Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem [adresa] Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 463/2026-32 ze dne 31. 3. 2026, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 285/2025-19 ze dne 22. 9. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 96/2025-7 ze dne 14. 8. 2025 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 42 miliard Kč jako odškodnění za nesprávný úřední postup v řízení skončeném usnesením Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 199/2023-19 ze dne 17. 7. 2023. V ústavní stížnosti tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se zrušení všech napadených rozhodnutí.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu odmítl pro vady podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Zdůvodnil, že stěžovatelovo podání patří mezi velké množství kauz, v nichž se stěžovatel domáhá odškodnění po státu. Stěžovatel byl opakovaně poučen a marně vyzván k odstranění vad svých žalob, na které zpravidla nedbal a vady neodstranil. Obvodní soud jej i tentokrát poučil, stěžovatel na výzvu sice reagoval, ale opět doplnil pouze zcela neurčitá tvrzení a vady tak neodstranil.
3. Městský soud v Praze se k odvolání stěžovatele s tímto rozhodnutím ztotožnil s tím, že ani v odvolání stěžovatel žádné rozhodné skutečnosti neuvedl.
4. Nejvyšší soud následně rozhodoval o stěžovatelově dovolání. Přestože městský soud nesprávně poučil stěžovatele o tom, že jeho dovolání je ze zákona nepřípustné, stěžovateli svědčila prodloužená lhůta k podání dovolání ze dvou na tří měsíce (§ 240 odst. 3 občanského soudního řádu), kterou stěžovatel dodržel. Dovolání Nejvyšší soud nicméně odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti také pro vady.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odůvodnil vznik újmy i příčinnou souvislost, přesně formuloval žalobní návrh a řádně popsal, v čem spatřuje nesprávný úřední postup. Podání obsahovalo všechny náležitosti, soudy měly dostatek informací a jejich požadavky byly chybné a přesáhly rámec zákona. Městský soud neuvedl, co bylo v podání nejasné či nesrozumitelné, a své rozhodnutí odůvodnil příliš obecně. Soudy navíc požadovaly doplnění skutečností bez účasti vedlejší účastnice. Obecné soudy úmyslně procesně chybovaly a nereagovaly na předložené argumenty. Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání a ignoroval stěžovatelem vymezené důvody. K postupu obvodního soudu stěžovatel namítá, že po výzvě učiněné obvodním soudem žalobu doplnil tak, že (znovu) vymezil nesprávný úřední postup, na což obvodní soud vůbec nereagoval.
6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. Usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Nynější ústavní stížnost je další z řady ústavních stížností téhož stěžovatele, ve kterých napadá odmítnutí svých žalob proti státu pro chybějící náležitosti podání podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní soud již v mnoha usneseních tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Opakovaně totiž shledal, že obecné soudy řádně vysvětlily, proč nebyla žaloba projednatelná, reagovaly na stěžovatelovy námitky v adekvátní míře a neměly povinnost požadovat odstranění vad v součinnosti s vedlejší účastnicí (za poslední dobu viz kupříkladu usnesení sp. zn. IV. ÚS 338/26, III. ÚS 567/26, I. ÚS 800/26, I. ÚS 829/26, I. ÚS 801/26, I. ÚS 830/26 či III. ÚS 1760/26).
8. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nynější věci. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily, jakými konkrétními nedostatky návrh stěžovatele trpěl, a proč je nebylo možné projednat, a to ani po stěžovatelově reakci na výzvu (ani zde nebylo jasné především, jaké jednání státu mělo být protiprávní a proč, a co konkrétně měla představovat stěžovatelem tvrzená škoda). Lze odkázat na bod 7 usnesení obvodního soudu a body 10 až 13 usnesení městského soudu, z nichž je patrné, že obecné soudy pečlivě ozřejmily nedostatky, které jim bránily v projednání nynější stěžovatelovy žaloby. Také Nejvyšší soud řádně odůvodnil odmítnutí dovolání s odkazem na svoji ustálenou rozhodovací praxi, kterou soudy nižšího stupně respektovaly. Ani zde nejde o rozhodnutí neodůvodněná, přepjatě formalistická či svévolná. Na všechna uvedená usnesení Ústavního soudu proto lze v podrobnostech odkázat.
9. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu