Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele S. M., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2018 domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018 č. j. 27 Cdo 5704/2017-402. Přestože již byl navrhovatel opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost ustanovením § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ani nyní podaný návrh tyto podmínky nesplňuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil např. v řízeních vedených ve věci navrhovatele pod sp. zn. II. ÚS 3710/16, I. ÚS 4008/16, I. ÚS 4224/16, IV. ÚS 738/17, I. ÚS 3549/17, I. ÚS 3515/17, II. ÚS 37/18, I. ÚS 1047/18 a řadě dalších) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Ústavní soud proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj