Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. února 2019 č. j. 7 As 12/2019-7, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Vězeňské služby České republiky, Věznice Horní Slavkov, P. O. Box 50, Horní Slavkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 26. 2. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2018 č. j. 30 A 273/2018-22 odmítajícímu stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; současně stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o ústavní stížnosti. Podle stěžovatele mělo být napadeným usnesením porušeno jeho právo na informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, z obsahu napadeného usnesení se však podává, že předmětem řízení nebylo poskytnutí informací, ale návrh na vydání předběžného opatření, kterým měla být žalované uložena povinnost zdržet se všech dehonestujících a diskriminačních výroků při výkonu své funkce, které snižují důstojnost stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že tento rozpor je založen opětovně nevhodným použitím kopie dřívějších stěžovatelových návrhů pro posuzovanou ústavní stížnost.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Návrh stěžovatele trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem.
4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi totožného obsahu a trpícími stejnými vadami, přičemž na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Na tyto výzvy však stěžovatel např. v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3799/18, sp. zn. III. ÚS 3804/18, sp. zn. IV. ÚS 3806/18 a sp. zn. I. ÚS 3807/18 buď vůbec nereagoval, nebo v odpovědi pouze vyjádřil názor, že Ústavní soud může podpůrně použít § 30 obč. soudního řádu a ustanovit mu zástupce. Z reakce stěžovatele je zřejmé, že nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce (k použitelnosti § 30 obč. soudního řádu lze pro stručnost odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve všech uvedených případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností a vytýkané vady neodstranil, byly ústavní stížnosti pro neodstranění vad odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných zákonných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory tomu nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost mohla být meritorně (ev. kvazimeritorně) posouzena.
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
6. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 4198/18, sp. zn. III. ÚS 3979/18, sp. zn. III. ÚS 271/19, sp. zn. III. ÚS 285/19, sp. zn. III. ÚS 408/19, sp. zn. III. ÚS 419/19, sp. zn. III. ÚS 579/19, sp. zn. III. ÚS 615/19, sp. zn. III. ÚS 654/19, sp. zn. III. ÚS 679/19 a řadě dalších se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2019
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj