2 Azs 149/2026

Plný text

2 Azs 149/2026 - 40
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: N. L., zastoupený Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2026, č. j. OAM275/BABA01ZA032026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2026, č. j. 78 Az 18/202633, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2026, č. j. 78 Az 18/202633, a rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2026, č. j. OAM275/BABA01ZA032026.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Uvádí, že mu bezprostředně hrozí realizace vyhoštění do Moldavska, v důsledku něhož by byl vystaven právě těm rizikům, která jsou předmětem kasačního přezkumu. Pokud by byl vyhoštěn před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost by ztratila praktický smysl a stěžovateli by mohla vzniknout újma obtížně napravitelná nebo nenapravitelná. V Moldavsku hrozí stěžovateli pronásledování nebo vážná újma, zejména zásah do práva nebýt vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení, práva na účinný opravný prostředek a zásady nonrefoulement. Vyhoštění by znamenalo zásah i do osobních a sociálních vazeb stěžovatele v České republice, zejména partnerského vztahu s Y. S. a faktických vazeb k jejím dětem.

[3] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku zamítl. Uvádí, že podmínky pro přiznání odkladného účinku nejsou v posuzované věci naplněny.

[4] Ustanovení § 32 odst. 5 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 spojovalo odkladný účinek se samotným podáním kasační stížnosti v návaznosti na řízení o neudělení azylu. Ke dni 12. 6. 2026 však nabyl účinnosti zákon č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. S účinností tohoto zákona podle § 33m odst. 1 zákona o azylu nově platí, že podání kasační stížnosti má odkladný účinek, jdeli o rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany, nebo neprodloužení azylu nebo doplňkové ochrany. V ostatních řízeních ve věcech mezinárodní ochrany je zapotřebí podle § 33m odst. 2 o odkladném účinku vydat rozhodnutí. Novela neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by určovalo, že se na procesní postup v řízení o kasační stížnosti použije úprava platná přede dnem nabytí účinnosti novely.

[5] Kasační stížnost stěžovatele byla podána dne 4. 8. 2026, řízení o ní tak bylo zahájeno až po dni nabytí účinnosti nové právní úpravy, a proto se řídí úpravou účinnou v době zahájení řízení. To potvrzuje i předchozí judikatura, která dovodila, že o retroaktivitu se jedná pouze v případě, pokud se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy použijí procesní pravidla podle právní úpravy, která nabyla účinnosti teprve v době vedení řízení (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 4. 2026, č. j. 1 Afs 226/202350, BPO Czech, body 51 a 54). V nyní projednávané věci se tak o retroaktivitu nejedná, proto se uplatní v citovaném rozsudku uvedené závěry, že se v nově zahájených řízeních bude postupovat podle právní úpravy platné a účinné v době jejich zahájení (tj. podle nově účinného § 33m zákona o azylu).

[6] Kasační stížnost tedy v projednávaném případě nemá odkladný účinek ze zákona, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).

[7] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje splnění zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 ve spojení s § 120 s. ř. s.), tj. nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly, a chybějícího rozporu s důležitým veřejným zájmem. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přiznání odkladného účinku má mimořádný charakter a má být vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy. Soud jím totiž ještě před meritorním rozhodnutím prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, jež je potřeba považovat za zákonné a věcně správné, dokud není zákonným postupem zrušeno (usnesení NSS ze dne 22. 12. 2003, č. j. 7 A 115/200267, č. 760/2006 Sb. NSS). Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Jeli přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/201938, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatele (usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/201232, nebo ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/201550).

[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou podmínky pro přiznání odkladného účinku splněny.

[9] Ve vztahu k první podmínce Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel dostatečně konkrétně tvrdil a osvědčil vznik závažné újmy, která by mu v důsledku okamžitých účinků napadeného rozsudku a rozhodnutí žalovaného hrozila. Pozastavení nebo ztráta pobytového statusu žadatele o mezinárodní ochranu vystavuje stěžovatele bezprostřednímu riziku zahájení postupů směřujících k jeho vyhoštění či nutnosti vycestovat z území České republiky. K tomu Nejvyšší správní soud s poukazem na svou ustálenou judikaturu doplňuje, že pro osvědčení újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. postačuje již samotná reálná hrozba tvrzených důsledků. Neudělení mezinárodní ochrany sice nepředstavuje přímo rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto samo o sobě újmu nezpůsobuje. Jak však Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, již samotná navazující hrozba nuceného opuštění území České republiky může představovat natolik zásadní zásah do právní i faktické sféry jednotlivce, že definici nepoměrně větší újmy může naplnit (usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011100, nebo ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/201425). Při posouzení hrozící újmy přihlédl Nejvyšší správní soud také k obsahu kasační stížnosti, napadenému rozsudku a rozhodnutí žalovaného. Zhodnotil, že vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti bude mimo jiné otázka nebezpečí pronásledování nebo hrozby vážné újmy, resp. porušování základních práv žalobce včetně posouzení bezpečnostní situace v Moldavsku, představovalo by ukončení jeho pobytu na území České republiky před přezkoumáním věci Nejvyšším správním soudem následek v praxi nevratný s možnými zásadními důsledky. Ze stěžovatelova návrhu a ostatního textu kasační stížnosti je zřejmé, že o přiznání odkladného účinku žádá právě z důvodu obav z návratu do země původu kvůli své gagauzské národnosti a kvůli svému nesouhlasu s tím, že oblast Gagauzsko usiluje o připojení k Rusku, a žalobce se obává svého odeslání do války. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že opodstatněnost těchto obav bude na místě důkladněji zvážit v rámci hodnocení přijatelnosti kasační stížnosti či případně v rámci posouzení její důvodnosti. Proto má za to, že v tomto konkrétním případě je vhodnější před tímto posouzením stěžovateli umožnit setrvat na území České republiky, a to i s ohledem na skutečnost, že ve věci samé bude rozhodnuto bez výrazného prodlení.

[10] Pokud jde o druhou podmínku, z ničeho nevyplývá, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti mohlo způsobit újmu jiným osobám. Takovou újmu netvrdí ani žalovaný. I tato podmínka pro přiznání odkladného účinku je splněna. Dočasné zachování dosavadního právního postavení stěžovatele do doby, než bude o jeho kasační stížnosti věcně rozhodnuto, nijak nezasahuje do subjektivních práv třetích osob. Újma hrozící stěžovateli je tak nepoměrně větší než újma, která by mohla vzniknout jiným osobám.

[11] Co se týče třetí podmínky, Nejvyšší správní soud neshledal žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Z obsahu rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by se stěžovatel na území České republiky dopouštěl trestné činnosti. Ani ve svém vyjádření žalovaný neuvedl, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v posuzovaném případě mělo být v rozporu s jakýmkoliv důležitým veřejným zájmem.

[12] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v usnesení ze dne 8. 4. 2020, č. j. 5 Azs 110/20209, stěžovateli sice již v době řízení o kasační stížnosti nesvědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany (s nímž mj. souvisí i právo setrvat na území České republiky) a toto postavení na základě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již nelze obnovit, avšak jeho přiznání může vyvolat právní následky stanovené v § 78b zákona o azylu. Ten upravuje pobytový režim neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, protože ti v postavení žadatelů nejsou (a ani být nemohou). Jinak řečeno, cizinec v řízení o kasační stížnosti podané ve věci mezinárodní ochrany již nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ale je oprávněn setrvat na území České republiky, a to na základě rozhodnutí žalovaného o strpění na území podle § 78b odst. 4 zákona o azylu (shodně též v usnesení NSS ze dne 3. 7. 2025, č. j. 8 Azs 112/202535).

[13] Pro úplnost je nutno dodat, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[14] Rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku ve věcech mezinárodní ochrany nepodléhá soudnímu poplatku podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2026

Eva Šonková
předsedkyně senátu

Plný text

2 Azs 149/2026 - 67
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: N. L., zastoupený Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2026, č. j. OAM275/BABA01ZA032026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2026, č. j. 78 Az 18/202633,

takto:

I. Řízení o kasační stížnosti se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 4. 8. 2026 kasační stížnost, kterou žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Krajský soud tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného uvedenému v záhlaví, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.

[2] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro věcné projednání kasační stížnosti. Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k předběžnému závěru, že řízení v posuzované věci je na místě zastavit podle § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, vyrozuměl o tomto svém předběžném závěru zástupce žalobce. Ten se vyjádřil tak, že stěžovatel opustil území České republiky výlučně v důsledku nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, kterému se nemohl bránit. Zastavení řízení by proto bylo vyprázdněním práva na účinný opravný prostředek a odepřením přístupu k soudu.

[3] Podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) soud řízení usnesením zastaví, stanovíli tak tento nebo zvláštní zákon.

[4] Podle § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, soud řízení zastaví, a to i když je účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zastoupen, jestliže se účastník ve věci mezinárodní ochrany nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu. Citované ustanovení bylo do zákona o azylu v této podobě vneseno s účinností od 12. 6. 2026 novelou provedenou zákonem č. 214/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon pobytu cizinců“), a další související zákony. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení k zákonu č. 314/2025 Sb., která by se týkala přímo řízení před Nejvyšším správním soudem, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že citované procesní ustanovení zákona o azylu účinného od 12. 6. 2026 se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti stěžovatele. To bylo zahájeno dne 4. 8. 2026. Úkon zahajující řízení o kasační stížnosti (a logicky tedy i vše další, co po něm následovalo) se stal již za účinnosti nové úpravy, a proto v dané věci není důvodu zabývat se otázkou ústavní přípustnosti případné nepravé retroaktivity nové právní úpravy.

[5] Nejvyšší správní soud se dále zabýval podmínkami, které musí být splněny pro to, aby byla naplněna dikce § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026. Dospěl přitom k závěru, že toto ustanovení se vztahuje nejen na situace dosud regulované v § 33 pod písmenem e) zákona o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026 (žadatel o udělení mezinárodní ochrany se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil), ale také na ty, jež byly upraveny pod písmeny b) a c) tohoto ustanovení (nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, respektive žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu řízení vstoupil na území jiného státu). Dobrovolný návrat do země původu je přitom srovnatelný s dřívější variantou spočívající ve vstoupení na území jiného státu [§ 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026]. Proto je pro takový případ přiléhavá zejména dřívější judikatura vztahující se k tomuto důvodu zastavení řízení. Lze však vyjít i z další judikatury, v níž Nejvyšší správní soud argumentoval při výkladu důvodů pro zastavení řízení dle § 33 písm. b) a c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Nejvyšší správní soud tak například v rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/200445, zdůraznil, že smyslem celého § 33 je „umožnit soudům nezabývat se meritorně žalobami ve věci azylu těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci, tzn. žalobců, o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce ČR“. V usnesení ze dne 14. 12. 2021, č. j. 4 Azs 323/202026, pak uvedl, že stěžovatel „prohlášením o dobrovolném návratu do země původu dal nepochybně najevo, že další řízení o své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, resp. s tím související řízení o příslušném státě k posouzení této žádosti, již nemá zájem vést“. Oba tyto argumenty svědčí i po 12. 6. 2026 ve prospěch takového výkladu § 33 písm. c) zákona o azylu, podle něhož je namístě soudní řízení podle tohoto ustanovení zastavit mimo jiné v situaci, kdy se stěžovatel dobrovolně navrátil do země původu.

[6] Musí však jít skutečně o návrat dobrovolný. Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval ve vztahu k § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, v rozsudcích ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/201830, č. 3751/2018 Sb. NSS, či ze dne 30. 7. 2020, č. j. 6 Azs 71/202021. Uvedl, že tento důvod pro zastavení řízení bylo možno použít toliko v situaci dobrovolného jednání žadatele, nikoli v důsledku donucovacího aktu ze strany státu. Podobně se vyjádřil také Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 49 Az 22/201533, na který odkazuje zástupce stěžovatele. Potud lze proto s jeho argumentací souhlasit. Nelze však již souhlasit s jeho hodnocením, že stěžovatelův návrat do země původu byl skutečně nucený.

[7] V podání ze dne 28. 8. 2026 zaslal žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu spolu s výpisem z Cizineckého informačního systému týkajícím se osoby stěžovatele informaci, že stěžovatel dne 13. 8. 2026 vycestoval a na území České republiky se již nenachází. Z výpisu z Cizineckého informačního systému k osobě stěžovatele soud zjistil, že v kolonce „Typ zásahu“ je uvedeno „A – Třetizemec opustil území členských států“ a v kolonce „Vyhoštění“ je uvedeno „NE“. Soud proto vyzval žalovaného k upřesnění, zda vycestování stěžovatele bylo dobrovolné, či nikoliv. V odpovědi na tuto výzvu žalovaný dne 4. 9. 2026 uvedl, že stěžovatel z České republiky vycestoval dobrovolně, což potvrzuje i doložené sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 8. 2026, č. j. CPR872643/ČJ2026932000, o realizaci správního vyhoštění formou dobrovolného návratu dne 13. 8. 2026. Ředitelství služby cizinecké policie k výzvě soudu doložilo dne 10. 9. 2026 rovněž žádost stěžovatele ze dne 5. 8. 2026 o pomoc s dobrovolným návratem ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců a sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 8. 2026, č. j. CPR875714/ČJ2026930311T225 o zajištění letenky pro stěžovatele z Prahy do Kišiněva na den 13. 8. 2026 a o předání stěžovatele k pasovému odbavení a k zajištění dobrovolného návratu do země původu.

[8] Zjištění, že se stěžovatel již nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu. tj. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, vyplývá z provedené lustrace pobytu stěžovatele v elektronické evidenci žadatelů o mezinárodní ochranu a bylo potvrzeno a doloženo žalovaným i Ředitelstvím služby cizinecké policie s informací, že dne 13. 8. 2026 došlo k realizaci správního vyhoštění stěžovatele formou dobrovolného návratu. Skutečnost, že se jednalo o dobrovolný návrat, je pak doložena samotnou žádostí stěžovatele o pomoc s dobrovolným návratem ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců. Nelze tedy souhlasit s názorem zástupce stěžovatele, vyjádřeným v podání ze dne 7. 9. 2026, že stěžovatel opustil území České republiky výlučně v důsledku nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Zjištění učiněná Nejvyšším správním soudem totiž svědčí o opaku, tj. o dobrovolném vycestování stěžovatele. Přestože se jednalo o vycestování realizované v rámci správního vyhoštění, je třeba jej pro účely aplikace § 33 písm. c) zákona o azylu považovat za dobrovolné. Stěžovatel nebyl k opuštění území České republiky nucen ani nepřímo, neboť výkon správního vyhoštění v té době stěžovateli nehrozil. Stěžovatel spolu s kasační stížností v nyní posuzované věci požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a jeho žádosti bylo navíc posléze vyhověno usnesením ze dne 20. 8. 2026, č. j. 2 Azs 149/202639. Přinejmenším do data vydání tohoto usnesení (a s ohledem na jeho výrok i poté) se tak stěžovatel nemusel nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění obávat.

[9] Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dne 13. 8. 2026 dobrovolně vrátil do země původu, platí zároveň, že se již nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu ve smyslu § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026. Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti podle § 47 písm. c) s. ř. s. (za použití § 120 s. ř. s.) ve spojení s § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, zastavil.

[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 3 věty prvé za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť řízení o ní bylo zastaveno, přičemž nenastala žádná ze situací předvídaných v § 60 odst. 3 větě druhé s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. září 2026

Eva Šonková
předsedkyně senátu