Pl. ÚS 25/25: Církevní restituce – konflikt tvrzených právních titulů konfiskace

Odůvodnění

Stručné shrnutí závěrů nálezu

1. Ústavní soud se v posuzované věci zabýval nárokem církevní právnické osoby na restituci konfiskovaného majetku. Hodnotil, zda civilní soudy ústavně souladně vyřešily konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace: konfiskace poválečným Československem před únorem 1948 podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. a konfiskace komunistickým režimem po únoru 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy.

2. Podle Ústavního soudu civilní soudy porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu, neboť řádně nezhodnotily, zda vůči ní (respektive její právní předchůdkyni) nastaly právní účinky tvrzené konfiskace podle Benešova dekretu, jinými slovy, zda byla naplněna výluka z restituce podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ("ZMV").

3. Smyslem a účelem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi z roku 2012 bylo zmírnit některé majetkové křivdy, jež komunistický režim vůči církvím spáchal v rozhodném období od února 1948 do ledna 1990. Prostřednictvím určovací žaloby podle § 18 odst. 1 uvedeného zákona nelze zákonodárcem vymezený časový rámec obcházet. Církve se proto nemohou účinně domáhat určení vlastnického práva k majetku, který jim byl fakticky či právně zkonfiskován před únorem 1948.

4. Jelikož se restituce obecně dotýkají dávných historických událostí, je zřejmé, že i v rámci vypořádávání "církevních" restitucí často vznikají spory o tom, kdy a jak stát majetkovou křivdu způsobil. Pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace v rámci řízení o určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV (obdobně jako v jiných restitučních sporech) vzniká v případě, že žalující církevní právnická osoba na jedné straně tvrdí, že jí komunistický režim odňal majetek po únoru 1948 (ve smyslu § 5 ZMV), zatímco žalovaná strana tvrdí, že vlastnické právo k církevnímu majetku stát nabyl podle Benešova dekretu ex lege nabytím jeho účinnosti v červnu 1945, bez faktického převzetí [ve smyslu § 8 odst. 1 písm. h) ZMV].

5. V řízení o restituční určovací žalobě církve, ve kterém civilní soud musí popsaný konflikt tvrzených konfiskací vyřešit, se uplatní standardní pravidla rozložení důkazního břemene v občanském soudním řízení. Žalující církev jako případný restituent má předně povinnost dostatečně prokázat existenci příslušného restitučního titulu, tzn., že sporný majetek byl v rozhodném období po únoru 1948 ze strany komunistického režimu formálně podroben konfiskaci (kupříkladu v rámci revize první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.) a že komunistický režim majetek v rozhodném období rovněž fakticky převzal. Následně tíží důkazní břemeno žalovaného, který restituční nárok zpochybňuje. Musí tvrdit a prokázat, že jsou dány předpoklady pro restituční výluku.

6. Přestože podle tzv. doktríny nedotknutelnosti deklaratorních konfiskačních aktů civilním soudům nepřísluší přezkoumávat deklaratorní konfiskační rozhodnutí (výměry, vyhlášky atd.), při řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací v restitučních sporech (včetně řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV) mají civilní soudy povinnost řádně zhodnotit, zda je dána výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV. Při takovém hodnocení je pak nutné - v souladu s požadavky základního práva na soudní ochranu obou účastníků restitučního sporu - přesvědčivě se vypořádat s tvrzením, že ke konfiskaci nedošlo.

7. Konfiskační vyhláška, která nenaplňuje znaky rozhodnutí o kategorizaci právnických osob do skupiny "zrádců a nepřátel" ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., nemůže pro účely posuzování restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV obstát jako důkaz, že došlo ke konfiskaci podle tohoto dekretu.

8. Uvedenými závěry Ústavní soud v tomto nálezu vyjasnil rozpory ve své judikatuře. Korigoval závěry týkající požadavku "účinné konfiskace" v restitučních sporech [nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) a na něj navazující rozhodnutí] a vyjasnil význam linie rozhodnutí, podle kterých bez dalšího nelze zkoumat vady prováděcích konfiskačních aktů [nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) a na něj navazující usnesení].

9. Zvolené řešení je zároveň v souladu se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), ve kterých Ústavní soud potvrdil základní východisko neprolomitelnosti Benešových dekretů.

Historický kontext

10. Dříve než se Ústavní soud bude zabývat konkrétními okolnostmi stěžovatelčina případu, je pro účely přehlednosti vhodné stručně shrnout historický kontext jednak konfiskační právní úpravy v poválečném Československu (včetně relevantní judikatury) [II. 1], jednak církevních restitučních předpisů vydaných po roce 1989 (včetně relevantní judikatury) [II. 2].

II. 1 Poválečná konfiskační právní úprava a relevantní judikatura

11. V důsledku nacistické okupace Československa během druhé světové války byl mezinárodně uznané politické reprezentaci státu znemožněn výkon svrchované státní moci na území státu. Exilová vláda sídlící v Londýně se musela této situaci přizpůsobit. Výkon moci zákonodárné byl v říjnu 1940 dočasně přenesen na prezidenta republiky Edvarda Beneše, a to na základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 2/1940, o prozatímním výkonu moci zákonodárné. To následně prezidentovi umožnilo vydávání tzv. Benešových dekretů.

12. Dne 21. června 1945 vydal prezident Beneš dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, který nabyl účinnosti dne 23. června 1945. Jeho účel charakterizuje preambule: "Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou provždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků, k návrhu vlády stanovuji:" Podle uvedeného dekretu se tedy pro účely pozemkové reformy "s okamžitou platností a bez náhrady" konfiskoval zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví:

"a) všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost; b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945; c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům" (§ 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.).

13. Za osoby německé nebo maďarské národnosti [§ 1 odst. 1 písm. a)] dekret považoval "osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti" (§ 2 dekretu č. 12/1945 Sb.).

14. Za zrádce a nepřátele Československé republiky [§ 1 odst. 1 písm. b)] dekret označoval:

a) fyzické osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty,

b) z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům. (§ 3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.).

15. O tom, zda konkrétní fyzická nebo právnická osoba spadala do skupiny "zrádců a nepřátel Československé republiky" měl rozhodnout "zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost ležela, podle návrhu příslušného okresního národního výboru". Pochybné případy měl předložit "zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodovalo v dohodě s ministerstvem vnitra" (§ 3 odst. 2 dekretu).

16. Podle dobové judikatury tehdejšího nejvyššího správního soudu a tehdejšího Nejvyššího soudu stát podle dekretu č. 12/1945 Sb. nabýval vlastnické právo ke konfiskovanému majetku s okamžitou platností - ex lege - nabytím účinnosti dekretu dne 23. června 1945 [srov. nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 1947 č. 277/46-6 (Boh. A 1615); rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1946 sp. zn. RII 61/46 (Vážný 102/46); rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1948 sp. zn. Rc I 252/46 (Vážný 374/48)]. Vlastnické právo stát nabýval originárně, a to jak bez potřeby faktického odevzdání, tak bez nutnosti intabulace, tzn. vkladu do pozemkových knih [srov. rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1947 sp. zn. Rv II 70/47 (Vážný 262/47)].

17. K provádění konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. se v prosinci 1946 podrobně vyjádřil tehdejší nejvyšší správní soud takto:

"Konfiskace zemědělského majetku nastává u osob v § 1 jmenovaných za podmínek tam uvedených s okamžitou platností ex lege. Dekret nemá žádného ustanovení o tom, že by k provedení této konfiskace bylo zapotřebí ještě nějakého úředního, deklaratorního aktu, kterým by v každém jednotlivém případě bylo vysloveno, že jsou splněny shora uvedené osobní i materiální předpoklady konfiskace. Vychází tedy zřejmě z předpokladu, že takového deklaratorního aktu aspoň zpravidla zapotřebí nebude a že bude tedy možno konfiskaci realizovati i bez takovéhoto rozhodnutí, přímo na základě předpisu zákona.

Stanoví sice v § 3, odst. 2, že o tom, zdali fysická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odst. 1, písm. a), b), tj. zda je to osoba, kterou jest považovati za zrádce a nepřítele ČSR, rozhodují zvláštní instance tam jmenované - zemský národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra, a obdobně v § 1, odst. 3, že o tom, lze-li připustiti výjimku podle odst. 2, t. j. že se některým osobám německé a maďarské národnosti zemědělský majetek nekonfiskuje, rozhodují zvláštní instance v tomto odstavci jmenované - okresní národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra. Leč ani z těchto ustanovení neplyne, že by takovéto rozhodnutí musilo v každém případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojiti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka stane spornou, tedy zejména tenkráte, požádá-li postižený majitel o rozhodnutí této otázky.

Tím není však ještě řečeno, že by dekret mimo oba právě vzpomenuté případy nepřipouštěl vydání obdobných deklaratorních rozhodnutí i o jiných předpokladech konfiskace, tedy zejména také o tom, zda osoba, jejíž majetek se konfiskuje, je národnosti německé nebo maďarské a jde-li v konkrétním případě o majetek zemědělský. Naopak v tom, že v obou shora vzpomenutých případech vydání takovýchto deklaratorií nejen výslovně připouští, nýbrž dává postiženými právní nárok na jejich vydání, nutno spatřovati vyslovení zásady, jež přirozeně má platiti i v příčině rozhodnutí o všelikých jiných předpokladech konfiskace. Proto také příslušné úřady i o těchto jiných předpokladech mohou vydávati deklaratorní rozhodnutí, uznají-li toho v konkrétním případě potřebu, i z moci úřední, jestliže však legitimovaná strana tuto otázku vznese na spor, pak takovéto deklaratorní rozhodnutí učiniti musí."

[nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].

18. Z uvedené poválečné judikatury tedy vyplývá, že byť právní účinky konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly ex lege, ve sporných případech bylo nutné vydat deklaratorní rozhodnutí o splnění osobních a materiálních předpokladů konfiskace, aby bylo patrné, na koho dekret dopadá. Vydávání takových deklaratorních aktů bylo v kompetenci orgánů veřejné správy (politických úřadů), tzn. národních výborů, respektive ministerstev zemědělství a vnitra [viz nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 1947 č. 277/46-6 (Boh. A 1615)].

19. V srpnu 1947 nabyl účinnosti zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Ten zjednodušeně řečeno umožňoval státu zabrat majetek, který nebyl zabrán v rámci meziválečné "prvorepublikové" pozemkové reformy (tzv. první pozemkové reformy) provedené na základě zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového. Podle prvně uvedeného zákona stát soukromý majetek konfiskoval zejména v době po únoru 1948. Ze znění § 16 odst. 1 citovaného zákona plynou výjimky z revize: "Ustanovení tohoto zákona se nevztahují na...b) půdu konfiskovanou podle dekretu č. 12/1945 Sb.,...". K provedení zákona bylo vydáno vládní nařízení č. 194 ze dne 18. listopadu 1947, o soupisu pozemkového majetku pro revizi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení v pozemkových knihách (Sbírka zákonů a nařízení Republiky československé, 1947, částka 92).

II. 2 Církevní restituční předpisy a relevantní judikatura

20. V období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 rozhodoval o řízení státu v Československu protiprávní komunistický režim (§ 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu). Záhy po revolučním roce 1989 začalo Československo přijímat některé právní předpisy s účelem zmírnit následky alespoň některých křivd, kterých se komunistický totalitní režim dopustil.

21. Jedním z významných restitučních předpisů byl tzv. výčtový zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Jeho účelem bylo částečně napravit křivdu způsobenou komunistickým režimem primárně řeholním řádům Římskokatolické církve v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich klášterů v rámci tzv. Akce K v dubnu 1950. Uvedený "výčtový" zákon ke dni jeho účinnosti za vlastnictví jednotlivých řádů prohlásil pouze některý (v přílohách zákona identifikovaný) nemovitý majetek.

22. Další restituční zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve snaze "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989" mimo jiné stanovil, že oprávněným fyzickým osobám - občanům České a Slovenské Federativní Republiky - měly být vydány nemovitosti, které na stát nebo na jinou právnickou osobu za totalitního režimu přešly v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy (č. 142/1947 Sb.) [§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb.].

23. Z pohledu očekávaných budoucích církevních restitučních předpisů přitom bylo podstatné, že uvedený zákon č. 229/1991 Sb. v tzv. blokačním § 29, v původním znění účinném do roku 2012, stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nebylo možné převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí (restitučních) zákonů o tomto majetku. Obdobně zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který v 90. letech upravoval podmínky privatizace, tj. převodu majetku státu na české nebo zahraniční fyzické nebo právnické osoby, v původním znění účinném do roku 2012 stanovil, že předmětem privatizace není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností (viz tzv. blokační § 3 odst. 1).

24. V roce 2005 Ústavní soud ve S. P. sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) ve vztahu k restitučním předpisům sjednotil "porevoluční" restituční judikaturu v závěru, že civilní žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství: podle obecných občanskoprávních předpisů se tedy nelze účinně domáhat určení vlastnického práva k majetku, který byl před únorem 1948 státem konfiskován buďto fakticky bez právního důvodu, nebo ex lege podle tzv. Benešových dekretů, jestliže zvláštní restituční předpis nestanoví specifický způsob zmírnění této majetkové újmy [S. P. sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493, č. 477/2005 Sb.)].

25. Ústavní soud obecný závěr o specialitě restitučních předpisů vůči určovacím žalobám následně potvrdil i ve vztahu k tzv. výčtovému zákonu č. 298/1990 Sb. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05 přímo dovodil, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví [S. P. sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 22/39 SbNU 515, č. 13/2006 Sb.)].

26. V roce 2010 následně Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (Církevní restituce: blokační § 29) rozhodoval o ústavnosti již výše zmíněného blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jenž státu znemožňoval převádět majetek, který byl v původním vlastnictví církví (viz bod 23). Dospěl přitom k závěru, že "dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní" [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. července 2010 (N 132/58 SbNU 3, č. 242/2010 Sb.)].

27. V reakci na uvedený nález byl následně v roce 2012 přijat ZMV, který nabyl účinnosti v lednu 2013. Tento zákon upravuje "zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990". Toto časové rozpětí tento zákon označuje za "rozhodné období" (§ 1). Za skutečnost, v jejímž důsledku byla církvím v rozhodném období způsobena majetková křivda, zákon mimo jiné označuje odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy [§ 5 písm. a) ZMV]. Zjednodušeně řečeno, podle uvedeného zákona měl stát povinnost vydat nemovitou věc, kterou komunistický režim bez náhrady odebral (zkonfiskoval) po únoru 1948. Stejný zákon na druhou stranu zakotvil tzv. restituční výluku, podle které nebylo možné vydat věc konfiskovanou na základě Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. [§ 8 odst. 1 písm. h) ZMV]. Z uvedených ustanovení ZMV pak vyplývá, že i pokud by došlo k provedení konfiskace v rozhodném období (§ 1), avšak podle dekretu č. 12/1945 Sb. [§ 8 odst. 1 písm. h)], k majetkové křivdě ve smyslu téhož zákona nedošlo [ledaže by došlo ke zneužití Benešových dekretů po únoru 1948, viz kupříkladu nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. srpna 1998 (N 91/11 SbNU 297) či bod 36 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. června 2020 (N 132/100 SbNU 453)].

28. Klíčové je, že "nový" zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi v § 18 odst. 1 stanovil, že církev může podat civilnímu soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že konfiskovaná věc byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob, a to v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními [§ 3 zákona č. 92/1991 Sb., nebo § 29 zákona č. 229/1991 Sb.; viz bod 23 výše]. Uvedené ustanovení mělo umožnit církvím domáhat se majetku vůči třetím osobám, na které stát vlastnické právo ke sporným nemovitostem v mezidobí (nezákonně) převedl.

29. Konečně v květnu 2013 Ústavní soud vydal nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (Církevní restituce), ve kterém k návrhu 18 senátorů přezkoumal ústavnost zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Dospěl k závěru, že "církevní restituce" jako celek - ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. - jsou v souladu s ústavním pořádkem [nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. května 2013 (N 96/69 SbNU 465, č. 177/2013 Sb.].

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

30. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelčině žalobě, jíž se domáhala určení, že vlastníkem konkrétně určených nemovitých věcí (pozemků, na nichž jsou rybníky) je stát - vedlejší účastnice a). Stěžovatelka tvrdila, že tyto věci vedlejší účastnice b) nabyla v rozporu s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (viz i § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012). V řízení před soudy vedlejší účastnice a) a b) vystupovaly v procesním postavení žalovaných, vedlejší účastnice c) a d) pak v procesním postavení vedlejších účastnic na straně žalované vedlejší účastnice b).

31. Dosud proběhla dvě "procesní kola" řízení. Nejprve ve věci rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích, následně Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud. Všechna tři rozhodnutí byla zrušena Ústavním soudem a nyní jsou ústavní stížností napadena tři rozhodnutí vydaná ve druhém "procesním kole".

32. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že pozemky historicky byly majetkem právní předchůdkyně stěžovatelky. Vedlejší účastnice a) a i b) se ovšem žalobě bránily tvrzeními, že stěžovatelka neprokázala, že by k přechodu majetku její právní předchůdkyně na stát došlo až v rozhodném období, tj. po 25. únoru 1948, že vlastnické právo k věcem řádně přešlo na vedlejší účastnici b) během privatizace a že i kdyby tento názor nebyl správný, vedlejší účastnice b) by vlastnické právo k věcem nabyla vydržením.

33. V prvním procesním kole okresní soud o žalobě rozhodl rozsudkem č. j. 34 C 422/2015-301 ze dne 26. září 2016 tak, že určil, že vlastníkem žalovaných pozemků je stát - vedlejší účastnice a) (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Okresní soud měl za prokázané, že ke dni 25. únoru 1948 byla vlastníkem věcí právní předchůdkyně stěžovatelky a vlastnické právo přešlo na stát až v rozhodném období. Převod vlastnického práva na vedlejší účastnici b) byl v rozporu s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. Podle okresního soudu nemohla vedlejší účastnice b) vlastnické právo vydržet, neboť nebyla v dobré víře. Dobrou víru vedlejší účastnice b) posuzoval okresní soud objektivně, tedy vycházel z toho, co mohlo být vedlejší účastnici b) známo. Závěr o absenci dobré víry okresní soud učinil na základě personálního propojení vedlejší účastnice b) s vedením bývalého Státního rybářství Třeboň. Podle okresního soudu vedlejší účastnice b) mohla vědět, že součástí privatizačního projektu je i původní majetek církví, přičemž nebylo vyloučeno, že k němu stát nabyl vlastnické právo až po 25. únoru 1948. Proto měly osoby připravující privatizaci tuto otázku blíže zkoumat. Dobrou víru vedlejší účastnice b) podle okresního soudu definitivně vyvrací znění kontrolního závěru Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 1995, podle něhož součástí privatizace byly i pozemky, které neměly být privatizovány.

34. K odvolání vedlejších účastnic a) a b) krajský soud rozsudkem č. j. 7 Co 87/2017-390 ze dne 5. června 2017 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I (výrok I), změnil v nákladovém výroku II tak, že vedlejší účastnice a) a b) jsou povinny hradit náklady stěžovatelky každá z jedné poloviny, a nikoliv společně a nerozdílně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud se ztotožnil se všemi třemi hlavními závěry okresního soudu. I podle krajského soudu byla právní předchůdkyně stěžovatelky vlastnicí pozemků ke dni 25. února 1948, vedlejší účastnice b) je nabyla v rozporu s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a nemohla k nim vlastnické právo vydržet, neboť nebyla v dobré víře.

35. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 5762/2017-466 ze dne 16. května 2018 odmítl dovolání vedlejší účastnice b) (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II až IV). Dovolání bylo odmítnuto, neboť nebylo podle § 237 občanského soudního řádu přípustné pro řešení žádné z právních otázek předložených v dovolání. Nejvyšší soud se ztotožnil s krajským soudem, že v řízení o určovací žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV není prostor zkoumat otázky, které budou relevantní až v případném rozhodování o vydání věci. Úvahy krajského soudu vedoucí k závěru o nedostatku dobré víry vedlejší účastnice b) podle Nejvyššího soudu nebyly nepřiměřené a nebyl tak důvod je korigovat v dovolacím řízení.

36. Všechna tři rozhodnutí napadla vedlejší účastnice b) ústavní stížností, s níž spojila návrh na zrušení § 18 odst. 1 ZMV. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2707/18 ze dne 15. června 2020 konstatoval, že všemi třemi rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základnách práv a svobod (výrok I), a proto tato rozhodnutí zrušil (výrok II). Stěžovatelčin návrh na zrušení § 18 odst. 1 ZMV odmítl jako návrh nepřípustný pro překážku věci rozhodnuté, neboť obdobný návrh již v minulosti Ústavní soud zamítl jako nedůvodný.

37. Po zrušení soudních rozhodnutí Ústavním soudem vedlejší účastnice a) a b) doplnily svou argumentaci o nové zásadní tvrzení, že stát nabyl žalované pozemky již před začátkem rozhodného období na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Vedlejší účastnice a) poukázala na vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici č. j. 120 ze dne 18. října 1945 (Kaplická konfiskační vyhláška), vedlejší účastnice b) poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1012/2020 vydané v jiné věci, v níž stěžovatelka vystupovala rovněž jako žalobkyně a kde její žalobě nebylo vyhověno právě s odkazem na konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. prokázanou Kaplickou konfiskační vyhláškou (body 11 až 13 napadeného rozsudku okresního soudu).

38. Okresní soud se v dalším řízení soustředil právě na posouzení, zda byla právní předchůdkyně stěžovatelky vlastnicí žalovaných pozemků alespoň po část rozhodného období. Z provedených důkazů učinil závěr, že stát fakticky převzal žalované pozemky až v říjnu 1948, avšak jejich vlastníkem se stal ex lege k 23. červnu 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Napadeným rozsudkem proto žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V).

39. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II až IV). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že žalované pozemky historicky patřily právní předchůdkyni stěžovatelky, avšak byly předmětem konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. deklarované Kaplickou konfiskační vyhláškou. Kroky k převzetí pozemků stát činil až v rozhodném období postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. (bod 13 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatelčině odvolací argumentaci opřené o požadavek tzv. účinné konfiskace a nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje i v ústavní stížnosti, krajský soud nepřisvědčil. Poukázal na to, že důvodem k přechodu vlastnického práva je přímo dekret, a nikoliv na něj navazující akty, k námitce, že Kaplická konfiskační vyhláška byla nicotná, odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. června 2020 (N 132/100 SbNU 453) (Cisterciácké opatství Osek) (bod 17 napadeného rozsudku krajského soudu).

40. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti výroku I napadeného rozsudku krajského soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II až IV). Obdobně jako krajský soud odkázal na to, že vlastnické právo na stát přechází přímo na základě dekretu a tvrzené vady deklaratorních konfiskačních aktů nelze přezkoumávat. Již sama konfiskační vyhláška, směřuje-li skutečně proti dané osobě a nejde-li o paakt, je podle Nejvyššího soudu dostatečným důkazem konfiskace. Ke stěžovatelčině argumentaci opírající se o nálezy Ústavního soudu Nejvyšší soud dodal, že nálezy vycházejí ze specifických skutkových okolností, a kdyby jimi chtěl Ústavní soud překonat svou dosavadní judikaturu vycházející ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jistě by volil postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu (bod 26 napadeného usnesení).

Stěžovatelčina argumentace

41. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých základních práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

42. Tvrdí, že napadená rozhodnutí popírají závěry pěti nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II), I. ÚS 1975/20 (farnost Rožmberk nad Vltavou), sp. zn. III. ÚS 361/21 (Maltézští rytíři II), I. ÚS 3918/19 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod I) a sp. zn. II. ÚS 3447/21 (Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) vydaných ve skutkově srovnatelných případech [viz nález sp. zn. III. ÚS 361/21 ze dne 30. listopadu 2021 (N 210/109 SbNU 268), nález sp. zn. I. ÚS 3918/19 ze dne 21. prosince 2021 (N 219/109 SbNU 402), nález sp. zn. II. ÚS 3447/21 ze dne 27. června 2023 ]. V nich podle stěžovatelky Ústavní soud dovodil, že byť nelze hodnotit případné vady aktů přijatých před únorem 1948 [v souladu se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami)], civilní soudy musí posoudit, zda byl majetek "účinně konfiskován"; při kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu.

43. Ústavní soud se podle stěžovatelky v nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) vydaném v nynější věci nevyjadřoval k této problematice; Kaplická konfiskační vyhláška byla předmětem řízení až posléze. Ve věci stěžovatelky nebylo zjištěno, zda konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. skutečně proběhla. Z dokazování naopak podle stěžovatelky vyplývalo, že stát před únorem 1948 přistupoval k právní předchůdkyni stěžovatelky jako k vlastnici majetku a pozemky zahrnul do pozdější revize první pozemkové reformy až komunistický režim. Formálně vyhlášená konfiskace před únorem 1948 se střetává s absencí jakýchkoli kroků státu k jejímu účinnému provedení. Přednost má podle stěžovatelky mít výklad ve prospěch restituce.

Vyjádření účastníků řízení a replika

44. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníky a vedlejší účastnice řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

45. Okresní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ale dal ke zvážení projednat tuto či obdobnou věc v plénu, protože praxe Ústavního soudu je rozdílná. Při zrušení napadených rozhodnutí by šlo již o druhý zrušovací nález ve věci napadlé okresnímu soudu již v roce 2015.

46. Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že při řešení věci vycházel zejména ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami), podle kterého se podle restitučních zákonů napravují jen ty majetkové křivdy, které odpovídají restitučním titulům a k nimž došlo v rozhodném období. Krajský soud vycházel rovněž z toho, že není oprávněn přezkoumávat konfiskační rozhodnutí ani proces směřující k jejich vydání. Krajský soud se rovněž cítil být vázán nálezem sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) vydaným v této věci.

47. Nejvyšší soud ve vyjádření upozorňuje na rozkolísanou judikaturu Ústavního soudu. Respektuje vykonatelné nálezy, avšak současně je třeba dbát na jednotnost judikatury. Vzájemné rozpory mezi nálezovou judikaturou a některými usneseními ve skutkově obdobných situacích jsou zřejmé. Nejvyšší soud kritizuje požadavek stěžovatelkou odkazovaných nálezů zabývat se účinnou konfiskací, protože ani dobová právní úprava, ani literatura, nepočítaly pro účinný přechod vlastnického práva s fyzickým převzetím věci. Koncepce uvedených nálezů tuto doktrínu popírá a uplatněním zásady ex favore restitutionis nepřípustně mění smysl a účel ZMV, který musí respektovat i Ústavní soud. Ústavní soud by měl postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu svoji rozhodovací praxi sjednotit, a to tím spíše ve věci nynější stěžovatelky, které se v obdobných věcech dostává odlišných rozhodnutí.

48. Vedlejší účastnice a) se ztotožňuje se závěry napadených rozhodnutí a odkazuje na jiná rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, která je podle ní podporují. Zbylé vedlejší účastnice ve vyjádření zdůrazňují doktrínu nedotknutelnosti správních aktů vydaných před rokem 1948 a opakují důvody napadených rozhodnutí.

49. Stěžovatelka v replice uvedla, že neobstojí skutkové odlišení nynější věci a odkazovaných nálezů. Tehdy a nyní řešené věci jsou srovnatelné, protože jde o celý soubor historického majetku stěžovatelky. Postup Nejvyššího soudu nelze chápat jako legitimní projev justičního dialogu, neboť napadené usnesení neobsahuje ani zmínku o věcné polemice s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nálezy k hodnocení účinnosti konfiskace se vypořádávají se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) i účelem restitučního zákonodárství; obé zjevně respektují. Naopak pojetí zastávané Nejvyšším soudem považuje stěžovatelka za formalistické.

Procesní předpoklady řízení a průběh řízení

50. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

51. Ústavní stížnost podle platného rozvrhu práce připadla druhému senátu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 760/24. Usnesením sp. zn. II. ÚS 760/24 ze dne 5. června 2025 druhý senát postoupil věc k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna ze dne 25. března 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti, podle něhož si plénum podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu vyhrazuje rozhodování o jiné věci, navrhne-li to jednomyslně senát příslušný k projednání a rozhodnutí věci.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

52. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je důvodná.

53. Odůvodnění nálezu je členěno následovně: Ústavní soud v první části identifikuje rozpory v dosavadní judikatuře týkající se církevních restitucí [VII. 1]. Dále vymezí věcný a procesní rámec pravého konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace, který vzniká (mimo jiné) při rozhodování o tzv. určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV [VII. 2]. Ve třetí části objasní ústavněprávní požadavky na posouzení právních účinků konfiskace podle Benešových dekretů [VII. 3]. Další část se věnuje intertemporálním důsledkům sjednocení judikatury Ústavního soudu [VII. 4]. Poslední část vysvětluje, proč ústavní stížností napadená rozhodnutí představují porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv [VII. 5].

VII. 1 Existující rozpory v judikatuře Ústavního soudu

54. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že civilní soudy rozhodly o konfliktu tvrzených konfiskací - konfiskace poválečným Československem před únorem 1948 podle Benešova dekretu a konfiskace komunistickým režimem po únoru 1948 podle zákona o revisi první pozemkové reformy - v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) a na něj navazující nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Civilní soudy naopak založily napadená rozhodnutí především na závěrech nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) a na něj navazujících usneseních.

55. Podle Ústavního soudu je předně třeba dát za pravdu Nejvyššímu soudu (viz jeho vyjádření shrnuté výše), že dosavadní judikatura Ústavního soudu týkající se řešení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskací je nejasná, respektive rozporuplná, a to v hodnocení konfiskací církevního majetku podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb., k nimž mělo dojít před začátkem rozhodného období, a u nichž zároveň do začátku rozhodného období nedošlo k faktickému převzetí předmětu konfiskace státem.

VII. 1 a) První linie judikatury: nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek)

56. První linie judikatury je založena na nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) z června 2020. V uvedené věci církevní právnická osoba tvrdila, že konfiskační proces sporného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. trpěl vážnými vadami (konfiskační výměr Ministerstva zemědělství měl obsahovat řadu nesprávností); konfiskace přitom měla být fakticky završena až komunistickým režimem po únoru 1948. Ústavní soud dospěl v případě konfliktu dvou tvrzených právních titulů k následujícímu nosnému závěru: "...v souladu se S. P. Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na něj navazující judikaturou nejsou pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu prezidenta republiky podle zákona o majetkovém vyrovnání rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret prezidenta republiky, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ex lege ke dni 23. 6. 1945." [viz doslovné znění bodu 40 nálezu].

57. Uvedený závěr následovala řada senátních usnesení. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1852/20 (prelatura Český Krumlov IV) z února 2021 se Ústavní soud zabýval jinou ústavní stížností nynější stěžovatelky, ve které (shodně jako v nyní posuzované věci) tvrdila, že Kaplická konfiskační vyhláška (tj. vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945) byla nicotná pro svou neurčitost v označení předchůdkyně církevní osoby ("děkanství Krumlov"). Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soudy účinky konfiskace sporného majetku podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. zhodnotily ústavně souladně. Mimo jiné uvedl: "[...] V souladu s judikaturou Ústavního soudu posoudily obecné soudy vyhlášku jako deklaratorní akt, jehož dostatečnou náležitostí je kategorizace osoby podléhající dekretu presidenta republiky; vyhláška nemusela obsahovat výčet jednotlivých nemovitostí [...] postačuje, byla-li osoba podléhající konfiskaci navazujícím správním aktem dostatečně "kategorizována"." [usnesení sp. zn. III. ÚS 1852/20 ze dne 2. února 2021; podobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1990/20 ze dne 26. ledna 2021 (prelatura Český Krumlov III); usnesení sp. zn. III. ÚS 3839/19 ze dne 18. srpna 2020 (Římskokatolická farnost Vyšší Brod)].

58. Obdobně ve věci sp. zn. IV. ÚS 337/22 (prelatura Český Krumlov V) - jež se týkala další ústavní stížnosti, ve které současná stěžovatelka tvrdila vady Kaplické konfiskační vyhlášky - Ústavní soud uvedl: "Podle Ústavního soudu není důvod pro odchylku od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti ("s okamžitou platností" - § 1 odst. 1), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, tudíž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Z toho plynou i další závěry, např. nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím "uskutečnění konfiskační vyhlášky" či "účinnost konfiskace"." [usnesení sp. zn. IV. ÚS 337/22 ze dne 24. května 2022 (prelatura Český Krumlov V), bod 11; obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 ze dne 16. listopadu 2021 (Maltézští rytíři I)].

VII. 1 b) Druhá linie judikatury: nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II)

59. Druhá linie rozhodovací praxe Ústavního soudu je založena na nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) z ledna 2021. V uvedené věci současná stěžovatelka ve vztahu k jinému majetku (avšak totožně jako v nyní posuzované věci) tvrdila, že vůči její předchůdkyni Arciděkanství v Krumlově nebyla konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. před únorem 1948 účinně provedena. Jediný dokument - Kaplická konfiskační vyhláška (tj. vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945) - podle stěžovatelky trpěl zásadními vadami neurčitosti v označení adresáta a absolutní věcné nepříslušnosti okresní správní komise, neboť o konfiskaci podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. mohl rozhodovat v první instanci pouze zemský národní výbor. Kaplická konfiskační vyhláška proto podle stěžovatelky byla nicotná. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k následujícím závěrům: [M]ěla-li by existence deklaratorního aktu na základě dekretu č. 12/1945 Sb. znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených s vydáním takového aktu úplné a přesvědčivé. A to i s ohledem na námitky vyslovené proti němu stěžovatelkou. [Civilní] soudy nebyly oprávněny uzavřít posouzení rozhodnutí [...] kusým závěrem o naplnění výluky vyvozeným z jediné listiny, i když její obsah tomu prima facie snad mohl nasvědčovat. Jejich povinností bylo posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky, tedy i účinnost konfiskace z hlediska jejího provedení, což se evidentně nestalo. Stěžovatelka nemůže očekávat, že by mohly obecné soudy posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Brání tomu doktrína zásadní nedotknutelnosti relevantních právních předpisů a správních aktů, jež byly vydány před rozhodným datem 25. 2. 1948. Stěžovatelka však může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení se zřetelem k tomu, zda [...] byly předmětné nemovitosti "účinně konfiskovány". Při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu."

60. Nosné závěry, podle kterých platí, že soudy mají posoudit "účinnost konfiskace" a že je třeba zohlednit princip in favorem restitutionis (bod 30-32 nálezu), později převzaly a rozvinuly další dva nálezy.

61. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20 (farnost Rožmberk nad Vltavou) z března 2021 Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti církevní právnické osoby, která (mimo jiné) namítala nicotnost vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. listopadu 1945 (tj. jiné vyhlášky než v projednávané věci). Ústavního soud k tomu uvedl: "[...] konfiskační vyhláška ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky neobstála, neboť postihovala majetek subjektu (církevní právnické osoby), o němž správní komisi vůbec nepříslušelo rozhodovat. [...] Stěžovatelce tak sice lze v její argumentaci stran nicotnosti dotčené konfiskační vyhlášky (jako paaktu) vůči jejímu právnímu předchůdci přisvědčit, samotné zjištění této skutečnosti by ovšem samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudů za předpokladu, že stát by se byl ještě před začátkem rozhodného období chopil předmětných pozemků. Na takový případ by totiž dopadl [...] již ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, a nikoli (následný) správní akt. Vedle této skutečnosti by pak shledání konfiskační vyhlášky okresní správní komise nicotnou či jinak vadnou bylo pro účely restitučního sporu naprosto bezcenné. Jinak je tomu ale v situaci, kdy v nyní přezkoumávaném soudním řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že stát by byl dotčené pozemky před započetím rozhodného období opravdu převzal, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník, popřípadě že by byl býval tento proces převzetí v téže době alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by bylo došlo až v rozhodném období. [...] Stojí-li tedy v důkazní situaci na straně jedné tato konfiskační vyhláška, jejíž osamocení navíc umocňuje (jinak samostatně nepoužitelný) závěr o její nicotnosti ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky, a na straně druhé tu existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona o nové pozemkové reformě nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek právnímu předchůdci stěžovatelky, sluší se při posuzování restitučního nároku stěžovatelky promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis."

62. V nálezu sp. zn. II. ÚS 879/24 (prelatura Český Krumlov IV) z dubna 2025 - jenž se znovu týkal současné stěžovatelky a sporné vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945 - se Ústavní soud vymezil proti závěru Nejvyššího soudu, že "[n]elze-li konfiskaci zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (konfiskační vyhlášky), sama konfiskační vyhláška (směřuje-li proti dotčené osobě a nejde-li o paakt) je zpravidla dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb." (nález sp. zn. II. ÚS 879/24 ze dne 15. dubna 2025, bod 7). Ústavní soud přímo uvedl: "Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, i v nyní projednávané věci, jediným dokumentem, který měl svědčit o konfiskaci majetku právního předchůdce stěžovatelky, tedy i předmětného pozemku, byla konfiskační vyhláška č. 120 (ze dne 18. 10. 1945), v níž byl právní předchůdce stěžovatelky označen jako osoba, jejíž majetek podléhá konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Žádné kroky státu před počátkem rozhodného období, které by se týkaly předmětného pozemku, zjištěny nebyly. Oproti tomu bylo podle obecných soudů prokázáno (a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948, které označilo nemovitosti právního předchůdce stěžovatelky za zabrané a vyvlastněné, dopisem ze dne 14. 4. 1948, kterým mu stejné ministerstvo dalo výpověď z hospodaření, a přídělovou listinou ze dne 23. 7. 1949 o přídělu jeho pozemků státnímu podniku určenému k hospodaření na nich), že v rozhodném období vůči právnímu předchůdci stěžovatelky proběhl "v celé šíři" postup na základě zákona č. 142/1947 Sb. Výše uvedené listinné důkazy svědčí o tom, že samotný stát právního předchůdce stěžovatelky v rozhodném období považoval za vlastníka předmětného pozemku, respektive ze skutkových zjištění neplyne záměr státu "pojistit" si konfiskaci předmětného pozemku postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. [...] stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné toliko holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis, což platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocený historický konfiskační správní akt nicotný."

63. Protože na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II), který druhou judikaturní linii založil, kromě právě dvou zmíněných nálezů odkazovaly i jiné nálezy Ústavního soudu (na některé z nich ostatně poukazuje i stěžovatelka v ústavní stížnosti), je pro jistotu třeba vysvětlit, že tyto další nálezy týkající se církevních restitucí byly vydány v odlišném skutkovém i právním kontextu: Nález sp. zn. III. ÚS 361/21 ze dne 30. listopadu 2021 (Maltézští rytíři II) se týkal situace, kdy konfiskační akty vydané podle dekretu č. 12/1945 Sb. v roce 1945 Okresním národním výborem v Opavě a Okresní správní komisí v Krnově byly v roce 1946 zrušeny zemským národním výborem a z konfiskační vyhlášky vydané v roce 1945 Okresním národním výborem v České Lípě byl stěžovatel zákonem předepsaným způsobem vyškrtnut. Další konfiskační vyhláška byla vydána až v dubnu 1948, tedy již v rozhodném období. Nález sp. zn. I. ÚS 3918/19 ze dne 21. prosince 2021 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod I) v bodě 31 odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 na podporu teze, že odůvodnění soudního rozhodnutí, které vylučuje aplikaci restitučního titulu, musí být úplné a přesvědčivé. V dané věci nicméně šlo o majetek, který byl v průběhu druhé světové války stěžovateli konfiskován pro protinacistickou činnost. Následně se Ministerstvo zemědělství pokusilo o jeho konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., nicméně v obou případech byly konfiskační akty zrušeny před únorem 1948, poprvé na popud stejného úřadu (autoremedurou), podruhé byla za protiprávní označena nejvyšším správním soudem (viz bod 6 nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19). Další pokusy státní moci zabrat stěžovatelův majetek spadaly již do rozhodného období po únoru 1948. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3447/21 ze dne 27. června 2023 (Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 odkazoval v obecných východiscích (především body 11 až 18), v uvedeném případě se ovšem stát zkonfiskovaných pozemků tehdejší stěžovatelky fakticky chopil již v průběhu druhé světové války před únorem 1948. Vlastnické právo stěžovatelky však po roce 1945 nebylo formálně obnoveno. O stejně odlišný skutkový a právní kontext jako v právě popsaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod I) pak šlo i v nálezu sp. zn. I. ÚS 806/23 ze dne 15. října 2024 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod II)]. Stěžovatelka úspěšně odvrátila oba pokusy o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., k nimž došlo před rozhodným obdobím. Další konfiskační akty byly vydány až v rozhodném období.

VII. 1 c) Shrnutí rozporů v judikatuře

64. Z právě uvedeného vyplývá, že v rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se řešení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace existují rozpory, a to ohledně hodnocení účinků konfiskace církevního majetku podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Podle první linie judikatury založené na nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) pro posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. nemohou být relevantní tvrzené vady deklaratorních konfiskačních rozhodnutí (konfiskační vyhlášky, výměru atd.). Podle druhé linie judikatury založené na nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) tvrzené vady nicotnosti deklaratorních správních aktů pro posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. relevantní být mohou, a to v kontextu doktríny o "účinné konfiskaci" a při zdůraznění zásady in favorem restitutionis.

65. K podobnému závěru o existujícím rozporu v judikatuře Ústavního soudu ostatně nedávno dospěl i Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") v rozsudku ze dne 11. září 2025 ve věci Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti České republice, stížnost č. 15440/22.

66. Řešený případ stěžovatelky - o jejíchž ústavních stížnostech tvrdících neúčinnost konfiskace před únorem 1948 Ústavní soud v minulosti rozhodoval opakovaně a částečně odlišně - dokládá, že ústavněprávní požadavky na řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací je třeba vyjasnit. Byť požadavky právní jistoty a ochrany legitimní důvěry veřejnosti nezaručují právo na absolutně konzistentní judikaturu, a přestože vývoj judikatury není sám o sobě v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti, rozporuplnost či nejasnost v judikatuře vrcholných soudů významně oslabuje důvěru veřejnosti v soudní systém (viz rozsudek ESLP ze dne 29. listopadu 2016 ve věci Lupeni Greek Catholic Parish a ostatní proti Rumunsku, stížnost č. 76943/11, § 123). Takovému stavu je proto třeba předejít. Korigovat je třeba závěry obou judikaturních linií.

67. Ústavní soud předesílá, že rozhoduje-li v plénu, může překonat právní názor obsažený v nálezu, aniž by bylo třeba přijímat stanovisko postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu (shodně FILIP, J. In: FILIP, J., HOLLÄNDER P., ŠIMÍČEK V. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 102-103, m. č. 16). Pro změnu právního názoru v nynější věci byla třeba kvalifikovaná většina nejméně devíti hlasů (§ 13 zákona o Ústavním soudu).

VII. 2 Vymezení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace v církevních restitučních sporech a zkoumání "účinné konfiskace"

68. Dříve než Ústavní soud existující rozpory v judikatuře vyřeší, je nejprve třeba jasně vymezit věcný a procesní rámec pravého konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace v restitučních sporech. Tento konflikt může vzniknout mimo jiné (tedy nikoliv výlučně) právě při rozhodování o určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV, prostřednictvím níž se církve domáhají majetku vůči třetím osobám, na které stát vlastnické právo ke konfiskovaným nemovitostem převedl po roce 1991 v rozporu s blokačními paragrafy (viz bod 27 výše).

69. Jak již bylo zmíněno, zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, který zákonodárce v roce 2012 přijal i v reakci na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (Církevní restituce: blokační § 29) [viz bod 27 výše], sleduje jasně vymezený smysl a účel: zmírnění pouze některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím, a to pouze v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

70. Striktní neprolomitelnost vymezení věcného a časového rámce "církevních" restitucí zákonodárce výslovně potvrdil v zákoně dvojím způsobem. Na jedné straně v § 5 ZMV přímo definoval restituční tituly, tj. skutečnosti, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k restituovaným majetkovým křivdám. Takovým titulem je mimo jiné "odnětí věci [v rozhodném období] bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb." [§ 5 písm. a) ZMV]. Na druhé straně v § 8 odst. 1 písm. h) ZMV výslovně zakotvil restituční výluku, podle které platí, že "[v]ěc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., [...], nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., [...]".

71. Jsou to právě popsaná "protichůdná" ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (restituční titul vs. restituční výluka), ve kterých se odráží širší restituční vůle zákonodárce: na jedné straně restituovat ty, vůči kterým komunistický režim majetkové křivdy v rozhodném období skutečně spáchal, na straně druhé nastolit právní jistotu ve vlastnických vztazích a právně "neotvírat" starší historické křivdy, které se děly během období první republiky, druhé světové války, či v poválečném Československu před nástupem komunistického režimu.

72. Princip časové uzavřenosti rozhodného období zákonodárce zvolil ve většině restitučních zákonů přijatých po roce 1989. Jak naznačuje kupříkladu preambule "základního" restitučního zákona č. 87/1991 Sb., obecnou snahou bylo "zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, [s vědomím toho], že tyto křivdy tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit" (viz preambule zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).

73. Rozhodl-li se zákonodárce v některých restitučních předpisech z různých společenských důvodů napravit i křivdy dřívější, učinil tak vždy výslovně. Tak se stalo především zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, který se týkal majetkových křivd způsobených židům v období od září 1938 do května 1945, či zákonem č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali (v období od 29. září 1938 do 23. května 1945) na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Obdobně zákon č. 243/1992 Sb. - zjednodušeně řečeno - osobám německé a maďarské národnosti, jež se neprovinily proti československému státu a zpětně nabyly československé státní občanství (mimo jiné) z důvodu, že prokázaly svoji aktivní účast v boji za osvobození či jejich utrpení pod fašistickým terorem, výslovně umožňuje za vymezených podmínek restituovat majetek konfiskovaný jim po druhé světové válce podle Benešových dekretů (viz zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve spojení s dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob).

74. Z principu časové uzavřenosti rozhodného období v kontextu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi tedy vyplývá, že prostřednictvím určovací žaloby podle § 18 odst. 1 uvedeného zákona nelze zákonodárcem vymezený časový rámec obcházet. Církve se proto nemohou takto účinně domáhat určení vlastnického práva k majetku, který jim byl fakticky či právně zkonfiskován před únorem 1948.

75. Přestože dvojí úmysl zákonodárce - jednak restituovat církve za křivdy spáchané komunistickým režimem, jednak "neprolamovat" Benešovy dekrety a hranici roku 1948 - je v zákoně o majetkovém vyrovnání s církvemi v obecné rovině vyjádřen zřetelně, v praktické (aplikační) rovině často vytváří silné pnutí. Jelikož se všechny restituce týkají dávných historických událostí, není překvapivé, že - obdobně jako v dalších restitučních sporech - rovněž v rámci řízení o určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV může být právě okamžik a způsob konfiskace jádrem sporu mezi účastníky řízení. Není-li postaveno na jisto, kdy a jak stát majetkovou křivdu způsobil, vzniká konflikt dvou tvrzených konfiskací.

76. Striktně vymezený časový rámec církevních restitucí se v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV promítá předně v tom, co církevní právnická osoba jako údajný restituent musí tvrdit. Aby církev se svou určovací žalobou mohla být úspěšná, musí tvrdit existenci restitučního nároku, tzn., že jí (respektive jejímu předchůdci) byl sporný majetek komunistickým režimem odebrán až v rozhodném období po únoru 1948, a to formálně i fakticky.

77. K prokázání restitučního nároku totiž nestačí tvrdit, že komunistický režim v rozhodném období sporný majetek formálně odebral bez náhrady postupem (kupříkladu) podle zákona o revisi první pozemkové reformy (č. 142/1947 Sb.) [ve smyslu § 5 písm. a) ZMV]. Podmínkou úspěšnosti restituční určovací žaloby církve je rovněž prokázání, že komunistický režim sporný majetek po únoru 1948 bez náhrady odebral rovněž fakticky. Převzal-li by totiž stát fakticky majetek před rozhodným obdobím, nebylo by možné takovou křivdu prostřednictvím restituční určovací žaloby napravit, a to i kdyby se stát majetku před únorem 1948 chopil bez jakéhokoliv právního důvodu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. dubna 2024 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), body 56 - 62].

78. Jak Ústavní soud uvedl v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) v obecné rovině (tj. nikoliv přímo ve vztahu k určovací žalobě podle ZMV), faktické události nastalé před 1948 jsou skutečnostmi dokonanými, které z důvodu plynutí času zpochybňovat nelze:

"Ústavní soud musí připomenout, že ani na období před vymezeným datem, především období let 1945 až 1948, nelze pohlížet jako na období právního nebo společenského poklidu, neboť toto období je charakteristické právě rozsáhlou snahou po rekonstrukci poměrů ve státě ve smyslu narovnání právního i hospodářského řádu zasaženého válkou a obdobím poválečným, mnohdy nedůslednou a chaotickou snahou přizpůsobit tento řád změnám již nastalým, včetně přesunu mas obyvatel v pohraničních oblastech souvisejícího nejdříve s nuceným odchodem českých obyvatel po uzavření Mnichovské dohody do vnitrozemí a aktuálním vylidněním těchto oblastí odsunem německého obyvatelstva na základě přijatého mezinárodního uspořádání.

Na tuto snahu je však i nyní nutno pohlížet z hledisek historických, právních i společenských názorů tehdejších, nikoliv dnešních. [...] "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem [...]

Samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické. [...]

Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními."

79. Právě popsanou zásadu nemožnosti zpochybnění faktické konfiskace majetku před únorem 1948 pro účinky plynutí času Ústavní soud v judikatuře potvrdil opakovaně, a to přímo i ve vztahu k církvím. Ve věci sp. zn. II. ÚS 3447/21 (Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) se Ústavní soud zabýval ústavní stížností církevní právnické osoby, která tvrdila, že na majetku ve vlastnictví jejího právního předchůdce (Řádu německých rytířů) došlo v období po skončení války k majetkové křivdě, protože nemovitosti byly konfiskovány v roce 1945 státem jako majetek již neexistujícího nacistického právního subjektu, a byly převzaty státem na základě neplatné konfiskační vyhlášky. Ústavní soud přitom dospěl k jasnému závěru: Byl-li majetek právnímu předchůdci církevního subjektu fakticky odňat ještě před rozhodným restitučním datem 25. února 1948, současné církevní restituce podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi se na tento majetek nevztahují.

80. Je-li církevní právnická osoba povinna k prokázání existence restitučního titulu podle § 5 písm. a) ZMV tvrdit, že jí byl sporný majetek komunistickým režimem odebrán bez náhrady fakticky i formálně až v rozhodném období po únoru 1948, žalovaná strana může pro účely úspěšné procesní obrany tvrdit dvojí: První možností je zpochybnit tvrzení církevní právnické osoby, že se stát majetku fakticky chopil po únoru 1948. Druhou možností je tvrdit, že byť se stát majetku fakticky chopil až po únoru 1948, "právně" jej zkonfiskoval již před únorem 1948 podle Benešových dekretů bez faktického převzetí. Je to právě v později zmíněném případě, kdy mezi účastníky řízení vyvstane pravý konflikt tvrzených právních titulů konfiskace, ve kterém žalovaná strana namítá existenci dřívějšího konfiskačního právního titulu, respektive existenci restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.

81. Je přitom vhodné doplnit, že druhá zmíněná varianta procesní obrany žalované strany je založena na koncepci, podle které k "právní" konfiskaci podle Benešova dekretu docházelo s okamžitou platností ex lege nabytím jeho účinnosti v červnu 1945, a to originárně, bez potřeby intabulace či faktického převzetí majetku (v souladu s judikaturou tehdejšího nejvyššího správního soudu shrnutou v bodech 16 - 18 výše; k uvedené konstrukci viz další části odůvodnění). Pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace tedy může nastat právě z důvodu, že mezi okamžikem konfiskace ze strany státu a okamžikem faktického chopení se majetku vznikla delší prodleva přesahující hranici února 1948. Taková časová prodleva pak mohla způsobit formální existenci dvou právních titulů konfiskace, respektive formální existenci restitučního titulu i restituční výluky. Pravý konflikt tvrzených právních titulů konfiskace tedy vzniká tehdy, zkonfiskoval-li komunistický režim stejný majetek formálně "podruhé" po únoru 1948.

82. Jinými slovy, sama skutečnost, že nedošlo k faktickému převzetí konfiskovaného majetku státem před začátkem rozhodného období, nevylučuje možnost, že byl majetek "právně" a "účinně" konfiskován podle Benešova dekretu. Je tomu tak právě proto, že vlastnické právo státu vznikalo ex lege ke dni účinnosti dekretu a nebylo třeba faktického převzetí. Kdyby bylo pro závěr, že ke konfiskaci došlo před únorem 1948, nezbytně nutné faktické převzetí konfiskovaného majetku před únorem 1948, nikdy by nemohla vzniknout situace pravého konfliktu právních titulů konfiskace. Bylo by proto nelogické požadovat prokázání, že došlo k faktickému převzetí majetku konfiskovaného podle Benešových dekretů před únorem 1948, jak by implicitně mohlo vyplývat z požadavku "účinné konfiskace" vysloveného v druhé judikaturní linii, tzn., v nálezech sp. zn. II. ÚS 1920/20 (bod 59), I. ÚS 1975/20 (bod 30) a II. ÚS 879/24 (bod 32), tedy ve specifickém kontextu restituční výluky.

83. Ústavní soud proto právní závěry vyslovené v nálezech o "účinném provedení konfiskace" koriguje tak, že sama absence faktického převzetí konfiskovaného majetku do začátku rozhodného období nutně nevede k závěru, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů nemohlo dojít. V tomto smyslu zároveň nutně platí, že dospěl-li by civilní soud k závěru, že ex lege účinky právní konfiskace podle Benešova dekretu ve vztahu ke spornému majetku církve skutečně nastaly, restituční určovací žaloba by nemohla být úspěšná, a to právě s ohledem na tzv. restituční výluku [§ 8 odst. 1 písm. h) ZMV]. I kdyby proto církevní právnická osoba prokázala, že komunistický režim církevní majetek po únoru 1948 "znovu" formálně zkonfiskoval (na základě jiného právního titulu), nemohlo by to na výsledku sporu nic změnit. V tomto smyslu je naopak třeba potvrdit trefné závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) [bod 34], kde čtvrtý senát uvedl:

"[...] podrobení nemovitostí postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu prezidenta republiky, a to ke dni 23. 6. 1945. Je naopak logické, že i kdyby probíhaly dvě "paralelní konfiskace", nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Stejně tak je ústavně souladný a pochopitelný závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl "pojistit" přechod nemovitostí na stát. Byť se tento postup může ve světle platné konfiskace podle dekretu prezidenta republiky jevit nadbytečným, nelze na něj nahlížet tak, že by vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové křivdy nastal v rozhodném období. Jinak řečeno, učinily-li soudy ústavně souladná zjištění o konfiskaci nemovitostí ex lege, která odpovídají obsahu spisu, nemůže mít historická, paralelní snaha o zabavení majetku za následek zneplatnění první konfiskace."

[obdobně je (ve vztahu k dekretu č. 108/1945 Sb.) uvedeno v nálezu sp. zn. I. ÚS 59/93 ze dne 26. 4. 1995, že: "Jestliže československý stát majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., zkonfiskoval a později tento majetek vyhláškou ministryně výživy podle zákona č. 115/1948 Sb. znárodnil, pak prohlásil za znárodněný majetek totéž jmění, jež dříve - tedy ze staršího právního důvodu - ve vlastnictví státu již bylo. Stát, který věc nabyl konfiskací, však nemůže tutéž věc později platně znárodnit, pokud ovšem v mezidobí vlastnictví k ní nepozbyl."].

84. Jinými slovy, případy zbytečné formální "paralelní" konfiskace, či "konfiskace pro jistotu" nelze považovat za případy majetkových křivd, které zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi cílí napravit.

85. Lze tak postavit najisto, že pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace v rámci řízení o určovací žalobě církve podle § 18 odst. 1 ZMV (obdobně jako v jiných restitučních sporech) vzniká v případě, že žalující církevní právnická osoba na jedné straně tvrdí, že jí komunistický režim formálně i fakticky bez náhrady odebral majetek po únoru 1948, zatímco žalovaná strana tvrdí, že vlastnické právo k církevnímu majetku stát nabyl podle Benešova dekretu ex lege nabytím jeho účinnosti v červnu 1945, bez faktického převzetí [ve smyslu § 8 odst. 1 písm. h) ZMV].

86. Pro účely jasného vymezení konfliktu dvou tvrzených právních titulů konfiskace je konečně vhodné objasnit rozložení důkazního břemene.

87. Restituční spor podle § 18 odst. 1 ZMV je civilním sporem. V řízení o restituční určovací žalobě církve, ve kterém civilní soud musí popsaný konflikt tvrzených konfiskací vyřešit, se proto uplatní standardní pravidla rozložení důkazního břemene v občanském soudním řízení (§ 120 a násl. občanského soudního řádu).

88. Z toho vyplývá, že žalující církev jako případný restituent má předně povinnost dostatečně prokázat existenci příslušného restitučního titulu. Tvrdí-li existenci restitučního titulu podle § 5 písm. a) ZMV, musí prokázat, že sporný majetek byl v rozhodném období po únoru 1948 ze strany komunistického režimu formálně podroben konfiskaci a že komunistický režim majetek v rozhodném období rovněž fakticky převzal. Následně tíží důkazní břemeno žalovaného, který restituční nárok zpochybňuje a tvrdí, že došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, bez faktického převzetí. Žalovaný tedy musí tvrdit existenci restituční výluky a její naplnění prokázat.

89. V tomto ohledu Ústavní soud potvrzuje a upřesňuje závěr bodu 37 nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I), který byl vydaný v "prvním procesním kole" tohoto případu stěžovatelky. Třetí senát Ústavního soud zde uvedl, že "není ústavně souladným postup, při němž soud z nedostatku důkazů o přechodu majetku na stát před rozhodným obdobím vyvodí závěr o přechodu po 25. 2. 1948, a to v neprospěch účastníka řízení, který k prokázání této skutečnosti neměl povinnost unést důkazní břemeno". Jinými slovy, žalující církev nese primární důkazní břemeno ohledně faktické i formální konfiskace komunistickým režimem po únoru 1948; závěr o existenci restitučního nároku nelze bez dalšího učinit z nedostatku důkazů o konfiskaci před únorem 1948 (ke kasační závaznosti nálezu viz níže).

VII. 3 Ústavní požadavky na posuzování právních účinků konfiskačních aktů

90. Jak vyložil Ústavní soud výše, požadavek tzv. účinné konfiskace, jehož se stěžovatelka dovolávala, byl založen na právním názoru, který Ústavní soud nynějším nálezem koriguje. Je proto třeba posoudit, jaké možnosti má stěžovatelka pro zpochybnění tvrzení vedlejších účastnic, že žalované pozemky již byly zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb.

91. Jádrem sporu mezi dvěma spornými liniemi judikatury je, zda se při řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací v rámci "církevního" restitučního sporu lze zabývat účinky konfiskačních aktů a případně konstatovat, že ke konfiskaci nedošlo.

92. Mělo-li dojít ke konfiskaci podle Benešova dekretu, platí, že u dekretů prezidenta republiky a na ně navazujících deklaratorních aktů nelze zkoumat jejich tvrzené právní vady.

93. Zároveň je však třeba se při posuzování restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV zabývat tím, jaký měly tyto akty účinek, tedy zda na jejich základě došlo ke konfiskaci.

94. U konkrétního aktu sice nelze zkoumat jeho právní vady, avšak jestliže nevedl ke konfiskaci, nelze tento jeho účinek dodatečně dotvářet uplatněním zásady o nezkoumání právních vad konfiskačních aktů učiněných mimo rozhodné období.

95. Soudy mají tedy povinnost se náležitě zabývat argumenty účastníků, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů ve skutečnosti nedošlo a nemá tak být uplatněna ani výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, byť tak mimo kontext tohoto zákona činit nemohou. Odmítnutí se takovými argumenty zabývat s odůvodněním, že nelze zkoumat tvrzené vady konfiskačních aktů, je porušením ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretovaného ve světle dřívější judikatury k církevním restitucím.

VII. 3 a) Neprolomitelnost Benešových dekretů (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24)

96. Obě sporné linie judikatury trvají na tom, že následují závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), body 31-32; nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II), body 37 a 42]. Odkazují především na závěry stanoviska:

"K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný.

Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu.

Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen [...] a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad.

Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. [...]

Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně."

97. Podle Ústavního soudu je předně nutné objasnit, že ze zmíněných závěrů nelze řešení konfliktu tvrzených konfiskací bez dalšího dovozovat, neboť ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vůbec nešlo o restituční spor, ani o konflikt restitučního titulu a restituční výluky. Ústavní soud toto stanovisko vydal na základě případu F. O. Kinského, který prostřednictvím obecné určovací žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu usiloval o navrácení majetku, který mu byl konfiskován na základě Benešových dekretů. Jinak řečeno, v tehdejším případu vůbec nešlo o spor podle restitučních zákonů, natož o křivdy spáchané v rozhodném období komunistickým režimem.

98. Vyslovil-li tedy Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 závěr, že civilní soudy z důvodu plynutí času nemohou zpětně přezkoumávat deklaratorní konfiskační akty, které Benešovy dekrety prováděly (konfiskační vyhlášky, výměry atd.), potvrdil tím dřívější judikaturu, že civilní soudy nepřezkoumávají vady deklaratorních konfiskačních aktů mimo rámec předpokládaný restitučními předpisy. Jinými slovy: skutečnosti nastalé před únorem 1948 jsou skutečnostmi dokonanými - jejich právní účinky nelze přezkoumávat (k zásadě nemožnosti zpochybnění faktické konfiskace, která se uplatní rovněž v rámci restitučních sporů, viz bod 78 výše). Jak v bodech 45 až 48 shrnuje nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu Lichtenštejnů), mimo rámec restitučních předpisů soudům nepřísluší přezkoumávat konfiskační výměry vydané k provedení dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.; musejí z nich vycházet a otázky jimi řešené si nemohou posoudit jinak.

99. Současně platí, že stanovisko sp zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) nepodává konkrétní způsob řešení konfliktu tvrzených konfiskací podle ZMV.

100. Stejný závěr přitom platí i ve vztahu k nálezu. Ani v tomto případě se Ústavní soud nezabýval konfliktem tvrzených konfiskací v restitučním sporu. Naopak zde (obdobně jako ve stanovisku sp zn. Pl. ÚS st.-21/05) rozhodoval ve věci obecné civilní žaloby, kterou se stěžovatelé - mimo jiné univerzální dědic F. J. II. z Lichtenštejna - domáhali vyklizení nemovitostí, které jejich předchůdci stát zkonfiskoval před únorem 1948, výlučně na základě Benešových dekretů. Ústavní soud ostatně v bodě 47 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 tehdy projednávaný případ od restitučních sporů výslovně odlišil, když uvedl, že: "Úzce vymezenou výjimku [z pravidla nepřezkoumatelnosti deklaratorních konfiskačních aktů] připustily toliko restituční zákony za účelem zmírnění některých majetkových křivd, a to pro účely zvláštního řízení o restitučních nárocích (srov. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku [...]). Na jejich základě mohly civilní soudy v úzce vymezených případech posuzovat obsah konfiskačních výměrů a jiných správních aktů z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů. [...] Stěžovatelé však ve vztahu ke sporným pozemkům žádný restituční nárok neuplatňují.".

101. Pokud by v tomto ohledu z citovaného nálezu mohlo nějaké řešení restitučního konfliktu tvrzených konfiskací vyplývat, bylo by to řešení ve prospěch určité možnosti civilních soudů brát v úvahu obsah deklaratorních konfiskačních aktů, a to právě pro účely zhodnocení existence restitučního nároku [nálezem zmiňovaný restituční zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je totiž stejně jako ZMV založen na striktním vymezení rozhodného období od února 1948 do prosince 1989 (viz preambule tohoto zákona)]. Řešení současné věci z něj však dovozovat nelze.

VII. 3 b) Účinky ex lege konfiskace a existence konfiskačních aktů

102. Z dosud uvedeného vyplývá, že ze závěrů stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), ve kterých Ústavní soud potvrdil základní východisko neprolomitelnosti Benešových dekretů, nelze mechanicky dovozovat určitý způsob řešení konfliktu tvrzených konfiskací, jenž vzniká specificky v restitučních sporech. Při hledání ústavně souladného řešení tohoto konfliktu je proto dále třeba zabývat se otázkou, zda a proč deklaratorní konfiskační akty vůbec mohou být významné pro hodnocení, zda nastala konfiskace podle Benešova dekretu.

103. Podle poválečné správní i civilní judikatury platilo, že stát nabýval vlastnická práva ke konfiskovanému majetku podle Benešových dekretů s okamžitou platností ex lege, tedy zde okamžikem nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. dne 23. června 1945. Vlastnické právo stát nabýval originárně, bez nutnosti faktického převzetí a vkladu do pozemkových knih [viz výše nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512); nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 1947 č. 277/46-6 (Boh. A 1615), či rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1947 sp. zn. Rv II 70/47 (Vážný 262/47); shodně viz ANTOŠ, Svatopluk. Kdy nastává konfiskace nepřátelského majetku? Právník, 1947, roč. 86, č. 1, s. 28 - 30].

104. K provedení konfiskace obecně nebylo třeba vždy vydávat prováděcí správní akt, který by v každém jednotlivém případě vyslovil, že jsou splněny osobní i materiální předpoklady konfiskace. Konfiskaci bylo zpravidla možné provést i bez takového rozhodnutí, přímo na základě dekretu [opět nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].

105. Prováděcí konfiskační akty v tomto smyslu měly pouze deklaratorní povahu a působily ex tunc. Jejich význam bylo vyslovit "jen to, co již nastalo ze zákona" [rozsudky tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1946 sp. zn. R II 121/46 (Vážný 144/46); ze dne 7. května 1947 sp. zn. R I 190/47 (Vážný 234/47). Politické úřady přitom deklaratorní rozhodnutí měly povinnost vydávat pouze ve sporných (nejistých) případech: z moci úřední, uznaly-li to za potřebné, nebo vždy na návrh dotčené osoby [znovu nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].

106. Profesor Eliáš právní konstrukci ex lege účinnosti Benešových dekretů vysvětloval následovně:

Administrativního rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba byla zrádcem a nepřítelem československé republiky, "skutečně bylo třeba jen tehdy, jestliže ho bylo třeba. Pro každý jednotlivý případ toto rozhodnutí nutné nebylo". Vyplývalo-li z dobové judikatury, že konfiskační rozhodnutí musí být vydáno vždy, bylo-li nejasné, zda určitá osoba splňuje podmínky konfiskace, zejména požádá-li o to tato osoba sama, "není to než vyjádření principu, že soukromá osoba má vůči státu a jeho orgánům právo na to, aby od nich bylo vysloveno, v jakém právním postavení se nachází, je-li o tom pochybnost". Pokud taková pochybnost nebyla ani na straně příslušného orgánu veřejné správy, ani na straně osoby postižené konfiskací, nebylo nutné (ani nebylo o čem) rozhodovat. V takovém případě postačilo oznámení (nikoli rozhodnutí) o konfiskaci a provedení prostého soupisu konfiskovaného majetku. Dostatečně ilustrativní může být následující příklad: Žil-li by v době účinnosti dekretů Emanuel Moravec (veřejně známý největší kolaborant a zrádce českého národa během okupace), nebylo by nutné vydávat rozhodnutí deklarující splnění podmínek konfiskace (ledaže by on sám o vydání takového rozhodnutí žádal). [ELIÁŠ, Karel. Ještě jednou k některým otázkám konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Právník, 1994, roč. 133, s. 974-976].

107. Popsané chápání účinků ex lege konfiskace podle Benešových dekretů a charakteru deklaratorních konfiskačních aktů konsistentně následovala i judikatura po roce 1989 [viz kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 39/95 ze dne 13. října 1995; nález sp. zn. IV. ÚS 32/95 ze dne 9. listopadu 1995; nález sp. zn. IV. ÚS 117/96 ze dne 11. září 1997; nález sp. zn. II. ÚS 170/96 ze dne 29. října 1997; nález sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. března 1998; nález sp. zn. II. ÚS 405/98 ze dne 20. října 1999; nález sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. června 2000; nález sp. zn. I. ÚS 263/99 ze dne 8. ledna 2002; stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami); nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (Církevní restituce), bod 208; nález sp. zn. III. ÚS 2171/17 ze dne 12. ledna 2021; nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů); či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 40/92 ze dne 28. června 1993; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 178/97 ze dne 26. listopadu 1997; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 683/2002 ze dne 28. května 2003; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 ze dne 26. dubna 2017; usnesení Nejvyšší soudu sp. zn. 28 Cdo 1571/2020 ze dne 23. června 2020; či usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3388/2024 ze dne 3. září 2025].

108. To, že stát konfiskoval podle dekretu č. 12/1945 Sb. (popřípadě podle dekretu č. 108/1945 Sb.) mohlo vést k jednomu ze dvou výsledků, které však z hlediska restituce mají stejný důsledek. Jestliže byly splněny osobní a majetkové předpoklady pro uplatnění dekretu, nabyl stát ex lege a ex tunc vlastnické právo ke konfiskovanému majetku. To má za následek, že původnímu vlastníkovi se nemohla stát majetková křivda vypočtená v § 5 ZMV. Druhou možností je, že stát konfiskoval na základě dekretu, ač k tomu nebyly dány předpoklady, avšak původní vlastník se proti konfiskaci neubránil či dokonce nebránil. Jestliže se následně stát v rozhodném období dopustil některého z jednání popsaných v § 5 ZMV, původnímu vlastníku sice vznikla majetková křivda, na kterou ZMV dopadá, avšak k restituci nemůže dojít pro výluku obsaženou v § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.

109. Na tomto místě je nicméně nutné zdůraznit následující: z právní konstrukce, že účinky konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly ex lege okamžikem jeho účinnosti a že vydání deklaratorního konfiskačního aktu nebylo vždy nutnou podmínkou pro nastoupení těchto účinků, nelze dovozovat, že již vydané deklaratorní akty neměly žádnou právní relevanci.

110. Bylo-li totiž z důvodu pochybností správní řízení o konfiskaci již jednou zahájeno z moci úřední či mělo-li takové řízení být zahájeno k žádosti konkrétní osoby, představovalo pravomocné deklaratorní rozhodnutí předpoklad, bez kterého by nebylo postaveno najisto, zda ex lege účinky konfiskace vůči konkrétní osobě nastaly či nikoliv. Jak přímo uvádí Kindl: "Není-li zde takového pravomocného rozhodnutí, ač bylo vedeno řízení, není zde ani konfiskace" (KINDL, Milan. Ještě jednou k problémům konfiskace, Právník. 1994, roč. 133, s. 1076; obdobně viz PROCHÁZKA, Antonín. Konfiskace dle dekretů prezidenta republiky ve vztahu k dědickému právu. Právník, 1999, roč. 138, s. 372).

111. Ve stejném smyslu rovněž judikatura Ústavního soudu - zahrnujíce mimo jiné obě sporné linie judikatury o církevních restitucích - zdůrazňuje, že v případech, kdy byl deklaratorní konfiskační akt alespoň vydán, bylo minimální podmínkou ex lege konfiskace podle Benešova dekretu, aby byla "osoba podléhající konfiskaci navazujícím správním aktem dostatečně kategorizována" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze dne 10. listopadu 1994; nález sp. zn. IV. ÚS 259/95 ze dne 4. dubna 1996; usnesení sp. zn. III. ÚS 1852/20 (prelatura Český Krumlov IV), bod 17; usnesení sp. zn. III. ÚS 3839/19 ze dne 18. srpna 2020 (Římskokatolická farnost Vyšší Brod); nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), bod 37; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2994/23 ze dne 24. dubna 2024]. Jinými slovy, byl-li konfiskační akt (výměr, vyhláška atd.) z důvodu pochybností ohledně osoby adresáta vydán, musel vyvolávat dekretem předpokládané "kategorizační" právní důsledky. Jinak by nebylo ve sporných případech postaveno najisto, zda účinky konfiskace podle Benešova dekretu vůči konkrétní osobě nastaly či nikoliv.

112. Řečeno přímo: v nejasných případech byly právní účinky pravomocného deklaratorního konfiskačního aktu pro konfiskaci podle Benešových dekretů právně významné. Takový závěr je logický a nikterak přelomový - pokud by deklaratorní konfiskační akty neměly vyvolávat žádné právní (autoritativní) účinky, bylo by zcela zbytečné je vydávat či je následně přezkoumávat ve správním soudnictví. V uvedeném smyslu se konfiskační rozhodnutí ničím významným neliší od jiných typů deklaratorních správních aktů, které správní úřady běžně vydávaly a činí tak i v současnosti (srov. § 67 odst. 1 správního řádu). Jak v obecné rovině uvádí Nejvyšší správní soud: "Deklaratorním správním aktem (rozhodnutím) se autoritativně zjišťují a potvrzují existující vztahy správního práva; jeho místo je tam, kde je existence konkrétního správního vztahu sporná, pochybná nebo tam, kde potvrzení závisí na výkladu neurčitého právního pojmu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 83/2003-62 ze dne 2. srpna 2004, který se týkal potvrzení okresního úřadu o nabytí československého státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.; srov. STAŠA, J. In: HENDRYCH, D. a kolektiv: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha 2003, str. 117-118).

113. Z právě uvedeného přitom vyplývá důležitý závěr pro otázku řešení restitučního konfliktu tvrzených titulů konfiskace vznikající v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV. Pokud právní účinky konfiskačního rozhodnutí (byť deklaratorního) byly ve sporných případech právně významné pro nastoupení ex lege účinků konfiskace podle Benešova dekretu, znamená to, že pro řešení restitučního sporu mohou být alespoň do určité míry relevantní i tvrzení účastníků tyto účinky zpochybňující s tím, že ke konfiskaci nedošlo. Takové úvahy totiž podle okolností věci mohou být nezbytné při řešení klíčové právní otázky v restitučním sporu, tedy zda byla naplněna restituční výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.

114. Neexistovalo-li by totiž vůbec deklaratorní konfiskační rozhodnutí, které by vyvolalo zamýšlené právní důsledky (tj. konfiskační "kategorizaci" příslušné osoby a majetku), nebylo by ve sporných (nejistých) případech možné bez dalšího uzavřít, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů došlo. Zkrátka, deklaratorní konfiskační akty mohly ovlivnit ex lege účinky Benešových dekretů, a tudíž mohou ovlivnit i závěr o existenci restituční výluky [ve smyslu § 8 odst. 1 písm. h) ZMV], což je pro řešení restitučního sporu klíčové jako zodpovězení otázky, zda byla naplněna restituční výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.

115. Na tomto místě lze proto postavit najisto: tvrzení o právních účincích deklaratorního konfiskačního aktu mohou být v obecné rovině významná pro vyřešení restitučního sporu (vzniklého rovněž ve smyslu § 18 odst. 1 ZMV), tzn. pro účely hodnocení, zda požadovaný majetek byl původně "právně" konfiskován podle Benešova dekretu či nikoli.

VII. 3 c) Doktrína nedotknutelnosti konfiskačních aktů a základní právo na soudní ochranu

116. Z dosud uvedeného vyplývá, že tvrzení účastníků o právních účincích deklaratorního konfiskačního rozhodnutí by v obecné rovině mohla mít vliv na substantivní posouzení konfliktu dvou tvrzených titulů konfiskace v restitučních sporech, včetně těch posuzovaných v rámci řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV. Otázkou nicméně zůstává, zda jsou civilní soudy oprávněny (či povinny) k tvrzením o konfiskačním rozhodnutí v těchto sporech přihlédnout, a to s ohledem na tzv. doktrínu nedotknutelnosti konfiskačních aktů. Obě sporné linie judikatury z uvedené doktríny údajně vychází, avšak každá si ji vykládá odlišně [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), body 36 - 37; nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II), bod 59]. V tomto ohledu je proto nutné objasnit, co z ní plyne.

117. Civilní soudy v judikatuře od 40. let 20. století zdůrazňovaly, že konfiskační výměry a jiná prováděcí rozhodnutí politických úřadů ve věcech konfiskace jim přímo nepřísluší nikterak zpochybňovat; vycházejí z nich a nemohou je posoudit jinak [srov. rozsudky tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 1947 sp. zn. R II 172/46 (Vážný 187/47) a ze dne 12. dubna 1949 sp. zn. R IV 132/49 (73/1949 Sb. r. č. s.)]. V souladu s tímto závěrem mohl příslušná konfiskační deklaratorní rozhodnutí o splnění předpokladů konfiskace pro jejich veřejnoprávní podstatu na základě včasné stížnosti soudně přezkoumávat a pro jejich nezákonnost případně rušit pouze tehdejší nejvyšší správní soud.

118. Na uvedené závěry navázala judikatura po roce 1989. Podle ní platilo, že civilní soud je rozhodnutím politického úřadu o konfiskaci podle Benešových dekretů vázán, a není tudíž oprávněn jej přezkoumávat. V nálezu o "účinné konfiskaci" sp. zn. II. ÚS 1920/20 (prelatura Český Krumlov II) se ostatně uvádí, že "[s]těžovatelka nemůže očekávat, že by mohly obecné soudy posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem."

119. V posuzované věci soudy dovodily z judikaturní linie nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), že civilní soudy v žádném případě nejsou v restitučních sporech oprávněny zabývat se právními účinky konfiskačního aktu. Tento výklad však pomíjí důležitý kontext ZMV (srov. body 25 - 29 výše). Ačkoli pozdějším nálezům nelze dát za pravdu v konstrukcí doktríny o "účinnosti konfiskace", při aplikaci restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV je třeba zohlednit Ústavním soudem pravidelně zdůrazňovanou zásadu in favorem restitutionis. V jejím světle by bylo v rozporu se smyslem a účelem ZMV, aby se stát mohl dovolávat restituční výluky v případech, kdy v rozhodném období zkonfiskoval majetek, aniž by si byl třeba vůbec vědom, že jej údajně právně zkonfiskoval už předtím. Z toho důvodu musejí mít soudy při aplikaci restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV možnost přezkoumat, zda nastaly právní účinky tvrzeného konfiskačního aktu, na němž se má tato výluka zakládat.

120. Soudy mají v souladu s tím povinnost náležitě se zabývat argumenty účastníků, že ke konfiskaci podle Benešových dekretů ve skutečnosti nedošlo a nemá tak být uplatněna ani výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV. Odmítnutí se takovými argumenty zabývat pouze s odůvodněním, že nelze zkoumat tvrzené vady konfiskačních aktů, je porušením ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

121. Mechanické chápání tzv. doktríny nedotknutelnosti správních aktů může vést k absurdním důsledkům popírajícím materiální účel restitučního zákonodárství. Stačilo-li by žalované straně pro účely restitučního konfliktu tvrzených konfiskací v obecné rovině tvrdit, že majetek byl zahrnut do konfiskace podle Benešových dekretů bez jakéhokoliv ohledu na právní účinky v konkrétních případech vydaných prováděcích konfiskačních aktů (s odkazem na východisko, že deklaratorní konfiskační akty nebyly podmínkou pro nabytí účinnosti dekretů a že civilní soudy nejsou oprávněny k obsahu prováděcích aktů přihlížet), civilní soudy by byly povinny přiznat substantivní relevanci právním aktům, které tento právní účinek nevyvolaly a nemohly vyvolat ani v době jejich vydání před únorem 1948. V takovém případě by kupříkladu musel být přiznán právní účinek "konfiskační vyhlášce", ve které by jednotlivec samozvaně prohlásil za konfiskovaný majetek jakékoli právnické osoby. Ačkoliv by taková konfiskační vyhláška z pohledu tehdejšího práva bezpochyby nemohla vyvolat konfiskační účinky (tedy postavit na jisto, že ke konfiskaci došlo), nyní by s ní soudy takové účinky paradoxně spojovaly.

122. Je to totiž právě při soudním řešení restitučního konfliktu dvou tvrzených konfiskací (vznikajícího mimo jiné v řízení podle § 18 odst. 1 ZMV), kdy zákonodárce ukládá povinnost civilním soudům pečlivě zhodnotit, zda komunistický režim spáchal majetkovou křivdu údajnému restituentovi v rozhodném období, či zda došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, bez faktického převzetí majetku, a tím k naplnění restituční výluky. Učinil tak implicitně prostřednictvím zákonného zakotvení restitučního nároku na straně jedné a restituční výluky na straně druhé (viz bod 71 výše). Při takovém hodnocení je pak nutné - v souladu s požadavky základního práva na soudní ochranu - přesvědčivě se vypořádat s argumentací, že konkrétní akty státních orgánů neměly za následek konfiskaci podle Benešova dekretu.

123. Alespoň základnímu hodnocení deklaratorního konfiskačního, respektive samotné povahy takového aktu (jakožto minimálního požadavku účinků konfiskace podle Benešova dekretu), se pak v restitučních sporech nelze vyhnout. Bez něho totiž nelze o restitučním nároku v konfliktu tvrzených konfiskací rozhodnout materiálně, a nikoliv pouze formalisticky. Formalistické vyřizování restitučních sporů s pouhým odkazem na jakýkoliv konfiskační akt nehledě na jeho skutečné právní účinky přitom nemůže vést k naplnění základního účelu restitucí: napravení majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem v těch případech, kdy k nim v rozhodném období skutečně došlo a zákonodárce rozhodl o jejich napravení formou restituce.

124. Přestože tedy nikdo (ani církev v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV) nemůže očekávat, že by civilní soudy přímo přezkoumaly deklaratorní konfiskační rozhodnutí vydané před rokem 1948 - tedy že by výslovně konstatovaly jeho věcnou nesprávnost či nezákonnost - mohou účastníci sporů vzešlých ze ZMV oprávněně očekávat, že soudy posoudí jejich tvrzení ohledně účinků konfiskační vyhlášky za účelem řádného vyřešení klíčové sporné otázky, tzn., kdy a jakým způsobem "právní" konfiskace nastala.

125. Rozhodl-li se zákonodárce v restitučních zákonech odčinit majetkové křivdy spáchané komunistickým režimem po únoru 1948, nutně tím "otevřel" i historické události, které s těmito majetkovými křivdami přímo souvisí. Posouzení, zda před únorem 1948 došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, pak představuje pouze "druhou stranu téže mince", bez které v konfliktu tvrzených konfiskací nelze o restitučním nároku materiálně rozhodnout. Existenci restitučního titulu, a naopak restituční výluky, je totiž třeba posuzovat ve vzájemném kontextu, byť to může být - s ohledem na běh času - právně i skutkově složité. V tomto ohledu jde ovšem pouze o problém standardu dokazování, nikoliv o problém pravomoci (kompetence) civilních soudů.

126. Z pohledu obecné zásady neprolomitelnosti Benešových dekretů a nezměnitelnosti historických událostí nastalých před únorem 1948 je klíčové, že důvodem hodnocení konfiskačních aktů vydaných před únorem 1948 není napravit křivdy vzniklé před rozhodným obdobím. Civilní soudy jsou oprávněny konfiskační akty hodnotit výhradně z hlediska v úvahu přicházejícího restitučního titulu. Jediným předmětem řízení v restitučních sporech tedy je posouzení restitučního nároku údajně vzniklého v důsledku činnosti komunistického režimu po únoru 1948. Jiné historické události před únorem 1948 se tak "neotvírají" přímo, mimo rámec restitučních předpisů. Jinými slovy, účelem hodnocení právních účinků konfiskačního aktu v rámci restitučního sporu není "prolomení" Benešových dekretů, ale naopak jejich potvrzení tam, kde jejich právní účinky skutečně nastaly.

127. V důvodu (účelu) hodnocení existence konfiskačních aktů vydaných před únorem 1948 se proto restituční spory významně liší od obecných občanskoprávních žalob, které by vlastnické vztahy a účinky Benešových dekretů "otvíraly" za účelem nápravy dřívějších křivd bez návaznosti na restituční vůli zákonodárce. Proto zde nejsou mechanicky použitelné závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami); viz výše uvedený bod 47 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů).

128. Na tomto místě lze proto postavit najisto, že Ústavní soud vyjasňuje svou judikaturu a upřesňuje význam linie rozhodnutí, podle kterých pro posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. nemohou být konkrétní právní účinky deklaratorních konfiskačních aktů za žádných okolností relevantní [nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek) a na něj navazující usnesení].

129. Shrnuto: přestože podle tzv. doktríny nedotknutelnosti deklaratorních konfiskačních aktů civilním soudům nepřísluší přezkoumávat deklaratorní konfiskační rozhodnutí (výměry, vyhlášky atd.), při řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací v restitučních sporech (včetně řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV) mají civilní soudy povinnost řádně zhodnotit, zda došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu. Při takovém hodnocení je pak nutné - v souladu s požadavky základního práva na soudní ochranu obou účastníků restitučního sporu - přesvědčivě se vypořádat s argumentací, že ke konfiskaci nedošlo, neboť konkrétní akty k ní nemohly vést.

VII. 4 Intertemporální aspekty změny judikatury Ústavního soudu

130. Ústavní soud vychází z principu tzv. incidentní retrospektivy, podle něhož se v horizontálních právních vztazích změněný právní názor zpravidla uplatní na všechna již probíhající a v budoucnu zahájená řízení. Vždy je však třeba vážit, zda retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře nepůsobí v konkrétním případě příliš tvrdě vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury; jde však o výjimku z pravidla [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. prosince 2019 (N 208/97 SbNU 238)].

131. V posuzované věci a jí obdobných věcech je stěžejní, že dosavadní judikatura Ústavního soudu nebyla ustálená, nýbrž naopak vnitřně rozporná, jak Ústavní soud podrobně vyložil výše v části VII. 1. Nepřichází tak v úvahu jiná možnost než právě incidentní retrospektiva, neboť dosavadní judikaturu jako celek nelze v konkrétní věci použít. Dvě identifikované linie judikatury totiž dochází ke konfliktním závěrům, jež nelze současně aplikovat.

132. Zároveň je však třeba zohlednit, že sjednocením své rozhodovací praxe Ústavní soud nastolil stav, v němž některé argumenty nově pozbývají relevanci (typicky požadavek tzv. účinné konfiskace) a naopak některé argumenty a důkazy je podporující relevanci nově získávají. Integrální součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny přitom je požadavek, aby účastníci řízení měli možnost účinně předložit soudu argumenty způsobilé ovlivnit rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 988/08 ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 2189/09 ze dne 10. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. října 2018 či sp. zn. III. ÚS 2667/21 ze dne 16. listopadu 2021).

133. V podmínkách posuzované věci tak nepřichází v úvahu vyřešení tvrzeného konfliktu konfiskačních titulů v situaci, kdy by pro takové rozhodnutí byly relevantní skutková a právní zjištění či argumenty, které stěžovatelka neměla možnost zpochybnit, komentovat či navrhnout důkazy k vyvrácení skutkových a právních závěrů.

VII. 5 Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

134. Dosud uvedená obecná východiska je nyní možné aplikovat na posuzovaný případ stěžovatelky.

135. Předně je třeba upozornit na to, že překážku pro uplatnění výše objasněných ústavněprávních požadavků na posouzení účinků konfiskace podle Benešova dekretu v nynější věci nepředstavuje nález sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I), který Ústavní soud vydal v "prvním procesním kole" posuzované věci.

136. Pravidlo kasační závaznosti obecně vyžaduje bezpodmínečné následování nálezu v téže věci, a to nejen obecnými soudy, ale i Ústavním soudem samotným. Také sám Ústavní soud je svým nálezem v téže věci přísně vázán [viz kupříkladu nález sp. zn. IV. ÚS 1627/24 ze dne 4. září 2024]. Kasační závaznost se ovšem vztahuje jen na právní názor o hmotném či procesním právu, který je v nálezu skutečně vysloven, a to v odpovídajícím kontextu.

137. Podstatné je, že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) zabýval především skutkovými okolnostmi vztahujícími se k dobré víře tehdejší stěžovatelky [nyní vedlejší účastnice b)] z perspektivy objektivního a subjektivního hodnocení. Ohledně okamžiku přechodu majetku na stát Ústavní soud žádný definitivní závazný právní názor vůči civilním soudům nevyslovil. Zabýval se jen hodnocením skutkových zjištění a v tomto ohledu "pouze a jen" dovodil, že soudy řádně nezohlednily protichůdné informace ohledně okamžiku přechodu vlastnictví k pozemkům, neboť je měly hodnotit v souvislosti s nesourodými informacemi obsaženými v privatizačním projektu.

138. V tomto smyslu je pak třeba uzavřít, že posuzovaná věc se od vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) podstatně skutkově posunula, neboť do té doby vedlejší účastnice nenavrhly provedení důkazu Kaplickou konfiskační vyhláškou. Předložení tohoto stěžejního důkazu přitom bylo zásadní z hlediska nosných důvodů tohoto nálezu, neboť ve věci vznikl pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace, který Ústavní soud dosud neřešil. Ústavní soud se v nálezu nezabýval a ani nemohl zabývat otázkou nabytí účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb., respektive posuzování tvrzených vad deklaratorních konfiskačních aktů. Jeho závěry směřovaly výlučně k postupu civilních soudů, které se náležitě nevypořádaly se všemi argumenty a vzaly za prokázaná žalobní tvrzení stěžovatelky o konfiskaci po únoru 1948, což Ústavní soud označil za neústavní.

139. Civilní soudy ve "druhém procesním kole" případu tedy rozhodovaly za situace, kdy jim vedlejší účastnice a) předložila Kaplickou konfiskační vyhlášku, která označila "Děkanství Krumlov" coby osobu německé národnosti, na kterou se měl vztahovat Benešův dekret č. 12/1945 Sb. Vedlejší účastnice tvrdily, že sporný církevní majetek byl konfiskován již před únorem 1948 ex lege podle § 1 odst. 1 tohoto dekretu. Stěžovatelka naopak tvrdila, že jí sporný majetek byl zkonfiskován komunistickým režimem po únoru 1948, a to fakticky i formálně podle zákona o revisi první pozemkové reformy (č. 142/1947 Sb.). Stěžovatelka zároveň tvrdila, že Kaplická konfiskační vyhláška neměla účinky "právní" konfiskace podle Benešova dekretu před únorem 1948. Lze proto dospět k závěru, že ve věci zjevně jde o pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace.

140. Podle Ústavního soudu je předně rozhodné, že stěžovatelka v dosavadním řízení unesla svoje primární procesní břemeno, neboť odpovídajícím způsobem navrhovala a předložila důkazy k prokázání tvrzení, že jí sporný majetek byl bez náhrady fakticky i formálně odebrán po únoru 1948.

141. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, civilní soudy považovaly za prokázané (viz body 33 a násl. výše), že sporné pozemky byly ze strany komunistického režimu po únoru 1948 fakticky a formálně podrobeny revizi první pozemkové reformě podle zákona č. 142/1947 Sb. Odkázaly přitom především na následující listinné důkazy: 1) rozhodnutí tehdejšího Ministerstva zemědělství z 19. března 1948 (č. j. 7012/48/IX/R-12), kterým bylo vůči prelatuře v Českém Krumlově rozhodnuto o zrušení propuštění jejích nemovitých věcí ze záboru podle zákona č. 215/1919 Sb. (tj. zákona upravujícího tzv. první pozemkovou reformu) a o prohlášení těchto věcí za zabrané a vyvlastněné; 2) rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 14. dubna 1948 o výpovědi předchůdkyně stěžovatelky z hospodaření na pozemcích, které se týkalo všech nemovitostí zapsaných v knihovní vložce 766 zemských desek a dalšího majetku (č. j. 37462/48-9/R-31); č. l. 76 a 275 soudního spisu); 3) kopie zápisů příslušných pozemkových knih z 50. let, které obsahovaly zaknihování vlastnického práva státu k pozemkům stěžovatelky; 4) zápis Ministerstva zemědělství z 2. října 1948 o převzetí majetku stěžovatelky, který byl sepsaný v kanceláři prelatury, jehož předmětem bylo "převzetí lesního a rybničního majetku, velkostatku (prelátský les) vlastníka, Prelatura Český Krumlov státem podle zákona č. 142/1947 Sb." (č. l. 177 až 179 soudního spisu) [viz bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu].

142. Jak okresní soud přímo uvedl v bodě 40 napadeného rozsudku:

"V řízení nebylo zcela přesvědčivě prokázáno, že by k faktickému provedení konfiskace předmětných pozemků na základě dekretu č. 12/1945 Sb. došlo, naopak žalobkyně předložila celou řadu důkazů, jež nasvědčují, že pozemky byly následně konfiskovány (i) postupem podle zákona o revizi první pozemkové reformy.

Snad jediným provedeným důkazem, z něhož by bylo možné dovodit faktické provedení konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb., je dopis preláta Prelatury Český Krumlov Václava Přibka ze dne 11. 5. 1948 adresovaný Státní obvodové úřadovně pro pozemkovou reformu v Českých Budějovicích, v němž prelát mj. sděluje, že není majetníkem a vlastníkem pozemků prelatury, ale jen od října 1946 mizerným uživatelem vykradené a zpustošené prelatury v Českém Krumlově. O tom, co tím prelát myslel, lze však pouze spekulovat, nejde o důkaz nikterak přesvědčivý."

143. Tvrdily-li následně vedlejší účastnice, že navzdory uvedenému zjištěnému skutkovému stavu byly osobní a materiální předpoklady ex lege konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. (bez faktického převzetí) ve vztahu ke spornému majetku stěžovatelky splněny, tížilo je ohledně tohoto závěru důkazní břemeno. Vedlejší účastnice přitom k prokázání nastoupení účinků "právní" konfiskace před únorem 1948 předložily pouze Kaplickou konfiskační vyhlášku ze dne 18. října 1945.

144. Napadená rozhodnutí jsou založena na právním závěru, že stěžovatelčina žaloba nemůže být důvodná proto, že stát nabyl žalované pozemky na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., tedy se jejich vlastníkem stal ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu. Posouzení, zda tímto závěrem nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, záleží na výkladu dekretu č. 12/1945 Sb.

145. Stěžovatelkou prosazovaný výklad založený na požadavku tzv. účinné konfiskace vychází z toho, že ke konfiskaci je třeba vedle vlastního dekretu též deklaratorní konfiskační rozhodnutí a faktické převzetí. Ústavní soud sjednotil svou rozhodovací praxi na závěru, jenž tento výklad odmítá, neboť převzetí nebylo nezbytné ke konfiskaci.

146. Soudy vycházely z toho, že stát nabyl vlastnické právo k žalovaným pozemkům na základě dekretu, jehož použití na majetek právní předchůdkyně stěžovatelky bylo prokázáno Kaplickou konfiskační vyhláškou. Vyhlášku okresní správní komise fakticky ztotožnily s rozhodnutím podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jímž zjevně nebyla.

147. Stěžovatelka této argumentaci čelila námitkou, že je Kaplická konfiskační vyhláška nicotná, neboť ji vydal orgán k tomu absolutně věcně nepříslušný. Soudy tuto námitku nepřezkoumávaly, neboť vycházely z judikaturní linie reprezentované nálezem sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), podle něhož nelze zkoumat nicotnost ani jiné vady deklaratorních konfiskačních rozhodnutí.

148. Jak Ústavní soud vyložil výše, je třeba se zabývat tím, zda dekret ve spojení s Kaplickou konfiskační vyhláškou měly účinek spočívající v tom, že stát žalované pozemky konfiskoval.

149. Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soudy v rozporu s ústavněprávními požadavky na posouzení ex lege právních účinků konfiskace podle Benešových dekretů význam Kaplické konfiskační vyhlášky řádně nezhodnotily.

150. Byť lze akceptovat závěry okresního soudu k určitosti označení (názvu) právní předchůdkyně stěžovatelky v předložené konfiskační vyhlášce (viz body 38 a 67 napadeného rozsudku okresního soudu), civilní soudy se přesvědčivě nevypořádaly s dalšími silnými pochybnostmi o účincích konfiskační vyhlášky vůči předchůdkyni stěžovatelky.

151. V tomto ohledu je v prvé řadě třeba postavit najisto obsah sporné konfiskační vyhlášky ze dne 18. 10. 1945. Text vyhlášky ze dne 18. října 1945 nejprve uvádí, že "Okresní správní komise v Kaplici označuje podle § 1. odst. 1 dekretu [č. 12/1945 Sb.] za osobu (y) německé - maďarské národnosti v obci Ličov". Následně vedle několika desítek fyzických osob v seznamu pod číslem 69 označuje předchůdkyni stěžovatelky - "Děkanství" (v kolonce "jméno a příjmení") a "Krumlov" [v kolonce "Byt (přesná adresa)"]. Pod seznamem osob následuje poučení, že: "Osoba (y) shora jmenovaná (é) může (mohou), pokud se aktivně zúčastnila (y) boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, uplatniti podle § 1, odst. 2 cit. dekretu nárok, aby jí (jim) zemědělský majetek nebyl zkonfiskován. Nárok na tuto výjimku může (mohou) uplatniti u okresní správní komise v Kaplici do 15 dnů od vyvěšení této vyhlášky".

152. Z návětí vyhlášky vyplývá, že jediným tvrzeným důvodem konfiskace majetku zde uvedených osob byla jejich národnost (německá či maďarská) podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu. Lze nicméně připustit, že navzdory jasné formulaci vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici zamýšlela zařadit Děkanství Krumlov mezi konfiskované osoby z jiného konfiskačního důvodu, tzn. buď jako "zrádce a nepřítele republiky" ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) dekretu, či jako "akciová a jiná společnost a korporace, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům" ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) dekretu.

153. Předně je třeba uvést, že o tom, kdo je (b) zrádce a nepřítel nebo (c) akciová a jiná společnost sloužící německému vedení války, měl podle výslovného ustanovení § 3 odst. 2 dekretu rozhodovat zemský národní výbor, ve sporných případech Ministerstvo zemědělství po dohodě s Ministerstvem vnitra. Tedy nikoliv okresní národní výbor či okresní správní komise. Na to ostatně upozorňovala již dobová judikatura. V nálezu tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 1947 č. 456/46-5 (Boh. A 1689) se uvádí, že "k rozhodování o otázce, zda v konkrétním případě je splněn předpoklad konfiskace, uvedený v § 3 odst. 1, [je] příslušný v I. stolici zemský národní výbor, ministerstvo zemědělství společně s ministerstvem vnitra pak jen v případu pochybném." (shodně viz i výše opakovaně zmiňovaný nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].

154. Kaplická konfiskační vyhláška tak rozhodnutím podle § 3 odst. 2 dekretu zjevně není. Některé historické prameny nicméně naznačují, že v praxi byl možný postup, kdy okresní národní výbor by osoby podléhajícím konfiskaci z druhých dvou konfiskačních důvodů tzv. "označil". Tomu nasvědčuje dobová vysvětlivka ministerstva zemědělství k § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu č. 12/1945 Sb., která nad rámec jednoznačného znění textu dekretu předpokládá, že okresní národní výbor měl "označit" osoby, jimž se zemědělský majetek zkonfiskoval podle § 1 odst. 1 písm. b) a c) [dostupné v HOFFMANN, J. Nové zákony a nařízení Československé republiky. Praha: V. Linhart, 1945, s. 328]. Takové označení osob se mělo provést veřejnou vyhláškou, jež se vyvěsí na úřední tabuli všech okresních národních výborů (okresních správních komisí), v jejichž obvodu leží zkonfiskovaný majetek (obdobně viz KUKLI´K, J. Konfiskace, pozemkové reformy a vyvlastnění v československých dějinách 20. století. Praha: Auditorium, 2012).

155. Tuto dobovou vysvětlivku ovšem Ústavní soud nepovažuje za pramen práva. Vysvětlivky vydané Ministerstvem zemědělství k dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jsou dobovým dokumentem, bez návaznosti na jakoukoli pravomoc svěřenou právními předpisy k jeho vydání. Dokument sebe sama označuje jako "úřední vysvětlivku". Z dobových pramenů není patrné, že by dokument byl úředně publikován. Z dnešního hlediska by takový dokument bylo možné označit jako interní metodický pokyn. Jde tedy, a i v tehdejším kontextu bezpochyby šlo, o právně nezávazný dokument nanejvýš odrážející dobovou praxi.

156. I pokud by se taková praxe připustila, je klíčové, že i zmíněná vysvětlivka ministerstva zemědělství výslovně podmiňuje postup okresního národního výboru předchozím rozhodnutím nadřízené instance - zemského národního výboru či ministerstva. Doslova totiž uvádí: "Podle rozhodnutí zemského národního výboru příp. ministerstva zemědělství (§ 3, odst. 2 dekretu) označí okresní národní výbor [...]". Tento podpůrný pramen tak odpovídá jazykovému znění § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., že rozhodnutí o kategorizaci v daném kontextu náleží výhradně zemskému národnímu výboru (či ministerstvu).

157. Případná vyhláška okresního národního výboru ve formě ex post označení ve smyslu uvedené vysvětlivky tedy měla u právnických osob čistě vykonavatelský a oznamovací charakter směrem k veřejnosti. Pokud by okresní národní výbor ve sporných věcech konfiskace označil osoby za konfiskované bez předchozího rozhodnutí zemského národního výboru s úmyslem nahradit rozhodnutí § 3 odst. 2 dekretu, učinil by tak zcela mimo zákonný rámec, respektive v přímém rozporu s dekretem.

158. V tom se přitom taková případná kompetence okresního národního výboru nepřímo označit formou vyhlášky právnické osoby podléhající konfiskaci z druhého a třetího konfiskačního důvodu [§ 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu] zásadně liší od kompetence přímo rozhodnout formou vyhlášky o konfiskaci majetku fyzických osob z důvodu jejich národnosti [§ 1 odst. 1 písm. a) dekretu]. U fyzických osob německé nebo maďarské národnosti mohl okresní národní výbor vyhlášku vydat přímo, neboť tam stačilo zjistit jejich národnost. U právnických osob podle § 3 odst. 2 však bylo (při nejvstřícnější interpretaci podle vysvětlivek) ve sporných případech nejprve nutné autoritativně určit, zda je právnickou osobu možné považovat za zrádce či za společnost sloužící německému vedení války - a k tomu byl příslušný výhradně zemský národní výbor (případně ministerstva); okresní národní výbor konfiskovanou osobu by pak označoval pouze nepřímo a ex post. Také tento systematický argument kladoucí důraz na odlišnost kategorizace fyzických a právnických osob podle dekretu č. 12/1945 Sb. tak podporuje výklad vycházející ze znění § 3 odst. 2 téhož předpisu, podpořený obsahem uvedené vysvětlivky, tedy že rozhodující a nepostradatelnou úlohu zde za každé situace měl zemský národní výbor (či ministerstvo).

159. Ani z dobové judikatury přitom nevyplývá, že by okresní národní výbory (okresní správní komise) ve sporných případech mohly vydávat pouhé "označení" ve smyslu čl. I odst. 2 vysvětlivky ministerstva zemědělství k § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu č. 12/1945 Sb. bez předchozího rozhodnutí zemského národního výboru. Tehdejší nejvyšší správní soud v citovaném nálezu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512) sice uvádí, že deklaratorní rozhodnutí o předpokladech konfiskace nemusí konfiskaci ex lege vždy předcházet, nýbrž má být vydáno jen tehdy, "jestliže se dotčená otázka stane spornou, tedy zejména tenkráte, požádá-li postižený majitel o rozhodnutí této otázky". Právě uvedená pasáž nicméně zakotvuje výše potvrzenou konstrukci nabytí ex lege účinků konfiskace ve vztahu k přímému konfiskačnímu rozhodnutí zemského národního výboru podle § 3 odst. 2 dekretu (viz obrat "leč ani z těchto ustanovení neplyne, že by takovéto rozhodnutí..."). Jinými slovy, rovněž z dobové judikatury vyplývá, že zemský národní výbor samostatné deklaratorní rozhodnutí o předpokladech konfiskace majetku právnické osoby muselo vydávat tehdy, stala-li se věc spornou. V jasném případě, kdy o konfiskaci nebyly pochybnosti, konfiskace nastala přímo ze zákona a přímé rozhodnutí zemského národního výboru nebylo třeba (srov. uvedený příklad "Emanuel Moravec").

160. V posuzované věci je rozhodné, že i pokud by Okresní správní komise v Kaplici označila právní předchůdkyni stěžovatelky ve sporné vyhlášce pouze nepřímo, tedy na základě druhého či třetího konfiskačního důvodu podle § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu ve smyslu uvedené vysvětlivky, bylo by nutné považovat takový akt ve vztahu k předchůdkyni stěžovatelky (respektive ke stěžovatelce) sám o sobě za postrádající právní relevanci k prokázání konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Takový závěr odůvodňuje doslovné znění § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., systematický argument rozdílu mezi kategorizací fyzických a právnických osob, jakož i dobová judikatura.

161. Jestliže Okresní správní komise v Kaplici přistoupila k vydání vyhlášky označující církevní právnickou osobu jako subjekt konfiskace, mohla tak učinit ze dvou důvodů: (1) Buďto považovala konfiskaci u předchůdkyně stěžovatelky za spornou. V takovém případě ale i vysvětlivka (čl. I odst. 2) ministerstva zemědělství k § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu č. 12/1945 Sb., hovořící nad rámec znění dekretu o kompetenci komise k "označení", jednoznačně předepisovala, že "označovací" konfiskační vyhlášce muselo předcházet rozhodnutí zemského národního výboru podle § 3 odst. 2 dekretu. Vydání vysvětlivkou předpokládané nepřímé "označovací" vyhlášky by pak bez předchozího rozhodnutí zemského národního výboru bylo rozporné se zákonnými pravidly dekretu. (2) Nebo Okresní komise v Kaplici konfiskaci v případě předchůdkyně stěžovatelky považovala za nespornou. V takovém případě by mohla spornou konfiskační vyhlášku vydat "nadbytečně", pouze z praktických či preventivních důvodů.

162. Podstatné pak je, že nebylo-li v řízení prokázáno - a žalované vedlejší účastnice to dosud ani netvrdily - že zemský národní výbor (či ministerstva) o konfiskaci před vydáním sporné Kaplické konfiskační vyhlášky skutečně rozhodl (rozhodla) podle § 3 odst. 2 dekretu, nelze nyní na základě samotné "označovací" vyhlášky dospět k závěru o konfiskaci. Vedlejší účastnice zároveň ani netvrdily žádný relevantní historický kontext, který by mohl odůvodňovat kategorizaci předchůdkyně stěžovatelky jako zrádce a nepřítele Československé republiky bez dalšího, z důvodu naprosté "očividnosti" (typu příkladu "Emanuel Moravec") [ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) a § 3 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945 Sb.]. Z provedeného dokazování tedy kvalifikovaný závěr o konfiskaci podle Benešova dekretu učinit nelze. Pokud civilní soudy závěr o konfiskaci podle Benešova dekretu bez řádného hodnocení právních účinků Kaplické konfiskační vyhlášky učinily, porušily stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu.

163. Lze proto shrnout: v posuzované věci vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945 nemohla sama o sobě ve srovnání se zjištěnými okolnostmi o proběhlém faktickém i formální odebrání majetku podle zákona č. 142/1947 Sb. obstát jako důkaz, že stát vlastnické právo ke spornému majetku "právně" nabyl před únorem 1948 ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb. (bez faktického převzetí). Právní závěr civilních soudů o existenci účinků konfiskace tak byl v extrémním rozporu s dosud provedenými zjištěními, což nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat (viz kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. května 2025).

Závěr

164. Protože napadená rozhodnutí odporují právu stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil porušení uvedeného základního práva stěžovatelky. Podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. O ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

165. Úkolem obecných soudů v dalším řízení bude znovu posoudit konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace při rozhodování o určovací žalobě stěžovatelky podle § 18 odst. 1 ZMV (a to v souladu se závaznými závěry shrnutými především v části I. tohoto nálezu).

166. Aby tento (pravý) konflikt vyřešily, jsou civilní soudy povinny ústavně souladně zhodnotit, zda došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Pro takové hodnocení je podstatné, že Kaplická konfiskační vyhláška nebyla rozhodnutím podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.

167. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, bude dále tížit žalované vedlejší účastnice (viz body 140 - 143). Ty musí případně předložit jiné důkazy, neboť jak bylo uvedeno výše, nyní posuzovaná konfiskační vyhláška sama o sobě konfiskaci neprokazuje. Vedlejší účastnice buďto musí doložit rozhodnutí zemského národního výboru (respektive ministerstva) podle § 3 odst. 2 dekretu, či musí tvrdit a prokázat, že takové rozhodnutí nebylo třeba vydávat z důvodu "očividnosti" (nespornosti) konfiskace (typu příkladu "Emanuel Moravec").

168. Problematiku případného vydržení či dobré víry bude možné řešit až s ohledem na výsledek posouzení právních účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Ústavní soud připomíná, že nosným závěrem nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) - v otázce vydržení, respektive hodnocení dobré víry vedlejší účastnice b) v platnost přechodu privatizovaného majetku - byl především požadavek nehodnotit rozhodné okolnosti věci libovolně: při hodnocení existence dobré víry je totiž třeba přihlédnout ke všem okolnostem věci, ať objektivního či subjektivního rázu (viz zejména bod 62). Nález sp. zn. III. ÚS 2707/18 je v tomto smyslu třeba chápat "pouze" jako pokyn civilním soudům: "znovu a lépe". Výsledek hodnocení otázky dobré víry v této fázi nelze předjímat.

169. Lze nadto doplnit, že další závěry obecných soudů musí obstát také jako nastolení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu celé společnosti a požadavky na ochranu individuálních základních práv ve smyslu judikatury ESLP (viz za obdobných okolností též rozsudek ze dne 7. listopadu 2024 ve věci RYBÁŘSTVÍ TŘEBOŇ A.S. a RYBÁŘSTVÍ TŘEBOŇ HLD. A.S. proti České republice, č. stížnosti 18037/19).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. října 2026

J. Baxa v. r. předseda Ústavního soudu