Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. N., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Michaelou Kodedovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti exekučnímu příkazu soudního exekutora Mgr. J. H. ze dne 18. 12. 2017 č. j. 030 EX 19485/17-21 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice Liberec, spočívajícímu v provádění srážek z účtu stěžovatele, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného exekučního příkazu a rozhodnutí, podle něhož se Vězeňské službě České republiky - Vazební věznici Liberec zakazuje pokračovat v porušování základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívajícím v provádění srážek z účtu stěžovatele na exekuční příkaz, neboť došlo k upřednostnění věřitele, a přikazuje se jí, aby po doručení nálezu umožnila stěžovateli disponovat s nezabavitelnou částkou ve výši, která je vypočtena podle ust. § 269 o. s. ř., a exekuce byly prováděny na exekuční příkazy podle pořadí uvedeného v přípisu České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 19. 6. 2018.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je invalidním důchodcem, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Litoměřicích. Z jeho invalidního důchodu jsou ČSSZ na základě exekučních příkazů postupně prováděny srážky ve výši 221 Kč, a to podle pořadí příkazu a typu pohledávky. Zbývající část invalidního důchodu (cca 6 900 Kč) je zasílána na účet odsouzeného vedený věznicí podle § 25 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"). Na základě shora uvedeného exekučního příkazu bylo vězeňské službě přikázáno, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu prováděla z účtu odsouzeného stanovené srážky až do výše vymáhané povinnosti a nákladů exekuce celkem ve výši 32 138,40 Kč. Srážky jsou na základě tohoto příkazu prováděny ve výši cca 1 750 Kč měsíčně. Oprávněným v rámci exekučního příkazu je Okresní soud v Teplicích, kdy se jedná o pohledávku, které vznikla v souvislosti s trestním řízením, tedy o pohledávku, které se týká ustanovení § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Dne 25. 4. 2018 stěžovatel podal stížnost proti postupu věznice spočívajícímu v provádění srážek z přijatého invalidního důchodu z účtu stěžovatele a proti upřednostnění věřitele. Stížnost ředitel věznice shledal nedůvodnou, neboť věznice není povinna rozhodovat, zda je pohledávka přednostní či nepřednostní a Vězeňská služba ČR nepočítá s aplikací vybraných ustanovení občanského soudního řádu, týkajících se nezabavitelné částky, jelikož definice nezabavitelné částky vychází ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kdy se životní minimum stanoví jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních osobních potřeb (vězněná osoba má všechny tyto potřeby zajištěny státem, jde o výdaje státního rozpočtu).
Stěžovatel namítá, že prováděná exekuce z jeho účtu odporuje výpočtu ze strany ČSSZ (částce ve výši 228,- Kč stanovené podle výpočtu o nezabavitelné částce), dochází tedy k upřednostnění věřitele a k provádění srážek v nezákonné výši. Stěžovatel má za to, že exekuce by měly být prováděny podle pořadí, které uvedla ČSSZ ve svém přípisu ze dne 25. 5. 2018 a pouze ve výši, která je vypočtena na základě ustanovení § 269 (správně § 278) o. s. ř. Napadeným postupem je stěžovatel znevýhodněn oproti jiným vězňům, kteří nepracují, a nemůže jim být strhávána žádná částka na exekuce a nemá možnost si vytvořit úspory na dobu po propuštění z věznice.
Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že nevyčerpal všechny opravné prostředky, ale má za to, že je ústavní stížnost přípustná podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Způsob realizace exekuce totiž dopadá na široký okruh osob, které jsou takto prováděnou exekucí postiženy nebo teprve mohou být do budoucna postiženy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný, zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že ve vztahu k exekučnímu příkazu se jedná o návrh nepřípustný.
V rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 51/05 Ústavní soud konstatoval, že platná právní úprava v ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), sice povinnému nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany, neboť povinný má možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu.
Ústavní soud proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije možnosti podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce podle § 55 exekučního řádu, považuje ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o exekučním příkazu za nepřípustnou (např. sp. zn. III. ÚS 316/05, I. ÚS 469/15, IV. ÚS 3507/14, III. ÚS 1155/12, IV. ÚS 115/17, I. ÚS 116/17 a další). Uvedené je nutno vztáhnout i na projednávanou věc.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že aplikace ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu na věc stěžovatele není možná. Uvedené ustanovení, které připouští výjimku z pravidla o přípustnosti ústavní stížnosti stanoveného v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nelze s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti vykládat extenzivně. Nemůže proto sloužit k nápravě situace, kdy stěžovatel svým nedbalým přístupem zmeškal lhůtu k podání opravného prostředku či (jako v tomto případě) setrvává na stanovisku, že návrh na zastavení exekuce, který lze považovat za procesní prostředek sloužící k ochraně práv stěžovatele, nadále nepodá a trvá na přímém zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel přitom byl o možnosti podat návrh na zastavení (odložení) exekuce poučen i v přípisu Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 7. 2018. Skutečnost, že tento právní prostředek stěžovatel nevyužil, automaticky, pouze odkazem na přesah vlastních zájmů, neznamená, že jej může pominout a domáhat se posuzování opodstatněnosti vedení exekuce způsobem, zvoleným exekutorem v tom kterém konkrétním případě, přímo Ústavním soudem (srov. sp. zn. III. ÚS 1099/11). Jinými slovy ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze aplikovat v situaci, kdy stěžovatel stále může využít procesní prostředek, v jehož důsledku by mohlo být napadené rozhodnutí změněno nebo zrušeno. Ústavní stížnost je totiž obecně přípustná jen pokud stěžovatel již nemá k dispozici jiné procesní prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že v obdobné věci sp. zn. IV. ÚS 1351/16 sice připustil přesah vlastních zájmů stěžovatele a ústavní stížnost projednal, přestože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Jednalo se však o odlišnou situaci, kdy byla vedena daňová exekuce podle ustanovení § 191 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel návrh na zastavení exekuce podal a pouze nevyužil další možnosti podat žalobu ve správním soudnictví podle § 65 a násl. s. ř. s. V nyní projednávané věci však má stěžovatel nadále možnost podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí.
V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní stížnost v části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci -Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice Liberec, spočívajícímu v provádění srážek z účtu stěžovatele, Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Z tvrzení stěžovatele se podává, že věznice na základě dosud pravomocného exekučního příkazu, který je povinna respektovat, stěžovateli majícímu pohledávky spojené s trestním řízením ve smyslu ustanovení § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nestrhávala částky nad rámec stanovený uvedeným ustanovením. Z jejího postupu proto aktuálně nelze dovozovat zásah do základního práva stěžovatele.
Nadto Ústavní soud pro úplnost dodává, že názor stěžovatele, podle něhož je oproti ostatním vězňům, kteří nepracují, v důsledku provádění exekuce znevýhodněn a nemůže spořit pro dobu po propuštění z výkonu trestu, je obtížně přijatelný i z morálního hlediska, natož z hlediska zvažování možnosti poskytnout mu z tohoto důvodu ústavněprávní ochranu. Není možné odhlédnout od toho, že stěžovatel, i když je jako pravomocně odsouzený ve výkonu trestu, neplnil a neplní své finanční závazky. Jejich splnění se věřitelé proto musí domáhat exekuční cestou, přesto stěžovatel od státu pobírá invalidní důchod, který má v rozsahu stanoveném ustanovením § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody k dispozici a který by nesporně během pobytu na svobodě spotřeboval ke krytí nákladů na uspokojení životních potřeb, a nikoliv uspořil.
K požadavku, aby Ústavní soud přikázal Vězeňské službě České republiky - Vazební věznici Liberec umožnit stěžovateli disponovat s nezabavitelnou částkou ve výši, která je vypočtena podle ust. § 269 o. s. ř. a exekuce byly prováděny na exekuční příkazy podle pořadí uvedeného v přípisu České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 6. 2018, Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel evidentně domáhá něčeho, k čemu Ústavní soud není příslušný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e), § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu