Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

8 Azs 231/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 15. 1. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ZAVŘELOVÁ JitkaECLI:CZ:NSS:2021:8.Azs.231.2020.34
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 15. 1. 2021

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: N. B., zastoupena JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2020, čj. CPR-39608-3/ČJ-2019-930310-V238, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, čj. 16 A 37/2020-23,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně byla 11. 9. 2019 kontrolována cizineckou policií při výkonu práce dělnice tiskárny v provozovně společnosti LOGIK s. r. o. Jelikož žalobkyně při kontrole předložila jen cestovní pas a žádný doklad opravňující ji k zaměstnání, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, odbor cizinecké policie (dále „správní orgán I. stupně“) se žalobkyní zahájilo řízení o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně v tomto řízení rozhodl rozhodnutím z 12. 10. 2019, čj. KRPA-321526-14/ČJ-2019-000022-ZAM, o správním vyhoštění žalobkyně, protože vykonávala pracovní činnost, ke které je třeba povolení k zaměstnání bez tohoto povolení, a naplnila tak podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců“). Zároveň žalobkyně naplnila podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, jelikož k pobytu za účelem zaměstnání žalobkyně neměla platné pobytové oprávnění. Správní orgán I. stupně stanovil v tomto rozhodnutí dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU, na 2 roky.

[2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. V něm argumentovala, že se sice dopustila výkonu zaměstnání bez povolení, avšak nedopustila se pobytu bez pobytového oprávnění, protože zákonodárce chtěl tyto skutkové podstaty odlišit. Žalobkyně nepřekročila dobu, po kterou mohla pobývat v ČR bez víza. Stanovená doba zákazu vstupu do EU je tedy nepřiměřeně přísná, také s ohledem na spolupráci žalobkyně se správními orgány. Správně měla být žalobkyni vyměřena doba podle § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, kde je v souvislosti s nelegální prací stanovena sazba do 3 let, nikoliv podle přísnější sazby do 5 let v souvislosti s neplatným pobytovým oprávněním podle § 119 odst. 1 písm. b) stejného zákona.

[3] O odvolání rozhodla žalovaná shora označeným rozhodnutím tak, že se rozhodnutí správního orgánu I. stupně mění, pokud jde o počátek doby zákazu vstup do EU (na místo pozbytí pobytového oprávnění je za počátek doby označen okamžik, kdy uplyne doba k vycestování), a pokud jde o dobu k vycestování (na místo 15 dní od právní moci rozhodnutí stanovila žalovaná 30 dnů). Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Žalovaná odmítla konstrukci žalobkyně, rozdělující nelegální práci a nelegální pobyt. Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806 mohou sice pobývat na území státní příslušníci Moldavské republiky bez víza, to se však netýká pobytu za účelem výdělečné činnosti, pro pobyt za tímto účelem je třeba mít příslušné vízum. Žalovaná si rovněž byla vědoma polehčujících okolností spočívající ve spolupráci žalobkyně, na druhou stranu se žalobkyně dopustila nelegálního pobytu a práce vědomě. Vyměřená doba zákazu pobytu v délce 2 let je tomu přiměřená a odpovídá i obdobným případům.

[4] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou. V ní stejně jako v odvolání namítala, že se nedopustila nelegálního pobytu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Sice může dojít k situaci naplnění obou skutkových podstat, avšak pouze dvěma jednáními. Pokud však cizinec oprávněně pobývá na území a dopustí se nelegální práce, má být posuzován toliko podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců s příznivější výměrou zákazu vstupu do EU v délce do 3 let. Žalobkyni byl vyměřen zákaz vstupu do EU v délce dvou let při maximální výměře 5 let podle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy v dolní polovině sazby. Pokud by správní orgány postupovaly správně a vyšly by z tříleté sazby podle § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, musela by být vyměřená doba v dolní polovině sazby výrazně kratší. Žalobkyně by tedy měla být postihována jen za méně závažné protiprávní jednání, v tomto případě nelegální práci.

[5] Městský soud žalobu zamítl. Bezvízový styk se podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806 uplatní jen při nevýdělečných pobytech. Nařízení vlády č. 215/2017 Sb., o stanovení výjimek z vízové povinnosti, pak jasně stanoví, že osoby ze zemí bez vízové povinnosti musí mít vízum i v případě krátkodobých pobytů do 90 dnů za účelem výdělečné činnosti. Pokud by žalobkyně při vstupu do schengenského prostorou uvedla jako účel cesty výdělečnou činnost, nebyla by bez víza vůbec vpuštěna. Pobytové oprávnění žalobkyně zaniká překročením 90denní doby v rozmezí 180 dnů vymezené pro bezvízový pobyt, ale rovněž i nesplněním účelu bezvízového pobytu, negativně vymezeného v § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 215/2017 Sb., vylučujícího z bezvízového pobytu výdělečnou činnost (může ovšem zaniknout i rozhodnutím o správním vyhoštění nebo o povinnosti opustit území ČR). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, čj. 5 Azs 94/2005-52, pak správní vyhoštění není trestem, ale opatřením. Nelze tak bez dalšího aplikovat pravidla správního trestání a není vyloučeno, aby cizinec jedním konáním naplnil více skutkových podstat správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně navíc napadá uplatnění tzv. jednočinného stejnorodého souběhu, kdy je jedním skutkem spácháno více skutkových podstat, a dovozuje, že aplikace takového souběhu porušuje překážku ne bis in idem. Jelikož však správní vyhoštění není trestem, nelze o této zásadě v souvislosti se správním vyhoštěním vůbec hovořit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Azs 11/2019-47). Navíc jednočinný stejnorodý souběh nepředstavuje porušení překážky ne bis in idem a je ve správním trestání běžně aplikován. Tím spíše tak může být aplikován mimo oblast správního trestání. Obě skutkové podstaty mohou v tomto případě vedle sebe existovat, protože mají rozdílné objekty. Zatímco u ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců je objektem ochrana pracovního trhu, u ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců jde o zájem o regulaci pobytu cizinců na území. Naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců ostatně nezbytně nezakládá současné naplnění skutkové podstaty nelegálního pobytu podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. K tomu dochází jen v případě cizinců pobývajících na území na základě bezvízového styku. Jen těm může pobytové oprávnění zaniknout porušením jeho podmínek (a následně tedy cizinec automaticky pobývá na území bez pobytového oprávnění), pobytová oprávnění založená správním aktem mohou zaniknout jen dalším správním aktem (popř. pravomocným trestním rozsudkem).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Stěžovatelka obecně namítá, že městský soud vyšel z nesprávného posouzení právní otázky a jeho závěry neodpovídají provedenému dokazování, a odůvodnění rozsudku je zmatečné.

[7] Dále stěžovatelka opakuje argumentaci uplatněnou v žalobě a před správními orgány. Připouští, že naplnila skutkovou podstatu správního vyhoštění spočívající v nelegální práci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců. Nenaplnila ale skutkovou podstatu nelegálního pobytu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, protože došlo k nezákonné kumulaci skutkových podstat správními orgány. Vůlí zákonodárce bylo tyto skutkové podstaty odlišit, a tím také diferencovat příslušnou sankci. Postup správního orgánu, při kterém naplnění jedné ze skutkových podstat automaticky generuje naplnění druhé skutkové podstaty, je nezákonný. Stěžovatelka tak měla být posuzována výhradně podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců s výměrou zákazu pobytu v EU do 3 let (na rozdíl od 5 let u druhé skutkové podstaty), a tudíž i výměra jejího zákazu měla být nižší. Stěžovatelka se totiž dopustila jen nelegální práce a porušení zákonem chráněného zájmu na ochraně pracovního trhu, nelegálního pobytu se nedopustila.

[8] Žalovaná odkázala na své rozhodnutí bez podrobnějšího vyjádření.

[9] K vyjádření žalované podala stěžovatelka repliku, ve které zopakovala výše uvedenou argumentaci.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[11] Kasační stížnost není důvodná.

[12] Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka převážně zopakovala námitky, které již vznesla v žalobě, byť tak neučinila doslovně. Nejvyšší správní soud nicméně nepřistoupil k odmítnutí kasační stížnosti pro úplně chybějící argumentaci proti závěrům městského soudu (k tomuto postupu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Stěžovatelka totiž na rozsudek městského soudu reagovala, byť velmi kusým a omezeným způsobem. Tento postup sice vedl k neúspěchu v podobě zamítnutí kasační stížnosti (viz dále), nicméně nenaplnil ještě podmínky pro odmítnutí kasační stížnosti, popsané ve výše odkazovaném usnesení, spočívající zejména v mechanickém kopírování textu žaloby do kasační stížnosti.

[13] Byť tedy je kasační stížnost s ohledem na dílčí reakci stěžovatelky na závěry městského soudu přeci jen projednatelná, je třeba poukázat na to, že v situaci, kdy městský soud na námitky stěžovatelky již podrobně reagoval a stěžovatelka v dané části kasační stížnosti jeho závěry takřka nereflektuje, nutně se podoba kasační argumentace odrazí ve způsobu a podrobnosti jejího vypořádání ze strany Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 2. 12. 2011, čj. 2 Afs 11/2011-90).

[14] Pokud tedy jde o věcnou otázku, konstatuje Nejvyšší správní soud, že městský soud srozumitelně vyložil, proč je možné, aby stěžovatelka naplnila jedním jednáním dvě skutkové podstaty pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Jde totiž o jednočinný stejnorodý souběh, běžně uplatňovaný i ve správním trestání. Proti takovému závěru lze jistě argumentovat. To však stěžovatelka neučinila. Argumentace stěžovatelky v kasační stížnosti se sice mírně odlišuje od žaloby, na rozsudek městského soudu však reaguje jen potud, že se dopustila jen porušení zákonem chráněného zájmu na ochraně pracovního trhu. To však závěr městského soudu nerelativizuje. Městský soud totiž jako podpůrný argument použil rozdílné objekty dvou odlišných skutkových podstat správního vyhoštění. Stěžovatelka však argumentaci městského soudu rozdílnými objekty nenapadla, neboť připustila, že jeden z objektů porušila, a porušení druhého objektu popřela (pro podporu tohoto tvrzení ovšem nepředložila žádné argumenty). Pro městský soud navíc byly odlišné objekty skutkových podstat správního vyhoštění jen pomocným argumentem. Stěžejním bodem jeho odůvodnění je srozumitelně a podrobně vysvětlená konstrukce spojující porušení podmínek bezvízového pobytového oprávnění se zánikem tohoto oprávnění bez dalšího. Proti této části odůvodnění však stěžovatelka žádné argumenty neuvedla. Nejvyšší správní soud proto považuje v tomto ohledu za dostatečné poukázat na to, že ze stejného východiska vyšel například již v rozsudku ze dne 4. 10. 2017, čj. 6 Azs 221/2017-24, č. 3134/2014 Sb. NSS, který se také týkal porušení podmínek bezvízového styku v podobě výkonu výdělečné činnosti bez oprávnění. Ač šlo o porušení pravidel plynoucích z dohody mezi vládou ČR a vládou státu Izrael o zrušení vízové povinnosti pro držitele národních cestovních pasů zveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 237/1996 Sb., a nikoli tedy pravidel plynoucích z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806 a nařízení vlády č. 215/2017 Sb. jde o závěry na tuto věc plně použitelné.

[15] Nejvyšší správní soud je vázaný důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nemůže tak za stěžovatelku domýšlet důvody, pro které by snad byl rozsudek městského soudu nesprávný. To neplatí, pokud by šlo o vady zmatečnosti či nepřezkoumatelnosti [§ 109 odst. 3 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.]. Tyto vady však rozsudek městského soudu nemá. Řízení před městským soudem nebylo zmatečné, jelikož nechyběly podmínky řízení ani nerozhodoval vyloučený soudce či nesprávně obsazený soud. Rovněž rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, neboť městský soud srozumitelně vyložil, proč považoval za správný závěr žalované, že stěžovatelka naplnila dvě skutkové podstaty správního vyhoštění.

IV. Závěr a náklady řízení

[16] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalované, která měla ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 15. ledna 2021

Petr Mikeš
předseda senátu

Usnesení ze dne 11. 11. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého, v právní věci žalobkyně: N. B., zastoupena JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2020, čj. CPR-39608-3/ČJ-2019-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, čj. 16 A 37/2020-23, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 9. 2019, čj. KRPA-321526-14/ČJ-2019-000022-ZAM bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobkyně (dále „stěžovatelce“) jednak podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 a zároveň také podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatelce byla rovněž stanovena doba 2 let, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a také doba k vycestování z území ČR v délce 15 dnů.

[2] Žalovaná k odvolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozhodnutím provedla formulační úpravy výroku a změnila výrok tak, že se stěžovatelce stanoví doba k vycestování z území ČR do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.

[3] Toto rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl.

[4] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Současně s podáním kasační stížnosti požádala o přiznání odkladného účinku podle § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 120 s. ř. s. Návrh odůvodnila tím, že nepřiznání odkladného účinku by pro ni představovalo větší újmu, než může vzniknout jiným osobám. Stěžovatelka by totiž v návaznosti na vydání napadeného rozsudku pozbyla oprávnění k pobytu v ČR, kterou by musela opustit, aniž by se mohla podílet na řízení o kasační stížnosti, čímž bude zkrácena na svých právech. Přiznání odkladného účinku je rovněž v souladu s veřejným zájmem, a to i z důvodu probíhající epidemie, za které jsou mezistátní cesty nežádoucí.

[5] Žalovaná ve svém vyjádření navrhla nepřiznání odkladného účinku. Jeho přiznání by totiž bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, aby se v ČR zdržovali pouze cizinci, kteří dodržují právní předpisy. Navíc pokud má mít správní vyhoštění náležitý efekt, musí jeho účinky nastat co nejdříve po zjištění protiprávního jednání. Při oddalování vycestování se cizinci jinak často pokouší o zintenzivnění rodinných vazeb, aby dosáhli nemožnosti vydat rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodů nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

[6] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku následujícím způsobem. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. soud přizná na návrh stěžovatelky po vyjádření žalovaného usnesením kasační stížnosti odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozsudku krajského soudu znamenaly pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Zákon tedy pro přiznání odkladného účinku stanoví celkem tři předpoklady: výkon nebo jiné právní následky rozsudku by pro stěžovatelku znamenaly újmu; tato újma je pro stěžovatelku nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřezkoumává v mezích kasačních námitek kasační stížností napadené výroky rozsudku (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), ale zjišťuje jen existenci uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím, neboť platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé.

[9] Tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozsudku by pro stěžovatelku znamenaly újmu, je povinna stěžovatelka, která se přiznání odkladného účinku domáhá svým návrhem; nestačí tak v návrhu toliko poukázat na možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozsudkem krajského soudu aprobovaného rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká.

[10] Žaloba proti rozhodnutí správním o vyhoštění má odkladný účinek ze zákona (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Oproti tomu kasační stížnost v téže věci odkladný účinek nemá a Nejvyšší správní soud rozhoduje o jeho přiznání v souladu s výše citovanými ustanoveními. Podle judikatury zdejšího soudu však existují určité zvláštnosti ve vztahu k přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech správního vyhoštění. Tato rozhodovací praxe je k přiznávání odkladných účinků poměrně vstřícná, protože zde právní důsledky správního rozhodnutí doléhají na stěžovatelku zvlášť tíživě. Nejvyšší správní soud již v usnesení z 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS, dospěl k závěru, že pokud je přezkoumáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovatelce při výkonu takového rozhodnutí zřejmá z jeho samotné povahy. Taková újma spočívá jak v zajištění práva na spravedlivý proces, tak práva na respektování soukromého a rodinného života. K existenci takové možné újmy přitom musí zdejší soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku sama netvrdí žádné konkrétní skutkové okolnosti svého případu nebo neoznačí důkazy, jimiž lze prokázat možnost vzniku nenahraditelné újmy vzniklé nepřiznáním odkladného účinku. V usnesení z 29. 5. 2019, čj. 8 Azs 147/2019-22, Nejvyšší správní soud nicméně zdůraznil, že dosavadní judikatura zdejšího soudu ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být chápána jako důvod pro automatické přiznávání odkladného účinku kdykoliv, kdy o něj stěžovatelka požádá, aniž by soud ve věci zkoumal naplnění výše uvedených požadavků stanovených § 73 odst. 2 s. ř. s. (ve spojení s § 120 téhož zákona). Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku je pak třeba brát v úvahu také nedávné usnesení rozšířeného senátu z 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, v němž dospěl rozšířený senát k tomu, že obecně vyjádřený zájem stěžovatelky na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či její právo být v kontaktu s advokátem nemohou být bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[11] Nejvyšší správní soud posoudil návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku ve světle výše popsané právní úpravy a judikatury následujícím způsobem. Na prvním místě se zabýval nutností osobního kontaktu stěžovatelky s jejím zástupcem a osobní účasti na řízení. Tyto stěžovatelkou uváděné okolnosti nezakládají důvody pro přiznání odkladného účinku. Jak vyplývá z výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu čj. 8 Azs 339/2019-38, stěžovatelka se může se zástupcem po vzájemné domluvě setkat osobně také v zahraničí, popř. využít moderních prostředků komunikace, které v dnešní době umožňují bez zvýšených finančních nároků komunikaci na úrovni téměř srovnatelné s osobním setkáním. Pokud jde o osobní vystupování stěžovatelky při jednání, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasačních stížnostech zpravidla bez jednání (§ 109 odst. 2 s. ř. s.).

[12] Kromě účasti na řízení o kasační stížnosti pak stěžovatelka uvedla jen důvod, spočívající v nevhodnosti cestování během epidemie. Stěžovatelka by v případě nepřiznání odkladného účinku musela odcestovat z ČR, patrně do Moldavské republiky, jejíž je občankou. Tento důvod by za lepší epidemiologické situace nepostačoval pro přiznání odkladného účinku ani při sníženém standardu pro přiznávání odkladných účinků, uplatňovaným u správního vyhoštění, protože stěžovatelka je relativně nízkého věku a vzhledem k absenci rodinných vazeb v ČR by patrně cestovala sama (na rozdíl např. od situace posuzované v usnesení Nejvyššího správního soudu ze 4. 11. 2020, čj. 8 Azs 200/2020 – 34, kde k epidemii přistupovaly další okolnosti, zejména péče o dítě ve věku 2 let). V současnosti (začátek listopadu 2020) je nicméně epidemiologická situace v ČR extrémně špatná a situace v okolních zemích je jen o něco lepší. Řada zemí uplatňuje značné omezení vstupu cizinců, do Moldavské republiky je pak obvykle třeba cestovat přes tři další státy. Současně je značně omezena letecká doprava. Za těchto zcela mimořádných okolností tedy Nejvyšší správní soud posoudil nutnost vycestovat do Moldavské republiky za současné epidemiologické situace jako újmu relevantní pro přiznání odkladného účinku.

[13] Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vznikla újma jiným osobám či byl zásadně narušen veřejný zájem. Žalovaná ve vyjádření uplatnila totožnou argumentaci, se kterou se již zdejší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že sama o sobě nepostačuje k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku (viz usnesení ze 7. 5. 2020, čj. 4 Azs 108/2020-23, či z 15. 6. 2020, čj. 7 Azs 108/2020-26). Odkladný účinek kasační stížnosti neznemožní definitivně výkon správního rozhodnutí, neboť přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se účinky napadeného rozhodnutí toliko odkládají. I v případě, že je správní rozhodnutí vydáno ve veřejném zájmu, neznamená nutně odklad jeho účinků rozpor s takovýmto veřejným zájmem. K naplnění veřejného zájmu totiž může postačovat i pozdější nastoupení účinků správního rozhodnutí. Žalovaná ostatně nevysvětlila, jakou konkrétní hrozbu by pobyt stěžovatelky v ČR představoval a nevyjádřila se ani k poukazu stěžovatelky na probíhající epidemii. Povinností žalované je přitom hájit v řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku veřejný zájem. Lze proto důvodně předpokládat, že v tuto chvíli ani podle žalované nepředstavuje stěžovatelka a její pobyt na území ČR ohrožení důležitého veřejného zájmu.

[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek, protože byly splněny všechny tři podmínky: (1) právní následky by pro stěžovatelku znamenaly újmu vzhledem k současným extrémním obtížím spojených s vycestováním, (2) tato újma není větší, než újma, která může vzniknout jiným osobám – vznik žádné takové újmy nehrozí, (3) přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, jak je vyloženo výše.

[15] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS). Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 11. listopadu 2020

Petr Mikeš
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací