Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s.r.o., se sídlem [adresa] proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. února 2011 č. j. 26 C 91/2010-130, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2011 č. j. 53 Co 94/2011-156 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011 č. j. 33 Cdo 4059/2011-202, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. března 2012 a doplněnou podáními ze dne 16. března 2012 a 20. března 2012, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod a v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a současně žádala, aby jí Ústavní soud "poskytl adekvátní lhůty k doplňování".
Z důvodu procesní ekonomie Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu), a to i z toho důvodu, že z podání stěžovatelky je zřejmé, že nebylo sepsáno advokátem. Stěžovatelka byla opakovaně Ústavním soudem poučována o podmínkách a náležitostech stanovených zákonem o Ústavním soudu pro řízení o ústavní stížnosti (kupř. sp. zn. III. ÚS 317/11, I. ÚS 545/12, I. ÚS 690/12 a III. ÚS 956/12). Stěžovatelka tak byla před podáním předmětného návrhu velmi dobře obeznámena s následky neakceptování výše uvedených podmínek neboť, i když se jí od Ústavního soudu dostalo již v minulosti podrobného poučení, jakým způsobem má odstranit vady jejich podání, aby splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, stěžovatelka se jím neřídila. Tyto ústavní stížnosti proto musely být pro neodstranění vad ve stanovené lhůtě Ústavním soudem odmítnuty.
Stejný postup Ústavního soudu tedy mohla stěžovatelka předpokládat i v projednávané věci, pokud vědomě doručila vadnou a nekvalifikovanou ústavní stížnost.
Ústavní soud vychází z názoru, že zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť v takovém případě je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace bylo proto neúčelné, aby Ústavní soud zcela formalisticky vyzýval stěžovatelku k odstranění vady podání a poskytoval jí k takovému postupu konkrétní lhůtu. Za přiměřené aplikace ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proto ústavní stížnost odmítl.
K požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů zastoupení dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze než uvést, že podmínky pro postup dle citovaného ustanovení nebyly Ústavním soudem shledány.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. dubna 2012 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka