Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu stěžovatele P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2010 sp. zn.19 Co 2208/10 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2010 sp. zn. 27 C 620/09, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu bylo dne 25. ledna 2011 doručeno podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel ve svém podání nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem a po stránce obsahové šlo do značné míry o opakování formulačně zmatených podání, které stěžovatel Ústavnímu soudu zasílá (kupř. podání vedená pod sp. zn. I. ÚS 887/11, I. ÚS 2992/10, IV. ÚS 3173/10, III. ÚS 1952/10 apod.) v souvislosti s postupem soudů ohledně osvobození od soudních poplatků.
Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu přes 100 ústavních stížností. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10 atd. in http://nalus.usoud.cz). Stěžovateli je tak z mnoha předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil před podáním ústavní stížnosti, resp. aby další jeho podání již tuto vadu neobsahovalo.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Za dané situace lze považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. února 2011
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka