Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

8 Azs 21/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 10. 2. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ZAVŘELOVÁ JitkaECLI:CZ:NSS:2021:8.Azs.21.2021.27
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 10. 2. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Q. T. V., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2020 čj. CPR-18953-3/ČJ-2020-930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2020, čj. 17 A 86/2020-45,

takto:

Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, odboru cizinecké policie (dále „správní orgán I. stupně“), ze dne 16. 4. 2020, čj. KRPK-96601-47/ČJ-2019-190022, bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce (dále „stěžovatele“) podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, na dobu 6 měsíců. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém žalovaná rozhodla tak, že změnila část výroku ohledně počátku doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území států EU, z okamžiku pozbytí oprávnění k pobytu na území na okamžik, kdy uplyne doba k vycestování. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Následně podal stěžovatel proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Plzni, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

[2] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost a spolu s ní požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil integrací v ČR a rodinným zázemím. Žije v ČR od roku 1993 a bydlí s družkou (rok nar. X) a dcerou (rok nar. X). Ve Vietnamu by měl potíže s hledáním práce vzhledem k jeho vyššímu věku. Navíc se svojí družkou začali podnikat v podobě provozování obchodu na tržnici u Chebu. Stěžovatel však jen v obchodě drobně vypomáhá, protože v současnosti nedisponuje oprávněním k pobytu. Zároveň se však družka není schopna o obchod starat sama, a musela by jej v případě odcestování stěžovatele zřejmě zavřít. Stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96, č. 786/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38.

[3] Žalovaná upozornila, že stěžovatel nikdy nepopíral nelegální pobyt na území, vždy zdůrazňoval jen hledisko přiměřenosti, které bylo důkladně zhodnoceno správními orgány a krajským soudem. Jako důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel opět uvádí tyto stejné argumenty, které podle názoru žalované přiznání odkladného účinku neodůvodňují. Přesto je žalovaná přesvědčena, že Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek přizná, protože návrhům na přiznání odkladného účinku v případě správních vyhoštění Nejvyšší správní soud nesprávně paušálně vyhovuje, pokud jsou splněny dvě velmi povšechné podmínky: (1) jde o cizince, (2) který by musel vycestovat z EU.

[4] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS).

[5] Odkladný účinek kasační stížnosti představuje zcela výjimečný institut, kterým se mění účinky pravomocného rozhodnutí, a měl by být využíván pouze v situacích, kde výkon rozhodnutí nebo jeho jiné následky mohou působit značné obtíže. Kasační stížnost, jako mimořádný opravný prostředek, směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a do doby rozhodnutí o kasační stížnosti je proto třeba na rozhodnutí krajského soudu pohlížet jako na správné. Pouze v případě naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je možno tuto zásadu narušit.

[6] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozhodnutí aprobovaného rozsudkem krajského soudu. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká. Zpochybnění přiznání odkladného účinku pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží oproti tomu na žalovaném (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 52 Ca/2003-144, č. 87/2004 Sb. NSS).

[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit stěžovatelem tvrzenou újmu spočívající v nezbytnosti vycestovat z území ČR zpět do Vietnamu. Žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění má odkladný účinek ze zákona (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Oproti tomu kasační stížnost v téže věci odkladný účinek nemá a Nejvyšší správní soud rozhoduje o jeho přiznání v souladu s výše citovanými ustanoveními. Tvrzenou újmu spojenou s nutností vycestovat z území ČR tak lze přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odvrátit, neboť v opačném případě, by stěžovatel v souladu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl povinen vycestovat.

[8] Obecně lze konstatovat, že je judikatura Nejvyššího správního soudu ve vztahu k přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech správního vyhoštění poměrně vstřícná (viz např. stěžovatelem citované usnesení NSS sp. zn. 6 As 82/2012). Zdejší soud již v usnesení sp. zn. 1 Azs 160/2014 dospěl k závěru, že pokud je přezkoumáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli při výkonu takového rozhodnutí zřejmá z jeho samotné povahy. Taková újma spočívá jak v zajištění práva na spravedlivý proces, tak práva na respektování soukromého a rodinného života. K existenci takové možné újmy přitom musí kasační soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku sám netvrdí žádné konkrétní skutkové okolnosti svého případu nebo neoznačí důkazy, jimiž lze prokázat možnost vzniku nenahraditelné újmy vzniklé nepřiznáním odkladného účinku. V usnesení ze dne 29. 5. 2019, čj. 8 Azs 147/2019-22, Nejvyšší správní soud nicméně zdůraznil, že dosavadní judikatura zdejšího soudu ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být chápána jako důvod pro automatické přiznávání odkladného účinku kdykoliv, kdy o něj stěžovatel požádá, aniž by soud ve věci zkoumal naplnění výše uvedených požadavků stanovených § 73 odst. 2 s. ř. s. (ve spojení s § 120 téhož zákona).

[9] Jak Nejvyšší správní soud uvedl v bodě [6] tohoto usnesení, stěžovatel má povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku toliko uvedl, že žije v ČR delší dobu a bydlí se svojí družkou a dospělou dcerou. Vedle toho argumentoval vyšším věkem a podnikáním na tržnici.

[10] Stěžovatel uvádí své rodinné poměry pouze obecně, aniž by blíže rozvedl, v čem konkrétně by spočíval zásah do jeho soukromého a rodinného života, jestliže by odkladný účinek kasační stížnosti nebyl přiznán. Krajský soud v bodu [15] svého rozsudku ohledně argumentace rodinným životem upozornil, že stěžovatel žil ve Vietnamu v letech 2014 – 2016, kde tehdy pracoval a kde rovněž žije jeho syn a rodiče, tudíž mu nemůže činit potíž žít tam nyní. Stejně tak se krajský soud vypořádal i s námitkou podnikání na tržnici. Ve stejném bodu poukázal na chybějící oprávnění stěžovatele vykonávat na území výdělečnou činnost; stěžovatel se tedy snaží odůvodnit svůj další pobyt na území činností, kterou vykonává nelegálně. Krajský soud se dotkl i otázky dcery stěžovatele, kterou podle bodu [17] nevyslechl, protože by její výslech nic neobjasnil: dcera sice žije s otcem, ale je dospělá a stěžovatel již od ní jednou na dva roky odcestoval, přičemž nyní žalovaná rozhodla o zákazu vstupu stěžovatele do států EU na 6 měsíců.

[11] Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že krajský soud v napadeném rozsudku uvedl konkrétní důvody, proč není správním vyhoštěním nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatele. Ten měl možnost na tyto důvody reagovat v návrhu na přiznání odkladného účinku a přesvědčit Nejvyšší správní soud o tom, že by mu nepřiznáním odkladného účinku byla způsobena újma zásahem do jeho rodinného a soukromého života. Stěžovatel však zůstal i nadále v rovině zcela obecných tvrzení, která blíže nerozvedl, a ani nijak nedoložil. Nelze proto než dospět k závěru, že stěžovatel nedostál své povinnosti tvrdit a osvědčit vznik újmy. Obecné tvrzení stěžovatele o jeho rodině žijící v ČR nemůže bez dalšího obstát jako důvod pro přiznání odkladného účinku, stejně jako obecná tvrzení o potížích s hledáním práce ve Vietnamu či obecný odkaz na (patrně nelegální) výdělečnou činnost na tržnici.

[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené v případě stěžovatele neshledal naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku, neboť stěžovatel dostatečně netvrdil a neprokázal, že mu výkonem rozsudku krajského soudu nebo jeho jinými právními následky hrozí vznik újmy. Pouhá možnost odvrácení vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění neodůvodňuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jestliže stěžovatel konkrétně netvrdí a neprokáže újmu, která mu v důsledku správního vyhoštění hrozí. Nejvyšší správní soud proto podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.

[13] Nejvyšší správní soud dodává, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 10. února 2021

Petr Mikeš
předseda senátu

Usnesení ze dne 26. 10. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Q. T. V., proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: N. T. H., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2020 čj. CPR-18953-3/ČJ-2020-930310-V237, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2020, čj. 17 A 86/2020 - 45,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, vydalo rozhodnutí ze dne 16. 4. 2021, čj. KRPK-96601-47ČJ-2019-190022, jímž rozhodlo o správním vyhoštění žalobce. Doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena na šest měsíců. Žalovaná výše uvedeným rozhodnutím změnila výrok prvostupňového správního rozhodnutí v části určení počátku doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států EU. Ve zbytku odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Plzni výše uvedeným rozsudkem zamítl.

[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti, jakož i v předchozím řízení o žalobě před Krajským soudem v Plzni, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, na základě plné moci ze dne 19. 10. 2020. Přípisem ze dne 20. 9. 2021 však Mgr. Václavek Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že došlo k ukončení poskytování právních služeb stěžovateli. V důsledku toho nebyl ode dne 20. 9. 2021 stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.

[3] Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

[4] Usnesením ze dne 23. 9. 2021, čj. 8 Azs 21/2021 - 43, proto Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení buďto předložil plnou moc udělenou jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo ve stejné lhůtě prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Současně jej poučil, že nevyhoví-li této výzvě, soud kasační stížnost odmítne.

[5] Nejvyšší správní soud toto usnesení stěžovateli doručoval na výše uvedenou adresu, jíž stěžovatel uvedl v kasační stížnosti, jakož i předtím v žalobě a ve správním řízení. Zároveň stěžovatel soudu nesdělil žádnou změnu této adresy.

[6] Zásilku obsahující usnesení nebylo možné stěžovateli na uvedené adrese vhodit do domovní nebo jiné jím užívané schránky, a proto doručující orgán v souladu s § 50 odst. 2 věty první o. s. ř. písemnost vrátil odesílajícímu soudu a v místě doručení o této skutečnosti zanechal písemné oznámení. Dle sdělení doručovatele uvedeného na vrácené obálce se stěžovatel odstěhoval.

[7] Podle § 50 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Nejvyšší správní soud dne 4. 10. 2021 vyvěsil usnesení na úřední desce soudu. Podle daného ustanovení se písemnost považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení, tj. ve čtvrtek 14. 10. 2021.

[8] Lhůta jednoho týdne pro předložení plné moci udělené advokátovi, resp. pro prokázání, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, skončila uplynutím následujícího čtvrtku 21. 10. 2021. Stěžovatel však v této lhůtě (ani později do rozhodnutí soudu) na výzvu nereagoval, a plnou moc Nejvyššímu správnímu soudu nepředložil, neprokázal potřebné právnické vzdělání, a ani nepožádal o prodloužení lhůty. Nedoložil tedy splnění požadavků stanovených v § 105 odst. 2 s. ř. s.

[9] Protože nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat v řízení, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl za použití § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s.

[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., dle nichž nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[11] Osobě zúčastněné na řízení nevznikly náklady podle § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť jí soud neuložil žádnou povinnost, proto soud rozhodl, že osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 26. října 2021

Petr Mikeš
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací