Ústavní soud

III. ÚS 3304/17

I. ÚS 3093/16

II. ÚS 792/18

III. ÚS 3964/17

Přistoupí-li obecný soud k vydání tzv. kvalifikované výzvy dle § 114b občanského soudního řádu, aniž pečlivě přezkoumá splnění podmínek pro její vydání či možnost postupu dle § 114a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, jedná v rozporu s právy účastníka řízení na řádně vedený proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 927/18

IV. ÚS 470/18

III. ÚS 2446/16

III. ÚS 130/18

III. ÚS 1652/17

II. ÚS 3961/17

IV. ÚS 828/18

III. ÚS 286/18

IV. ÚS 801/18

I. ÚS 3917/17

I. ÚS 849/18

IV. ÚS 908/18

I. ÚS 709/18

II. ÚS 4150/17

IV. ÚS 273/18

IV. ÚS 246/18

III. ÚS 3234/16

II. ÚS 540/18

I. ÚS 2345/17

IV. ÚS 639/18

III. ÚS 4132/17

IV. ÚS 207/18

I. ÚS 372/18

II. ÚS 225/18

II. ÚS 3341/16

II. ÚS 887/18

IV. ÚS 4037/17

IV. ÚS 138/17

II. ÚS 4067/17

II. ÚS 64/18

I. ÚS 187/18

I. ÚS 4028/17

IV. ÚS 693/18

II. ÚS 2460/17

Obecný soud, který založil svůj právní názor ohledně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí doby pouze na předpokládané, nikoliv skutečné, prokázané vědomosti žalobce o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a kdo to byl, nerespektoval právní závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu a porušil tím právo žalobce na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 851/18

I. ÚS 345/16

Vzhledem k ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, není důvod postupovat v exekučním řízení při stanovení náhrady nákladů výkonu rozhodnutí jinak, než jak je uvedeno v ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř. a § 147 až 150 o. s. ř. Za situace, kdy občanský soudní řád neurčuje, podle jakého směnného kurzu se provede přepočítání cizí měny na českou korunu, je třeba vyjít z dostupné judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Pokud jde o odlišné samostatné nároky více osob, byť jsou projednávány ve společném řízení, a soud tuto skutečnost při výpočtu výše náhrady nákladů řízení nerespektuje, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. ÚS 837/18

I. ÚS 835/18

III. ÚS 811/18

I. ÚS 814/18

I. ÚS 4185/16

Institut tzv. předstíraného převodu podle § 158c trestního řádu je zákonným prostředkem k odhalení trestné činnosti a tudíž není nedovolenou policejní provokací, jestliže jsou dodrženy následující zásady: Před nabídkou předstíraného převodu by mělo existovat důvodné podezření, že oslovený takový obchod na rozdíl od běžného občana přijme. Agent nesmí v nevinné mysli vzbudit úmysl spáchat trestný čin. Nabízený převod se nesmí vyznačovat neobvyklými, zvláště výhodnými podmínkami pro osloveného (kupř. nabízení drogy za výrazně nižší cenu, než je obvyklé). Agent nesmí oslovenému nabízený obchod vnucovat ani používat žádný způsob nátlaku, aby dosáhl uskutečnění předstíraného převodu. Agent nesmí přesvědčovat osloveného o tom, že nabízený obchod je legální, nebo že nehrozí žádné nebezpečí jeho odhalení. Návrh a řízení před Ústavním soudem Nálezem ze dne 19. 3. 2018 zamítl I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele B. D. na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 5 Tdo 1051/2016-51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 sp. zn. 9 To 58/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 sp. zn. 5 Tdo 68/2014. Narativní část Rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence a pokusem přečinu porušení mezinárodních sankcí. Stejně rozhodl městský soud i poté, co byl jeho první rozsudek zrušen vrchním soudem. Vrchní soud následně stěžovatele zprostil obžaloby, neboť skutek nebyl trestným činem, když čin stěžovatele byl spáchán na podkladě nepřípustné policejní provokace. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Stěžovatel poté neúspěšně namítal podjatost senátu, kterému byla jeho věc přidělena. Nejvyšší soud zrušil zprošťující rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud poté zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že k trestnému činu došlo v důsledku tzv. policejní provokace a jeho trestní stíhání je proto neústavní a nezákonné. Brojil také proti usnesení dovolacího soudu, kterým nebyli vyloučeni soudci senátu č. 5 z projednání a rozhodnutí jeho věci.

I. ÚS 706/18

III. ÚS 4161/16

III. ÚS 1072/17

I. ÚS 868/18

III. ÚS 826/18