Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015 č. j. 7 As 130/2015-21 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 4. 2015 č. j. 59 Af 191/2014-40, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla dne 21. 9. 2015 doručena ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015 č. j. 7 As 130/2015-21 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 4. 2015 č. j. 59 Af 191/2014-40.
2. Návrh podaný k Ústavnímu soudu trpěl závažnou formální vadou, která zároveň znemožňovala hmotněprávní posouzení; nebyla naplněna podmínka podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - stěžovatelka musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem.
3. Jak přitom vyplývá z mnoha řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka v minulosti podala, návrh Ústavnímu soudu zvolila navzdory tomu, že byla opakovaně Ústavním soudem poučena o náležitostech vyžadovaných zákonem pro podání řádné ústavní stížnosti (viz např. řízení o návrzích stěžovatelky sp. zn. III. ÚS 1555/15, sp. zn. II. ÚS 1921/15, sp. zn. I. ÚS 2102/15, sp. zn. IV. ÚS 2702/15, sp. zn. III. ÚS 2036/14, sp. zn. IV. ÚS 3306/14, sp. zn. I. ÚS 3258/14).
4. Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, pokud se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví požadavek vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Za daného stavu lze tedy považovat za neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání.
5. Ústavní soud stěžovatelku nevyzval k odstranění vad ústavní stížnosti i z toho důvodu, že není osobou, která má v předmětné věci právo podat ústavní stížnost. 6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tak ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany. Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329) nebo ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3021/13]. 7. Obecné soudy rozhodovaly v daném případě ve vztahu k Ing. J. H., kterému nebylo v řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu zamítnut návrh na ustanovení právního zástupce. Stěžovatelka tedy není v řízení před Ústavním soudem v postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v řízení před obecnými soudy nebylo rozhodováno o jejích právech, nýbrž o právech Ing. J. H..
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jak z důvodu neodstraněných vad (tj. pro nesplnění podmínky povinného právního zastoupení advokátem) podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj