Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2018 č. j. 13 Co 313/2018-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2018 č. j. 14 Co 310/2018-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2018 č. j. 70 Co 312/2018-64 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č. j. 58 Co 326/2018-34, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 4. 10. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova stížnost proti v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Usnesením městského soudu ze dne 14. 9. 2018 č. j. 13 Co 313/2018-37 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 8. 2018 č. j. 43 C 120/2017-31, kterým obvodní soud ve výroku I nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ve výroku II zamítl návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Usnesením městského soudu ze dne 6. 9. 2018 č. j. 14 Co 310/2018-37 bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu ze dne 26. 7. 2018 č. j. 17 C 153/2017-31, kterým obvodní soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků za dovolání. Usnesením městského soudu ze dne 14. 9. 2018 č. j. 70 Co 312/2018-64 bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu ze dne 6. 8. 2018 č. j. 27 C 53/2017-58, kterým obvodní soud ve výroku I nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ve výroku II zamítl návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. A usnesením městského soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 58 Co 326/2018-34 bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu ze dne 6. 8. 2018 č. j. 44 C 69/2017-28, kterým obvodní soud ve výroku I nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ve výroku II zamítl návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
2. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek pro řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že nejsou dány.
3. Kromě dalších vad je třeba uvést, že stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí takto vadné ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 3759/15, II. ÚS 292/16, II. ÚS 293/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 1616/16, I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, III. ÚS 1057/17, III. ÚS 3709/17 či III. ÚS 3721/17 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stejně tak tento závěr plyne pro stěžovatele z velkého počtu z tohoto důvodu odmítnutých ústavních stížností, které k Ústavnímu soudu podal.
4. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud dospěl k závěru, že v obdobných případech opakovaného podávání takto vadných podání již není nutnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již ve více předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
5. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 2127/16, II. ÚS 2506/16, II. ÚS 2997/16, II. ÚS 3787/16, III. ÚS 3875/16, II. ÚS 114/17, II. ÚS 302/17, IV. ÚS 303/17, III. ÚS 304/17, I. ÚS 712/17, III. ÚS 1057/17, III. ÚS 1359/17, III. ÚS 1933/17, III. ÚS 2425/17, III. ÚS 3709/17 či III. ÚS 3721/17, jakož i v řadě dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj