Usnesení ze dne 13. 4. 2021
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelek: a) nezletilé [nezletilý] Z., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, proti zásahu vlády, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dalších ministerstev spočívajícím v omezení osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání v případě obou stěžovatelek a proti zásahu vlády spočívajícím v omezení poskytování zdravotní péče v případě stěžovatelky a); proti bodům 3-6 usnesení vlády ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeného pod č. 401/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeného pod č. 408/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb., bodům 4-7 a 9-10 usnesení vlády ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeného pod č. 597/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeného pod č. 60/2021 Sb., bodům 4-8 a 10-11 usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeného pod č. 100/2021 Sb., o přijetí krizového opatření; a proti usnesení vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeného pod č. 391/2020 Sb., o vyhlášení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeného pod č. 439/2020 Sb., o prodloužení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeného pod č. 59/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu a usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeného pod č. 96/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu; ve spojení s návrhem na zrušení § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění zákona č. 349/2020 Sb., v případě stěžovatelky a); a proti bodům 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb., v případě stěžovatelky b), za účasti vlády, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dalších ministerstev jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají.
Odůvodnění
Předmět řízení, obsah napadených aktů vlády a návrhem napadené ustanovení zákona
1. Ústavnímu soudu byla dne 12. 10. 2020 doručena ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky a). Tato stížnost byla koncipována jako směřující proti jinému zásahu veřejné moci, zejm. vlády, Úřadu vlády České republiky a všech ministerstev a byla spojena s návrhem na zrušení § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
2. Stěžovatelka a) se svou stížností domáhá vyslovení, že napadenými usneseními, která ve svém důsledku omezují provoz základních škol, jakož i volnočasových aktivit a zdravotnických zařízení, došlo k zásahu do jejích základních práv. K tomuto zásahu došlo několika na sebe navazujícími krizovými opatřeními, které vláda přijala v návaznosti na vyhlášení a opakované prodlužování nouzového stavu, konkrétně: - usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeným pod č. 401/2020 Sb., - usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeným pod č. 408/2020 Sb., - usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeným pod č.443/2020 Sb., - usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeným pod č. 597/2020 Sb., - usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeným pod č. 60/2021 Sb., - a usnesením vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeným pod č. 100/2021 Sb. V souvislosti s výše jmenovanými krizovými opatřeními vlády napadla stěžovatelka a) ve své ústavní stížnosti, jakož i v navazujících doplněních, rovněž: - vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb., - ve spojení s jeho prodloužením usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb., - konečně napadla nové vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb., - jakož i časově bezprostředně navazující vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb.
3. Napadenými krizovými opatřeními byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce [stěžovatelka a) měla v době podání ústavní stížnosti 11 let], přičemž k tomuto omezení došlo konkrétně body 3-6 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeným pod č. 401/2020 Sb., body 4-6 a 8-9 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeným pod č. 408/2020 Sb., body 4-6 a 8-9 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeným pod č. 443/2020 Sb., body 4-7 a 9-10 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeným pod č. 597/2020 Sb. a body 4-8 a 10-11 usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeným pod č. 100/2021 Sb. Krizovým opatřením přijatým usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeným pod č. 60/2021 Sb., byl omezen zejm. maloobchodní prodej, přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, jakož i společenské, kulturní, zábavní, tradiční a vzdělávací akce aj.
4. Usnesením vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb., byl vyhlášen nouzový stav, který byl pětkrát prodloužen se souhlasem Poslanecké sněmovny, poprvé jej vláda prodloužila usnesením ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb., do 20. 11. 2020 [obě uvedená usnesení byla stěžovatelkou a) napadena]. Posléze na základě usnesení vlády č. 471/2020 Sb. Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s prodloužením nouzového stavu do 12. 12. 2020. Usnesením č. 521/2020 Sb. vláda nouzový stav se souhlasem Poslanecké sněmovny dále prodloužila do 23. 12. 2020, usnesením č. 593/2020 Sb. vláda nouzový stav opětovně prodloužila do 22. 1. 2021 a usnesením č. 21/2021 Sb. jej znovu prodloužila do 14. 2. 2021. Poté, co Poslanecká sněmovna odepřela souhlas s dalším prodloužením nouzového stavu, vláda vyhlásila od 15. 2. 2021 formálně nový, avšak časově bezprostředně navazující nouzový stav usnesením ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb. [toto usnesení je stěžovatelkou a) napadeno]. Poslanecká sněmovna nouzový stav zrušila svým usnesením ze dne 18. února 2021 č. 84/2021 Sb., a to k datu účinnosti zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, nejpozději však k 27. 2. 2021, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti. Vláda nicméně usnesením ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb. vyhlásila od 27. 2. 2021 nový, časově bezprostředně navazující nouzový stav [toto usnesení stěžovatelka a) taktéž napadla].
5. V souvislosti s namítaným porušením práva na vzdělání stěžovatelka a) učinila návrh na zrušení § 184a školského zákona, týkajícího se zvláštních pravidel při omezení osobní přítomnosti dětí, žáků a studentů ve školách, který prakticky umožňuje konání výuky distančním způsobem.
6. Dne 23. 11. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky b), v níž zprvu nebylo uvedeno, čí jménem je učiněna, v následném podání byla doplněna chybějící informace o tom, kdo je osobou, která návrh učinila. Nezletilá stěžovatelka b) se svou ústavní stížností domáhá vyslovení, že zákazem osobní přítomnosti žáků na základním vzdělávání a na zájmovém vzdělávání ve střediscích volného času, školních klubech a školních družinách byla porušena stěžovatelčina základní práva. Dále se domáhá zrušení bodů 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb. Pod jeho bodem 4 vláda s účinností ode dne 2. 11. 2020 od 0.00 hod do dne 20. 11. 2020 do 23.59 hod. omezila provoz základních škol tak, že zakázala osobní přítomnost žáků na základním vzdělávání v základní škole; zákaz se však nevztahoval na školy při zdravotnickém zařízení. Pod bodem 6 napadeného usnesení ve shodném časovém období vláda omezila provoz středisek volného času, školních klubů a školních družin tak, že zakázala osobní přítomnost dětí, žáků, studentů a jiných účastníků na tomto zájmovém vzdělávání.
Obsah ústavních stížností stěžovatelek
Argumentace stěžovatelky a)
7. Zákaz své osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání, jakož i omezení provozu zdravotnických zařízení považuje nezletilá stěžovatelka a) za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Stěžovatelka a) v této souvislosti namítá zejm. nezohlednění nejlepšího zájmu dítěte při veškerém přijímání aktů vlády, činnosti Úřadu vlády České republiky a všech ministerstev, zejména Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, zakotveného v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Zmíněné orgány nezohlednily, že rozhodují o zvláště ohrožené skupině osob. Rodiče stěžovatelky mohou v důsledku omezování provozu zdravotní péče zemřít na nediagnostikovanou onkologickou chorobu, sama nezletilá stěžovatelka a) je lékaři pravidelně sledována, přičemž krizová opatření vlády v rozporu s čl. 24 Úmluvy o právech dítěte nesměřují k dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu. Podle čl. 4 Úmluvy o právech dítěte mají přitom státy vůči dětem tzv. pozitivní závazky. Stěžovatelka a) však především namítá zásah do práva dítěte na vzdělání podle čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, neboť bylo zakázáno kontaktní vzdělávání na základních školách. Současně byly v rozporu s čl. 31 téže Úmluvy omezeny i mimoškolní zájmové aktivity. V důsledku přijetí krizových opatření (v návaznosti na vyhlášení a neustálé prodlužování nouzového stavu) stěžovatelka a) nenavštěvuje školu ani skaut, nestýká se s ostatními dětmi a její možnost vzdělávání je zásadním způsobem omezena. Podle čl. 27 Úmluvy o právech dítěte přitom mají státy dbát rovněž na mravní a sociální vývoj dítěte. V současnosti je přitom v odborných kruzích známo, že je COVID-19 nemoc jako každá jiná.
9. Stěžovatelka a) v této souvislosti požaduje zrušit usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášené pod č. 401/2020 Sb., vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb., a rovněž navrhuje zrušení § 184a školského zákona, který umožňuje konání výuky distančním způsobem. Dále se domáhá vyslovení, že vláda, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jakož i další ministerstva dlouhodobě upřednostňují zájmy osob ohrožených onemocněním COVID-19 na úkor stěžovatelky a diskriminují ji zejm. na základě věku, a že svou činností porušily zájmy dítěte garantované Úmluvou o právech dítěte. Po Ústavním soudu požaduje vyslovit, že se dotčeným orgánům v zásahu zakazuje pokračovat.
10. Následně stěžovatelka a) učinila celkem deset doplnění ústavní stížnosti, z nichž některá rozšiřovala petitorní návrh.
11. V prvním doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když požadovala zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeného pod č. 408/2020 Sb., a usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č.443/2020 Sb., kterými byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce. Rovněž napadla prodloužení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb.
12. V druhém doplnění stížnosti stěžovatelka a) akcentovala, že se stále nemůže výuky zúčastnit, což představuje drastický zásah do jejích základních práv. Pokud by Ústavní soud stěžovatelce nevyhověl, je připravena se ve věci obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Ve třetím doplnění stížnosti stěžovatelka a) odkázala na studie prokazující neefektivnost uzavírky škol z hlediska šíření pandemie. Ve čtvrtém doplnění stížnosti stěžovatelka a) upozornila na neefektivnost provádění testování PCR testy, které je ve skutečnosti zkreslené, a to i dle judikatury zahraničních soudů a odborných studií.
13. V pátém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když požadovala zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeného pod č. 597/2020 Sb., kterým byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce.
14. V šestém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) opět brojila proti uzavření škol jakožto efektivnímu nástroji v boji s pandemií COVID-19. V sedmém doplnění stížnosti stěžovatelka a) upozornila na opětovné prodloužení nouzového stavu a trvající újmu na svých právech. Přiložila celkem 50 dopisů od rodičů dětí povinných školní docházkou, které popisují negativní dopady krizových opatření, která omezila výuku. V osmém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) upozornila na dopady opatření omezujících školní docházku na soukromý a rodinný život dětí.
15. V devátém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když požadovala zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeného pod č. 60/2021 Sb., které omezovalo zejm. maloobchodní prodej, přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, jakož i společenské, kulturní, zábavní, tradiční a vzdělávací akce aj., aniž by přitom specifikovala zásah do vlastních práv nezletilé. Rovněž napadla nové vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb., které stěžovatelka a) považovala za neústavní, neb k jeho přijetí došlo přes výslovný nesouhlas Poslanecké sněmovny.
16. V desátém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka a) rozšířila svůj závěrečný návrh, když navrhla zrušení usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeného pod č. 100/2021 Sb., kterým byl ve svém obsahu omezen či zakázán provoz základních a uměleckých škol, jakož i středisek volného času, školních klubů a školních družin, zpěv a sportovní aktivity při výuce. Rovněž napadla vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb. Stěžovatelka a) přistoupila k rozšíření petitorního návrhu zejména s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021 č. j. 17 A 126/2020-84.
17. Na podporu svých tvrzení uvedených jak v původní v ústavní stížnosti, tak v navazujících doplněních předložila stěžovatelka a) rovněž celou řadu dokumentů, od vyjádření odborníků, po statistické údaje, odborné studie a judikáty vnitrostátních soudů potvrzující názory stěžovatelky o neefektivnosti opatření.
Argumentace stěžovatelky b)
18. Zákaz své osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112 považuje nezletilá stěžovatelka b) za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Společně s deklarací porušení jejích základních práv tímto zásahem se domáhá podle § 74 zákona o Ústavním soudu zrušení uvedeného usnesení vlády, které považuje za právní předpis.
19. Stěžovatelka b) si je vědoma důvodů, pro které usnesením ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 Ústavní soud odmítl podání, jímž se jednotlivec domáhal zrušení tehdy posuzovaného krizového opatření vlády o zákazu volného pohybu osob. Domnívá se však, že její ústavní stížnost takto odmítnout nelze. Krizové opatření vlády omezující volný pohyb mohli jednotlivci porušit a vyvolat tak řízení, v němž by byli pokutováni za jeho porušení, tj. mohli dosáhnout vydání individuálního rozhodnutí, proti němuž by se mohli po vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva bránit ústavní stížností, s níž by mohli spojit návrh na zrušení právního předpisu - krizového opatření vlády. Takto však stěžovatelka b) postupovat nemůže, neboť svým jednáním nemůže porušit napadené usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášené pod č.443/2020 Sb., v jehož důsledku je jí odpíráno poskytování vzdělání osobní formou. Nehodlá-li Ústavní soud stěžovatelku ponechat bez možnosti ochrany, je podle jejího názoru třeba za jiný zásah považovat uzavření stěžovatelčiny školy, družiny a kroužků.
20. Stěžovatelka b) namítá porušení svého práva na vzdělání (čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tvrdí, že měla v době sepisu ústavní stížnosti 2 hodiny distanční výuky denně prostřednictvím internetu, což nepovažuje za plnohodnotnou formu vzdělávání. Současně přišla o možnost styku, zájmové činnosti a her se svými vrstevníky ve škole a družině. Přišla i o všechny kroužky (angličtinu, kreslení, atletiku, kytaru), které navštěvuje. Napadené usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášené pod č. 443/2020 Sb., považuje za neproporcionální zájmu na potřebě zvládnutí pandemie a postrádá rovněž jeho odůvodnění.
21. Dne 22. 2. 2021 učinila stěžovatelka b) své jediné doplnění ústavní stížnosti, v němž akcentovala přesah svých vlastních zájmů a upozornila na aktuální a i z médií obecně známé skutečnosti: děti jako ohrožená skupina jako jediné snášejí nepřetržité omezení svých práv a krizová opatření vlády jsou přijímána a formulována chaoticky. Stěžovatelka b) odkázala na nález sp. zn. Pl. ÚS 106/20 ze dne 9. 2. 2021, jehož ratio decidendi lze dle jejího názoru plně aplikovat na její případ. Rovněž přiložila daňový doklad (fakturu) osvědčující, že otec stěžovatelky b) nakoupil celkem 50 antigenních testů v ceně 8 000 Kč. Nízká pořizovací cena dle stěžovatelky jasně svědčí možnosti nakoupit testy plošně a testovat děti tak, aby výuka byla umožněna prezenční formou.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní stížnost byla posouzena plénem Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako Sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum vyhrazuje rozhodování v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.
23. Vzhledem k tomu, že obě stěžovatelky napadly totožný akt vlády v části bodů 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb., Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 103/20 sloučil obě věci ke společnému projednání a rozhodnutí.
24. Stran náležitostí podání Ústavní soud shledal, že jsou obě stěžovatelky řádně zastoupeny advokátem. Následně bylo nutné posoudit otázku, zda jsou stěžovatelka a) a stěžovatelka b) osobami oprávněnými k podání takového návrhu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánů veřejné moci a proti usnesením vlády o vyhlášení nouzového stavu a jeho prodloužení spojené s návrhem na zrušení napadených krizových opatření, resp. jejich částí, jakož i § 184a školského zákona nesplňují předpoklady k věcnému projednání.
25. Stěžovatelka a) brojila proti usnesením vlády, kterými byl vyhlášen (či prodloužen) nouzový stav. Dle usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ze dne 22. 4. 2020, však tyto akty představují ad hoc rozhodnutí, která nemají právně normativní obsah (bod 25), představují primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by je mohl zrušit jen v případě, pokud by byly v rozporu se základními principy demokratického právního státu a pokud by znamenaly změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 27).
26. Stěžovatelka a) i stěžovatelka b) svá podání označují za tzv. zásahovou ústavní stížnost podle § 74 zákona o Ústavním soudu, přičemž požadují přímo zrušit krizová opatření vlády, která stěžovatelky považují za právní předpisy. Jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv spatřují jednak v zákazu osobní přítomnosti na základním vzdělávání v základní škole, jednak v zákazu osobní přítomnosti na zájmovém vzdělávání ve střediscích volného času, školní družině a školních klubech. Stěžovatelka a) pak akcentuje rovněž omezení poskytování zdravotní péče, které by potenciálně mohlo zasáhnout její práva. Zákazy vzdělávání na základní škole, jakož i zájmového vzdělávání jsou zakotveny v záhlaví specifikovaných usneseních o přijetí krizových opatření.
27. V souvislosti s namítanou povahou krizových opatření, která stěžovatelky označily za právní předpisy, Ústavní soud konstatuje, že § 64 zákona o Ústavním soudu jednotlivcům nesvěřuje aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Jednotlivci mohou podat spolu s ústavní stížností pouze tzv. akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu).
28. Úpravu v § 64 zákona o Ústavním soudu nelze obcházet tím, že by jednotlivec právní normu (pravidlo chování) v právním předpise označil za jiný zásah orgánu veřejné moci s odkazem na § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a s takovou zdánlivou "zásahovou ústavní stížností" spojil návrh na zrušení právního předpisu, jenž obsahuje normu předtím označenou za jiný zásah orgánu veřejné moci. Takové podání by totiž podle své povahy bylo stále návrhem na zrušení právního předpisu, nikoli ústavní stížností. V obecné rovině nelze za jiný zásah orgánu veřejné moci považovat legislativní činnost [usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 92/94 (U 15/2 SbNU 223)].
29. Stěžovatelky své ústavní stížnosti spojily s návrhem na zrušení krizových opatření, která je třeba s ohledem na jejich povahu v relevantních částech pokládat za právní předpisy; stěžovatelka a) se svou ústavní stížností spojila rovněž návrh na zrušení § 184a školského zákona. Návrhy na zrušení právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podané dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností mají akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavními stížnostmi je tak třeba odmítnout i návrhy s nimi spojené.
Závěr
30. Ústavní soud z výše vyložených důvodů odmítl ústavní stížnosti jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a spolu s ústavními stížnostmi odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona i návrhy s nimi spojené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko
Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Jaromíra Jirsy1. Stěžovatelky - dvě nezletilé - brojí svými ústavními stížnostmi zejména proti tomu, že v důsledku vládních krizových opatření nemohly po značnou dobu být osobně přítomny ve výuce a jejich vzdělávání probíhalo distanční formou. Označují to za tzv. jiný zásah dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a spatřují v něm porušení svých ústavně zaručených práv. Většina jejich ústavní stížnosti odmítla jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným. Nesouhlasíme s tímto závěrem ani s jeho odůvodněním, a proto podle § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňujeme
Odlišné stanovisko
odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění usnesení pléna Ústavního soudu.Návrh byl bez zdůvodnění odmítnut z jiných důvodů než v minulosti
2. Většina odmítla ústavní stížnosti jako návrhy podané osobami zjevně neoprávněnými, ačkoliv v nedávné minulosti byly obdobné návrhy odmítány pro nepřípustnost s ohledem na možnost domáhat se ochrany ve správním soudnictví. Přitom většina nijak nezdůvodnila, proč nyní posuzuje obdobný návrh odlišně.
3. Již v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20 ze dne 9. 6. 2020 se Ústavní soud zabýval ústavní stížností, která směřovala i proti jinému zásahu základní školy spočívajícímu v tom, že nezletilé stěžovatelce nebyla s ohledem na krizová opatření vlády umožněna osobní přítomnost ve výuce (bod 23). Ústavní soud tehdy vyhodnotil, že nezletilá stěžovatelka a její matka se měly nejprve domáhat ochrany svých práv ve správním soudnictví, a v této části posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou. Současně ponechal správním soudům prostor zhodnotit zejména to, "zda postup [z]ákladní školy zasáhl do sféry veřejných subjektivních práv stěžovatelek a zda [z]ákladní škola rozhodovala či jednala v rámci veřejné správy" (bod 27). Proti těmto závěrům bylo uplatněno jediné
Odlišné stanovisko
Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka proti části odůvodnění usnesení1. Uplatňuji vůči odůvodnění usnesení podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu
Usnesení ze dne 30. 3. 2021 (ECLI:CZ:US:2021:Pl.US.103.20.1)
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z místopředsedkyně Milady Tomkové a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, J. J., T. L., V. S., P. Š., V. Š., a J. Z. o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé [nezletilý] Z., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem [adresa] proti jinému zásahu vlády spočívajícím v omezení osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání a proti jinému zásahu vlády spočívajícím v omezení poskytování zdravotní péče; proti bodům 3-6 usnesení vlády ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeného pod č. 401/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeného pod č. 408/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č.443/2020 Sb., bodům 4-7 a 9-10 usnesení vlády ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeného pod č. 597/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeného pod č. 60/2021 Sb., bodům 4-8 a 10-11 usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeného pod č. 100/2021 Sb., o přijetí krizového opatření; a proti usnesení vlády ze dne ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeného pod č. 391/2020 Sb., o vyhlášení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeného pod č. 439/2020 Sb., o prodloužení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeného pod č. 59/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu a usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeného pod č. 96/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu; ve spojení s návrhem na zrušení § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jako účastníků řízení, a vlády, jako vedlejší účastnice řízení, o návrzích na vyloučení soudců Davida Uhlíře, P. R. a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, takto:
Výrok
Soudci David Uhlíř, P. R. a soudkyně Kateřina Šimáčková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20.
Odůvodnění
Vymezení věci a návrhy na vyloučení soudců pléna
1. Stěžovatelka učinila k Ústavnímu soudu návrh směřující proti jinému zásahu veřejné moci, zejm. vlády, Úřadu vlády a všech ministerstev spojený s návrhem na zrušení § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Stěžovatelka se svou stížností domáhá vyslovení, že napadenými usneseními o přijetí krizových opatření, která ve svém důsledku omezují provoz základních škol, jakož i volnočasových aktivit a zdravotních zařízení, došlo k zásahu do jejich základních práv. Konkrétně brojí proti - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášenému pod č. 401/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášenému pod č. 408/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášenému pod č.443/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášenému pod č. 597/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášenému pod č. 60/2021 Sb., - a usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášenému pod č. 100/2021 Sb.
V souvislosti s výše jmenovanými krizovými opatřeními vlády napadla stěžovatelka ve své stížnosti, jakož i navazujících doplněních rovněž: - vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb., - ve spojení s jeho prodloužením usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb., - rovněž napadla nové vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb., - jakož i časově bezprostředně navazující vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb.
2. Posléze stěžovatelka učinila postupně několik návrhů na vyloučení soudců z projednávání věci.
3. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2020, doplněným dne 27. 10. 2020, stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce Davida Uhlíře ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Stěžovatelka uvádí, že soudce David Uhlíř opakovaně vyjadřuje své kritické názory vůči jejímu otci a právnímu zástupci. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na
Odlišné stanovisko
odlišné stanovisko soudce Uhlíře ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20, kde kriticky hodnotil argumentační úroveň ústavní stížnosti, kterou sepisoval právě otec stěžovatelky, resp. její zástupce v této věci. Ze strany jmenovaného soudce se však jednalo pouze o hodnotový soud a osobní útok na osobu zástupce stěžovatelky, který nebyl doložen žádným konkrétním namítaným nedostatkem. Navíc se soudce Uhlíř opakovaně negativně mediálně vyjádřil na vrub otce stěžovatelky a aktivně vystupuje rovněž na sociální síti Twitter, kde deklaruje své názory na opatření exekutivy v souvislosti s koronavirem a je zde patrné, že podlehl šíření strachu ze strany exekutivy, médií a dalších subjektů, nezachovává si nestranný úsudek a zcela se oprošťuje od zdrženlivosti, kterou by soudce měl zastávat. Podle stěžovatelky tak těžko může v současné době nestranně vykonávat svůj mandát a ve věcech pandemických opatření rozhodovat nestranně, zvláště za situace, kdy je právním zástupcem před Ústavním soudem právě otec stěžovatelky. Stěžovatelka dále zmiňuje, že předsedovi Ústavního soudu podala zákonná zástupkyně stěžovatelky, jakož i právní zástupce stěžovatelky v této věci návrh na kárný postih soudce Uhlíře, a to nejen za zmíněné vystupování proti otci stěžovatelky na sociálních sítích, ale i za jiné (vulgární) projevy soudce Uhlíře na jeho twitterovém účtu.5. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2020, stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení předsedy soudu P. R. ve smyslu § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle stěžovatelky by předseda soudu P. R. vůči ní mohl být podjatý. Podle mínění stěžovatelky není předseda soudu schopen postavit se nátlaku ze strany moci výkonné. To podle ní dokládá fakt, že již za předchozího nouzového stavu P. R. svými opatřeními bez zákonného podkladu zakázal přítomnost veřejnosti v budově Ústavního soudu, a to dokonce i při vyhlašování nálezů, které jsou dosud vyhlašovány pouhým zveřejněným na webových stránkách. Tento postup ukazuje jeho možnou servilnost vůči exekutivě, případně osobní strach z nemoci Covid. Stěžovatelka kritizuje i některá mediální vyjádření P. R. v rozhovoru pro Seznamzpravy.cz nebo v pořadu ČT Otázky Václava Moravce ze dne 3. 5. 2020 vztahující se k věci, která v daný okamžik ještě nebyla skončena. Soudcem zpravodajem v této věci byl právě P. R. a předmětem řízení byl zákaz vycestování v době vyhlášení jarního nouzového stavu. Soudci R. proto v daný okamžik nepříslušelo se k dané věci jakkoliv vyjadřovat a komentovat právní otázky, které byly danou ústavní stížností nastoleny a o nichž ještě nebylo rozhodnuto. Dále otec stěžovatelky a její právní zástupce v této věci usiluje o kárný postih soudce, což zpochybňuje, že by mohl rozhodovat ve věci skutečně nestranně.
7. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2020, doplněným dne 16. 12. 2020, stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve smyslu § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelka uvádí, že se soudkyně Kateřina Šimáčková ve svém rozhovoru pro časopis Reportér ze dne 13. 12. 2020 vyjádřila ke krizovým opatřením vlády tak, že řada z nich je odůvodněná a vysvětlitelná aktuální situací. Toto veřejné vyjádření má být přitom v přímém rozporu s argumentací stěžovatelky uplatněnou v ústavní stížnosti. Dále stěžovatelka namítá, že soudkyně Kateřina Šimáčková byla v důsledku své kandidatury na soudkyni Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") závislá na rozhodnutí vlády, zejména pak její pracovní skupiny, která jednotlivé kandidáty posuzovala. Stěžovatelka dále odkázala na
Odlišné stanovisko
odlišné stanovisko soudkyně Šimáčkové ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/20 svědčící o tom, že soudkyně považuje některá vládní opatření za zásah do základních práv, avšak v následném rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 90/20 se již přidala ke stanovisku většiny a disent neuplatnila. To nasvědčuje skutečnosti, že usiluje o to, aby si neznepřátelila část exekutivy.Vyjádření k návrhům
9. Soudce David Uhlíř ve vyjádření k námitce podjatosti uvádí, že je na sociální síti Twitter obdobně aktivní, jako sám otec stěžovatelky, resp. její zákonný zástupce. Pokud na této sociální síti veřejně vyslovil svůj nesouhlas s názorem právního zástupce stěžovatelky, nezavdává to ještě důvody k jeho podjatosti v nyní projednávané věci.
10. Předseda soudu P. R. ve svém vyjádření k námitce podjatosti prohlásil, že se v dané věci necítí být podjatý. Opatření během nouzového stavu na jaře 2020, kterými byl de facto omezen pohyb veřejnosti po budově Ústavního soudu, vydal jako statutární orgán Ústavního soudu po dohodě s jeho krizovým štábem. Ke stěžovatelkou kritizovanému vystoupení v pořadu Otázky Václava Moravce pak uvedl, že jeho obsah považuje nejen za slučitelný s funkcí předsedy Ústavního soudu, ale i za prospěšný k informování veřejnosti o kompetenci Ústavního soudu a přístupu k němu.
11. Soudkyně Kateřina Šimáčková podala ke stěžovatelčině prohlášení vyjádření, že se v dané věci necítí být podjatá. Je přesvědčena, že k projednávané věci, k jejím účastníkům či jejich zástupcům nemá žádný vztah, který by mohl zakládat pochybnosti o její nepodjatosti a důvod pro její vyloučení z účasti na projednání a rozhodování ve věci. Obecné vyjádření v rozhovoru, o který opírá stěžovatelka svou argumentaci, pouze shrnovalo dosavadní judikaturu Ústavního soudu, která neshledala dříve napadená krizová opatření jako protiústavní. Ke své kandidatuře na soudkyni ESLP uvedla, že o ní již nebude rozhodovat vláda ani žádný jiný vnitrostátní orgán, ale jen Parlamentní shromáždění Rady Evropy.
Posouzení návrhů na vyloučení
12. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
13. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
14. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně opakovaně (srov. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 40/06, ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 100/20, ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 105/20) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se naroveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah nepřátelský, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.
15. Plénum Ústavního soudu dále uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na ni kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li zjevné, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
16. Při hodnocení stěžovatelkou uplatněné námitky podjatosti vůči soudci Davidu Uhlířovi je podstatná okolnost, že rozporované jednání (tzn. formulace části odlišného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20) se uskutečnilo jednak v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jednak k němu došlo ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20, resp. vztahovalo se k jiné, nyní již skončené, věci, v níž soudce David Uhlíř uplatnil své zákonné právo na uveřejnění odlišného stanoviska. Obsahem této části disentu je přitom pouze kritika kvality tehdy posuzované ústavní stížnosti (a to jen vyslovením souhlasu s kritickým hodnocením argumentační úrovně ústavní stížnosti tak, jak je provedlo plénum - bod 14 disentu), nikoliv osoby otce stěžovatelky coby jejího právního zástupce - jedná se tedy o kritiku ad rem a nikoliv ad hominem. Oprávněnost této kritiky je ostatně patrná i z toho, že ústavní stížnost podaná pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 byla Ústavním soudem odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení. Navíc, předmětné
Odlišné stanovisko
odlišné stanovisko bylo společným stanoviskem tří soudců, nikoliv pouze soudce Davida Uhlíře. Je proto poněkud s podivem, že vůči jednomu z disentujících soudců (V. Šimíček) stejnou námitku podjatosti stěžovatelka v této věci neuplatnila.17. Zde je případné rovněž uvést, že na podobnou věcnou (nikoliv osobní) kritiku musí být každý advokát připraven a schopen ji jako právní profesionál unést; stejně jako soudci musí být schopni unést kritiku svých rozhodnutí. Pouhá okolnost, že např. některý advokát podrobí jejich některá rozhodnutí věcné oponentuře (byť i velmi "důrazné"), totiž také nemůže znamenat, že by daná okolnost byla sama o sobě způsobilá založit podjatost tohoto soudce vůči kritizujícímu advokátovi v budoucím řízení, kde bude jako zástupce vystupovat. Právo a řešení právních sporů je totiž založeno na argumentaci, přesvědčování a polemice a pouze skutečnost, že mezi právníky existuje názorový nesoulad, ještě nemůže znamenat, že by měli být a priori vylučováni z rozhodování těchto sporů pro podjatost.
18. Pokud jde o další námitky stěžovatelky stran "nevhodné" aktivity soudce Davida Uhlíře na sociálních sítích, je třeba uvést, že tento soudce zde zjevně prezentuje výhradně své soukromé názory a preference, které nijak nesouvisejí s rozhodovací činností Ústavního soudu, a vůči stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci se nedopustil žádné invektivy či dokonce vulgarity.
19. Při posuzování namítaného jednání předsedy soudu P. R. je především podstatné, že se událo ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti nyní posuzované pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20, resp. vztahovalo se k jiné, nyní již skončené, věci. To se týká vystoupení pro Seznamzprávy.cz či ve zmiňovaném pořadu České televize, přičemž je třeba uvést, že komentování určité právní problematiky činěné pouze v obecné rovině v publicistickém pořadu bez toho, že by byly jakkoliv byť jen naznačeny úvahy soudce podílejícího se na rozhodování o způsobu řešení konkrétní věci, ještě samo o sobě není způsobilé zavdávat příčinu k obavám o jeho podjatost.
20. Žádnou relevanci Ústavní soud neshledává ani v námitce stěžovatelky, která zpochybňuje vnitřní opatření učiněná předsedou soudu v budově Ústavního soudu za předchozího nouzového stavu. Tato opatření se totiž nikterak netýkají předmětu nynějšího řízení před Ústavním soudem a nevztahují se ani na účastníky či jejich zástupce. K tvrzení, že byla činěna bez zákonného podkladu a že se jednalo o výraz servility vůči exekutivě, se Ústavní soud nebude vyjadřovat, protože jde o čistě subjektivní a ničím nepodložený názor stěžovatelky. Pouze je případné dodat, že pokud by byl ve vydání předmětných opatření předsedou soudu spatřován důvod jeho podjatosti ve vztahu k nyní posuzované věci, pak by ad absurdum musel být tento důvod logicky shledán i v případě, když by tato opatření vydána nebyla. Podle stejné úvahy by se totiž předseda soudu zřejmě zařadil do skupiny "odmítačů" podobných restriktivních opatření, což je samozřejmě srovnatelně relevantní okolnost, jako když tato opatření učiní.
21. Okolností, která by mohla založit pochybnost o podjatosti soudců Davida Uhlíře a P. R., není ani to, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce a zákonná zástupkyně usilují o jejich kárný postih.
22. Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž založeno na principu, že k vyloučení soudce má dojít, je-li dána (dokonce i pouze objektivní, tedy subjektivně neprokázaná) pochybnost o jeho nepodjatosti k posuzované věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům. Minimálním požadavkem existence této pochybnosti však musí být určitý reálný poměr ze strany tohoto soudce k uvedeným osobám nebo předmětu řízení. Tento reálný poměr nicméně není založen pouhým podáním podnětu ke kárnému postihu konkrétního soudce. Pokud by totiž Ústavní soud vůbec připustil tuto možnost, velmi reálně by porušil ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Do důsledku vzato by totiž stačilo, aby některý účastník řízení podal podnět ke kárnému postihu na všechny soudce daného soudu, u kterých si nepřeje, aby v jeho věci rozhodovali, a v konečném důsledku by si tak "sestavil" takové soudní těleso, od kterého by očekával pro sebe nejpříznivější rozhodnutí.
23. Jde-li o námitku podjatosti stěžovatelky vůči soudkyni Kateřině Šimáčkové, ani v jejím případě nebyly naplněny podmínky pro její vyloučení z projednání a rozhodování ve věci.
24. Stran námitky týkající se vyjádření soudkyně Kateřiny Šimáčkové pro časopis Reportér, Ústavní soud shledává, že toto namítané jednání nemá přímou spojitost s posuzovanou ústavní stížností, když k němu došlo ještě před samotným zahájením řízení o ní, a v zásadě představovalo pouze obecné shrnutí dosavadní judikatury Ústavního soudu, tj. vztahovalo se k jiným, již skončeným věcem (přiměřeně srov. usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 100/20). Podjatost soudkyně nemůže založit ani formulaci, resp. neuplatnění odlišného stanoviska ve věci sp. zn. Pl. ÚS 90/20, které by se bývalo uskutečnilo v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu, nadto ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20.
25. Okolností, která by mohla založit pochybnost o podjatosti soudkyně Kateřiny Šimáčkové, není ani to, že se uchází o funkci soudkyně ESLP. Jak vyplývá z podání stěžovatelky i z vyjádření soudkyně Kateřiny Šimáčkové, vláda již nebude o její kandidatuře na soudkyni ESLP rozhodovat. Ke dni podání námitky podjatosti již proto nelze pochybnosti o podjatosti soudkyně Kateřiny Šimáčkové pro její údajný vztah k vládě coby účastnici řízení mít za legitimní, resp. důvodné.
26. Ústavní soud proto zhodnotil, že namítané jednání soudců Davida Uhlíře, P. R., jakož i soudkyně Kateřiny Šimáčkové nemá žádnou spojitost s touto ústavní stížností stěžovatelky a není ani projevem a priori negativního postoje vůči stěžovatelce nebo jejímu právnímu zástupci.
27. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudci David Uhlíř, P. R., ani soudkyně Kateřina Šimáčková nejsou vyloučeni; o těchto samostatných návrzích přitom rozhodlo společným usnesením [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 30. 5. 2006, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 17/26 SbNU 379)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Milada Tomková v. r. místopředsedkyně Ústavního soudu
Usnesení ze dne 30. 3. 2021 (ECLI:CZ:US:2021:Pl.US.103.20.2)
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelek: a) nezletilé [nezletilý] Z., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, proti jinému zásahu vlády, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dalších ministerstev spočívajícím v omezení osobní přítomnosti na základním a zájmovém vzdělávání v případě obou stěžovatelek a proti jinému zásahu vlády spočívajícím v omezení poskytování zdravotní péče v případě stěžovatelky a); proti bodům 3-6 usnesení vlády ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášeného pod č. 401/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášeného pod č. 408/2020 Sb., bodům 4-6 a 8-9 usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č.443/2020 Sb., bodům 4-7 a 9-10 usnesení vlády ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášeného pod č. 597/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášeného pod č. 60/2021 Sb., bodům 4-8 a 10-11 usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášeného pod č. 100/2021 Sb., o přijetí krizového opatření; a proti usnesení vlády ze dne ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeného pod č. 391/2020 Sb., o vyhlášení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeného pod č. 439/2020 Sb., o prodloužení nouzového stavu, usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeného pod č. 59/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu a usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeného pod č. 96/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu; ve spojení s návrhem na zrušení § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění zákona č. 349/2020 Sb. v případě stěžovatelky a); a proti bodům 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1112, vyhlášeného pod č. 443/2020 Sb., v případě stěžovatelky b), za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jako účastníků řízení, vlády, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20 a sp. zn. Pl. ÚS 107/20 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla dne 12. 10. 2020 doručena ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky a), která byla zaevidována pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20. Tato stížnosti byla koncipována jako návrh směřující proti jinému zásahu veřejné moci, zejm. vlády, Úřadu vlády a všech ministerstev a byla spojena s návrhem na zrušení § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Stěžovatelka a) se svou stížností domáhá vyslovení, že napadenými usneseními o přijetí krizových opatření, která ve svém důsledku omezují provoz základních škol, jakož i volnočasových aktivit a zdravotních zařízení, došlo k zásahu do jejich základních práv. Konkrétně brojí proti - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 8. 10. 2020 č. 997, vyhlášenému pod č. 401/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 12. 10. 2020 č. 1022, vyhlášenému pod č. 408/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášenému pod č.443/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 23. 12. 2020 č. 1377, vyhlášenému pod č. 597/2020 Sb., - usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 14. 2. 2021 č. 126, vyhlášenému pod č. 60/2021 Sb., - a usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 26. 2. 2021 č. 200, vyhlášenému pod č. 100/2021 Sb.
V souvislosti s výše jmenovanými krizovými opatřeními vlády napadla stěžovatelka a) ve své stížnosti, jakož i v navazujících doplněních rovněž: - vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne ze dne 30. 9. 2020 č. 957, vyhlášeným pod č. 391/2020 Sb., - ve spojení s jeho prodloužením usnesením vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1108, vyhlášeným pod č. 439/2020 Sb., - rovněž napadla nové vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125, vyhlášeným pod č. 59/2021 Sb., - jakož i časově bezprostředně navazující vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 196, vyhlášeným pod č. 96/2021 Sb.
2. Obdobným návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2020 a zaevidovaným pod sp. zn. Pl. ÚS 107/20, se stěžovatelka b) domáhá vyslovení, že zákazem osobní přítomnosti žáků na základním vzdělávání a na zájmovém vzdělávání ve střediscích volného času, školních klubech a školních družinách byla porušena stěžovatelčina základní práva. Dále se domáhá zrušení bodů 4 a 6 usnesení vlády ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášené pod č. 443/2020 Sb. Pod jeho bodem 4 vláda s účinností ode dne 2. 11. 2020 od 0.00 hod do dne 20. 11. 2020 do 23.59 hod. omezila provoz základních škol tak, že zakázala osobní přítomnost žáků na základním vzdělávání v základní škole.
3. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
4. Oba uvedené návrhy napadají totožné usnesení vlády o přijetí krizového opatření ze dne 30. 10. 2020 č. 1112, vyhlášené pod č. 443/2020 Sb., přičemž stěžovatelky ve svých stížnostech obdobně namítají důsledky pro ně plynoucí z uvedeného usnesení. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení rozhodl o jejich spojení ke společnému řízení.
5. V souladu s rozvrhem práce bude soudce David Uhlíř po spojení návrhů soudcem zpravodajem v řízení dále vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 103/20. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2021
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu