9 Azs 112/2026

Plný text

9 Azs 112/2026 - 47
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: S. T., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2026, č. j. OAM1088928/PP2025, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) M. S., II) nezl. A. S., III) nezl. X. S., IV) nezl. L. T., zast. zákonnou zástupkyní M. S., matkou, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 8. 2026, č. j. 73 A 13/202670,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ani osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Výše nadepsaným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o vydání povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť shledal důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle § 87e odst. 4 téhož zákona byla žalobci stanovena lhůta 35 dnů k vycestování z území ČR.

[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož je manželem rumunské občanky, která na území ČR pobývá jako občanka EU. Žalovaný přihlédl k tomu, že žalobce byl uznán vinným z přestupku spočívajícího v řízení motorového vozidla při pozitivním orientačním testu na amfetamin/metamfetamin s tím, že se odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Proto mu byla udělena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na 18 měsíců. Navzdory tomu žalobce ve dnech 16. 8. 2025, 2. 9. 2025 a 17. 9. 2025 řídil motorové vozidlo, za což byl pravomocně odsouzen za pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou dvaceti měsíců a k zákazu řízení motorových vozidel na dvacet měsíců. Žalovaný rovněž přihlédl k v minulosti vydaným výjezdním příkazům pro neoprávněný pobyt na území z let 2023 a 2025. Uzavřel, že žalobce dle něj opakovaně nerespektoval právní řád, a tedy představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení zájmu společnosti na respektování právního řádu a bezpečnosti silničního provozu. Stran posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce žalovaný uznal, že zamítnutí žádosti rodinný život žalobce ztíží, nicméně jej nepovažoval za nepřiměřený, neboť žalobci nebyl uložen zákaz pobytu.

[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud výše nadepsaným rozsudkem zamítl. Soud shrnul, že žalobce vědomě a opakovaně nerespektoval zákaz činnosti, tím zasahoval do zájmu státu na respektování vykonatelných rozhodnutí orgánů veřejné moci, ale i zájmu na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích a ochraně života, zdraví a majetku jeho účastníků. Poukázal na to, že skutky byly páchány v krátkém časovém úseku, byly trestněprávně posouzeny jako pokračující přečin a žalobce je stále ve zkušební době podmíněného odsouzení. Nelze tedy uzavřít, že by nebezpečí opakování obdobného jednání již pominulo. Na rozdíl od žalovaného krajský soud nepřikládal podstatný význam výjezdním příkazům, které však doplnily celkový obraz dosavadního jednání žalobce.

[4] Krajský soud k posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného žalobce připustil, že zamítnutí žádosti rodinný život žalobce, jeho manželky a dětí sice ztíží, nicméně přihlédl k relativně krátké době pobytu žalobce s rodinou na území, vazbám k Moldavské republice, produktivnímu věku, zdravotnímu stavu a absenci překážek návratu do země původu. Dále konstatoval, že právo na zachování soužití s oběma rodiči nezletilého dítěte není absolutní a může ustoupit konkurujícímu veřejnému zájmu. Žalobce navíc neuvedl žádné specifické potřeby nezletilého dítěte ani mimořádnou závislost na osobní péče žalobce. Žalobci nebyl uložen zákaz vstupu či pobytu na území, napadené rozhodnutí mu nebrání udržovat vztah s rodinou během bezvízového styku, ani nevylučuje možnost žalobce žádat o jiné pobytové oprávnění v budoucnu.

II. Obsah kasační stížnosti

[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[6] Dle stěžovatele krajský soud vyložil pojem „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“ nepřiměřeně přísně. Stěžovatelovo jednání nedosahovalo takové intenzity, jak předpokládá § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců či článek 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Stěžovatel ohrožoval zájem na bezpečnosti silničního provozu pouze v případě jednání dne 24. 2. 2024, kdy se odmítl podrobit vyšetření na přítomnost návykových látek, nikoliv v případě jednání v srpnu a září roku 2025 při maření výkonu rozhodnutí o zákazu řízení. Od 24. 2. 2024 rovněž uplynula delší doba. Nelze hovořit o opakování závadného jednání, jak tvrdí krajský soud v bodě 18. napadeného rozsudku, nýbrž pouze o maření výkonu rozhodnutí. Navíc maření výkonu rozhodnutí se dopustil sice třikrát, ale v krátkém časovém úseku. Krajský soud nepřihlédl k tomu, že posledního případu maření výkonu rozhodnutí dne 17. 9. 2025 se dopustil pouhé 4 dny před skončením platnosti zákazu, kdy si dotyčná osoba nemusí pamatovat, zda ještě zákaz platí, a v době, kdy už obecně dávno byla možnost podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu.

[7] Krajský soud rovněž přísně posoudil nepřiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Opomenul princip poměřování „něčeho k něčemu“, tedy nízké závažnosti stěžovatelova jednání k potřebám rodiny ve světle rozsudku NSS ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/201239, jak namítal v žalobě. Nezohlednil, že i kratší doba pobytu může být pro děti určitého věku významná, ani ekonomické argumenty (že z Moldavska nebude moci svoji rodinu živit). Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením krajského soudu v bodě 23. napadeného rozsudku o tom, že pokud pětileté dítě nemá speciální potřeby, může dojít k jeho odloučení od otce pro jeho trestné činy nižší závažnosti. Napadené rozhodnutí ani rozsudek neodpovídá na otázku, zda je přijatelné rodinu rozdělit nebo ji nuceně navrátit do Moldavska.

[8] Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu v bodě 22. napadeného rozsudku, dle kterého ohledně posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života v žalobě pouze obecně poukázal na integraci dětí do českého prostředí, pracovní vytížení manželky a ekonomické poměry v zemi původu. Stěžovatel má za to, že v podání doplňujícím důvody pro přiznání odkladného účinku ze dne 3. 6 2026 vysvětlil, že nezletilá X. by nutnost návratu do Moldavska vnímala úkorně, děti potřebují hlídání během manželčiných nočních služeb, navštěvování rodiny v ČR mu nedá možnost zde pracovat a ztěžovalo by to i možnou práci v Moldavsku. S tímto se však krajský soud nevypořádal v meritorním rozhodnutí.

[9] Stěžovatel závěrem shrnul, že přijatelnost kasační stížnosti shledává v doposud neřešených otázkách a) míry dostatečné závažnosti narušení veřejného pořádku v případech trestných činů nižší závažnosti; b) opakovanosti porušování právních předpisů jako přitěžující okolnosti; c) povinnosti soudu vypořádat se v meritorním rozhodnutí s námitkami uvedenými v návrhu na přiznání odkladného účinku. Dalším důvodem přijatelnosti je skutečnost, že se krajský soud při posuzování přiměřenosti napadeného rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudku č. j. 8 As 68/201239).

[10] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.).

[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). K obsahu neurčitého pojmu přesah vlastních zájmů stěžovatele kasační soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém se nepřijatelností podrobně zabýval.

[13] Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti vymezil položením judikaturou doposud neřešených otázek a odchýlením se krajského soudu od ustálené judikatury. Nejvyšší správní soud však přijatelnost kasační stížnosti neshledal. Kasační stížnost se nedotýká právních otázek, které dosud nebyly judikaturou tohoto soudu řešeny nebo jsou řešeny rozdílně, není dána potřeba učinit judikatorní odklon a krajský soud se v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[14] Nejvyšší správní soud se v rámci přezkumu kasačních námitek nejprve zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. K vadě nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na svoji judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 12. 10. 2022, č. j. 7 Azs 130/202224, odst. [9] až [11], a tam citovanou judikaturu).

[15] Stěžovatel vytknul krajskému soudu, že nevypořádal důležitou žalobní argumentaci týkající se posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života, která byla obsažena v podání, kterým doplnil návrh na přiznání odkladného účinku ze dne 3. 6. 2026. Obecně lze připustit, že soudy mají povinnost posoudit veškeré námitky, byť jsou obsaženy v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, pokud žalobní námitky doplňují (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2016, č. j. 4 Azs 169/201646). Na druhou stranu je nutné oddělit žalobní body od tvrzení zdůvodňujících návrh na přiznání odkladného účinku (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2025, č. j. 4 Afs 32/202259, odst. [25], ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 Azs 341/201722, odst. [25], či usnesení NSS ze dne 15. 6. 2026, č. j. 2 Azs 119/202630, odst. [7]). Kasační soud ověřil ze soudního spisu, že stěžovatel v žalobě skutečně, jak uvedl krajský soud v bodě 22. napadeného rozsudku, obecně poukázal na integraci dětí do českého prostředí, pracovní vytížení manželky a ekonomické poměry v zemi původu. Na tyto námitky navázal v podání ze dne 3. 6. 2026, nicméně však pouze tvrzením o manželčině práci v noci, hlídání dětí stěžovatelem a o tom, že si nezletilé děti na pobyt v ČR zvykly a nezletilá X., OZNŘ III), by nesla nucené opuštění země úkorně. Vypořádání této žalobní argumentace v bodech 23. a 24. napadeného rozsudku má Nejvyšší správní soud za dostatečné s ohledem na ustálenou judikaturu.

[16] Ostatní tvrzení obsažená v podání ze dne 3. 6. 2026 (konkrétně týkající se rizik bezvízového styku, nemožnosti obstarání dobře placené práce v ČR, navštěvování rodiny dojížděním z Moldavska a rizika finančního strádání rodiny) žalobu nedoplňují, nelze je považovat za součást žalobní argumentace, nýbrž za argumentaci vztahující se k návrhu na přiznání odkladného účinku.

[17] Krajský soud se rovněž vypořádal se žalobní námitkou nižší závažnosti trestné činnosti stěžovatele, a to v bodech 18. a násl. napadeného rozsudku, ale také s principem posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí poměřováním zájmu na ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život stěžovatele, vč. nejlepšího zájmu dítěte, a to v bodě 23. napadeného rozsudku. Lze uzavřít, že krajský soud na žalobní námitky reagoval, z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, z jakých skutečností krajský soud vycházel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. V tomto ohledu je tedy napadený rozsudek přezkoumatelný.

[18] Stran věcného přezkumu napadeného rozsudku se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda došlo k naplnění podmínky pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu pro důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl ohrozit závažným způsobem veřejný pořádek dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud přihlédl ke všem relevantním faktorům, jako je povaha a závažnost protiprávního jednání, opakování a četnost porušení právních norem, uložená sankce, úmyslné jednání a doba uplynulá od posledního odsouzení (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/201849, odst. [16], ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/201933, odst. [17], ze dne 20. 11. 2025, č. j. 4 Azs 97/202545, odst. [10], či usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010151, č. 2420/2011 Sb. NSS). Dle judikatury rovněž platí, že aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti může být dáno i při menší intenzitě jednotlivých porušení zákona (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 As 78/201232, ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 Azs 285/201835, odst. [18], či ze dne 14. 4. 2020, č. j. 3 Azs 33/202040, odst. [20]).

[19] Kasační námitka, že se stěžovatel nedopustil opakování obdobné protiprávní činnosti (tj. nejprve přestupku ohrožujícího bezpečnost silničního provozu a následně pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání), nesnižuje závažnost jeho jednání, jelikož rozhodující je porušení právních norem, resp. veřejného pořádku (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 As 112/201165, ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010112). Za relevantní skutečnost považuje také Nejvyšší správní soud to, že se v případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí jednalo o pokračující trestný čin, jehož skutků se stěžovatel úmyslně dopustil v krátkém časovém úseku. Nejednalo se o nahodilé excesivní protiprávní jednání v delším časovém období. Také krajský soud správně přihlédl k tomu, že od trestního odsouzení dne 8. 10. 2025 neuplynula do vydání napadeného rozhodnutí dlouhá doba, stěžovatel byl nadále ve zkušební době podmíněného odsouzení, tedy nebezpečí ohrožení veřejného pořádku bylo stále aktuální.

[20] Nejvyšší správní soud dále nepovažuje namítané skutečnosti, že se stěžovatel posledního skutku pokračujícího přečinu maření výkonu rozhodnutí dopustil pár dní před skončením platnosti zákazu, tedy v době, kdy si teoreticky dotyčná osoba nemusí pamatovat, zda ještě zákaz platí, a kdy už byla možnost podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu, za příznačné pro učinění závěru o menší závažnosti jeho jednání. Jedná se pouze o hypotetické situace, o kterých ani stěžovatel v kasační stížnosti výslovně netvrdí, že zrovna v jeho případě nastaly. Není tedy vadou, že je krajský soud při posouzení závažnosti ohrožení veřejného pořádku nevzal v potaz, jelikož ani stěžovatel na ně v žalobě nepoukazoval. Kasační soud uzavírá, že krajský soud přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, z nichž lze u stěžovatele přetrvávající důvodné nebezpečí ohrožení veřejného pořádku závažným způsobem do budoucna dovodit.

[21] Rovněž otázku posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí žalovaného do stěžovatelova soukromého a rodinného života a jeho blízkých krajský soud hodnotil v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/201928, odst. [20], č. j. 8 As 68/201239, odst. [25], ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/201229, ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/201160, odst. [23], nebo ze dne 18. 4. 2008, č. j. 2 As 19/200875). Krajský soud podrobně hodnotil jak přiměřenost zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života, tak otázku poměřování stěžovatelových zájmů se zájmem na ochraně veřejného pořádku. Rovněž se zabýval nejlepším zájmem dítěte ve světle rozsudků NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/201933, č. 4034/2020 Sb. NSS, odst. [17] a násl., a ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/202052, odst. [36] a násl. Z judikatury Nejvyššího správního soudu současně vyplývá, že přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k přechodnému pobytu je v otázce posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného života z povahy věci méně intenzivní než přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí o správním vyhoštění), neboť v druhém případě jde o daleko závažnější zásah do práv jednotlivce (rozsudky NSS č. j. 8 As 68/201239, odst. [25], a ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/201928, odst. [23]).

[22] Stěžovatel v řízení před žalovaným nic k soukromému a rodinnému životu netvrdil kromě toho, že žije se svojí manželkou, OZNŘ I), jejich společným synem L., OZNŘ IV), a dětmi manželky, OZNŘ II) a III). V žalobě k tomuto pouze poukazoval na integraci dětí do českého prostředí, ekonomické poměry v zemi původu a že hlídá děti, když je manželka v práci (k odlišení žalobních námitek a námitek v návrhu na přiznání odkladného účinku blíže viz odst. [16] a [17] tohoto usnesení). Žalovaný a krajský soud zejména přihlédli ke krátké době pobytu stěžovatele s rodinou na území, vazbám k zemi původu, absenci překážek návratu do země původu, alternativám pobytu stěžovatele na území ČR, absenci specifických potřeb dětí či absenci mimořádné závislosti dětí na stěžovateli. Dle Nejvyššího správního soudu krajský soud vyhodnotil stěžovatelovu rodinnou a soukromou situaci na základě podkladů ve správním spise a tvrzení uplatněných v žalobě. Správně uvedl, že zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života nepřevažuje nad závažností celkového protiprávního jednání, přičemž nebyla shledána okolnost takového charakteru a intenzity, která by převážila zájmy stěžovatele nad zájmy společnosti na ochraně veřejného pořádku.

IV. Závěr a náklady řízení

[23] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[24] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[25] Osobám zúčastněným na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jim vznikly náklady. Přiznání náhrady jiných nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných osoby zúčastněné na řízení nenavrhly. Stejně tak nebránily proti neúspěšnému stěžovateli své právo, které by jim vyplývalo z rozhodnutí napadeného žalobou (žádné takové právo osobám zúčastněným na řízení z rozhodnutí nevyplývalo). Nejvyšší správní soud proto podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. rozhodl tak, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. října 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu

Plný text

9 Azs 112/2026 - 37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: S. T., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2026, č. j. OAM1088928/PP2025, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) M. S., II) nezl. A. S., III) nezl. X. S., IV) nezl. L. T., zast. zákonnou zástupkyní M. S., matkou, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 8. 2026, č. j. 73 A 13/202670, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 8. 2026, č. j. 73 A 13/202670, a také rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 4. 2026, č. j. OAM1088928/PP2025.
II. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Výše nadepsaným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o vydání povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle § 87e odst. 4 téhož zákona byla žalobci stanovena lhůta 35 dnů k vycestování z území České republiky. Žalovaný přihlédl k tomu, že žalobce byl uznán vinným z přestupku spočívajícího v řízení motorového vozidla při pozitivním orientačním testu na amfetamin/metamfetamin s tím, že se odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Proto mu byla udělena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na 18 měsíců. Navzdory tomu žalobce ve dnech 16. 8. 2025, 2. 9. 2025 a 17. 9. 2025 řídil motorové vozidlo a byl pravomocně odsouzen za pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou dvaceti měsíců a k zákazu řízení motorových vozidel na dvacet měsíců. Žalovaný rovněž přihlédl k vydaným výjezdním příkazům pro neoprávněný pobyt na území v letech 2023 a 2025.

[2] Žalobce se bránil proti napadenému rozhodnutí žalobou, kterou krajský soud zamítl výše nadepsaným rozsudkem. Žalobu spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě, ten však krajský soud rovněž zamítl usnesením ze dne 17. 6. 2026, č. j. 73 A 13/202662. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatoval, že žalovaný na základě zjištěných individuálních okolností případu důvodně shledal nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek a dostatečně posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost, kterou spojil s odůvodněným návrhem na přiznání odkladného účinku.

[4] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil tím, že nepřiznání odkladného účinku by pro něj znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním vzniknout jiným osobám. V případě nepřiznání odkladného účinku by mu hrozilo vycestování z České republiky nebo by musel pobývat na území v režimu bezvízového styku. V rámci bezvízového styku by však nesměl v ČR pracovat, a tedy obstarávat výživu pro svoji rodinu. Možností by pouze bylo krátkodobé pracovní vízum a byl by odkázán na špatně placené krátkodobé brigády. Případně by musel opustit ČR bez rodiny a mohl by pouze „pendlovat“ mezi Moldávií a ČR, ani tak by nezajistil plnohodnotnou obživu rodiny. Stěžovatel upozornil na to, že jeho nepřítomnost by měla nepříznivý dopad na vývoj dětí, především nejmenších dětí, se kterými žije ve společné domácnosti. Dopad by měla i na manželčinu práci, která často pracuje v noci, mezitím co stěžovatel hlídá děti. V případě přestěhování celé rodiny z ČR by hrozilo vytržení dětí z prostředí, na které si zvykly.

[5] Stěžovatel se současně ohradil proti důvodům, pro které krajský soud zamítl jeho předchozí návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a to konstatovanému rozporu s důležitým veřejným zájmem na výkonu pravomocných rozhodnutí v případě vyhovění návrhu. Veřejným zájmem dle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemůže být zájem na výkonu pravomocných rozhodnutí, jelikož potom by nebylo nikdy možné přiznat odkladný účinek. Závěr krajského soudu, že předchozí nerespektování předpisů je důvodem k tomu, aby stěžovatel nemohl vyčkat v ČR do konce soudního řízení, není přisvědčivý. Stěžovatel závěrem poukázal na nedávná usnesení NSS ze dne 8. 8. 2024, č. j. 3 Azs 140/202429, ze dne 10. 4. 2024, č. j. 10 Azs 37/202456, či ze dne 21. 3. 2025, č. j. 9 Azs 59/202439, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2026, č. j. 35 A 9/202622, kterými soudy v obdobných případech přiznaly kasačním stížnostem či žalobě odkladný účinek.

[6] Žalovaný ve vyjádření k návrhu uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínky pro přiznání odkladného účinku, a to vznik újmy nepoměrně větší, než která může vzniknout jiným osobám, a podmínku toho, aby přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s veřejným zájmem.

[7] Kasační stížnost podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. též usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS, odst. [24]).

[8] Nejvyšší správní soud judikuje, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě stěžovatele a jeho konkrétní situaci. Máli být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěl.

[9] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou splněny. Povinnost tvrdit a doložit vznik újmy stěžovatel naplnil poukazem na konkrétní tvrzení o zásadním zásahu do jeho soukromého a rodinného života, ke kterému by došlo v případě, že soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřizná. Nejvyšší správní soud má za dostatečně osvědčenou hrozící vážnou újmu spočívající v zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. V případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti existuje reálné riziko, že by stěžovatel byl nucen opustit území ČR, kde má osobní a rodinné vazby.

[10] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že zamítnutí stěžovatelova návrhu a nepřiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti by pro něj a jeho rodinu nepochybně znamenalo větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Žádným jiným osobám totiž újma nevzniká (srov. usnesení NSS ze dne 4. 11. 2020, č. j. 1 Azs 302/202039, odst. [12], nebo ze dne 25. 6. 2022, č. j. 4 Azs 134/202046, odst. [9]).

[11] Současně vyhovění návrhu není v rozporu se žádným důležitým veřejným zájmem. Žalovaný považuje přiznání odkladného účinku v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jelikož stěžovatel páchal na území ČR trestnou činnost řízením motorového vozidla přes uložený zákaz, dopustil se dopravních přestupků, když řídil pod vlivem omamných látek. Po poměření intenzity hrozícího zásahu do rodinného života stěžovatele a jeho rodiny a intenzity žalovaným namítaného narušení veřejného zájmu však Nejvyšší správní soud dospěl oproti žalovanému k závěru, že veřejný zájem v projednávané věci nepřevažuje nad významnou újmou hrozící stěžovateli. Samozřejmě nelze bagatelizovat protiprávní jednání, kterého se stěžovatel dopustil, nicméně přiznání odkladného účinku je rozhodnutí dočasné povahy, které pouze na omezenou dobu oddaluje povinnost stěžovatele vycestovat z území ČR, jež se obnoví v případě, že bude kasační stížnost neúspěšná a stěžovatel mezitím nezíská jiný pobytový titul. Také není známo, že by stěžovatel za jinou trestnou a protiprávní činnost byl v současnosti stíhán či postižen.

[12] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o kasační stížnosti.

[13] Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 a 3 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Je však třeba uvést, že krajský soud v předcházejícím řízení zamítl návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žaloby. Přiznání odkladného účinku pouze vůči rozsudku krajského soudu by tedy za dané situace nemohlo vést k odložení účinků rozhodnutí žalovaného po dobu trvání řízení o kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud vymezil rozsah odkladného účinku tak, že jeho přiznáním se pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti účinky jak napadeného rozsudku, tak i účinky rozhodnutí žalovaného.

[14] Nejvyšší správní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku. Tato povinnost vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/202321, č. 4616/2024 Sb. NSS). Poplatek je splatný do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (viz § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k citovanému zákonu, činí výše soudního poplatku 1 000 Kč.

[15] Soudní poplatek lze zaplatit:[OBRÁZEK]

- v hotovosti na pokladně Nejvyššího správního soudu

- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1090511226.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2026
JUDr. Radan Malík
předseda senátu