Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

9 As 58/2026

Téma · generováno AIZásahová žaloba proti vedení správního řízení

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 18. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HERC TomášECLI:CZ:NSS:2026:9.As.58.2026.32
Další údaje
Předmět řízení: Životní prostředí - odpady

Shrnutí · generováno AI

Společnost se bránila proti zahájení a vedení řízení o opatření k nápravě a proti odběru vzorků z ochranné stěny. Soud potvrdil odmítnutí této části žaloby, protože šlo o procesní postupy přezkoumatelné případně až spolu s konečným správním rozhodnutím. Kasační stížnost proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Zahájení a vedení řízení o opatření k nápravě podle § 116 odst. 1 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ani odběr vzorků pro znalecký posudek podle § 56 správního řádu nejsou bez dalšího nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. Jejich zákonnost se zpravidla přezkoumá až v žalobě proti konečnému správnímu rozhodnutí. Zásahová žaloba by byla přípustná jen při intenzivním a bezprostředním zásahu vyžadujícím okamžitou soudní ochranu.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

9 As 58/2026 - 36
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Ridera Bohemia a.s., IČO: [IČO], se sídlem [adresa] Ostrava, zastoupená Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Česká inspekce životního prostředí, se sídlem [adresa] a, Praha 9, proti nezákonným zásahům žalované spočívajícím v zahájení a vedení řízení o opatření k nápravě a v odběru vzorků z oddělovací vzdušné stěny pro účely uvedeného řízení, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti výrokům I., II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, č. j. 18 A 12/2026-34,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Ve věci jde o posouzení, zda se lze proti zahájení a vedení správního řízení o opatření k nápravě podle § 116 odst. 1 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a proti v tomto řízení realizovanému odběru vzorků z oddělovací vzdušné stěny pro účely znaleckého posudku podle § 56 správního řádu, v němž měl znalec odborně posoudit její požární odolnost, bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[2] Právě takovou žalobu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Jak vyplývá z jejích tvrzení, které uplatnila v žalobě, a k ní připojených příloh, stěžovatelka se na základě smlouvy uzavřené se státním podnikem DIAMO zavázala realizovat na několika pozemcích nacházejících se v k. ú. [k.ú.] v lokalitě úložného místa těžebního odpadu (odval Heřmanice) zásyp oddělovací vzdušné stěny, která měla bránit šíření termicky aktivní (hořící) části odvalu do uzavřené skládky chemického odpadu.

[3] Dne 6. 1. 2026 bylo stěžovatelce doručeno oznámení žalované o zahájení správního řízení o opatření k nápravě ze dne 29. 12. 2025, č. j. ČIŽP/49/2025/11180. Podle výsledku tohoto řízení, které bylo vedeno pod sp. zn. ZN/ČIŽP/49/3143/2025, mělo být rozhodnuto o případném uložení opatření k nápravě, které by zajistilo eliminaci rizik pro životní prostředí z hlediska vyloučení vlivu šíření termiky na uzavřenou skládku chemického odpadu. Za tímto účelem měly být odbornou firmou odebrány vzorky materiálu oddělovací vzdušné stěny a tyto vyhodnoceny z hlediska případných rizik. Vzorky měly být odebrány, jak dále uvádí stěžovatelka, provedením sedmi průzkumných vrtů provedených do různých hloubek.

[4] Stěžovatelka se uvedenou žalobou domáhala vyslovení nezákonnosti zásahů spočívajících v zahájení řízení o opatření k nápravě, v odběru vzorků na základě vyrozumění ze dne 30. 1. 2026, č. j. ČIŽP/49/2026/860, ve dnech 9. 2. 2026 až 12. 2. 2026, a v nezahájení přestupkového řízení a řízení o opatření k nápravě podle zákona o odpadech se státním podnikem DIAMO na základě podnětu ze dne 20. 1. 2026. Navrhla, aby krajský soud řízení o opatření k nápravě, které je vůči ní vedeno, zastavil. Pro případ, že by městský soud shledal žalované zásahy v době rozhodování o žalobě za neskončené, navrhla přikázat žalované, aby v řízení o opatření k nápravě nepokračovala a rozhodla o jeho zastavení, zamezila odběru vzorků a zahájila řízení o přestupku se státním podnikem DIAMO.

[5] Řízení o opatření k nápravě stěžovatelka považovala za neúčelné, neboť již prokázala, že při realizaci oddělovací vzdušné stěny nepostupovala v rozporu se zákonem o odpadech. Také mělo být toto řízení zahájeno opožděně, jelikož jej žalovaná v rozporu s § 80 odst. 2 správního řádu nezahájila ve lhůtě 30 dnů od okamžiku, kdy se dozvěděla o rozhodujících skutečnostech. V řízení činila úkony úřední osoba, u níž byla podána námitka podjatosti. Žalovaná ani nebyla věcně příslušná k vedení řízení o opatření k nápravě a podle stěžovatelky nevedla řádně správní spis. Odběr vzorků prováděl státní podnik DIAMO, tedy osoba ve střetu zájmů, kterému navíc byla oddělovací vzdušná stěna již předána a sám na ni navážel materiál. Nelze tudíž vyloučit jeho odpovědnost za případná porušení právních předpisů. Ve vztahu k odběru vzorků stěžovatelka především poukazovala na rizika spojená s narušením oddělovací vzdušné stěny vyplývající z vysokého množství vrtů a sond a nedodržení podmínek vrtných prací.

[6] Městský soud napadeným usnesením žalobu v části, v níž směřovala proti zásahům spočívajícím v zahájení a vedení řízení o opatření k nápravě a v odběru vzorků, odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tato jednání totiž neměla povahu zásahu správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s. (výroky I. a II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odmítnuté části žaloby (výrok III.), a vyzval stěžovatelku k doplnění žalobních tvrzení a jejich prokázání v části, ve které žalobu dosud neodmítl (výrok IV.). Tak tomu bylo ve vztahu k tvrzenému zásahu, který měl spočívat v nezahájení přestupkového řízení a řízení o opatření k nápravě se státním podnikem DIAMO. Jelikož výrok IV. napadeného usnesení obsahující uvedenou výzvu měl povahu rozhodnutí, kterým je vedeno řízení, a stěžovatelka proti němu kasační stížností nebrojí (napadá jen výroky I., II. a III.), Nejvyšší správní soud se tímto výrokem dále nezabývá a nereflektoval ani odpovídající část žalobní argumentace stěžovatelky.

[7] Předmětem posouzení městského soudu byla v prvé řadě otázka, zda jednotlivá dílčí jednání, proti nimž stěžovatelka v žalobě brojila, skutečně jsou zásahem správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud dospěl k závěru, že s výjimkou návrhu, kterým stěžovatelka požadovala zahájení řízení o přestupku a řízení o opatření k nápravě se státním podnikem DIAMO, je na první pohled zřejmé, že postupy, proti nimž v návrhu brojila, za takový zásah považovat nelze. Nelze je proto ani napadat zásahovou žalobou. Ze subsidiární povahy zásahové žaloby vyplývá, že není přípustná, přichází-li v úvahu podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které podáním zásahové žaloby nelze zpravidla docílit předstižného posouzení zákonnosti procesních úkonů správního orgánu, jejichž zákonnost má mít význam při posuzování konečného rozhodnutí. Jednání žalované, v nichž stěžovatelka spatřovala nezákonné zásahy, nepředstavovala excesivní dotčení práv stěžovatelky. Chyběly u nich podmínky fakticity zásahu i trvalého ohrožení stavu po právu existujícího jinak než formalizovanou procedurou ukončenou vydáním správního rozhodnutí. V případě požadavku na zastavení správního řízení navíc městský soud doplnil, že ani nemá pravomoc k tomu, aby takto sám rozhodl. Subsidiární povaha zásahové žaloby městskému soudu nedovoluje ani jinak zasáhnout do probíhajícího správního řízení, pročež nemůže správnímu orgánu přikázat, aby správní řízení zastavil.

[8] Otázkou případného porušení práv stěžovatelky, včetně vypořádání vznesené námitky podjatosti či nesprávného postupu při odběru vzorků z oddělovací vzdušné stěny, a posouzení, zda šlo o vady řízení, které měly za následek nezákonné rozhodnutí, se městský soud bude moci zabývat až v případném řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí ve věci samé.

[9] Ve zbývající části napadeného usnesení (body 20 až 26) se městský soud zabýval podmínkami, které by bylo nutno splnit, aby připustil projednání žaloby na nezákonný zásah spočívající v nezahájení správního řízení se státním podnikem DIAMO. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud následně žalobu i v její zbývající části odmítl, a to usnesením ze dne 27. 4. 2026, č. j. 18 A 12/2026-50. Řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení je u Nejvyššího správního soudu vedeno pod sp. zn. 2 As 84/2026.

II. Kasační stížnost

[10] Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., navrhuje je zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Napadené usnesení považuje za nepřezkoumatelné. Městský soud se vůbec nezabýval skutkovými okolnostmi posuzované věci a nijak nezkoumal, zda jsou pro ni závěry jím odkazované judikatury použitelné. Nezabýval se ani zákonnými předpoklady pro zahájení řízení o opatření k nápravě ve smyslu § 116 odst. 1 zákona o odpadech. Jednotlivé zásahy neposuzoval individuálně, nevyjádřil se k namítané nezákonnosti odběru vzorků a neuvedl důvody, pro které stěžovatelkou žalované jednání nelze považovat za excesivní, ani za přímý zásah do jejích práv. Za neodůvodněné má stěžovatelka i tvrzení, že namítaná podjatost úřední osoby ani vady odběru vzorků nejsou relevantní pro posouzení toho, zda jednání žalované představuje nezákonný zásah.

[11] Podrobné zdůvodnění svého tvrzení, že napadané zásahy žalované jsou zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., stěžovatelka doplňuje o rekapitulaci důvodů nezákonnosti zahájení řízení o opatření k nápravě. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015, č. j. 9 Afs 279/2014-29, č. 3199/2015 Sb. NSS, podle něhož se zásahovou žalobou lze bránit proti zahájení i vedení daňové kontroly. Stěžovatelka má za to, že samotné zahájení a vedení řízení o opatření k nápravě má pro ni bezprostřední donucující povahu, je nucena strpět vedení správního řízení, podrobovat se procesním úkonům a hradit náklady s tím spojené. Závěrem se dovolává toho, že podala žalobu na určení nezákonnosti zásahu, čímž tato žaloba ztrácí povahu subsidiárního prostředku ochrany.

[12] Oprávněnost žaloby stěžovatelka dovozuje především z toho, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o opatření k nápravě. Jednání žalované je zjevně excesivní a do práv stěžovatelky zasahuje v takové míře, že je zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. S ohledem na možné dopady řízení do práv stěžovatelky, které mohou být i nevratné, nelze vyčkávat na vydání rozhodnutí. Městský soud nesprávně posoudil povahu a intenzitu zásahu a jeho donucující povahu a nesprávně dovodil nepřípustnost žaloby.

III. Vyjádření žalované

[13] Žalovaná ve svém vyjádření upozornila na to, že Ministerstvo životního prostředí si usnesením ze dne 11. 5. 2026 řízení o opatření k nápravě na základě § 131 odst. 1 písm. a) správního řádu atrahovalo. Ztotožnila se se závěrem městského soudu, že žaloba fakticky směřovala k předčasnému soudnímu přezkumu procesního postupu správního orgánu. Řízení o opatření k nápravě umožňuje uložit opatření k nápravě, je-li třeba zamezit nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví. Podklady pro vydání rozhodnutí lze zajistit v tomto řízení, nelze-li plně využít podklady z jiných zjišťovacích postupů, např. podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů. Řízení proto slouží právě ke zjištění rozhodných skutkových okolností, na jejichž základě bude případně uloženo konkrétní opatření. S ohledem na zásadu materiální pravdy a nedostatečnost skutkových zjištění ve specifických otázkách týkajících se vlastností uloženého materiálu bylo třeba provést další dokazování nad rámec již shromážděných podkladů. Z oddělovací vzdušné stěny byly odebrány vzorky materiálu za účelem znaleckého zkoumání požární odolnosti.

[14] Námitky stěžovatelky směřují podle žalované právě proti průběhu správního řízení, což je v rozporu se subsidiární povahou zásahové žaloby. Přezkum zákonnosti vedení správního řízení by byl nyní předčasný. Zahájení řízení ani navazující dokazování nepředstavují samostatný nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Závěrem žalovaná poukazuje na to, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků, na kterých vrtní práce probíhaly a nemá vlastnický ani obdobný právní vztah k materiálu v oddělovací vzdušné stěně.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Bylo tak možné přezkoumat usnesení městského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů, jakož i z hlediska možných vad, k nimž je třeba přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[16] Kasační stížnost není důvodná.

[17] V posuzované věci stěžovatelka spatřovala zásah v zahájení a vedení správního řízení o opatření k nápravě a v odběru vzorků z oddělovací vzdušné stěny. Městský soud žalobu proti tomuto postupu žalované odmítl, jelikož ani v jednom případě nemohlo jít o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., proti němuž by se bylo možné bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.

[18] Vzhledem k tomu, že kasační stížností je napadeno usnesení, jímž byla žaloba odmítnuta, přichází v úvahu pouze její důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jakkoliv tento důvod kasační stížnosti konzumuje důvody jinak podřaditelné pod § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2016, č. j. 9 As 47/2016-39, bod 16), lze při něm hodnotit správnost právních názorů a přezkoumatelnost jen ve vztahu k podmínkám pro odmítnutí návrhu. Nelze se naopak zabývat námitkami týkajícími se věci samé (rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005-65).

IV.a Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení

[19] Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. zahrnuje také případnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu, ať už pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015-128, bod 39).

[20] Městský soud s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu učinil dílčí závěr, že se zásahovou žalobou nelze bránit proti zahájení správního řízení ani jednotlivým úkonům správního orgánu, jejichž zákonnost může být posouzena v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, přičemž právě proti takovým jednáním žalované stěžovatelka v podané žalobě brojila. Napadené usnesení je srozumitelné a opírá se o relevantní důvody. Je z něj patrné, o čem a jak bylo rozhodnuto, a důvody rozhodnutí jsou v něm uvedeny způsobem nenechávajícím jakýchkoli pochyb o jejich logické nerozpornosti. Městský soud při posouzení věci srozumitelně vysvětlil, že stěžovatelka napadá procesní postup žalované před vydáním meritorního rozhodnutí, které může být podrobeno soudní kontrole prostřednictvím žaloby podle § 65 s. ř. s.

[21] Námitka založená na tvrzení stěžovatelky, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro zahájení řízení o opatření k nápravě, stejně jako ostatní námitky, v nichž stěžovatelka setrvává na nezákonnosti napadených jednání žalované a namítá, že se jimi městský soud zabýval nedostatečně, směřuje k věcnému posouzení zákonnosti tvrzených zásahů žalované. K tomu ale městský soud nemohl přikročit, neboť žalobu z důvodu její nepřípustnosti odmítl. Jakkoliv se nezabýval jednotlivě úkony, v nichž stěžovatelka spatřovala nezákonné zásahy, není pochyb o tom, že výše uvedený důvod odmítnutí se vztahuje jak k zahájení a vedení správního řízení, tak k odběru vzorků. Napadené usnesení nepřezkoumatelností co do odůvodnění odmítnutí žaloby netrpí.

IV.b Právní základ k přípustnosti zásahové žaloby

[22] Podle § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

[23] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu má zásahová žaloba subsidiární povahu, a to ve dvou rovinách. Jednou je obecná subsidiarita správního soudnictví vůči veřejné správě. Tato rovina je vyjádřena v § 85 s. ř. s., podle něhož je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Jen tato rovina subsidiarity zásahové žaloby je modifikována v případě, kdy se žalobce pouze domáhá určení, že zásah byl nezákonný. Druhou rovinou je subsidiarita zásahové žaloby vůči ostatním návrhovým typům ve správním soudnictví. V jejím důsledku bude zásahová žaloba přípustná jedině v případě, že se tvrzenému zásahu do veřejných subjektivních práv nelze účinně bránit jiným návrhem podle soudního řádu správního (např. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 Afs 458/2018-42, č. 3965/2020 Sb. NSS, body 23 a 24).

[24] Podle rozšířeného senátu posouzení, zda úkon správního orgánu je nezákonným zásahem, není otázkou existence podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nýbrž předmětem posouzení důvodnosti žaloby při rozhodování ve věci samé (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007-247, č. 1773/2009 Sb. NSS). Tento právní názor nicméně rozšířený senát později korigoval v tom smyslu, že „[p]odmínky aktivní procesní legitimace jsou dány, bude-li žalobce tvrdit myslitelné dotčení své právní sféry nezahájením řízení z moci úřední. Je-li zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, původci či jiným okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v § 82 s. ř. s., i kdyby byla všechna tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v myslitelném tvrzení nezákonného zásahu. Soud zde bude přihlížet též k závěrům ustálené judikatury, jež dále vysvětluje, které úkony veřejné správy nezákonným zásahem nejsou a nemohou být“ (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, bod 115).

[25] V řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu nelze předstižně podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu. Jejím účelem obecně není přezkum procesního postupu správního orgánu v průběhu správního řízení (např. rozsudky NSS ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006-95; též usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, bod 20). Procesní postup správního orgánu „může být předmětem přezkumu v rámci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, protože procesní stránka věci je neoddělitelnou součástí zákonnosti rozhodnutí. Ochranu ve vztahu ke správnímu řízení jako takovému platné právo nezabezpečuje možností úplně negovat vedení správního řízení žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. K tomu slouží možnost podat žalobu proti rozhodnutí, v jehož vydání zpravidla vedení správního řízení vyústí“ (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2009, č. j. 8 Aps 6/2007-256).

[26] Ani vedení správního řízení samo o sobě pojmově nemůže být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 199/2014-81, bod 31). Výslovně ve vztahu k samotnému zahájení správního řízení Nejvyšší správní soud uvedl, že „nemá vůči jeho účastníku přímý donucující charakter, nejde ani o přímý a bezprostřední zásah do svobodné sféry jednotlivce, a proto se pojmově nemůže jednat o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Pokud zahájení správního řízení nemá donucující povahu, byť by (snad) byl tento úkon učiněn v rozporu se zákonem, může se jednat pouze o vadu správního řízení, proti níž lze uplatnit výtku v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí ve věci samé, event. posléze v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.“ (rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 As 220/2016-204, bod 39).

[27] Na druhou stranu platnost výše citovaných právních názorů není zcela absolutní. Nejvyšší správní soud například připustil, že nezákonným zásahem může být zahájení a provádění daňové kontroly (usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS), nesprávný postup při doručování (rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2018, č. j. 2 As 93/2016-138, bod 23), neumožnění nahlédnout do spisu (rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2018, č. j. 9 Afs 85/2016-51, bod 29) nebo zjišťování skutečností a zajišťování důkazů v podnikatelských prostorách, případně obydlí daňového subjektu postupem podle § 86 odst. 4 ve spojení s § 81 odst. 1 daňového řádu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014-55, č. 3566/2017 Sb. NSS, bod 42). V případě těchto příkladmo uvedených zásahů správního orgánu jinak považovaných za pouhé úkony v řízení ve smyslu výše uvedené judikatury, může být zásahová žaloba přípustná, odůvodňuje-li to intenzita a bezprostřednost zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce. Současně jde o případy, v nichž by následná kontrola v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nevedla k účinné ochraně žalobce. Mělo by jít o úkony způsobilé zasáhnout žalobce v určitém ohledu více než samotné vydání nezákonného rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2021, č. j. 5 As 233/2020-46, body 21 až 23).

[28] Výklad k § 82 s. ř. s. lze uzavřít tak, že „aktivní procesní legitimaci má žalobce tehdy, jestliže tvrdí zásah do svých subjektivních práv. Věcnou legitimaci má tehdy, jestliže k tomuto tvrzenému zásahu do jeho práv reálně dojít mohlo“ (rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2020, č. j. 8 As 258/2019-35, body 14 a 15). Slovy rozšířeného senátu je totiž jednou z podmínek řízení o zásahové žalobě plausibilní tvrzení nezákonného zásahu (rozsudek rozšířeného senátu č. j. 6 As 108/2019-39). Posouzení pravdivosti tohoto tvrzení již bude vyhrazeno posouzení důvodnosti žaloby.

IV.c K zákonnosti napadeného usnesení

[29] Stěžovatelka v podstatné části své kasační argumentace trvá na tom, že konání žalované bylo nezákonné. Tento okruh námitek ovšem nespadá do rozsahu přezkumu napadeného usnesení. Svým obsahem směřuje k posouzení důvodnosti podané zásahové žaloby, nikoli podmínek řízení, při jejichž splnění rozhoduje soud o věci samé. Městský soud žalobu odmítl, jelikož stěžovatelkou vytýkané vady v procesním postupu žalované mají mít význam až při posuzování zákonnosti konečného rozhodnutí, a proto jejich zákonnost nelze posuzovat v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Přípustnost zásahové žaloby není dána nezákonností v postupu žalované, nýbrž tvrzením zásahu způsobilého zkrátit žalobce na jeho veřejných subjektivních právech. Je-li tvrzený zásah součástí řízení směřujícího k vydání rozhodnutí, pak musí jít o zkrácení vyžadující okamžitou ingerenci soudní moci.

[30] V nejčistší podobě to ilustruje tvrzený zásah spočívající v zahájení správního řízení. Nezákonnost stěžovatelka spatřuje v jeho zahájení za situace, kdy zákon o odpadech porušen nebyl. Podle § 116 odst. 1 zákona o odpadech je správní orgán oprávněn uložit osobě, která nedodržuje vymezené povinnosti, opatření k nápravě. Smyslem správního řízení vedeného v této věci je posoudit plnění vymezených povinností a na základě tohoto posouzení případně rozhodnout o uložení konkrétního opatření k nápravě. Pokud by městský soud přistoupil k meritornímu posouzení žaloby a zabýval se tím, zda stěžovatelka v zákoně vymezené povinnosti porušila, zcela by vyčerpal předmět správního řízení a posuzoval by tuto otázku namísto správního orgánu. Takový postup by byl v příkrém rozporu se subsidiární povahou zásahové žaloby vůči ostatním návrhovým typům, ale i s obecnou subsidiaritou správního soudnictví vůči veřejné správě. Judikatura Nejvyššího správního soudu vyjadřuje záměr přesunout aktivitu správních soudů až ke konečnému rozhodnutí správního orgánu. Jde o vyjádření dělby moci a potřebné zdrženlivosti soudních orgánů vůči moci výkonné, která ve správním řízení směřuje k uskutečnění své pravomoci a působnosti rozhodnout autoritativně o právech a povinnostech účastníka řízení. Tento záměr nelze obcházet či vyprazdňovat použitím zásahové žaloby. Ta je vyhrazena situacím jiným, je prostředkem subsidiárním, který nastupuje ve zpravidla excesivních situacích, v nichž použití základního nástroje, tedy žaloby proti rozhodnutí, by nebylo možné nebo dostatečně efektivní (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 458/2018-42, bod 29).

[31] Městskému soudu nelze vytknout, že v napadeném usnesení neuvedl, z jakého důvodu zahájení řízení o opatření k nápravě, jeho další vedení a úkony žalované v něm, nebyly excesivním zásahem do jejích práv. Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispozitivity, což znamená, že „základem žalobní legitimace v případě zásahové žaloby je právě žalobcovo tvrzení o nezákonném zásahu a o jeho důsledcích v žalobcově právní sféře“ (rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2017, č. j. 3 As 280/2016-65, bod 9). Stěžovatelka v žalobě nezmínila jakékoliv důsledky žalovaných postupů v její právní sféře, s výjimkou obecného tvrzení, že byla nucena podrobit se řízení a nést s tím spojené procesní povinnosti a náklady. Tento popis zásahu do právní sféry je ale vlastní jakémukoliv správnímu řízení. Ani náznakem z něj neplyne, že by šlo o zásah excesivní, který by na stěžovatelku působil natolik intenzivně, že by vyžadoval okamžitou ochranu prostřednictvím zásahové žaloby. Samotný aspekt nezákonnosti jednání žalované, jakkoliv by se později ukázalo, že některý ze stěžovatelkou udávaných důvodů nezákonnosti byl skutečně naplněn, nevypovídá ničeho o intenzitě zkrácení jejích veřejných subjektivních práv. Ani překročení pravomoci žalované k vedení správního řízení by nemuselo mít za následek excesivní zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, který by případně odůvodnil přípustnost zásahové žaloby proti jednání správního orgánu. Absence zdůvodnění, z jakého důvodu zahájené řízení o opatření k nápravě nelze považovat za excesivní zásah do práv stěžovatelky, tak neznamená důvod nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení.

[32] Další zásah měl spočívat v odběru vzorků z oddělovací vzdušné stěny pro účely vypracování znaleckého posudku podle § 56 správního řádu, v němž měl znalec provést odborné posouzení její požární odolnosti. Zákonnost odběru vzorků stěžovatelka zpochybňuje jako účastnice řízení o opatření k nápravě. Netvrdí, že by samotným faktickým provedením odběru vzorků bylo zasaženo do jejích práv jinak než v souvislosti s možným významem tohoto postupu pro výsledek řízení. V žalobě sice poukazovala na rizika pro stabilitu a požární odolnost oddělovací vzdušné stěny, jde však o rizika, která, i pokud by se ukázala být důvodnými, v takto obecné rovině nezasahují do jejích veřejných subjektivních práv, nýbrž jsou potenciálním ohrožením veřejného zájmu, k jehož ochraně správní soudnictví neslouží (srov. rozsudek rozšířeného senátu č. j. 6 As 108/2019-39, body 80 a 82). Ve shodě s městským soudem lze proto konstatovat, že vypořádání námitky nesprávného postupu při odběru vzorků, resp. posouzení, zda v něm lze spatřovat vady řízení, bude předmětem řízení o opatření k nápravě a stěžovatelka se proti němu bude moci bránit v případném řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí ve věci samé.

[33] Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 279/2014-29, podle něhož může zásahová žaloba směřovat proti zahájení i vedení daňové kontroly. Uvedený rozsudek vychází z usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 144/2004-110. Rozhodujícím argumentem, pro který rozšířený senát v tomto usnesení označil za prostředek ochrany proti nezákonně vedené daňové kontrole zásahovou žalobu, bylo to, že daňová kontrola je „svou povahou procesem kontrolním a nikoliv rozhodovacím. Případný dodatečný platební výměr, jímž by správce daně na základě výsledků daňové kontroly doměřil daň, již není součástí daňové kontroly. Pokud dodatečný platební výměr následuje, tak je to až po skončení daňové kontroly a přirozeně pouze tehdy, jsou-li výsledkem kontrolních zjištění skutečnosti odůvodňující dodatečné stanovení daně.“ Tyto argumenty v případě řízení o opatření k nápravě neplatí. Posuzování zákonnosti daňové kontroly tedy nelze považovat za případ obdobný věci zde posuzované, jak stěžovatelka uvádí. Proti judikatuře odkazované městským soudem se stěžovatelka vymezila tvrzením, že namítané jednání žalované má donucující povahu, tu ale spatřuje jenom v povinnosti snášet vedení správního řízení a poskytovat součinnost, tedy v povinnostech vlastních jakémukoliv správnímu řízení, v nichž nelze spatřovat excesivní zásah do práv stěžovatelky.

[34] Konečně stěžovatelka namítá, že zásahová žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že zásah byl nezákonný, ztrácí povahu subsidiárního prostředku ochrany ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a k žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Tak tomu ale není. Podle původního znění § 85 s. ř. s. byla žaloba, kterou se žalobce domáhal pouze určení, že zásah byl nezákonný, nepřípustná. V důsledku změny tohoto ustanovení provedené zákonem č. 303/2011 Sb. byla deklaratorní zásahová žaloba připuštěna, aniž by žalobce musel využít jiných právních prostředků ochrany nebo nápravy. Odstranění tohoto požadavku se ale týká výlučně prostředků ochrany nebo nápravy ve správním řízení. Touto změnou nebyla dotčena subsidiární povaha zásahové žaloby vůči ostatním návrhovým typům ve správním soudnictví (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2018, č. j. 4 As 236/2017-30, bod 20).

V. Závěr a náklady řízení

[35] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou a nezjistil ani žádnou z vad, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.

[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla úspěch ve věci, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, byť měla ve věci plný úspěch, žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2026

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací