9 Azs 117/2026

Plný text

9 Azs 117/2026 - 70
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Ch. P. O., zast. Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2026, č. j. OAM200/BABA01K18ZZC2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 7. 2026, č. j. 74 Az 26/202622,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ing. Tomášovi Tillmannovi, advokátovi se sídlem [adresa] Ostrava, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Výše nadepsaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce jako důvod podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil pronásledování pro jeho náboženské (křesťanské) vyznání ze strany teroristických skupin Boko Haram a ISWAP. Žalovaný však shledal, že azylový příběh žalobce není hodnověrný s ohledem na celkové rozporuplnosti v příběhu, účelové uvádění nepravdivých údajů a značné rozpory s výpovědí učiněné jen o 10 dní dříve v rámci řízení o správním vyhoštění. Azylový příběh žalobce je dle žalovaného zároveň v rozporu s informacemi o zemi původu. Žalovaný též poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval od roku 2021 v Polsku, jezdil za účelem zaměstnání do Německa, ale o udělení mezinárodní ochrany požádal až po zajištění ze strany Policie ČR. Dle žalovaného u žalobce nebyly dány důvody ani pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny a doplňkové ochrany z důvodu nebezpečí vážné újmy nebo za účelem sloučení rodiny.

[2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou zamítl krajský soud nyní napadeným rozsudkem. Rozhodnutí žalovaného považoval za přezkoumatelné a ve shodě se žalovaným neshledal, že by žalobci hrozilo v zemi původu pronásledování pro jeho náboženské (křesťanské) vyznání. Krajský soud poukázal na to, že žalobce tvrdil narození a bydliště ve státu K., v řízení o správním vyhoštění naopak doložil narození v L.. Věrohodně přitom nevysvětlil, proč krátce po sobě uváděl naprosto odlišné základní osobní údaje, ani kde před odchodem z Nigérie ve skutečnosti bydlel. Žalobce také konkrétně a uvěřitelně netvrdil a neprokázal, že je křesťan a z tohoto důvodu je pronásledován. Neuvedl žádné konkrétní a ověřitelné či uvěřitelné skutečnosti. Jeho výpověď naopak svědčí o tom, že chtěl lepší život, jeho důvody příletu do Evropské unie tedy byly ekonomické. Na tvrzení žalovaného o rozporech ve výpovědích žalobce nijak nereagoval a obrat neobjasnil. Tvrzení žalobce o náboženském pronásledování nenasvědčují ani informace o zemi jeho původu. Základní rámec posouzení přitom vytváří žadatel sám svojí věrohodnou výpovědí. Žalobní námitky současně krajský soud označil za obecné.

[3] K bezpečnostní situaci v Nigérii krajský soud poukázal na usnesení NSS, dle kterých v Nigérii neprobíhá plošná perzekuce křesťanů. Nigérie se ani nenachází ve válečném stavu a neprobíhá v ní vnitřní ozbrojený konflikt. Krajský soud zmínil možnost vnitřního přesídlení žalobce, jelikož stát K. se nachází na středozápadě země, L. na jihozápadě a skupiny Boko Haram a ISWAP operují na severovýchodě země.

[4] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce porušení zásad správního řízení. Závěrem konstatoval, že institut azylového řízení nelze zneužívat za účelem legalizace pobytu v ČR.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl zrušit napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

[6] Kasační námitky byly dle stěžovatele opodstatněny mj. usnesením NSS ze dne 3. 9. 2026, č. j. 9 Azs 117/202651, kterým kasační soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti a dle stěžovatele částečně uznal legitimitu jeho argumentů.

[7] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil hrozbu pronásledování z důvodu náboženství podle § 12 zákona o azylu a přecenil věrohodnost stěžovatelovy výpovědi na úkor posouzení faktického rizika. Nejvyšší správní soud v usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatele uznal, že lze hovořit o reálném riziku pronásledování, neboť argumentace stěžovatele „není na první pohled nesmyslná a je dostatečně konkrétní“. Stěžovatel měl za to, že uváděl konkrétní okolnosti (dopis od islamistických skupin s výhrůžkou smrti, zbití stěžovatele a vyhrožování mu z důvodu, že je křesťan, a nevědomost, zda je jeho rodina naživu). Trval též na systematickém a přeshraničním pronásledování křesťanů ze strany islamistických skupin, což dle stěžovatele potvrzují i informace žalovaného o přítomnosti islamistů ve státě K..

[8] Krajský soud dle stěžovatele řádně neposoudil ani důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Závěr krajského soudu, že nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by stěžovateli mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma, není dostatečně odůvodněný vzhledem k tvrzení stěžovatele o fyzickém násilí (zbití) a hrozbě smrti.

[9] Rozpory ve výpovědích stěžovatele lze podle něj racionálně vysvětlit, obzvláště když se komunikuje přes tlumočníka. Navíc nejsou dostatečným důvodem zamítnutí azylové žádosti. Stěžovatel znovu poukázal na to, že NSS v usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uznal jeho argumentaci, tedy není evidentně lživá, byť jsou v detailech rozpory.

[10] Nakonec, vnitřní přesídlení v rámci Nigérie dle stěžovatele není reálným řešením, jelikož pronásledování křesťanů je rozšířeno na celé území. Krajský soud reálnost přestěhování stěžovatele na jiné místo v Nigérii posoudil nedostatečně.

[11] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, nebo zamítnout. Ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů neshledal důvody pro udělení mezinárodní ani doplňkové ochrany, a detailně zhodnotil azylový příběh stěžovatele. Též napadený rozsudek je srozumitelný, dostatečně odůvodněný i zákonný a v souladu s judikaturou NSS. Žalovaný ani krajský soud neporušili žádné právní předpisy ani mezinárodní závazky a v průběhu řízení nedošlo k žádným vadám.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.).

[13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). K obsahu neurčitého pojmu přesah vlastních zájmů stěžovatele kasační soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém se nepřijatelností podrobně zabýval.

[14] Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti nijak nevymezil a ani Nejvyšší správní soud ji neshledal. Kasační stížnost se nedotýká právních otázek, které dosud nebyly judikaturou tohoto soudu řešeny nebo jsou řešeny rozdílně, není dána potřeba učinit judikatorní odklon a krajský soud se v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[15] Nejvyšší správní soud úvodem reaguje na stěžovatelovo odůvodnění kasačních námitek odkazem na usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v této věci. Kasační soud výslovně v usnesení č. j. 9 Azs 117/202651 uvedl, že odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se překrývalo s posouzením věci samé, tedy s důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Touto otázkou se však Nejvyšší správní soud nemohl v usnesení o odkladném účinku zabývat, neboť by předjímal své rozhodnutí ve věci samé. Pouze pro účely posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto konstatoval, že argumentace stěžovatele nebyla na první pohled nesmyslná a byla dostatečně konkrétní. Shledal také, že riziko, že by byl stěžovatel v zemi původu skutečně pronásledován, nepochybně představovalo nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám, neboť žádným jiným osobám újma nevznikne. Z uvedeného není možné v žádném případě dovozovat, jak nyní činí stěžovatel, že Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatele věcně uznal a riziko jeho pronásledování je skutečné, tedy by snad mělo vést ke zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného.

[16] K namítanému kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud odkazuje na svou judikaturu ohledně toho, jaké vady tento kasační důvod naplňují (viz rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008136, č. 1795/2009 Sb. NSS). V projednávané věci jsou napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné, tedy dostatečně a srozumitelně odůvodněné. Krajský soud ve shodě se žalovaným své závěry odůvodnil zejména tím, že příběh stěžovatele je nevěrohodný a nepodložený. Dostatečně se zabýval také otázkou hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.

[17] Dostatečně krajský soud posoudil také možnost vnitřního přesídlení stěžovatele v rámci Nigérie. Podstatné pro nyní projednávanou věc je, že prostor pro úvahu o možnosti řešit problémy v zemi původu prostřednictvím vnitřní ochrany (někdy též označované jako „možnost vnitřního útěku“ či „možnost vnitřního přesídlení“) se otevírá tehdy, pokud je zjištěno, že by žadatel čelil pronásledování či vážné újmě v oblasti (regionu) svého původu (viz rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2024, č. j. 2 Azs 128/202421, odst. [48]). To ale není případ stěžovatele, neboť nebylo zjištěno, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo pronásledování či vážná újma, jak kasační soud vysvětlí níže. Krajský soud ani žalovaný se tedy nemuseli otázkou možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele zabývat. Pokud se přesto ve svých rozhodnutí k této otázce vyjádřili s tím, že dle informací o zemi původu skupiny Boko Haram a ISWAP neoperují ve všech oblastech Nigérie, která je navíc nemalou zemí, lze tyto závěry považovat za dostatečné. Krajský soud i žalovaný přesvědčivě vyvrací závěr stěžovatele, dle kterého působí islamistická hnutí po celé Nigérii, což má stěžovateli bránit v přemístění se do jiné oblasti země.

[18] Krajský soud zároveň označil žalobní námitky stěžovatele za obecné. K tomu, že míra konkrétnosti námitky předurčuje míru podrobnosti jejího vypořádání, lze odkázat např. na rozsudky NSS ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 As 18/2015101, odst. [48], nebo ze dne 16. 5. 2023, č. j. 8 As 145/202151, odst. [37]. Napadený rozsudek je tedy přezkoumatelně odůvodněný.

[19] Co se týče meritorního posouzení stěžovatelovy věci ze strany krajského soudu, výchozí závěr krajského soudu, že základní rámec posouzení v řízení o udělení mezinárodní ochrany vytváří žadatel (zde stěžovatel) svou výpovědí, odpovídá judikatuře toho soudu. Je to totiž právě žadatel, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany a je primárně povinen doložit jednotlivé skutečnosti; rozsah a obsah informací, které správní orgán o zemi původu zjišťuje, se odvíjí od sdělení žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/201740, odst. [11] a násl., nebo ze dne 11. 6. 2021, č. j. 1 Azs 20/202137, odst. [18]; obdobně též usnesení ze dne 9. 10. 2025, č. j. 22 Azs 131/202533, odst. [8] a tam citovanou judikaturu).

[20] Problematikou nevěrohodnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu a jejími procesními konsekvencemi se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval např. v rozsudcích ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/201941, odst. [30], ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/202045, č. 4304/2022 Sb. NSS, odst. [41], ze dne 10. 2. 2023, č. j. 5 Azs 208/202252, odst. [50] a násl., ze dne 24. 2. 2023, č. j. 4 Azs 30/202324, odst. [25] a násl., ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/202431, odst. [16] a násl., ze dne 27. 8. 2025, č. j. 5 Azs 176/202459, odst. [47] a násl., či v nedávném rozsudku ze dne 29. 9. 2026, č. j. 5 Azs 162/202558, odst. [50] a [51]. Dle této judikatury musí být závěr správního orgánu o tom, že azylový příběh žadatele o mezinárodní ochranu či jeho část jsou nevěrohodné, podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem, a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (kvalifikační směrnice). Mezi tyto indikátory hodnověrnosti patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní a její plausibilita ve světle relevantních informací o zemi původu.

[21] V nyní projednávané věci si byl krajský soud této judikatury k posuzování věrohodnosti azylového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu vědom, jak je patrné z bodů 54. a 55. napadeného rozsudku. Ze stejných východisek vycházel také žalovaný, jak vyplývá ze str. 4 a 5 jeho rozhodnutí. Krajský soud i žalovaný se tedy zabývali konzistentností tvrzení stěžovatele a jejich plausibilitou s ohledem na informace o Nigérii. Především žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal značné rozpory ve výpovědích stěžovatele poskytnutých v řízení o udělení mezinárodní ochrany a v řízení o správním vyhoštění, a to ohledně tak podstatných otázek jako vycestování z vlasti, úmyslu navrátit se do Polska po návštěvě kamaráda v České republice, kontaktu s rodinou v zemi původu nebo i místa narození a trvalého pobytu stěžovatele v zemi původu (viz str. 6 rozhodnutí žalovaného). Nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení posílila také skutečnost, že v EU pobývá již od roku 2022, avšak až po zadržení policií v roce 2026 požádal o mezinárodní ochranu s tím, že se v zemi původu bojí o svůj život (viz str. 7 rozhodnutí žalovaného). Nakonec, dle krajského soudu příběhu stěžovatele o náboženském pronásledování nenasvědčují ani informace o zemi jeho původu. Obdobně dle žalovaného z informací o zemi původu neplyne, že by ve státě K. docházelo ve velké míře k násilí proti katolické církvi, k nucené konverzi ani k zabíjení křesťanů (viz str. 7, 8 a 11 rozhodnutí žalovaného). Napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného jsou tedy v souladu s výše citovanou judikaturou.

[22] Na uvedeném nemůže nic změnit stěžovatelova obecná námitka, že rozpory v jeho výpovědích jsou vysvětlitelné komunikací přes tlumočníka. Předně, stěžovatel nepoukazuje na žádné konkrétní chyby v tlumočení při jeho výpovědích, jak pro zpochybnění kvality tlumočení pohovoru v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany vyžaduje judikatura NSS (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/200866, obdobně ze dne 15. 10. 2020, č. j. 3 Azs 15/202084, č. 1/2021 Sb. NSS, odst. [20]). Průběhy obou pohovorů, jak jsou zaznamenány ve správním spise, zároveň nenasvědčují tomu, že by při tlumočení docházelo k nedorozumění. Pohovory byly vedeny v anglickém jazyce, jak stěžovatel žádal, u obou pohovorů uvedl, že přítomné tlumočnici výborně/bez problému rozumí, a neměl námitek proti zaznamenaným otázkám a odpovědím.

[23] K podmínkám udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy mimo jiné pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, Nejvyšší správní soud pro úplnost poukazuje na svou judikaturu, dle které musí být možnost pronásledování reálná, nikoliv pouze hypotetická (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/201847, odst. [44] a násl., či ze dne 14. 9. 2023, č. j. 10 Azs 122/202323, [38] a násl., a v nich citovanou judikaturu). U soukromých osob jako původců vážné újmy musí zároveň k samotné hrozbě vážné újmy přistoupit také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před těmito soukromými osobami (srov. např. rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 17/202146, odst. [25] a tam citovanou judikaturu). I tuto judikaturu krajský soud a žalovaný respektovali, když se zabývali tím, zda stěžovateli skutečně hrozí vážná újma s ohledem na jeho tvrzení a na situaci v zemi původu, zejména ve státě K., odkud pochází. Žalovaný též podotkl, že dle informací o zemi původu stěžovatele se autority ve státě K. snaží zlepšit vztahy mezi muslimy a křesťany. Není tedy splněna ani podmínka záměrné nečinnosti státních orgánů nebo neschopnosti poskytovat ochranu před soukromými islamistickými skupinami (viz str. 8 a 11 rozhodnutí žalovaného).

[24] Ani ve vztahu k posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal pochybení. Netvrdilli stěžovatel věrohodné skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, žalovaný správně ani tuto formu mezinárodní ochrany stěžovateli v souladu s výše uvedenou judikaturou (k tomu, že žadatel je primárním zdrojem informací a že jeho výpověď musí být věrohodná) neudělil a krajský soud tento závěr správně aproboval.

IV. Závěr a náklady řízení

[25] Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s., neboť ke všem stěžovatelem vznášeným otázkám existuje ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu, kterou krajský soud na projednávanou věc aplikoval korektně.

[26] O náhradě nákladů řízení ve vztahu k účastníkům řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1, větou první, ve spojení s § 120 s. ř. s. podle úspěchu ve věci. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.

[27] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ustanoveným zdejším soudem. V takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony, a to přípravu a převzetí zastoupení a sepis doplnění kasační stížnosti. Odměna za dva úkony činí 2 x 4 620 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. K tomu je třeba připočíst 2 x 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Odměna a náhrada hotových výdajů nejsou zvýšeny o daň z přidané hodnoty, neboť ustanovený zástupce výslovně kasačnímu soudu sdělil, že není plátcem této daně.

[28] Zástupci stěžovatele tedy náleží odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 10 140 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. října 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu

Plný text

9 Azs 117/2026 - 52
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: Ch. P. O, zast. Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2026, č. j. OAM200/BABA01K18ZZC2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 7. 2026, č. j. 74 Az 26/202622, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Výše nadepsaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). Žalobcem podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl krajský soud nyní napadeným rozsudkem. Především ve shodě se žalovaným neshledal, že by žalobci hrozilo v zemi původu pronásledování pro jeho náboženské (křesťanské) vyznání.

[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost, kterou spojil s odůvodněným návrhem na přiznání odkladného účinku. Zároveň požádal o ustanovení zástupce, čemuž Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 31. 8. 2026, č. j. 9 Azs 117/202639.

[3] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil tím, že kasační stížnost by měla mít odkladný účinek ze zákona, jelikož by se měl použít zákon o azylu ve znění před 12. 6. 2026, kdy nabyla účinnosti novela zákona. Zároveň stěžovatel uvedl, že nepřiznání odkladného účinku by pro něj znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním vzniknout jiným osobám. V případě nepřiznání odkladného účinku by se stěžovatel musel vrátit do země původu, přičemž otázka, zda mu tam hrozí pronásledování z důvodu křesťanského vyznání, je předmětem kasační stížnosti. Pokud by byl stěžovatel navrácen do země původu a vystaven represím, zadržení, mučení nebo životu ohrožujícímu útoku, jednalo by se o újmu, kterou nepůjde napravit a mohla by vést k porušení zásady nonrefoulement. Přiznáním odkladného účinku naopak nevznikne újma veřejnému zájmu ani třetím osobám.

[4] Žalovaný ve vyjádření k návrhu uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínky pro přiznání odkladného účinku. Pro přiznání je třeba, aby dostatečně podrobně a určitě tvrdil a doložil, že mu hrozí újma. Hrozící újma zároveň musí být závažná a reálná.

[5] Stěžovatel v podání ze dne 31. 8. 2026 soudu sdělil, že žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 8. 2026 prodloužil dobu zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění o 11 dnů a stanovil termín realizace vyhoštění na 7. 9. 2026. Stěžovatel rozhodnutí doložil. Zopakoval, že pokud nedojde k včasnému přiznání odkladného účinku, bude muset opustit území a vrátit se do země původu, kde mu podle jeho tvrzení hrozí pronásledování z důvodu křesťanského vyznání. Stěžovatel současně uvedl, že na území Evropské unie (EU) pobývá od roku 2022, do roku 2026 byl v Polsku. Pak chtěl navštívit kamaráda v Praze, kde byl dne 13. 2. 2026 zadržen a zajištěn policií. Jelikož se pro své vyznání obává návratu do země původu, požádal v České republice o mezinárodní ochranu.

[6] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kasační stížnost v projednávané věci skutečně nemá odkladný účinek. Novela zákona o azylu neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by určovalo, že se na procesní postup v řízení o kasační stížnosti použije úprava platná přede dnem nabytí účinnosti novely, dle které kasační stížnost ve věcech neudělení azylu odkladný účinek měla (§ 32 odst. 5 zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026). Je proto třeba řídit se okamžikem podání kasační stížnosti, což bylo v případě stěžovatele až po 12. 6. 2026, konkrétně dne 13. 8. 2026. Řízení o kasační stížnosti tedy bylo zahájeno až po dni nabytí účinnosti nové právní úpravy, a proto se řídí úpravou účinnou v době zahájení řízení. Podle té (§ 33m odst. 1 zákona o azylu ve znění účinném od 12. 6. 2026) má podání kasační stížnosti odkladný účinek jen tehdy, jdeli o rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany, nebo neprodloužení azylu nebo doplňkové ochrany (srov. usnesení NSS ze dne 20. 8. 2026, č. j. 2 Azs 149/202639, odst. [4] až [6], obdobně ze dne 25. 8. 2026, č. j. 21 Azs 111/202633).

[7] Podle § 33m odst. 2 zákona o azylu ve znění účinném od 12. 6. 2026 může Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti přiznat. Přiměřeně se užijí ustanovení § 73 odst. 2 až 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Soud podle § 73 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jsouli splněny tři podmínky: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, jehož se návrh týká, musí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Je třeba upozornit, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je, stejně jako samotné řízení o kasační stížnosti, ovládáno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Není úkolem ani oprávněním soudu za účastníka dohledávat či domýšlet konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku vznesenému v návrhu na přiznání odkladného účinku.

[9] Z výše uvedeného plyne, co připomněl žalovaný, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován a podložen konkrétními důkazy, protože navrhovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní (srov. usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/201550, odst. [5]). K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, navrhovatel musí v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah. Navrhovatel v odůvodnění svého návrhu tedy musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.

[10] V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného účinku jsou splněny. Stěžovatel odůvodnil návrh na přiznání odkladného účinku tím, že s ohledem na své náboženské vyznání se v zemi původu obává pronásledování či dokonce mučení a život ohrožujících útoků. Takovou újmu by přitom již nebylo možné napravit. Nejvyšší správní soud uvádí, že argumentace stěžovatele se ve své podstatě překrývá s posouzením věci samé, tj. důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Touto otázkou se však Nejvyšší správní soud nemůže nyní zabývat, neboť by předjímal své rozhodnutí ve věci samé.

[11] Podstatné je, že argumentace stěžovatele ovšem není na první pohled nesmyslná a je dostatečně konkrétní. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovět, jelikož riziko, že by byl stěžovatel v zemi původu skutečně vystaven pronásledování či jinému nebezpečí z důvodu svého náboženského vyznání, nepochybně představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Žádným jiným osobám totiž v projednávané věci přiznání odkladného účinku újmu nezpůsobí. Zároveň přiznání odkladného není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se jen odkládají účinky napadeného rozhodnutí. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou tedy splněny.

[12] Nejvyšší správní soud proto podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. odkladný účinek kasační stížnosti přiznal. Tím nijak nepředjímá své rozhodnutí ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. září 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu