I. ÚS 2389/19

Odůvodnění

1. Stěžovatel měl jako student Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen "univerzita") podle rozhodnutí jejího rektora zaplatit poplatky za delší studium. Plnění těchto rozhodnutí se univerzita začala domáhat skrze exekuční řízení. Exekuční tituly však podle stěžovatelovy ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2019, vydala univerzita v rozporu se zákonem. Stěžovatel proto Ústavní soud žádá, aby zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a pověření soudního exekutora.

2. Ústavní stížnost byla v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přidělena podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, k rozhodnutí do I. senátu Ústavního soudu ve složení D. U., V. S. a Tomáš Lichovník. Stejným postupem byl soudcem zpravodajem určen Tomáš Lichovník.

3. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2019, vznesl stěžovatel s odkazem na ustanovení § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu námitku podjatosti jednoho z členů přiděleného senátu - V. S.. Jako důvod stěžovatel uvedl soudcovo dlouhodobé vedení a působení na Katedře správního práva a finančního práva Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, tedy na univerzitě, která vydala exekuční tituly, jejichž nezákonnost stěžovatel před obecnými soudy namítal.

4. Dne 6. 8. 2019 se k námitce vyjádřil soudce V. S., jehož podjatost stěžovatel namítl. Soudce potvrzuje, že byl několik let vedoucím jmenované katedry, na které i nadále působí jako učitel. Nikdy se však nepodílel na řešení otázek spojených s poplatky za studium, jelikož se věnoval zejména pedagogické činnosti. V dané věci se tak podjatý necítí.

5. Dne 8. 8. 2019 ve věci ustanovený soudce zpravodaj navrhl v souladu s § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípisem předsedovi II. senátu Ústavního soudu, aby tento senát rozhodl o námitce podjatosti soudce V. S..

6. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

7. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek - subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Subjektivní hledisko účastníků řízení je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samo o sobě k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se totiž musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Není proto přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 783/15 ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2800/07 ze dne 6. 10. 2010). Tento rozbor Ústavní soud provede na následujících řádcích.

8. Druhý senát Ústavního soudu vzal v úvahu argumentaci stěžovatele, obsah spisu sp. zn. I. ÚS 2389/19, jakož i vyjádření soudce a dospěl k závěru, že v daném případě není dán důvod k jeho vyloučení z projednání a rozhodování této věci podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud při rozhodování o podjatosti soudce hodnotí odlišně vztahy podle jejich potenciálu založit soudcovu podjatost. Výčet obsažený v citovaném ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy poměr k 1) věci, 2) účastníkům, 3) vedlejším účastníkům nebo 4) jejich zástupcům, má totiž co do potenciálu vztahu založit podjatost soudce či zdání o podjatosti "sestupnou tendenci". Je proto zapotřebí tyto vztahy rozlišit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014). Za vztah s největším potenciálem je považován vztah k věci samotné, potenciál menší má pak vztah k vedlejším účastníkům, který stěžovatel v této věci namítá. K vyloučení soudce na základě vztahu k vedlejšímu účastníkovi je tak třeba přistupovat obezřetněji a zdrženlivěji než v případě vztahu k věci či účastníkům. Dojít k tomu může teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu, a b) zda se jedná o vztah relevantní, tzn. dosahuje v tomto směru určitou nezbytnou intenzitu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

10. Podle Ústavního soudu vztah soudce k vedlejšímu účastníkovi této zjevné intenzity nedosahuje. Je totiž dán pouze tím, že soudce byl po "dlouhou dobu" (ve skutečnosti necelé čtyři roky) vedoucím katedry jedné z osmi fakult Univerzity Palackého v Olomouci, na které i nadále působí jako učitel. Samotný pracovní poměr soudce k univerzitě však zásadně nemůže sám o sobě založit jeho podjatost. Při tomto tvrzení se Ústavní soud opírá i o svá předešlá rozhodnutí. Otázkou podjatosti soudce v návaznosti na jeho akademické působení se totiž už v několika málo případech zabýval a na tyto případy lze pro stručnost odkázat.

11. Ústavní soud např. neuznal důvodnost námitky podjatosti v případě soudkyně ve věci stěžovatele, který napadal rozhodnutí, týkající se pracovněprávního sporu o určení trvání jeho pracovního poměru na Masarykově univerzitě, na jejíž Právnické fakultě byla soudkyně zaměstnána (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1024/09 ze dne 7. 5. 2009); neshledal soudce podjatého ani z důvodu, že několik desítek let spolupracoval na Katedře kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy s jednou z vedlejších účastnic řízení a rozhodující byl teprve jejich trvající přátelský kontakt (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1649/18 ze dne 31. 7. 2018). Ústavní soud nevyloučil ani soudce z rozhodování ve věci, ve které byl právní zástupce stěžovatele děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a současně vedoucím Katedry ústavního práva, kde tento soudce působil. Ústavní soud zde konstatoval, že pouze vztah profesní a kolegiální, založený pracovním poměrem k akademické instituci, není bez dalšího způsobilý založit podjatost soudce (usnesení sp. zn. II. ÚS 3694/13 ze dne 14. 1. 2014).

12. Ve všech uvedených případech tedy povaha vztahů a jejich intenzita nedostačovala k tomu, aby bylo akademické působení samo o sobě důvodem pro rozhodnutí o podjatosti soudce, jak se toho v daném případě domáhá stěžovatel. Vztah soudce k jednotlivým prvkům případu, jak je uvádí § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je přitom ve výše uvedených věcech minimálně stejně intenzivní jako v té nynější. Ústavní soud nicméně nemá důvod se od standardů vytýčených svými předešlými rozhodnutími v podobných věcech odchýlit.

13. U soudce Ústavního soudu totiž není možné předpokládat absenci jakýchkoli dřívějších či dosud trvajících profesních vztahů. To je nejen fakticky nemožné s ohledem na požadavky, které na tyto soudce v čl. 84 odst. 3 klade Ústava České republiky (zejména dosažení minimální věkové hranice a minimálně desetiletá činnost v právnickém povolání), ale zároveň i ex lege přípustné, jelikož ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu připouští za trvání výkonu funkce ústavního soudce správu vlastního majetku, činnost vědeckou, pedagogickou, literární či uměleckou. Je tak zřejmé, že se v rámci svého profesního působení soudce setkával a setkává s různými institucemi a osobami, jejichž činnost obecně měla, má či může mít určitou vazbu i k agendě Ústavního soudu a k rozhodování, na němž se soudce podílí. Samotná existence takového vztahu však bez dalšího není způsobilá založit jeho podjatost.

14. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je totiž vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3405/18 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 459/17 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3694/13 ze dne 14. 1. 2014). Takový vztah v daném případě Ústavní soud nespatřuje. Působení soudce Ústavního soudu na katedře jedné z univerzitních fakult proto není v daném případě způsobilé vyvolat relevantní pochybnosti o jeho nepodjatosti v případě posuzování možné nezákonnosti exekučních titulů, ze kterých je oprávněna univerzita, na jedné z jejíž fakult vyučuje.

15. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k naplnění podmínek v § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel měl jako student Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen "univerzita") podle rozhodnutí jejího rektora zaplatit poplatky za delší studium. Plnění těchto rozhodnutí se univerzita začala domáhat skrze exekuční řízení. Exekuční tituly však podle stěžovatelovy ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2019, vydala univerzita v rozporu se zákonem. Stěžovatel proto Ústavní soud žádá, aby zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a pověření soudního exekutora.

2. Ústavní stížnost byla v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přidělena podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, k rozhodnutí do I. senátu Ústavního soudu ve složení D. U., V. S. a Tomáš Lichovník. Stejným postupem byl soudcem zpravodajem určen Tomáš Lichovník.

3. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2019, vznesl stěžovatel s odkazem na ustanovení § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu námitku podjatosti jednoho z členů přiděleného senátu - V. S.. Jako důvod stěžovatel uvedl soudcovo dlouhodobé vedení a působení na Katedře správního práva a finančního práva Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, tedy na univerzitě, která vydala exekuční tituly, jejichž nezákonnost stěžovatel před obecnými soudy namítal.

4. Dne 6. 8. 2019 se k námitce vyjádřil soudce V. S., jehož podjatost stěžovatel namítl. Soudce potvrzuje, že byl několik let vedoucím jmenované katedry, na které i nadále působí jako učitel. Nikdy se však nepodílel na řešení otázek spojených s poplatky za studium, jelikož se věnoval zejména pedagogické činnosti. V dané věci se tak podjatý necítí.

5. Dne 8. 8. 2019 ve věci ustanovený soudce zpravodaj navrhl v souladu s § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípisem předsedovi II. senátu Ústavního soudu, aby tento senát rozhodl o námitce podjatosti soudce V. S..

6. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

7. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek - subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Subjektivní hledisko účastníků řízení je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samo o sobě k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se totiž musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Není proto přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 783/15 ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2800/07 ze dne 6. 10. 2010). Tento rozbor Ústavní soud provede na následujících řádcích.

8. Druhý senát Ústavního soudu vzal v úvahu argumentaci stěžovatele, obsah spisu sp. zn. I. ÚS 2389/19, jakož i vyjádření soudce a dospěl k závěru, že v daném případě není dán důvod k jeho vyloučení z projednání a rozhodování této věci podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud při rozhodování o podjatosti soudce hodnotí odlišně vztahy podle jejich potenciálu založit soudcovu podjatost. Výčet obsažený v citovaném ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy poměr k 1) věci, 2) účastníkům, 3) vedlejším účastníkům nebo 4) jejich zástupcům, má totiž co do potenciálu vztahu založit podjatost soudce či zdání o podjatosti "sestupnou tendenci". Je proto zapotřebí tyto vztahy rozlišit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014). Za vztah s největším potenciálem je považován vztah k věci samotné, potenciál menší má pak vztah k vedlejším účastníkům, který stěžovatel v této věci namítá. K vyloučení soudce na základě vztahu k vedlejšímu účastníkovi je tak třeba přistupovat obezřetněji a zdrženlivěji než v případě vztahu k věci či účastníkům. Dojít k tomu může teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu, a b) zda se jedná o vztah relevantní, tzn. dosahuje v tomto směru určitou nezbytnou intenzitu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

10. Podle Ústavního soudu vztah soudce k vedlejšímu účastníkovi této zjevné intenzity nedosahuje. Je totiž dán pouze tím, že soudce byl po "dlouhou dobu" (ve skutečnosti necelé čtyři roky) vedoucím katedry jedné z osmi fakult Univerzity Palackého v Olomouci, na které i nadále působí jako učitel. Samotný pracovní poměr soudce k univerzitě však zásadně nemůže sám o sobě založit jeho podjatost. Při tomto tvrzení se Ústavní soud opírá i o svá předešlá rozhodnutí. Otázkou podjatosti soudce v návaznosti na jeho akademické působení se totiž už v několika málo případech zabýval a na tyto případy lze pro stručnost odkázat.

11. Ústavní soud např. neuznal důvodnost námitky podjatosti v případě soudkyně ve věci stěžovatele, který napadal rozhodnutí, týkající se pracovněprávního sporu o určení trvání jeho pracovního poměru na Masarykově univerzitě, na jejíž Právnické fakultě byla soudkyně zaměstnána (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1024/09 ze dne 7. 5. 2009); neshledal soudce podjatého ani z důvodu, že několik desítek let spolupracoval na Katedře kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy s jednou z vedlejších účastnic řízení a rozhodující byl teprve jejich trvající přátelský kontakt (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1649/18 ze dne 31. 7. 2018). Ústavní soud nevyloučil ani soudce z rozhodování ve věci, ve které byl právní zástupce stěžovatele děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a současně vedoucím Katedry ústavního práva, kde tento soudce působil. Ústavní soud zde konstatoval, že pouze vztah profesní a kolegiální, založený pracovním poměrem k akademické instituci, není bez dalšího způsobilý založit podjatost soudce (usnesení sp. zn. II. ÚS 3694/13 ze dne 14. 1. 2014).

12. Ve všech uvedených případech tedy povaha vztahů a jejich intenzita nedostačovala k tomu, aby bylo akademické působení samo o sobě důvodem pro rozhodnutí o podjatosti soudce, jak se toho v daném případě domáhá stěžovatel. Vztah soudce k jednotlivým prvkům případu, jak je uvádí § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je přitom ve výše uvedených věcech minimálně stejně intenzivní jako v té nynější. Ústavní soud nicméně nemá důvod se od standardů vytýčených svými předešlými rozhodnutími v podobných věcech odchýlit.

13. U soudce Ústavního soudu totiž není možné předpokládat absenci jakýchkoli dřívějších či dosud trvajících profesních vztahů. To je nejen fakticky nemožné s ohledem na požadavky, které na tyto soudce v čl. 84 odst. 3 klade Ústava České republiky (zejména dosažení minimální věkové hranice a minimálně desetiletá činnost v právnickém povolání), ale zároveň i ex lege přípustné, jelikož ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu připouští za trvání výkonu funkce ústavního soudce správu vlastního majetku, činnost vědeckou, pedagogickou, literární či uměleckou. Je tak zřejmé, že se v rámci svého profesního působení soudce setkával a setkává s různými institucemi a osobami, jejichž činnost obecně měla, má či může mít určitou vazbu i k agendě Ústavního soudu a k rozhodování, na němž se soudce podílí. Samotná existence takového vztahu však bez dalšího není způsobilá založit jeho podjatost.

14. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je totiž vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3405/18 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 459/17 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3694/13 ze dne 14. 1. 2014). Takový vztah v daném případě Ústavní soud nespatřuje. Působení soudce Ústavního soudu na katedře jedné z univerzitních fakult proto není v daném případě způsobilé vyvolat relevantní pochybnosti o jeho nepodjatosti v případě posuzování možné nezákonnosti exekučních titulů, ze kterých je oprávněna univerzita, na jedné z jejíž fakult vyučuje.

15. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k naplnění podmínek v § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl jako student Univerzity Palackého v Olomouci podle rozhodnutí jejího rektora zaplatit poplatky za delší studium. Splnění těchto povinností se univerzita rozhodla vymáhat v exekučním řízení. Shora označeným pověřením Okresní soud v Olomouci pověřil vedením exekuce soudního exekutora J. K., Exekutorský úřad Brno-město. V rámci exekučního řízení podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce, který Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že ačkoli exekuční tituly dle jeho názoru nebyly vydány na základě zákona o vysokých školách a v jeho mezích, nebyla exekuce přesto zastavena. Stěžovatel konkrétně uvedl, že výše poplatků za delší studium musí být dle zákona přesně vyčíslena ve statutu školy, který v tomto směru musí obsahovat alespoň popis výpočtu, jak se k částce dojde. Statut univerzity ovšem dle mínění stěžovatele žádné konkrétní částky ani popis výpočtu v době vydání všech exekučních titulů neobsahoval, resp. jen odkazoval na rozhodnutí rektora. Proto měla být exekuce zastavena. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplňcích dále přiblížil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný zásah do základních práv stěžovatele neshledal. Soudy se již týmiž argumenty stěžovatele, které nyní uvádí v ústavní stížnosti, zabývaly a dostatečně je vypořádaly. V tomto ohledu stěžovateli připomněly, že věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí (či jiného exekučního titulu) exekuční soud přezkoumávat nemůže. Z hlediska zákonnosti zkoumá jen její některé dílčí aspekty, které stěžovateli Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyjmenoval (srov. str. 1 dole). Exekuční soud však sám nemůže posoudit zákonnost vykonávaného rozhodnutí v materiálním smyslu, tedy zda je dotčené rozhodnutí z hlediska jeho souladu s použitelnou právní úpravou v daném konkrétním případě správné. Tím by si totiž nepřípustně přisvojil pravomoc, která mu nenáleží, nehledě na zásah do právní jistoty účastníků řízení. Exekučními tituly byly ve věci stěžovatele správní akty vydané příslušným orgánem veřejné vysoké školy. Jejich přezkum, a to právě i z hlediska zákonnosti v širším pojetí, byl možný jak v rámci správního řízení, tak i ve správním soudnictví. Stěžovatel však těchto cest k ochraně svých práv a zájmů nevyužil, neboť v prvé řadě proti jednotlivým prvostupňovým rozhodnutím rektora nepodal v rámci samotného správního řízení odvolání. Tím se samozřejmě připravil i o možnost případné nápravy ve správním soudnictví. Za této situace však nebylo lze na exekučním soudu požadovat, aby byl argumenty stěžovatele vyslyšel a návrhu na zastavení exekuce vyhověl. V té spojitosti krajský soud stěžovateli přiléhavě připomněl, že důsledky jeho dřívější nedostatečné procesní aktivity, spočívající v nevyužití řádných či mimořádných opravných prostředků, nelze dodatečně obcházet tím, že námitku nezákonnosti vydaných rozhodnutí stěžovatel uplatní až v průběhu exekučního řízení, jestliže tak mohl bez obtíží učinit dříve. Proti samotnému pověření soudního exekutora soudem stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznesl, na neústavnost tohoto postupu exekučního soudu usuzuje toliko zprostředkovaně z údajné absence vykonatelnosti zmíněných správních aktů, kterou dle jeho názoru zapříčinil nesoulad se zákonem. Na tomto místě se sluší podotknout, že pověření soudního exekutora dle § 43a exekučního řádu není ze zákona soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení (§ 43a odst. 5 ex. ř.). Je proto třeba na něj hledět jako na zvláštní dílčí procesní akt, jímž se upravuje vedení řízení. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost proti těmto procesním aktům nepřípustná (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 570/10 či II. ÚS 117/17), neboť se nejedná o rozhodnutí způsobilá citelně zasáhnout do základních práv.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2019

David Uhlíř v. r. předseda senátu