Ústavní soud

II. ÚS 3288/10

II. ÚS 3465/10

III. ÚS 3618/10

II. ÚS 3350/10

III. ÚS 144/11

I. ÚS 239/11

I. ÚS 3472/10

II. ÚS 272/11

III. ÚS 3127/10

III. ÚS 146/11

III. ÚS 3506/10

III. ÚS 3531/10

II. ÚS 104/11

II. ÚS 3686/10

II. ÚS 3729/10

IV. ÚS 234/11

II. ÚS 3680/10

III. ÚS 2022/10

II. ÚS 167/11

III. ÚS 2888/10

Podá-li oprávněný návrh na nařízení exekuce v dobré víře v právní moc a vykonatelnost rozhodnutí soudu (exekučního titulu), nelze mu následně se projevivší nesprávnost doložky právní moci klást k tíži. Chybné vyznačení doložky právní moci je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a stát odpovídá za škodu, jež vznikne, byl-li na základě takové doložky podán návrh na výkon rozhodnutí.

II. ÚS 3081/07

I. ÚS 2841/08

III. ÚS 132/11

I. ÚS 3667/10

IV. ÚS 1423/10

II. ÚS 514/10

II. ÚS 3008/10

III. ÚS 188/11

IV. ÚS 2869/10

I. ÚS 3723/10

II. ÚS 389/11

IV. ÚS 430/10

IV. ÚS 3653/10

I. ÚS 333/11

Pl. ÚS 51/10

IV. ÚS 126/11

I. ÚS 2999/10

Pl. ÚS 38/10

IV. ÚS 1521/10

Odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva nelze sice směšovat s odpovědností za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, rovněž ale není možné celou problematiku odůvodnit jen lakonickým konstatováním o rozdílnosti obou konceptů odpovědnosti. Je povinností obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, aby vykládaly zákon č. 82/1998 Sb. a konstruovaly jeho vztah k systému odpovědnosti v rámci práva EU. Při tomto výkladu však nemůže postupovat svévolně, přičemž svévolným postupem je i absence řádného vysvětlení, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu unijní právní normy.

I. ÚS 69/11

I. ÚS 27/11

Pl. ÚS 1/10

IV. ÚS 294/11

I. ÚS 2574/10

II. ÚS 19/11

IV. ÚS 1968/10

IV. ÚS 2996/10

IV. ÚS 1519/10

I. ÚS 3358/10

IV. ÚS 154/09

Uplyne-li prekluzivní lhůta uvedená v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím právo státu daň vyměřit či doměřit. Tříletá prekluzivní lhůta se odvíjí od skončení zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, a není nijak vázána na uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání. Pokud Nejvyšší správní soud k zániku práva vyměřit daň v důsledku jeho prekluze nepřihlédne, poruší základní právo stěžovatele chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.