IV. ÚS 494/05

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterým stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí. Stěžovatelce byla Finančním úřadem v Táboře dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob. Proti tomuto rozhodnutí se odvolala, avšak její odvolání Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo. Podala proto správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 10 Ca 95/2004. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud shora označeným zamítavým rozsudkem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil podle ní nezákonný postup Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ten rozhodl o její žalobě bez nařízení jednání, přičemž poučení o procesních právech a povinnostech účastníků bylo způsobilé uvést ji v omyl, neboť bylo podepsáno soudkyní senátu 10 Ca a nikoliv předsedkyní tohoto senátu. Stěžovatelka nebyla ani informována o složení senátu v projednávané věci. K tomu stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 367/99. V další části brojila stěžovatelka proti rozhodnutí ve věci samé, přičemž zopakovala námitky učiněné již v kasační stížnosti. Zamítnutím kasační stížnosti, směřující proti neoprávněnému výběru daně z příjmu mělo dojít k porušení ochrany ústavnosti, zaručené v čl. 2 a v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na podporu tohoto svého tvrzení odkázala stěžovatelka i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení. Předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu ve svém podání konstatovala, že Nejvyšší správní soud si je vědom znění ustanovení § 51 s.ř.s. a rovněž i pochybení, kterého se měl Krajský soud v Českých Budějovicích dopustit při zasílání výzvy stěžovatelce. Nesouhlasila však se stěžovatelkou v tom, že by se jednalo o tak závažnou procesní vadu, která by způsobila nezákonnost či neústavnost rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka byla poučena o svých procesních možnostech, avšak procesní nástroje nevyužila. Skutečnost, že byla poučena "prostou soudkyní" není podstatné, pokud poučení bylo dostatečně srozumitelné a bylo účastníkovi doručeno v souladu se zákonem. Nedošlo tak k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny. K námitce týkající se posuzované otázky přípustnosti opakovaných odpisů Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S vyjádřením zaslal Ústavnímu soudu spis vedený ve věci u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 178/2004. Ústavní soud předložil vyjádření účastníka k replice stěžovatelce. Ta, prostřednictvím svého právního zástupce, Ústavnímu soudu sdělila, že trvá na ústavní stížnosti tak, jak byla podána. Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal také spis vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 95/2004. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku i s obsahem připojených spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů. K namítanému porušení ochrany ústavnosti mělo dojít především tím, že poučení adresované stěžovatelce nebylo podepsáno předsedkyní senátu, jak plyne z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., ale soudkyní tohoto senátu. K tomu Ústavní soud odkazuje na obdobná ustanovení zmocňující předsedu senátu k určitému kroku (například § 37 odst. 5 s.ř.s.). Rovněž zde je označen předseda senátu jako osoba, která vyzývá k odstranění vad podání. Podle ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, může předseda soudu zmocnit justiční čekatele a soudní tajemníky, aby ve věcech projednávaných ve správním soudnictví samostatně vykonávali tyto jednoduché úkony příslušející podle zákonů o soudním řízení předsedovi senátu (samosoudci). Do výčtu postupitelných úkonů jsou zahrnuty, pod písm. e) a f), doručení stejnopisu žaloby žalovanému a osobám zúčastněným na řízení, uložení žalovanému nebo jiným osobám anebo úřadům předložit ve stanovené lhůtě správní spisy a své vyjádření k žalobě nebo stanovisko k věci [písm. e)]; vyrozumění osob, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, o probíhajícím řízení, poučení těchto osob o jejich právech a výzvy těmto osobám k oznámení, zda budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení [písm. f)]. Z toho je tedy zřejmé, že některé úkony svěřené zákonem předsedovi senátu, a nikoliv obecně soudu, mohou být delegovány na pracovníky soudu. Jak je z ustanovení § 6 odst. 3 písm. e) a f) citované vyhlášky patrno, jedná se i o úkony blízké, ne-li shodné, s úkonem, jehož provedení soudcem stěžovatelka napadla. Podle principu a minori ad maius, je-li možná delegace na justičního čekatele, tím spíše přichází v úvahu delegace na "prostého soudce", zasedá-li v příslušném senátu. Ústavní soud tedy v popsaném postupu soudu prvého stupně nevidí jakýkoliv zásah do procesních práv stěžovatelky, tím spíše ne do práv ústavních, a proto neshledal ani důvodnost této výtky stěžovatelky s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 367/99. K druhé části ústavní stížnosti Ústavní soud předně konstatuje, že v podstatné části stěžovatelka znovu předestřela své námitky směřují do skutkového hodnocení. Jimi se zabývaly jak Krajský soud v Českých Budějovicích tak i Nejvyšší správní soud. Ústavní soud však není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu proto věcně posuzovat vydaná rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení by se Ústavní soud zabýval jen tehdy, zjistil-li by, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocení důkazů přísluší, v souladu s čl. 90 Ústavy ČR, obecným soudům, které zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Jakkoliv je Ústavní soud speciálním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jsou k ochraně základních práv povolány rovněž obecné soudy při projednávání věci samé. Takový závěr je patrný i z nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, na který stěžovatelka rovněž odkázala. Další tvrzené pochybení soudů mělo spočívat v porušení čl. 11 odst. 5 Listiny (daně a poplatky jen na základě zákona). Toto tvrzení stěžovatelka založila na skutečnosti, že správní soudy v projednávané věci dospěly k odlišnému právnímu závěru, než jaký byl její, který jediný považuje za ústavně konformní. Právní závěry stěžovatelky zjevně korespondují s jejím neúspěchem v řízení. Stěžovatelka však nepředložila žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny. Proto nezbývá Ústavnímu soudu než námitku hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. III. ÚS 23/93 viz. Sbírka nálezů a usnesení svazek 1., str. 41). Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu