Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 23. 6. 2022 č. j. 1 ZT 89/2022-140, proti usnesení Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ÚO Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality ze dne 25. 5. 2022 č. j. KRPT-222067-214/TČ-2021-070471, ve znění opravných usnesení ze dne 16. 6. 2022 č. j. KRPT-222067-440/TČ-2021-070471 a ze dne 22. 6. 2022 č. j. KRPT-222067-467/TČ-2021-070471, za účasti Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně a Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ÚO Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ÚO Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") rozhodlo v záhlaví označeným usnesením o zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalších obviněných pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
3. Proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost ve smyslu § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tato však byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně jako nedůvodná zamítnuta. V tomto usnesení je uvedeno, že rozhodnutí policejního orgánu obsahuje všechny zákonné náležitosti, a to přesné označení osoby obviněného (stěžovatele), popis skutku kladeného stěžovateli za vinu, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, včetně odůvodnění obsahujícího skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že zejména v rozhodnutí policejního orgánu nejsou označeny skutečnosti odůvodňující jeho trestní stíhání. Z ničeho prý totiž neplyne, že by to byl právě stěžovatel, kdo spáchal trestný čin. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání tak nenaplňuje základní zákonné požadavky plynoucí z § 160 tr. řádu a z tohoto hlediska je nepřezkoumatelné. Ani okresní státní zástupkyně ke stížnosti stěžovatele následně tato pochybení policejního orgánu nenapravila, když se s jeho námitkami vypořádala jen v rámci jediného odstavce.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. V daném případě však procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele - vzdor jeho přesvědčení vyjádřenému v ústavní stížnosti - vyčerpány nebyly a stěžovatel tak nerespektuje shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud totiž i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatel je povinen vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu v daném případě k ochraně jeho práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek však uplatněn nebyl, resp. stěžovatel jej ústavní stížností nenapadá.
9. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti usnesení o zahájení trestního stíhání a proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19). Této procesní možnosti přitom stěžovatel - jak již zmíněno - zjevně nevyužil, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Nad rámec toho je třeba upozornit (což stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí), že do činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud v rámci probíhajícího řízení zásadně nezasahuje, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v rámci trestního řízení.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2398/19 ze dne 30. 7. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2997/20 ze dne 3. 11. 2020).
11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů stěžovatele, které teprve by mohlo vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj