Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S. Š., zastoupené JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 2 ZT 376/2020-17, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada enumerace veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejich příloh vyplývá, že napadeným usnesením Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem jako nedůvodnou zamítlo stížnost stěžovatelky podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), podanou proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 14. 12. 2020, č. j. KRPU-76990-66/TČ-2020-041081-ŽK. Citovaným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, čímž se Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem údajně dopustilo libovůle.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud proto i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna uplatnit všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatelka jej ústavní stížností nenapadá.
8. Odkazovaná rozhodnutí zdejšího soudu (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 i usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15) totiž zmiňují dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), respektive dozor podle § 174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. Na druhou stranu i z této modelové situace Ústavní soud vykročil (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), neboť důsledek nepřípustnosti ústavní stížnosti spojil i s případem, kdy mělo být do práv osoby zasaženo samotným orgánem činným v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30. odůvodnění) je pak výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (tzn. zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři.
9. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužila i stěžovatelka (srov. k tomu též usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18), a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o její stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu. Institut dozoru podle § 174 a násl. trestního řádu je koncipován ve srovnání s dohledem podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně jej lze využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2398/19 ze dne 30. 7. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2997/20 ze dne 3. 11. 2020).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj