3 Azs 140/2024

Plný text

3 Azs 140/2024 - 36
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. L. T., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024, č. j. 41 A 5/2024  36,

takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 11. 10. 2021, č. j. KRPB1848155/ČJ202106002650A, uložilo žalobci povinnost opustit území členských států Evropské unie podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu k opuštění území stanovilo na 60 dnů ode dne převzetí rozhodnutí. Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 22. 2. 2022, č. j. CPR315322/ČJ2021930310V223, částečně změnila výrok rozhodnutí krajského ředitelství policie tak, že počátek běhu doby k opuštění území navázala na právní moc rozhodnutí. Tato rozhodnutí následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 41 A 13/2022  21, zrušil pro nepřezkoumatelnost s tím, že se správní orgány dostatečně nezabývaly dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

[2] Rozhodnutím krajského ředitelství policie ze dne 23. 10. 2023, č. j. KRPB18481543/ČJ202106002650A, byla žalobci opětovně uložena povinnost opustit území. Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 3. 2024, č. j. CPR450196/ČJ2023930310V223, změnila část výroku rozhodnutí krajského ředitelství tak, že upřesnila, že povinnost opustit území se vztahuje nejenom na členské státy Evropské unie, ale také na Islandskou republiku, Lichtenštejnské knížectví, Norské království a Švýcarskou konfederaci. Ve zbylé části prvoinstanční rozhodnutí potvrdila.

[3] Proti tomuto rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobu, kterou krajský soud nadepsaným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětem sporu byla otázka, zda správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Krajský soud vyhodnotil toto posouzení již jako dostatečné. Žalobce zdůrazňoval zejména rodinné vazby, které jej pojí s jeho manželkou a dvěma nezletilými dětmi. Tím se žalovaná řádně zabývala a odůvodnila, proč v daném případě převáží ochrana veřejného zájmu na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci s trestní minulostí (žalobce byl odsouzen na 10 let odnětí svobody za drogovou trestnou činnost, trest si odpykával od roku 2014 do srpna 2021, kdy byl podmíněně propuštěn). Žalovaná se pečlivě zabývala též tvrzenými zdravotními problémy žalobcovy dcery a dostatečně prokázala, že její zdravotní stav není natolik vážný, aby vyžadoval celodenní péči některého z rodičů. V řízení se navíc prokázalo, že žalobce s rodinou netráví mnoho společného času. Dětem je v současné době 10 a 14 let, dokáží udržovat s otcem i kontakt na dálku.

[4] Krajský soud se věnoval rovněž argumentu žalobce, že v důsledku předchozího trestního odsouzení nebude ještě několik let splňovat podmínku trestní zachovalosti (což mu bude bránit v návratu do České republiky). Uvedeným se zabývala také žalovaná, která připustila, že případný návrat žalobce do České republiky bude složitý, avšak existující záznam v rejstříku trestů nebrání vydání krátkodobého víza. Žalobce tento závěr, plynoucí z vízového kodexu (nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 810/2009), zpochybňuje, aniž by v tomto směru blíže argumentoval.

[5] Pokud jde o tvrzení žalobce, že se mu narodilo další dítě, krajský soud upozornil, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobci muselo být těhotenství jeho nové partnerky paní V. N. známo již v řízení před žalovanou, v průběhu správního řízení je ale vůbec nezmínil a nedal tak správnímu orgánu možnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí i touto novou optikou. Krajský soud uzavřel, že v případě rodiny žalobce nebyly shledány výjimečné okolnosti, pro něž by zásah do soukromého a rodinného života dosáhl intenzity nepřiměřenosti.

[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[7] Stěžovatel poté, co v kasační stížnosti bez dalšího opsal celou žalobu, namítá, že podle vízového kodexu nemá možnost získat krátkodobé vízum za účelem návštěvy rodiny, neboť jej Česká republika považuje za hrozbu pro veřejný pořádek. Povolení k trvalému pobytu mu bylo zrušeno na základě výhrady veřejného pořádku. Jeho obava, že mu nebudou udělena ani krátkodobá víza, je proto oprávněná. Krajský soud se s touto jeho argumentací dostatečně nevypořádal. Stěžovatel se dále domáhá toho, aby bylo zohledněno, že rozhodnutí žalované fakticky znamená jeho vyhoštění z území České republiky minimálně do roku 2031 bez možnosti navštěvovat děti alespoň v rámci krátkodobých víz. Dovolává se toho, aby dopad do jeho rodinného a soukromého života byl posouzen i z tohoto hlediska a aby bylo přihlédnuto k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; to krajský soud neučinil.

[8] Žalovaná ve svém vyjádření konstatovala, že považuje rozsudek krajského soudu, jakož i svůj postup, za souladný se zákonem. Navrhla proto kasační stížnost zamítnout.

[9] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přípustností kasační stížnosti. Ta je jako celek přípustná, to však neplatí pro některé konkrétní námitky.

[10] Za nepřípustné je třeba považovat především námitky, které jsou pouhou parafrází námitek žalobních. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Z toho plyne, že aby byly kasační námitky způsobilé k věcnému projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel je povinen vylíčit, kterých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud dopustit v procesu vydání rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 Azs 299/2020  41, nebo usnesení ze dne 24. 4. 2023, č. j. 8 Azs 41/2023  38). Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a proto bude jako nepřípustná odmítnuta dle § 104 odst. 4 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019  63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Část stěžovatelovy kasační stížnosti, která je prostou kopií žaloby, nepředstavuje s ohledem na uvedené řádně uplatněný kasační bod, a je proto nepřípustná.

[11] Námitku, že stěžovatel představuje hrozbu pro veřejný pořádek, pročež mu nemůže být uděleno ani krátkodobé vízum dle vízového kodexu, stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo tímto způsobem reagovat již na rozhodnutí žalované; jedná se proto o námitku nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel v žalobě namítal pouze to, že získání turistického víza mu znemožňuje jeho předchozí odsouzení a s touto námitkou se krajský soud řádně vypořádal (viz odst. 23 napadeného rozsudku).

[12] Ve vztahu k projednatelné (přípustné) části kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud předně zabýval její přijatelností ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Institut nepřijatelnosti kasační soud podrobně vyložil při výkladu § 104a s. ř. s. ve znění účinném do 31. 3. 2021 v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, kde vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost obsahuje argumenty odůvodňující provedení judikaturního odklonu; 4) v rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu se posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení tohoto soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021  28).

[13] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí toliko otázku, zda bylo přihlédnuto k tomu, že napadené rozhodnutí fakticky znamená vyhoštění stěžovatele z území ČR minimálně do roku 2031, bez možnosti navštěvovat jeho děti alespoň prostřednictvím krátkodobých víz; krajský soud se dle názoru stěžovatele s touto otázkou nevypořádal ve smyslu Úmluvy o právech dítěte. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný (neboť se krajský soud s nastolenou otázkou řádně nevypořádal); stejně tak nelze přitakat tvrzení, že krajský soud aproboval stav, který odporuje požadavkům výše zmíněné úmluvy.

[14] Kasační stížnost není přijatelná.

[15] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku postačí uvést, že žalovaný i krajský soud dostatečně posoudili tvrzený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, respektive důsledky povinnosti opustit území Evropské unie; výslovně přitom zohlednili, že podmínku trestní zachovalosti bude s ohledem na své předchozí odsouzení stěžovatel splňovat až v roce 2031 (viz body 23. – 26. napadeného rozsudku). Tímto zásahem se zabývali rovněž optikou Úmluvy o právech dítěte, když zjišťovali i situaci stěžovatelových nezletilých dětí, kde poukázali na zjištění, že s nimi stěžovatel neudržuje každodenní kontakt. Krajský soud argumentaci správních orgánů náležitě přezkoumal a ztotožnil se s jejich závěry, přičemž zároveň konstatoval, že ani povinnost respektovat nejlepší zájem dítěte není „trumfovou kartou“, která přebije jakékoli pravidlo (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019  30, viz odst. 21 a 22 napadeného rozsudku). Tento způsob vypořádání žalobní námitky lze považovat za souladný s judikatorními požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/200359, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/200342, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/200463, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/200457, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/200867, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/200866).

[16] Rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU podle § 50a zákona o pobytu cizinců sice již ze své povahy představuje méně intenzivní zásah do soukromého a rodinného života cizince než rozhodnutí o správním vyhoštění, i v tomto případě je ovšem třeba se přiměřeností dopadů tohoto rozhodnutí do života cizince zabývat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/201729). Přiměřeností dopadů rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území do jeho soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud zabýval již například v rozsudcích ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/201835, ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/201850, nebo ze dne 27. 6. 2022, č. j. 4 Azs 16/202260. Aby i samotná povinnost opustit území mohla představovat nepřiměřený zásah do práva chráněného čl. 8 EÚLP, musely by dle zmiňované judikatury existovat skutečně výjimečné okolnosti, v jejichž důsledku by se již vycestování cizince neslučovalo s jeho právem na soukromý a rodinný život. Takové významné okolnosti však v tomto případě stěžovatel ani netvrdil. S rozhodnutím o povinnosti opustit území se nepojí zákaz opětovného vstupu na území České republiky. Na rozdíl od správního vyhoštění, které cizinci po určitou (někdy i výrazně dlouhou) dobu znemožňuje návrat za rodinou, kterou zanechává v České republice, tento důsledek v případě uložené povinnosti opustit území nehrozí, přičemž ani předchozí trestní minulost cizince a priori nevylučuje možnost udělení krátkodobého víza; vše závisí na dalším chování cizince a individuálním posouzení jeho případné žádosti. Postup správních orgánů, aprobovaný krajským soudem, uvedené judikatuře plně odpovídá.

[17] Lze tedy uzavřít, že stěžovatelem uplatněná (přípustná) kasační argumentace nevyvolává otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, nebo byly řešeny rozdílně, či vyžadovaly provedení judikaturního odklonu. Nebyla zjištěna ani existence pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto byla ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelná odmítnuta.

[18] Vzhledem k tomu, že odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost představuje zjednodušený meritorní přezkumu rozhodnutí krajského soudu (viz usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS), bylo o nákladech tohoto řízení rozhodováno dle procesní úspěšnosti účastníků řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci úspěch, měla by tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložila. Ze spisu však nevyplývá, že by jí v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly. Náhrada nákladů řízení tak nenáleží žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 20. února 2025

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Plný text

3 Azs 140/2024 - 31
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. L. T., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 17. 6. 2024, č. j. 41 A 5/2024  36, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024, č. j. 41 A 5/2024  36.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) směřuje proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 3. 2024, č. j. CPR450196/ČJ2023930310V223 (dále jen „rozhodnutí žalované“).

[2] Stěžovatel v roce 2018 pozbyl povolení k trvalému pobytu. V trestním řízení byl pravomocně odsouzen za spáchání drogové trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let; trest si odpykával do srpna 2021. Po propuštění z výkonu trestu se stěžovatel dostavil na cizineckou policii, kde mu byl uložen výjezdní příkaz. Stěžovatel nicméně do země původu (Vietnamu) nevycestoval. Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „krajské ředitelství“) tedy rozhodnutím ze dne 11. 10. 2021, ve spojení s rozhodnutím žalované ze dne 22. 2. 2022, č. j. CPR315322/ČJ2021930310V223, uložilo žalobci povinnost opustit území členských států EU podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Doba k opuštění území byla stanovena na 60 dnů ode dne právní moci rozhodnutí. První rozhodnutí žalované bylo nicméně následně zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 41 A 13/2022  21, pro nepřezkoumatelnost, neboť se správní orgány dostatečně nezabývaly dopady svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

[3] Krajské ředitelství pak rozhodnutím ze dne 23. 10. 2023 č. j. KRPB18481543/ČJ202106002650A, žalobci opětovně uložilo povinnost opustit území členských států EU. Rozhodnutím žalované bylo rozhodnutí krajského ředitelství změněno pouze ve smyslu rozšíření okruhu zemí, na které se vztahuje uložená povinnost opustit území.

[4] V kasační stížnosti stěžovatel žádá, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Uvádí, že výkon rozhodnutí žalované by pro něj znamenal vážnou újmu. Stěžovatel poukazuje na fakt, že má v České republice rodinu, jakkoli je pravdou, že v době výkonu trestu se s manželkou odcizili, skutečné manželské soužití se jim nepodařilo obnovit a stěžovatel se musel odstěhovat ze společné domácnosti. Vztah s manželkou ale udržují kvůli dětem. Stěžovatel posléze navázal mimomanželský vztah s paní N. V., nar. X, které se dne X narodila dcera C. V., jejímž biologickým otcem je stěžovatel. Paní V: je sice vdaná za pana N. H., kterému proto svědčí domněnka otcovství manžela matky, avšak ze znaleckého posudku z oboru genetika (jenž stěžovatel přiložil) vyplývá, že skutečným otcem je právě stěžovatel. V současnosti je u Okresního soudu Praha – východ projednávána žaloba o popření otcovství vůči manželovi matky, panu N. H. Kvůli uvedené rodinné situaci pan N. H. neživí matku ani právě narozenou dceru a ani dvě děti matky z předchozího vztahu a paní V: N. i s dětmi je tak odkázána na péči a zabezpečení stěžovatele, a to do doby, než dceři C. bude alespoň půl roku a matka bude moci zase začít pracovat. Stěžovatel si uvědomuje, že do situace, ve které se nachází, se dostal v důsledku vlastní trestné činnosti a že navázat mimomanželský vztah, ze kterého se narodilo dítě, bylo od něj nezodpovědné. Má však za to, že realizace uložené povinnosti opustit území, znemožňující mu setrvat na území v ČR alespoň do věku šesti měsíců dcery, představuje v tomto okamžiku zcela nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života všech dotčených osob, zejména do života jeho dcery C. V. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z výše uvedených důvodů je v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v zájmu zachování jeho práva znát své rodiče podle čl. 7 odst. 1 citované úmluvy. Odkladný účinek kasační stížnosti zároveň umožní, aby soud rozhodující o popření otcovství vůči manželovi paní V., stěžovatele vyslechl a rozhodl ve věci ještě před jeho vycestováním a stěžovatel mohl ještě na území ČR formálně uznat otcovství k dceři, jejímž je biologickým otcem.

[5] Žalovaná ve svém vyjádření nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku. S ohledem na předchozí odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný čin na úseku výroby a distribuce omamných a psychotropních látek, výkon práce bez pracovního povolení v době, kdy k výkonu práce nebyl oprávněn, i samotný neoprávněný pobyt by dle jejího názoru bylo přiznání odkladného účinku v rozporu s veřejným zájmem. Veřejnými zájmy jsou bezpochyby nejen zájem na výkonu správních rozhodnutí, ale i zájem společnosti na zachování veřejného pořádku, což stěžovatel svými skutky ne zcela respektuje. Mimořádné okolnosti, které by převažovaly nad veřejným zájmem dle žalované dány nejsou, byť na území ČR pobývá na základě povolených pobytů rodina stěžovatele (od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel ovšem se svou rodinou nežije) a ke dni X se mu (v době neoprávněného pobytu) narodila v mimomanželském vztahu dcera.

[6] Nejvyšší správní soud po posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a po zvážení všech důvodů a skutečností předestřených stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu jsou splněny.

[7] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsouli splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) tato újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014  58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně.

[9] Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce charakterizoval v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[10] V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovateli Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě stěžovatele a jeho konkrétní situaci. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu, což stěžovatel učinil tvrzeními o hrozícím zásadním zásahu do jeho rodinného života. Nejvyšší správní soud má za dostatečně osvědčenou hrozící vážnou újmu spočívající v intenzivním zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v důsledku bezodkladného vynuceného opuštění ČR. Stěžovatel má v ČR rodinné vazby; na území ČR žije jeho manželka a dvě děti vzešlé z tohoto manželství, co je ale podstatnější, stěžovateli se dne X narodila s novou partnerkou dcera, což stěžovatel doložil genetickými testy. Tvrzení stěžovatele, že matka narozeného dítěte, paní V., která má sama ještě dvě děti, nemůže s ohledem na nedávné narození dcery pracovat a je momentálně odkázána na pomoc stěžovatele, neboť ji její manžel z pochopitelných důvodů nepodporuje, lze označit za plausibilní. Kromě toho soud vážil rovněž nejlepší zájem dítěte, pro které je zajisté přítomnost obou rodičů zesílena z důvodu jeho velmi nízkému věku, a pro které je kontakt s oběma rodiči bez ohledu na jejich minulost bezpochyby zásadní mj. pro další emoční vývoj. Nejvyšší správní soud tak má za splněné první dvě podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spočívající v existenci nepoměrně větší újmy hrozící stěžovateli oproti újmě, která by mohla vzniknout jiným osobám, budeli kasační stížnosti odkladný účinek přiznán. Nucené vycestování mimo území České republiky, by mělo nepochybně za následek i podstatné ztížení možností stěžovatele uznat otcovství ke své dceři.

[11] Pokud jde o možný rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem, je nutné poměřit zájem stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených práv se zájmem společnosti na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008  131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku by mohla být za současné situace podstatná. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovateli byl trvalý pobyt zrušen s ohledem na spáchání úmyslného trestného činu na úseku výroby a distribuce omamných a psychotropních látek s přihlédnutím k nerespektování uloženého výjezdního příkazu. Stěžovatel po zrušení trvalého pobytu a uložení výjezdního příkazu z České republiky nevycestoval a pracoval zde bez pracovního povolení. Riziko narušení veřejného zájmu tedy ve stěžovatelově případě rozhodně není zanedbatelné. Stěžovatel (přestože se dopouštěl trestné činnosti) nicméně dle názoru žalované nepředstavuje možné ohrožení bezpečnosti státu nebo důvodné nebezpečí; správní orgány využily mírnějšího opatření a uložily stěžovateli „pouze“ povinnost opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu rovněž neplyne, že by stěžovatel po svém propuštění z výkonu trestu páchal na území ČR další trestnou činnost.

[12] Nejvyšší správní soud tedy po posouzení všech okolností věci konstatuje, že intenzita hrozícího narušení zmíněného veřejného zájmu by vzhledem k předběžné povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Vážením intenzity možného narušení veřejného zájmu s intenzitou hrozícího zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, lze dle názoru kasačního soudu dospět k závěru, že újma, která by stěžovateli vznikla vycestováním před rozhodnutím o kasační stížnosti, je výrazně větší oproti hrozbě, kterou stěžovatel dle dostupných informací aktuálně představuje pro veřejný pořádek a bezpečnost. Přiznání odkladného účinku by proto nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[13] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že odkladný účinek žalobě přiznal v posuzované věci již krajský soud, postačuje přiznat odkladný účinek kasační stížnosti pouze ve vztahu k napadenému rozsudku (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019  38, č. 4039/2020 Sb. NSS), čímž bude z hlediska odkladného účinku až do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé obnoven stav, který zde byl před právní mocí napadeného rozsudku.

[14] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení tohoto soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005  76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2024

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu