Ústavní soud

II. ÚS 2743/15

II. ÚS 903/17

III. ÚS 1365/17

III. ÚS 1474/17

I. ÚS 1478/17

IV. ÚS 882/18

III. ÚS 3572/17

III. ÚS 553/18

I. ÚS 505/18

IV. ÚS 1028/18

III. ÚS 3736/17

I. ÚS 2017/17

IV. ÚS 1032/18

III. ÚS 556/18

IV. ÚS 98/18

III. ÚS 1428/17

I. ÚS 652/18

III. ÚS 1816/17

II. ÚS 621/18

IV. ÚS 18/18

IV. ÚS 219/18

I. ÚS 667/18

III. ÚS 352/18

III. ÚS 913/17

Pl. ÚS 6/18

I. ÚS 547/18

III. ÚS 2835/17

I. ÚS 862/18

III. ÚS 4105/17

I. ÚS 3960/16

Jsou-li znalcům a tlumočníkům, jež jsou plátci DPH, náhrady účelně vynaložených nákladů následně kráceny o daň z přidané hodnoty, aniž by jim soud za toto krácení přiznal náhradu, není naplněna dikce § 18 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, čímž dochází k nedůvodnému zásahu do jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy proto musí pomocí analogie (s advokáty, notáři, exekutory či mediátory - § 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 87 odst. 1 exekučního řádu, § 10 odst. 4 zákona o mediaci) dospět k ústavně konformnímu výkladu daného ustanovení zákona o znalcích a tlumočnících a účelně vynaložené náklady navýšit o částku představující DPH.

III. ÚS 897/18

I. ÚS 2723/16

IV. ÚS 1029/18

II. ÚS 780/18

II. ÚS 712/18

III. ÚS 69/18

II. ÚS 3867/17

I. ÚS 156/18

II. ÚS 375/18

II. ÚS 2585/17

IV. ÚS 2470/17

IV. ÚS 3130/17

I. ÚS 355/18

Pokud Nejvyšší správní soud zastaví řízení o kasační stížnosti z důvodu, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ve stanovené lhůtě, která však vlivem absence doručení příslušné výzvy soudu do sféry stěžovatele nepočala nikdy běžet, poruší takovým postupem práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

I. ÚS 708/17

Jestliže Nejvyšší soud nesprávně odmítne dovolání pro nesplnění podmínky uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek dle § 237 až § 238a občanského soudního řádu, ačkoliv tato podmínka byla ve smyslu stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 naplněna, a učiní tak předsedou senátu, ačkoliv při splnění této podmínky měl o věci rozhodovat senátem, poruší tím právo dovolatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

IV. ÚS 488/18

III. ÚS 2021/17

Pl. ÚS 7/17

Ochrana lidské svobody bez ochrany lidského života, zdraví a životního prostředí, které život i jeho svobodu umožňuje, by postrádala smysl. Je povinností státu, aby za účelem zajišťování a naplnění práva na ochranu zdraví podle čl. 31 L. základních práv a svobod přijal adekvátní opatření, mimo jiné i prostřednictvím zlepšování všech stránek vnějších životních podmínek. V případech přesahujících právní sféru jednotlivce má stát povinnost chránit zdraví i proti vůli dotčených osob. Zákaz kouření ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb je primárně zaměřen na každou fyzickou osobu, která se zdržuje v tomto prostoru. V jeho důsledku dochází k omezení autonomie vůle fyzických osob (kuřáků) v možnosti nakládat s tabákovým výrobkem a současně též k zásahu do jejich vlastnického práva podle čl. 11 L., neboť tyto osoby na některých místech nemohou kouřit. Tento zákaz zároveň dopadá na provozovatele stravovacích služeb, protože jeho prostřednictvím může dojít ke snížení atraktivity provozoven stravovacích služeb. V tomto smyslu jde o zásah do jejich základního práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 L.. V případě osob nacházejících se ve vnitřním prostoru provozovny nelze požadované ochrany před pasivním kouřením dosáhnout jinak než tím, že v tomto prostoru nebude možné kouřit, nebo že dojde k rozdělení tohoto prostoru tak, aby se kouřilo jen v jeho části. Volba požadovaných účinků (zde míra ochrany zdraví) náleží zejména zákonodárci. Je především na něm, aby posoudil vhodnost toho kterého řešení při zohlednění všech relevantních hledisek.

I. ÚS 574/18

I. ÚS 3399/17

Rozhoduje-li soud o části nároku týkající se téže věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto v předchozím soudním řízení, je povinen respektovat právní názor, který v něm tehdy příslušný soud zaujal, a to za předpokladu, že se okolnosti případu v mezidobí podstatně nezměnily. Jiná změna postoje soudu, nemá-li původ v objektivních skutečnostech ležících mimo vlastní hodnocení soudu, představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod toho účastníka, jemuž svědčil právní názor dříve vyslovený pravomocným soudním rozhodnutím v dané věci.

II. ÚS 3611/17