Ústavní soud

IV. ÚS 206/21

IV. ÚS 313/21

IV. ÚS 3569/20

IV. ÚS 3308/20

IV. ÚS 3481/20

IV. ÚS 3509/20

IV. ÚS 3515/20

III. ÚS 2550/20

IV. ÚS 110/21

I. ÚS 381/21

I. ÚS 18/21

II. ÚS 3573/20

III. ÚS 1315/20

I. ÚS 3459/20

IV. ÚS 3529/20

II. ÚS 428/21

I. ÚS 2399/20

I. ÚS 411/21

II. ÚS 401/21

II. ÚS 252/21

II. ÚS 50/21

II. ÚS 293/21

II. ÚS 387/21

II. ÚS 333/21

II. ÚS 212/21

II. ÚS 1148/20

II. ÚS 374/21

II. ÚS 360/21

IV. ÚS 3441/20

I. ÚS 423/21

I. ÚS 1420/20

III. ÚS 416/21

IV. ÚS 3577/20

I. ÚS 3365/20

III. ÚS 3406/20

I. ÚS 3449/19

Při posuzování nároku sekundárních obětí na náhradu škody podle § 2959 občanského zákoníku je z ústavního hlediska akceptovatelným postup, kdy obecné soudy vycházejí zejména ze závažnosti následků primární oběti, neboť útrapy sekundární oběti lze jen stěží objektivizovat. Své závěry však musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

III. ÚS 267/21

III. ÚS 3582/20

Vycházejí-li soudy při posuzování nároku na bezplatnou pomoc obhájce podle § 33 odst. 2 trestního řádu výhradně z tzv. majetkové potenciality obviněného, tedy z budoucích možností obviněného dostát svým závazkům, které však reálně nemusejí nastat, porušují práva obviněného na bezplatnou právní pomoc podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III. ÚS 3290/20

III. ÚS 2731/20

II. ÚS 201/21

III. ÚS 40/21

I. ÚS 3579/20

I. ÚS 315/21

I. ÚS 3483/20

III. ÚS 307/21

III. ÚS 13/21

IV. ÚS 152/21

IV. ÚS 16/21

IV. ÚS 125/21