Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu S. M., takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Rukopisným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2017, se na Ústavní soud obrátil navrhovatel s tím, že napadá řadu usnesení Nejvyššího soudu, jejichž identifikace je z důvodu špatně čitelného rukopisu podání nespolehlivá.
Z podání bylo zjištěno, že je nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť trpí řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navrhovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu), podání neobsahuje žádnou relevantní argumentaci.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal k dnešnímu dni již více než 126 podání, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá žádné rozumné pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl dostatečně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v nyní projednávané věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl z důvodu neodstranění vad návrhu. Postupoval tak stejně, jako v případě stejného stěžovatele, např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3380/16, II. ÚS 2931/16, III. ÚS 2788/16, I. ÚS 2737/16, II. ÚS 3710/16 a I. ÚS 4224/16.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2017 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj