Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. P., 2. M. M., 3. J. H., 4. J. Š., 5. Mgr. D. G., 6. Bc. K. F., 7. M. M., 8. B. M. S., 9. P. P., 10. I. T., 11. R. K., 12. V. C., 13. R. C., 14. L. J., 15. RNDr. T. M., proti (celkem 14) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. října 2022 sp. zn. 15 C 105/2022, všech zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem [adresa] za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva chráněná ústavním pořádkem, zejména čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Celkem čtrnácti napadenými usneseními Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že řízení o nároku každého ze stěžovatelů 1 až 14 se vylučuje k samostatnému projednání. V jejich odůvodnění obvodní soud uvedl, že dne 9. 6. 2022 podalo 118 žalobců jednu žalobu, kterou se každý z nich domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 110 000 Kč, která jim měla být způsobena v žalobě specifikovanými nezákonnými opatřeními vedlejší účastnice, a že po výzvě k odstranění jejich vad, kdy soudu nebylo zřejmé, ze kterého konkrétního opatření konkrétnímu žalobci vznikla individualizovaná újma, právní zástupce doplnil žalobu větším množstvím podání pouze za jednoho, nebo popř. za větší počet žalobců, a zároveň jedna z žalobkyň vzala žalobu zpět, a jen někteří z žalobců uhradili bez výzvy soudu soudní poplatek. Na doplnění nutno uvést, že podle sdělení stěžovatelů k vyloučení 15. stěžovatele nedošlo, jeho nárok však zůstal jako jediný a poslední veden v původním řízení.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je však nepřípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná (tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky: jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. kupř. usnesení ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3216/15, ze dne 2. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1509/17, ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3646/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
5. Napadenými usneseními obvodní soud na základě § 112 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), vyloučil k samostatnému projednání nároky jednotlivých stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonnými opatřeními vedlejší účastnice. Ústavní soud přitom opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o vyloučení k samostatnému projednání (obdobně jako rozhodnutí o spojení ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř.) coby procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a proti kterému není přípustné odvolání, není již ze své podstaty v obecné rovině s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (viz usnesení ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 727/06, ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 556/08, ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 310/16, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3582/16, ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 946/19, ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 2152/19, ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 230/20, ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1265/20, ze dne 13. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2010/20 či ze dne 4. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3305/20). Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se od těchto svých závěrů měl nyní odchýlit.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj