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2018, čj. OAM-727/ZA-ZA11-ZA19-2018, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, čj. 4 Az 76/2018-37,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. N. S., advokátce, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně se u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) domáhala žalobou zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl tak, že její opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a podle § 25 písm. i) téhož zákona řízení zastavil. Zároveň rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“), Francouzská republika. Žalobkyně v žalobě poukázala mimo jiné na to, že žalovaný byl povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, nezvolil řádný procesní postup a upozornila též na situaci žen v Uzbekistánu a její rodinné poměry.

[2] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že ve správním řízení nebyla posuzována samotná žádost o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž závěr, který z členských států je k takovému projednání příslušný. Městský soud tedy posoudil žalobní námitky týkající se situace v Uzbekistánu a důvodů odchodu žalobkyně z něj jako nedůvodné. Jako nedůvodné posoudil i námitky procesní. Žalovaný postupoval v řízení řádně, dospěl-li k závěru, že příslušným státem pro projednání azylové žádosti žalobkyně je Francie. Žalovaný rovněž zkoumal, zda ve francouzském azylovém řízení nedochází k systémovým nedostatkům. Zabýval se i tím, proč neaplikoval v této věci čl. 17 nařízení Dublin III, podle něhož by mohl příslušnost k projednání azylové žádosti žalobkyně převzít, přičemž se při tomto posouzení zaměřil zejména na její zdravotní stav. Žalovaný tak podle městského soudu napadené rozhodnutí řádně odůvodnil, skutkový stav zjistil dostatečně a rozhodnutí nezatížil vadou nepřezkoumatelnosti.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou doplnila prostřednictvím ustanovené zástupkyně. Předně namítla, že v řízení před městským soudem došlo k procesní vadě spočívající v nevypořádání jejího návrhu na ustanovení zástupce, v důsledku čehož je rozsudek zatížen nepřezkoumatelností [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatelka v žalobě navrhla přiznání odkladného účinku a požádala o ustanovení zástupce. Ani z usnesení, kterým nebyl přiznán odkladný účinek, ani z napadeného rozsudku však není známo, že by se městský soud tímto návrhem zabýval. Pokud považoval její návrh minimálně za hraniční, měl ji vyzvat k dalšímu odůvodnění nebo k prokázání majetkových poměrů. Pokud jej považoval za nedůvodný, měl jej zamítnout. Z takového usnesení by se stěžovatelka dozvěděla, proč nebylo možno návrhu vyhovět, a mohla by jej podat znovu. Kdyby stěžovatelce soud ustanovil zástupce již v předchozím soudním řízení, mohla by kvalifikovaně doplnit nejen svou žalobu, ale též návrh na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud následně vyhověl návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce, přičemž její majetková situace nebyla zásadně odlišná od doby, kdy bylo řízení vedeno před městským soudem. Popsaným postupem městského soudu došlo k zásadnímu omezení a oslabení možnosti řádného využití procesních práv.

[4] Stěžovatelka dále namítá vadu správního řízení spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla skutečnosti, které žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezohlednil, přičemž městský soud takové pochybení aproboval, neboť neshledal nedostatečné zjištění skutkového stavu ve správním řízení. Z napadeného rozhodnutí není ani zřejmé, jaký skutkový stav vzal žalovaný za prokázaný a jaká tvrzení vzal za nesporná, případně jak je hodnotil. Pokud by byla stěžovatelka zastoupena již v řízení před městským soudem, mohly by být žalobní námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu podrobněji rozvedeny již v předchozím řízení.

[5] Stěžovatelka namítá rovněž nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Domnívá se, že v jejím případě je nutno prolomit zásadu přezkumu napadeného rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání. Její situace je úzce spjata se situací jejího manžela, který s ní přicestoval do ČR z Francie, rovněž zde požádal o udělení mezinárodní ochrany a i v jeho případě žalovaný rozhodl, že příslušným státem k projednání žádosti je Francie. Stěžovatelka nemá na území ČR vyjma manžela nikoho blízkého, obává se návratu do Francie a tato obava může v důsledku jejího současného psychického stavu vytvářet překážku, aby k projednání její žádosti byla příslušná Francie. Stěžovatelka je na svém manželovi zcela závislá a její přemístění do Francie je dlouhodobě vyloučeno z důvodu nepříznivého zdravotního stavu doloženého v lékařské dokumentaci. Již dvakrát se pokusila o sebevraždu, přičemž ji v obou případech zachránil právě manžel. Po narození mrtvého dítěte a nastalé tíživé psychické situaci je na něj fixovaná. Zdravotní stav stěžovatelky je závislý na vysokých dávkách psychofarmak a intenzivní psychoterapii, zároveň u ní dochází k depresivně-hypoparanoidním projevům. Stěžovatelka se nyní pohybuje v relativně známém prostředí ČR, které je sociokulturně bližší její zemi původu. V cizím prostředí hrozí zhoršení její zdravotní situace s možností recidivy suicidálního stavu. Stěžovatelka se obává přemístění do Francie i přesto, že se jedná o bezpečnou zemi, v níž by měla statisticky vyšší šanci na získání mezinárodní ochrany. Po přicestování do Francie totiž obdržela zprávu od svého bratra, který je v tamním islámském duchovním světě váženým imámem, že ji prostřednictvím konexí ve francouzské muslimské obci snadno dohledá, přičemž jí i jejímu manželovi hrozil likvidací. Stěžovatelka si je jistá, že její bratr neví, že se v současné době se svým mužem nachází v ČR. Přestože je stěžovatelka v psychiatrické péči s indikovanou léčbou psychofarmatiky, obavy z návratu do Francie lze v kontextu zásadně pozměněného vnímání reality vyhodnotit jako natolik mimořádné, že lze z hlediska příslušnosti projednání azylové žádosti dospět i k jinému závěru, než ke kterému dospěl městský soud. Stěžovatelka dále uvedla, že u ní i u manžela již ke dni 6. 12. 2018 uplynula šestiměsíční lhůta pro předání do Francie dle čl. 29 nařízení Dublin III, v důsledku čehož se státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany stala ČR. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 2. 10. 2017, Shiri, C-201/16, není pro postup podle čl. 29 nařízení Dublin III třeba, aby stát, jenž má být k projednání věci příslušný, svou příslušnost odmítl; uplyne-li podle tohoto rozsudku lhůta 6 měsíců, je žádající stát povinen z moci úřední uznat svou příslušnost a započít s posuzováním azylové žádosti dotčené osoby.

[6] Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že je při změně sociálního prostředí ohrožena na životě, což dokládá lékařská dokumentace. Uvedené je třeba zohlednit při zjišťování, zda je její přemístění a přemístění manžela možné. Podle závěrů usnesení Soudního dvora EU ze dne 16. 2. 2017, C. K. a další v. Republika Slovenija, C-578/16, je při posouzení přemístění podle nařízení Dublin III nutno posuzovat nejen překážky deportace vztažené k cílové zemi, ale i národní překážky výkonu rozhodnutí, např. nemoc. Stěžovatelka má proto za to, že je znemožněno určení Francie jako příslušného státu k posouzení její žádosti. Projednání kasační stížnosti svým významem podstatně přesahuje vlastní individuální zájmy stěžovatelky, a proto je kasační stížnost přípustná. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci se totiž dotkne přinejmenším zájmů jejího manžela a zasáhne do jejich společného života, jakožto ovlivní i důvodnost kasační stížnosti jejího manžela. Zároveň se jedná svým způsobem o unikátní a mimořádný kontext předkládaných aspektů kasační stížnosti, který ještě nebyl v judikatuře Nejvyššího správního soudu uspokojivě vyložen.

[7] Žalovaný popírá důvodnost kasačních námitek stěžovatelky, neboť neprokazují, že by porušil zákonné předpisy. Napadené rozhodnutí i rozsudek městského soudu považuje za správné a zákonné. Správní rozhodnutí navíc řeší toliko příslušnost členského státu EU k projednání azylové žádosti, nikoliv meritorní posouzení žádosti samotné. Její oprávněnost následně posoudí příslušný stát, tedy Francouzská republika.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána řádně a včas podle § 106 s. ř. s. Kasační stížnost je přípustná, neboť se jí stěžovatelka domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle § 104 s. ř. s.

[9] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tj. zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud v projednávané věci s ohledem na argumentaci stěžovatelky a uplatněné kasační námitky přijatelnost kasační stížnosti shledal.

[10] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních důvodů (§ 109 odst. 4 s. ř. s.) a zkoumal přitom, zda netrpí vadami, k nimž by zdejší soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[11] Soud se nejprve zabýval namítaným nevypořádáním návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce. V případě, že by městský soud zcela opomněl reagovat na stěžovatelčin výslovný návrh na ustanovení zástupce, nepochybně by se jednalo o vadu mající za následek nezákonnost napadeného rozsudku. K tomu nicméně v nyní projednávané věci nedošlo. Ze spisu městského soudu je zřejmé, že se soud stěžovatelčiným návrhem zabýval, vyzval ji k doložení osobních a majetkových poměrů pro posouzení jeho důvodnosti a usnesením ze dne 16. 1. 2019, čj. 4 Az 76/2018-31, návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce zamítl. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno 21. 1. 2019 a i přes poučení o možnosti podání kasační stížnosti se proti němu stěžovatelka nebránila. Z uvedeného je tedy zjevné, že související kasační námitky stěžovatelky nemohou být důvodné.

[12] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný ve správním řízení nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Pro tuto vadu měl napadené rozhodnutí zrušit již městský soud, ale neučinil tak. Nejvyšší správní soud k tomu předně připomíná (učinil tak ostatně již městský soud), že žalovaný v napadeném rozhodnutí neposuzoval věcně samotnou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ale toliko procesní otázku příslušnosti členských států EU k jejímu projednání v rámci tzv. dublinského systému. Stěžovatelka v této souvislosti také v žalobě zpochybnila procesní postup žalovaného. Ačkoliv by nepochybně bylo možné, aby městský soud svůj rozsudek v tomto směru odůvodnil podrobněji, nelze mu vytknout, že by se danou námitkou vůbec nezabýval anebo ji posoudil nezákonně. Je třeba navíc zdůraznit, že míra obecnosti žalobní námitky předurčuje podobu odůvodnění následného rozhodnutí soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS).

[13] Městský soud v napadeném rozsudku především vysvětlil, proč nepovažuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné či nedostatečně odůvodněné, a Nejvyšší správní soud se s jeho posouzením ztotožňuje. Stejně tak je na místě souhlasit se závěry městského soudu, který neshledal procesní vady, pro něž by mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno. Žalovaný se řádně zabýval tím, který členský stát je k projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný. Dovodil, že Francie konkludentně příslušnost převzala ke dni 6. 6. 2018, a to marným uplynutím lhůty k tomu stanovené. Dále zkoumal, zda neexistují závažné důvody domnívat se, že ve Francii dochází k systémovým nedostatkům co do otázky azylového řízení, které by dosahovaly možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení, a pro něž by stěžovatelka nemohla být přemístěna. Nakonec se zabýval i otázkou, zda v případě stěžovatelky neexistují důvody pro dobrovolné převzetí příslušnosti pro projednání její žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze strany ČR ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III. Ačkoliv se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s tou částí odůvodnění, v níž žalovaný obecně odmítá aplikaci čl. 17 daného nařízení ze strany ČR, nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by se nevypořádal i s individualizovanými skutečnostmi ve vztahu k ní samotné a k situaci, v níž se v ČR nachází. Žalovaný se také zabýval otázkou zdravotního stavu stěžovatelky, především v té době trvajícího těhotenství. Neshledal, že by těhotenství samo o sobě vylučovalo její přemístění do Francie. Rovněž ani její zdravotní stav v době vydání napadeného rozhodnutí přemístění nevylučoval, neboť stěžovatelkou uváděné komplikace a dřívější zdravotní problémy (zejména bolest na srdci) nepředstavovaly natolik závažné skutečnosti, na jejichž základě by při přemístění byla přímo ohrožena na životě nebo zdraví. Žalovaný navíc dodal, že je standardním postupem před realizací přemístění podle nařízení Dublin III posoudit aktuální zdravotní stav. Nejvyšší správní soud se tedy nemohl ztotožnit s námitkou, že žalovaný při rozhodování o zastavení azylového řízení a určení příslušnosti členského státu k jeho vedení nevycházel z dostatečně přesných a individualizovaných skutečností. Z uvedených důvodů tedy obstojí i napadený rozsudek městského soudu, který závěry žalovaného aproboval.

[14] Jde-li o námitku uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění stěžovatelky ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III, k té je třeba především uvést, že k uplynutí této lhůty mělo dojít podle tvrzení stěžovatelky až po vydání napadeného rozhodnutí, zároveň ovšem před podáním žaloby k městskému soudu (lhůta měla podle stěžovatelky uplynout 6. 12. 2018, žalobu odeslala k městskému soudu až 11. 12. 2018). Přesto stěžovatelka tuto námitku v žalobě ani v průběhu řízení před městským soudem neuvedla a uplatnila ji až v řízení o kasační stížnosti. Z uvedených důvodů je proto taková námitka nepřípustná (§ 104 odst. 4 in fine).

[15] Poukazuje-li stěžovatelka na svou aktuální osobní situaci, je třeba poznamenat, že ta se změnila až v důsledku okolností, k nimž došlo po vydání napadeného rozsudku městského soudu (a pro které ostatně kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek). Již z povahy kasačního řízení je však zřejmé, že k takovým skutečnostem Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet (srov. § 109 odst. 5 s. ř. s.). Nelze se tedy ani zabývat aktuálními zdravotními zprávami, které stěžovatelka ke kasační stížnosti připojila. Nejvyšší správní soud nicméně i vzhledem k tvrzené situaci stěžovatelky považuje za nutné k výše uvedenému dodat, že i přes zamítnutí kasační stížnosti bude na místě, aby se žalovaný před případnou realizací přemístění stěžovatelky do Francie zabýval předně otázkou možného uplynutí šestiměsíční lhůty dle čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III, a to i s přihlédnutím k recentní judikatuře Soudního dvora EU (srov. např. výše uvedený rozsudek ve věci Shiri, C-201/16). Dospěje-li v tomto směru k závěru, že přemístění stěžovatelky není pro uplynutí stanovené šestiměsíční lhůty možné, má z důvodu založení příslušnosti ČR žalovaný povinnost přijmout z moci úřední nezbytná opatření, aby byla její žádost o udělení mezinárodní ochrany neprodleně vyřízena (viz bod 43 zmiňovaného rozsudku). Dospěje-li naopak k závěru, že lhůta doposud neuplynula, a přemístění stěžovatelky je tedy možné, bude jeho úkolem náležitě posoudit, je-li proveditelné ve světle stěžovatelkou zmiňovaného a již výše citovaného usnesení Soudního dvora EU ve věci C. K. a další v. Republika Slovenija, C-578/16, který předpokládá zohlednění zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu před samotným přemístěním. Podle závěrů zde vyslovených Soudním dvorem představuje přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, který trpí obzvláště závažným duševním nebo fyzickým onemocněním, které může být při přemístění značně a nezvratně zhoršeno, porušení čl. 4 Listiny základních práv EU, a vystavení žadatele nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu tohoto článku. Členský stát v takovém případě může buď převzít příslušnost k projednání azylové žádosti na základě diskrečního ustanovení obsaženého v čl. 17 nařízení Dublin III, anebo je povinen informovat dožádaný členský stát o odložení přemístění a neprovádět jej, není-li to z těchto důvodů fyzicky možné. Nezlepší-li se přitom zdravotní stav žadatele do uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III (tedy nejpozději do šesti měsíců) natolik, aby bylo možno přemístění provést, příslušnému členskému státu zanikne jeho povinnost převzít dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stane dožadující členský stát v souladu s odst. 2 daného ustanovení. Uvedené ostatně potvrdil i sám žalovaný, který přímo v napadeném rozhodnutí uvedl, že je standardizovaným postupem provádět před realizací přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu posouzení jejich aktuálního zdravotního stavu za účelem zjištění, jsou-li schopni cestu podstoupit.

IV. Závěr a náklady řízení

[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Stěžovatelka tedy v dané věci nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti v tomto řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.

[18] Odměna Mgr. N. S., advokátky, kterou Nejvyšší správní soud stěžovatelce ustanovil usnesením ze dne 15. 5. 2019, čj. 8 Azs 126/2019-37, byla přiznána za dva úkony právní služby spočívající v převzetí věci a první poradě s klientem a podání doplnění kasační stížnosti dle § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyni stěžovatelky tak náleží odměna ve výši 6 200 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Vedle toho jí náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč, tedy celkem 600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů činí
6 800 Kč a zástupkyni stěžovatelky bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. října 2019

JUDr. P. M., Ph.D.
předseda senátu

Usnesení ze dne 15. 5. 2019

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: N. I., zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2018, čj. OAM-727/ZA-ZA11-ZA19-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, čj. 4 Az 76/2018-37,

t a k t o :

I. Žalobkyni s e u s t a n o v u j e zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Naďa Smetanová, advokátka se sídlem [adresa] Praha 1.

II. Soud v y z ý v á žalobkyni, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnila prostřednictvím svého zástupce kasační stížnost ze dne 23. 4. 2019 o důvody, pro které napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze.

III. Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, jíž brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“). Tímto rozsudkem městský soud zamítl její žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zastaveno řízeno o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost [ve smyslu § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“) ve spojení s § 10a písm. odst. 1 písm. b) téhož zákona)]. Podle rozhodnutí žalovaného je na základě čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 26. 6. 2013, č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“), příslušným státem k posouzení podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany Francouzská republika. Stěžovatelka totiž přicestovala společně s manželem 19. 9. 2017 z Taškentu do Paříže, odkud pokračovali 22. 9. 2017 do České republiky.

[2] Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce a přiznání odkladného účinku. Návrh na ustanovení zástupce odůvodnila tím, že nemá dostatečné finanční prostředky k zajištění právní pomoci a zastoupení v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu zároveň zaslala vyplněné Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále „potvrzení“), v němž tvrdí nedostatek finančních prostředků. K výzvě soudu zaslala upřesnění svých majetkových poměrů.

[3] Podle § 35 odst. 10 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), může předseda senátu navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z uvedeného vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit zástupce tehdy, jsou-li kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2) je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.

[4] V nynějším řízení je stěžovatelka osvobozena od soudních poplatků ze zákona. Ve vztahu ke splnění první podmínky pro ustanovení zástupce spočívající v tom, že jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, však nejde o určující skutečnost. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 24. 8. 2011, čj. 4 Azs 22/2011-46, skutečnost, že stěžovateli svědčí věcné osvobození od soudního poplatku, sama o sobě neznamená splnění jedné z podmínek pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 (nyní odst. 10) s. ř. s., pro které je podstatné splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků pro nedostatek prostředků. Soud proto musí pro účely rozhodnutí o ustanovení zástupce posuzovat, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků stanovené v § 36 odst. 3 s. ř. s. (tj. osvobození pro nedostatek prostředků) i v těch případech, kdy se k řízení váže věcné osvobození od soudních poplatků.

[5] Ze stěžovatelkou zaslaného potvrzení a dalších podkladů zaslaných na výzvu soudu vyplynulo, že stěžovatelka je vdaná, ani ona, ani její manžel nemají žádné příjmy, neboť jim v tom brání pobytová situace a jazyková bariéra. Stěžovatelka zároveň uvedla, že v České republice porodila mrtvé dítě a nyní je v péči psychiatra, což doložila lékařskými zprávami. I proto tedy nemůže kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu a častým návštěvám lékařů o práci usilovat. Stěžovatelka ani její manžel nemají žádný jiný majetek větší ceny, ani žádné příjmy nebo závazky. Jejich měsíční náklady na bydlení činí 11 000 Kč (z toho 9 000 Kč je nájemné a 2 000 Kč poplatky za bydlení), což stěžovatelka doložila podnájemní smlouvou ze dne 31. 3. 2019 a jejich průměrné měsíční náklady na stravování jsou ve výši 3 000 Kč. Stěžovatelka uvedla, že náklady hradí z úspor z prodeje automobilu v zemi původu, za který utržili 6 000 $ (v přepočtu na české koruny cca 137 500 Kč). Tyto úspory jsou však již téměř vyčerpané, aniž by stěžovatelka uvedla, kolik jim z částky aktuálně zbývá na hrazení životních nákladů.

[6] S ohledem na výše uvedené osobní, výdělkové a majetkové poměry stěžovatelky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka splňuje předpoklady pro plné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s., neboť ani ona, ani její manžel nemají žádné pravidelné příjmy nebo majetek větší hodnoty, přičemž své úspory již téměř utratili. Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka nedoložila výši zůstatku částky našetřené z prodeje automobilu, v celém kontextu její osobní a majetkové situace je však patrné, že jí i přesto osvobození od soudních poplatků přísluší. Nemá totiž žádné jiné příjmy nebo majetek vyšší hodnoty, a s ohledem na zdravotní stav a pobytový režim si ani nemůže zajistit příjmy z výdělečné činnosti.

[7] Co se týče druhé podmínky pro ustanovení zástupce, tj. nezbytnosti zástupce k ochraně práv stěžovatele, řízení o kasační stížnosti je specifické potud, že zastoupení advokátem je podmínkou řízení o kasační stížnosti. V souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V projednávané věci přitom nebyly zjištěny žádné další okolnosti, na základě kterých by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele.

[8] Vzhledem k tomu, že obě podmínky stanovené pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 10 s. ř. s. jsou v případě stěžovatelky splněny, vyhověl Nejvyšší správní soud jejímu návrhu a ustanovil jí k ochraně jejích práv Mgr. Naďu Smetanovou, advokátku se sídlem [adresa] Praha 1. Podle informací uvedených na webových stránkách České advokátní komory souhlasí tato advokátka s ustanovováním ex offo, zaměřuje se mj. na azylové a cizinecké právo a sídlí v Praze, kde má stěžovatelka bydliště. Stěžovatelčině návrhu na ustanovení Mgr. Viktora Klímy, advokáta se sídlem [adresa] Praha 1, soud nevyhověl, neboť podle informací uvedených na webových stránkách České advokátní komory tento advokát nesouhlasí s ustanovováním ex offo. Ostatně stěžovatelka ve vztahu k tomuto advokátovi pouze uvedla, že „je názoru“, že se uvedený advokát zabývá správním právem a má v jeho práci důvěru. Žádné další skutečnosti svědčící ustanovení právě uvedeného advokáta nesdělila.

[9] Jelikož kasační stížnost stěžovatelky neobsahuje náležitosti vyžadované § 106 odst. 1 s. ř. s., v návaznosti na § 103 odst. 1 téhož zákona, neboť v ní chybí údaj o tom, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů stěžovatelka rozhodnutí městského soudu napadá, uložil jí Nejvyšší správní soud, aby tyto nedostatky kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení odstranila.

[10] S ohledem na podrobný návrh na přiznání odkladného účinku a tvrzenou specifickou osobní situaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud přímo přistoupil k posouzení stěžovatelčina návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka jej odůvodnila tím, že má v současné době v České republice pobytové oprávnění na základě výjezdního příkazu s platností do 30. 4. 2019, a poté bude předána do Francouzské republiky za účelem provedení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka však není schopna z území České republiky vycestovat, neboť v devátém měsíci těhotenství porodila 12. 3. 2019 mrtvé dítě, z čehož si nese trvalé psychické následky. Dne 1. 4. 2019 byla z rozhodnutí soudu hospitalizována, neboť byla nebezpečná sobě i svému okolí a v důsledku porodu mrtvého dítěte trpěla závažnými psychickými stavy včetně bludů a lucidních stavů, mj. i proto, že již v minulosti jednou potratila a dvakrát se pokusila zabít. K těmto tvrzením stěžovatelka připojila propouštěcí zprávu z porodnice Thomayerovy nemocnice ze dne 14. 3. 2019, lékařskou zprávu z Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 19. 3. 2019, propouštěcí zprávu z Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 1. 4. 2019 a psychologickou zprávu klinické psycholožky Mgr. M. B. ze dne 20. 4. 2019. Stěžovatelka uvedla, že trpí poruchou přizpůsobení, která vzniká v důsledku akutní těžké stresové reakci nebo pokračujícího traumatu, ke kterým může dojít při významné životní změně. Tato porucha vede ke zhoršení sociálního fungování a narušuje mechanismy úspěšného vyrovnávání se se stresem. Stresovou událostí přitom může být jakákoliv změna životního stylu a návyků. Porucha přizpůsobení se projevuje se např. pocity tísně, depresivní náladou, úzkostí, obavami, pocity neschopnosti vypořádat se s životní situací, výbuchy násilného chování anebo jinými poruchami chování. Tato porucha zpravidla trvá více než 6 měsíců od spuštění.

[11] Stěžovatelka dále poukázala na to, že z uvedených důvodů je nezbytné, aby při sobě měla svého manžela a zůstala na území České republiky, kde si již zvykla a podstupuje zde psychiatrickou léčbu. I z hlediska veřejného zájmu je nutno, aby v této léčbě pokračovala a nebyla nebezpečná sobě a svému okolí. Předání do Francie by přitom způsobilo zásadní zhoršení stěžovatelčina stavu, pravděpodobně by vedlo i k dalšímu pokusu o sebevraždu. Psychologická zpráva ze dne 20. 4. 2019 uvádí, že stěžovatelka potřebuje být ve známém prostředí a není aktuálně v dostatečně dobrém psychickém stavu, aby zvládla přesun do Francie, kde nemá zázemí a kde zažila spíše negativní zkušenosti (vyhrožování, pobyt na ulici). Existuje u ní tak vysoké riziko výrazného zhoršení psychického stavu, dojde-li k jejímu předání do Francie. Je tedy nezbytné, aby se její psychický stav stabilizoval a aby měla možnost se na eventuální změny připravit. Stěžovatelka zdůraznila, že její předání do Francie by ji v tuto chvíli ohrozilo na životě, čímž může dojít k porušení čl. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Uvedené skutečnosti nemohly být zohledněny městským soudem, který stěžovatelčin návrh na přiznání odkladného účinku zamítl, neboť k nim došlo až po vyhlášení napadeného rozsudku.

[12] Přiznáním odkladného účinku podle stěžovatelky nebude způsobena újma jiným osobám, neboť se jich takové rozhodnutí nedotýká. Přiznání odkladného účinku nebrání ani důležitý veřejný zájem, a to i proto, že není ve veřejném zájmu umožnit výkon rozhodnutí založeného na zcela jiném skutkovém stavu, než který je zde nyní. Ve veřejném zájmu je naopak léčba stěžovatelky vzhledem k charakteristice jejího psychického onemocnění, a toto břemeno nelze vzhledem k zásadě spolupráce a loajality mezi členskými státy Evropské unie přenášet na Francouzskou republiku. Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2331/14, se promítá povinnost zvažovat, zdali ve státě, kam má být cizinec vydán, nedochází k porušování kritérií upravených v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, i do rozhodování o přiznání odkladného účinku. Jeho nepřiznání totiž může mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí, ačkoliv posléze může kasační soud dospět k závěru, že přemístění není z důvodu nedodržení uvedených kritérií možno. Není-li kasační stížnost zjevně nedůvodná, nelze považovat za dostatečný důvod pro nepřiznání odkladného účinku pouhou skutečnost, že má k přemístění dojít do jiného členského státu Evropské unie, který je na základě nařízení Dublin III povinen meritorně posoudit žádost cizince o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka se domnívá, že v případě její kasační stížnosti zjevná nedůvodnost dána není.

[13] Žalovaný nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelky, neboť pro něj nejsou v tomto řízení splněny podmínky upravené v § 73 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelka návrh blíže neodůvodňuje a nelze z něj seznat, v čem spatřuje nenahraditelnou újmu, resp. nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám, případně převážení újmy hrozící stěžovatelce nad veřejným zájmem. Takové ohrožení musí stěžovatelka prokázat, avšak jak z žádosti o udělení mezinárodní ochranu, tak z kasační stížnosti nelze seznat, že by pro ni následky napadeného správního rozhodnutí mohly znamenat nenahraditelnou újmu. Její vycestování do Francouzské republiky za takovou újmu nelze považovat, neboť je v tomto případě aplikováno nařízení Dublin III a Francie je považována za bezpečnou zemi. Stěžovatelka nedoložila, proč by v jejím případě mělo ze strany Francie docházet k jednání neslučujícímu se s řádnou azylovou procedurou. Navíc je nutno zdůraznit, že napadené správní rozhodnutí řeší toliko otázku příslušnosti členského státu Evropské unie, o důvodnosti podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany bude rozhodnuto až následně.

[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku jsou splněny.

[15] Nejdříve je třeba poukázat na mimořádnou povahu odkladného účinku. Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, čímž prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem případně zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy specifikované v § 73 odst. 2 s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.). Podle tohoto ustanovení musí být pro přiznání odkladného účinku naplněny dva základní předpoklady: soud přizná žalobě (kasační stížnosti) odkladný účinek, jestliže (i) by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže (ii) to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[16] Podle citovaného ustanovení soud při rozhodování o odkladném účinku poměřuje závažnost újmy, která může vzniknout stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku, a újmy, která může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Možná újma hrozící stěžovateli přitom musí být nepoměrně větší, a zároveň nesmí být přiznání odkladného účinku v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Vyžaduje se tedy zároveň poměřování hrozící újmy s mírou rozporu přiznání odkladného účinku s veřejným zájmem. Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, k tomu, aby kasační stížnosti mohl být takový účinek přiznán, musí navrhovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32, či ze dne 23. 1. 2014, čj. 6 Ads 99/2013-11). Důvody možného vzniku újmy jsou vždy subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele; ten tedy musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to dovozuje. Oproti tomu zpochybnění přiznání odkladného účinku ohledně pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží na žalovaném (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 52 Ca/2003-144, č. 87/2004 Sb. NSS), zatímco žalobci postačí, bude-li tvrdit, že takový rozpor s důležitým veřejným zájmem nehrozí.

[17] V nyní projednávané věci stěžovatelka zejména namítá, že by výkonem napadeného rozhodnutí městského soudu, resp. žalovaného, došlo k jejímu předání do Francouzské republiky pro rozhodnutí o oprávněnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany, což by mohlo významně zhoršit její už tak závažný psychický stav, jenž se u ní objevil v důsledku porodu mrtvého dítěte v devátém měsíci těhotenství. Nelze přitom souhlasit s žalovaným, že stěžovatelka neodůvodnila nebo neuvedla dostatečně jasně, v čem spatřuje nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. S ohledem na její současnou situaci lze jen stěží požadovat, aby postavila najisto, jaká újma jí v případě výkonu napadeného správního rozhodnutí konkrétně vznikne. Lze však předpokládat, že v životní situaci, v níž se momentálně nachází, jí skutečně může výkon tohoto rozhodnutí, na jehož základě může být přemístěna do jiného členského státu Evropské unie, způsobit nenahraditelnou újmu. Možné projevy této újmy (a to včetně možného pokusu o sebevraždu, o níž se stěžovatelka již v minulosti opakovaně pokusila) nejsou vzhledem k jejímu psychickému stavu, který dostatečně doložila odbornými lékařskými a psychologickými zprávami, nijak nepředstavitelné. V nynějším řízení lze tedy z důvodu závažnosti nastalé situace, k níž došlo po vyhlášení napadeného rozsudku městského soudu, akceptovat tvrzení stěžovatelky, které odpovídajícím způsobem doložila. Lze předpokládat, že by změna stěžovatelce známého prostředí, ke které by v důsledku výkonu správního rozhodnutí došlo, měla závažný negativní dopad na její současný stav. Ačkoliv k takové situaci může v budoucnu tak či tak dojít, nebude-li kasační stížnost úspěšná, je nutno brát v tuto chvíli v potaz dvě okolnosti: 1) Stěžovatelčin současný zdravotní stav, u kterého lze do budoucna očekávat stabilizaci a zlepšení, bude-li dodržen léčebný režim, 2) Skutečnost, že pokud by Nejvyšší správní soud rozhodnutí žalovaného zrušil, čímž by odpadl důvod stěžovatelčina předání do Francie za účelem provedení řízení o udělení mezinárodní ochrany, mohla by být v takovém případě podrobena dvěma zásadním změnám prostředí (v případě návratu do České republiky), což by vzhledem k jejímu stavu bylo možno považovat za rizikové. V tomto případě je skutečně nemožné odhlédnout od lidsky tragické situace, v níž se stěžovatelka bez vlastního přičinění ocitla.

[18] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka na základě uplatněných tvrzení a doložených lékařských a psychologických zpráv dostatečně prokázala, v čem by jí výkon napadeného rozhodnutí žalovaného, resp. její předání do Francie, které lze na základě tohoto rozhodnutí učinit, způsobil závažnou nenapravitelnou újmu. Není přitom zřejmé, že by jiným osobám vznikla přiznáním odkladného účinku relevantní újma. Nic takového neplyne ani z vyjádření žalovaného, který nikterak nezpochybnil tvrzení stěžovatelky v tom směru, že by byl v případě přiznání odkladného účinku ohrožen důležitý veřejný zájem. Z uvedeného důvodu jsou tedy splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 odst. 1 téhož předpisu. Odkladný účinek v tomto případě působí nejen vůči rozsudku městského soudu, vůči němuž směřuje kasační stížnost, ale i vůči napadenému rozhodnutí žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96).

[19] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti. Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§¨73 odst. 5 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

K výroku II.: Nevyhoví-li stěžovatelka této výzvě ve stanovené lhůtě, tj. neodstraní vady kasační stížnosti a v řízení nebude možno pro tyto nedostatky pokračovat, soud kasační stížnost odmítne (§ 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

V Brně 15. května 2019

JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací