IV. ÚS 3173/10

Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností napadl shora označené rozhodnutí s tvrzením, že jeho vydáním došlo k "ústavně-nekonformnímu výkonu státní moci". Obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli známy.

Dříve, než mohl rozhodnout ve věci samé, musel Ústavní soud prověřit, zda jsou pro tento postup splněny všechny podmínky vymezené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje celou řadu vad, jež jejímu projednání brání. Podstatnou formální vadou projednávané ústavní stížnosti je absence stěžovatelova právního zastoupení. Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Stěžovatel však - v rozporu s citovaným ustanovením - právně zastoupen nebyl. Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel již v minulosti podal desítky ústavních stížností, přičemž ve většině případů nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V těchto případech pak byl vyzýván k odstranění vad podání a poučován o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude ústavní stížnost odmítnuta (srov. kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10 či II. ÚS 1778/10, http://nalus.usoud.cz). Mnoho stěžovatelových ústavních stížností přesto muselo být odmítnuto z důvodu, že ani v dodatečné lhůtě vadu spočívající v absenci právního zastoupení neodstranil. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích (k tomu srov. stěžovateli známá usnesení sp. zn. II. ÚS 2200/10 či IV. ÚS 2991/10). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat požadavek, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než při řádném zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího (stejného) poučení neefektivním a formalistickým. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro vady podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž by se zabýval dalšími tvrzeními či návrhy stěžovatele či by jej vyzýval k odstranění dalších četných vad (např. nepřiložení kopie napadeného rozhodnutí).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj

Odůvodnění

Stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti vznesl námitku podjatosti rozvrhem práce určeného soudce zpravodaje Miloslava Výborného, kterou odůvodnil tím, že je jím "opakovaně znevěrohodňováno právo každého stěžovatele zvolit si právníka, který ho bude zastupovat", a v níž polemizuje s odůvodněním jmenovaným soudcem podepsané výzvy k odstranění vad jím učiněného podání.

Soudce Miloslav Výborný se k námitce stěžovatele vyjádřil sdělením, že k věci ani rozhodným subjektům nemá žádný vztah a podjatý se necítí.

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.

Osobní vztah soudce ku stěžovateli, resp. jiným účastníkům řízení nebo jejich zástupcům dán není, a ani stěžovatel jej netvrdí.

Není zde však ani nepřípustný vztah věci, neboť nejenže není namítán přímý či alespoň zprostředkovaný právní zájem soudce na projednávané věci, nýbrž rovněž neplatí, že by okolnost, že působil v jiných věcech stěžovatele, byla objektivně způsobilá ovlivnit nestrannost jeho rozhodování ve věci projednávané nyní.

Ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. , jež se zde uplatní prostřednictvím § 63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně, ostatně zakotvuje - výslovně - zásadu, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, jež spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech, čehož se však stěžovatel - jako jediného argumentu - nyní dovolává.

Lze tedy uzavřít, že o nestrannosti jmenovaného soudce není jakékoli legitimní pochybnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, I. ÚS 370/04, II. ÚS 105/01, II. ÚS 105/01 a další).

Stěžovatelem vznesené námitce podjatosti proto rozvrhem práce Ústavního soudu určený senát III. Ústavního soudu nevyhověl.

O námitce podjatosti "všech asistentů" nebylo třeba rozhodovat, neboť ve věci žádný úkon (viz § 41 zákona o Ústavním soudu) neučinili.

Připomíná se, že o obdobné námitce, směřující proti všem soudcům senátu IV. Ústavního soudu, rozhodl Ústavní soud (negativně) usnesením ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2852/10.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu