I. ÚS 733/26

Odůvodnění

1. Okresní soud v Benešově v záhlaví označeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice je vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí a že stěžovatel je povinen je vyklidit a předat vedlejší účastnici.

2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Nejvyšší soud shledal, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, když shledal, že okresní soud dodržel podmínky koncentrace řízení a v souladu se zákonem nepřihlížel ke stěžovatelem později uplatněným tvrzením a důkazům.

4. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušují princip rovnosti a jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel trvá na tom, že řízení před okresním soudem nebylo řádně koncentrováno. Namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval dovolací argumentací a odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se koncentrace řízení. Podle stěžovatele musí soud provést všechny úkony uvedené v § 118 občanského soudního řádu ("o. s. ř."); neprovede-li je, nemůže nastat koncentrace. Stěžovatel okresnímu soudu především vytýká, že při ústním jednání v rozporu s § 118 odst. 2 nesdělil výsledky přípravy jednání. Nejvyšší soud i krajský soud přehlédly, že závěry rozhodnutí, jímž mj. argumentovaly, jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu překonány. Stěžovatel odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž měla být věc posouzena a jimiž se soudy údajně nezabývaly.

5. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.

7. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími polemizuje ústavně právně irelevantním způsobem. Stěžovatel nejdříve tvrdil, že za byt zaplatil kupní cenu a doložil potvrzení o platbě, jehož pravost vedlejší účastnice popřela. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vyplynulo, že potvrzení nebylo podepsáno vedlejší účastnicí. Soud stěžovateli uložil, aby do měsíce doplnil skutková tvrzení a označil k nim důkazy, což stěžovatel neučinil. Z ústavně právního hlediska není podstatné, zda soud sdělil výsledky přípravy jednání, a to za předpokladu, že bylo zřejmé, jaké skutečnosti má či nemá za prokázané, jaký je skutkový základ žalobního nároku a také, že stěžovatel mohl uplatňovat svá procesní práva. Jinými slovy okresní soud vyhověl účelu a smyslu § 118 o. s. ř. Soud ostatně stěžovatele o možnosti doplnit tvrzení a důkazy poučil.

8. Nejvyšší soud se výslovně zabýval stěžovatelem poukázaným rozhodnutím, pouze z něj nevyvodil pro stěžovatele příznivé důsledky. Z dalších stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu pak neplyne ústavně právně relevantní povinnost soudu výslovně sdělit výsledky přípravy jednání tak, jak se toho stěžovatel domáhá. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelova základní práva nebyla porušena. Běžnou zákonnost (včetně postupu obecného soudu v řízení a při jednání), není-li zatížena neústavností, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit.

9. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2026

Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, které byly vydány v řízení o určení vlastnictví stěžovatele k jím označeným nemovitostem. Podle rozvrhu práce byl jako soudce zpravodaj určen Jan Wintr a jako jeden z členů senátu soudce Tomáš Langášek. V přípise, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 9. 4. 2026, stěžovatel uvedl, že odmítá soudce Jana Wintra a Tomáše Langáška, jelikož v nedávné době rozhodovali jeho jinou prakticky totožnou věc, která byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 116/26 a v níž vznášel obdobné argumenty. Ústavní soud se v uvedené věci sp. zn. I. ÚS 116/26 nevyjádřil k jeho argumentaci, ani ji nevzal v úvahu. Uvedení soudci jsou ovlivněni svým rozhodováním v předchozí v podstatě totožné věci a nebudou tak argumentaci stěžovatele hodnotit otevřeně a nezávisle. Má proto pochybnost o nepodjatosti soudců Jana Wintra a Tomáše Langáška.

2. Soudce Jan Wintr se písemně vyjádřil tak, že ke stěžovateli nemá žádný vztah, nikdy se se stěžovatelem nesetkal a nemá vztah ani k dané věci. Doplnil, že jeho předchozí účast na rozhodování v jiné věci stěžovatele nemůže být důvodem jeho vyloučení z projednávání. Soudce Tomáš Langášek odkázal na sdělení Jana Wintra s tím, že se vyjadřuje stejně.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

4. Námitka podjatosti vznesená stěžovatelem je založena na jeho nesouhlasu s rozhodnutím Ústavního soudu v jiné jeho věci, resp. podílu soudců Jana Wintra a Tomáše Langáška na něm, přičemž toliko z této skutečnosti dovozuje jejich podjatost. Jiné okolnosti, které by svědčily o poměru soudce k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, netvrdí.

5. Poměr k věci je nutno chápat jako osobní vztah k výsledku jednání před Ústavním soudem, tj. konkrétní projednávané věci, a nelze jej interpretovat takovým způsobem, že procesní postup, s nímž stěžovatel nesouhlasí, či účast na projednání a rozhodování o jeho předchozích ústavních stížnostech je důvodem k vyloučení soudce z projednání a rozhodování o jiné ústavní stížnosti stěžovatele. Z takového předpokladu přitom Ústavní soud vychází ustáleně (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 1446/22, ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 42/17, či ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 3/21). Podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudců Jana Wintra a Tomáše Langáška proto není v posuzované věci splněna.

6. IV. senát Ústavního soudu určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce po provedení řízení podle § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu neshledal v posuzované věci splnění podmínky uvedené v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto rozhodl, že soudci Jan Wintr a Tomáš Langášek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 733/26.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu