Ústavní soud

II. ÚS 3492/12

II. ÚS 171/13

III. ÚS 1567/13

III. ÚS 1549/13

II. ÚS 4877/12

V případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele, způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností tohoto zákona.

III. ÚS 1690/13

III. ÚS 156/12

II. ÚS 1311/13

I. ÚS 869/11

I. ÚS 1142/13

II. ÚS 4582/12

II. ÚS 1287/13

II. ÚS 1300/13

II. ÚS 981/13

II. ÚS 959/13

I. ÚS 3606/12

II. ÚS 1377/13

IV. ÚS 1487/13

IV. ÚS 320/11

IV. ÚS 2163/11

Povinnost obecných soudů poskytnout řádné poučení o možnosti účastníka řízení podat další opravný prostředek vyplývá přímo z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bez ohledu na znění zákonné úpravy poučovací povinnosti. Princip legitimní důvěry v akty soudní moci vyžaduje, aby v případech zjevně přípustného opravného prostředku nemohl být účastník řízení poškozen na svých právech uvedením v omyl poučením sice formálně správným, avšak neúplným či pro právního laika matoucím. Obecné soudy musí při posuzování dodržení zákonných lhůt brát na zřetel další individuální skutečnosti konkrétních případů, zejména nakolik mohlo být překročení lhůty způsobeno chybným poučením obecného soudu.

III. ÚS 1519/13

III. ÚS 2134/12

III. ÚS 303/13

III. ÚS 4807/12

II. ÚS 1454/13

I. ÚS 4310/12

III. ÚS 1462/13

III. ÚS 1080/11

I. ÚS 4379/12

IV. ÚS 1203/13

IV. ÚS 1216/13

I. ÚS 2931/12

IV. ÚS 4305/12

IV. ÚS 3005/12

IV. ÚS 1225/13

Pl. ÚS 10/13

A. K restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím ke skutečnosti, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně majetkových. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitucí, k jehož naplnění je nutné, aby restituční zákony byly interpretovány ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo. B. V případě realizace nároků oprávněných osob na vydání věci podle zákona č. 428/2012 Sb. lze hovořit v pravém slova smyslu o obnově vlastnického práva, jak jej chápal dřívější zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, a nynější občanský zákoník. S účinností od 8. 2. 1991 byla prostřednictvím Listiny základních práv a svobod v rovině ústavního práva přelomově zaručena náboženská svoboda a církvím přiznána v čl. 16 odst. 2 vnitřní autonomie, pod niž judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva podřazuje různé aspekty života církví, včetně určitých prvků hospodářské autonomie. Úpravu státní ingerence do hospodářských záležitostí církví a náboženských společností po 1. listopadu 1949 představovalo ustanovení § 10 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, které bylo zrušeno již v roce 1992. Odstranění státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi bylo konkrétním provedením ústavních záruk čl. 11 a 16 Listiny. Pokud se jedná o tvrzení, že právě zrušení „státního dozoru“ mělo zapříčinit nemožnost (protiústavnost) zákona č. 428/2012 Sb., jedná se o námitku, která je v přímém rozporu s ustanovením čl. 3 odst. 3 Listiny, dle něhož „[n]ikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“. C. Pokud je cílem úpravy vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi, jedná se o naplnění požadavků plynoucích z čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), výrok II, body 72–91]. Je-li pak rovněž cílem úpravy takové nastavení (budoucích) ekonomických vztahů mezi státem a církvemi, které vytvoří předpoklad plné náboženské svobody a nezávislosti církví a náboženských společností na státu prostřednictvím obnovy jejich majetkové základny, jedná se o formu naplnění požadavku plynoucího především z čl. 16 odst. 1, 2 Listiny (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, výrok II, body 92–107). Ustanovení § 5 písm. i) ve slovech „spravedlivé“ zákona č. 428/2012 Sb. vyvolává zásadní právní nejistotu o obsahu restitučního titulu, což se jeví jako rozporné s čl. 1 odst. 1 Ústavy (principy právního státu). V aplikační praxi by v důsledku tohoto hrozil rozdílný a nepředvídatelný postup různých povinných osob a založení nerovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami. D. K otázce namítané diskriminace oprávněných osob podle dřívějších restitučních zákonů především Ústavní soud odkazuje na účel napadeného zákona č. 428/2012 Sb. a rovněž tak specifické postavení církví a náboženských společností při majetkovém vyrovnání se státem, které je odlišuje od jiných fyzických či právnických osob. Srovnatelná není ani povaha „finanční náhrady“ podle zákona č. 428/2012 Sb. a „peněžité náhrady“ podle zákona č. 229/1991 Sb. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v praxi koriguje otázku ekvivalence a přiměřenosti finančních náhrad v dosavadním restitučním zákonodárství, a to s přihlédnutím právě ke zcela rozdílným ekonomickým a sociálním podmínkám (změny cen nemovitostí) oproti počátku 90. let. Ustanovení § 17 zákona č. 428/2012 Sb. nezpůsobuje neodůvodněnou nerovnost, neboť existence dříve přiznaného zvláštního práva na financování státem podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, je objektivní skutečností, na níž lze založit přechodný příspěvek na podporu dotčeným církvím a náboženským společnostem. Podstata příspěvku na podporu umožňuje eventuální odůvodněný zásah do nabytých práv dotčených církví z důvodu přijetí nové komplexní právní úpravy podpory registrovaných církví a náboženských společností do budoucna. E. Posouzení eventuálního rozporu zákona o vyrovnání s církvemi s čl. 2 odst. 1 Listiny se projevuje v třech souvisejících komponentech. Protože se jedná o objektivní ústavní záruky, nikoliv o porušení subjektivních základních práv, jedná se o test odlišný od testu proporcionality: i. Zákaz sebeidentifikace státu (pozitivní či negativní) s určitou světonázorovou a náboženskou doktrínou, která by vedla k opuštění demokratické legitimity veřejné moci. ii. Zákaz takového výkonu veřejné moci zasahujícího negativně či pozitivně do náboženských či světonázorových otázek (konfesní neutralita), který by vedl k excesivnímu propojení státu se kterýmkoliv náboženským či světonázorovým směrem či se kteroukoliv církví a náboženskou společností. iii. Zákaz takového výkonu veřejné moci, který by zakládal neodůvodněnou nerovnost založenou výhradně na kritériu náboženství nebo světonázoru. F. Ústava ve svém čl. 47 odst. 1 výslovně stanoví, že o vráceném návrhu Poslanecká sněmovna hlasuje znovu. Hlasování je ve smyslu Ústavy vždy pozitivním aktem, tedy nikoliv jednáním konkludentním, omisivním. Výjimečné situace, kdy nečinnost orgánu má v legislativním procesu konkrétní pozitivní důsledky, musí být v Ústavě explicitně stanoveny, což činí např. čl. 46 odst. 3 Ústavy. Ustanovení § 97 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění zákona č. 265/2011 Sb., dle svého textu žádnou prekluzi pro hlasování Poslanecké sněmovny neobsahuje, což s ohledem na znění čl. 47 odst. 1 Ústavy ani obsahovat nemůže. Taková lhůta je obsažena toliko v ustanovení § 97 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, a to v přímé návaznosti na znění čl. 46 odst. 3 Ústavy. I pokud by se dala z § 97 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny existence lhůty pro opakované hlasování Poslanecké sněmovny dovodit, zákon uplynutí této lhůty nespojuje s žádným následkem, zejména tedy nestanovuje fikci neschválení návrhu. Rovněž slova „aby o něm hlasovala“ svědčí o povinnosti hlasovat, nikoliv o volné úvaze Poslanecké sněmovny, zda hlasovat o Senátem zamítnutém návrhu zákona bude. Omezení řečnického projevu zakotvené v ustanovení § 59 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny se vztahuje na všechny poslance (resp. řečníky), a to i v postavení poslance přednášejícího stanovisko poslaneckého klubu. Privilegium poslance přednášejícího stanovisko poslaneckého klubu se nemůže z podstaty legislativního procesu vztahovat na projevy nevěcné, neboť ani poslaneckému klubu nesvědčí právo zneužít možnosti veřejně demonstrovat své stanovisko „k věci“ (srov. ustanovení § 59 odst. 1 věty druhé zákona č. 90/1995 Sb. a contrario).

II. ÚS 902/13

IV. ÚS 4859/12

IV. ÚS 4767/12

IV. ÚS 1785/11

IV. ÚS 740/13

IV. ÚS 3855/12

II. ÚS 2570/10

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí obecný soud řádně a přesvědčivě odůvodnit odklon od zásady úspěchu ve věci. V kontextu všech skutečností musí jít o rozhodnutí rámcově předvídatelné, a proto musí být za těchto okolností ve věci úspěšnému účastníkovi poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Takový postup je zvláště naléhavý v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.

I. ÚS 1153/13

I. ÚS 1427/13

IV. ÚS 4307/12

I. ÚS 1031/13

III. ÚS 1477/13

III. ÚS 1081/13

I. ÚS 1397/11