Ustanovení § 35ca zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném do 30. 6. 2017), omezující daňového poplatníka v uplatnění daňového zvýhodnění, nebylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Uvedené ustanovení nezasahovalo do práva na ochranu vlastnictví a majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, neboť naplnilo formální i materiální hledisko zákonnosti, sledovalo legitimní cíl a nepředstavovalo pro daňové poplatníky, na něž dopadalo, nepřiměřené břemeno mající „rdousící efekt“. Toto ustanovení nevedlo ani k porušení práva na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami poplatníků nebyla zcela zjevně nepřiměřená a v jeho konstrukci nebyl obsažen žádný z tzv. podezřelých důvodů.

Usnesení2018-02-27

II. ÚS 414/18

Usnesení2018-02-27

I. ÚS 1020/17

II. ÚS 531/15

I. ÚS 978/17

III. ÚS 583/18

I. ÚS 2551/17

IV. ÚS 3753/17

IV. ÚS 380/18

I. ÚS 210/18

I. ÚS 3414/17

II. ÚS 495/18

II. ÚS 577/18

I. ÚS 223/18

I. ÚS 1560/17

II. ÚS 402/18

IV. ÚS 2484/17

III. ÚS 4154/16

IV. ÚS 3821/17

II. ÚS 576/18

IV. ÚS 275/18

II. ÚS 2299/17

Hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Zvukový záznam takového hovoru, pořízený navíc po předchozím upozornění, že hovor je zaznamenáván, může soud použít jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení, pokud neexistuje z hlediska zásahu do soukromí druhé osoby šetrnější možnost. V případě, že účastník řízení nemá k dispozici jiný důkazní prostředek a soud přesto takový důkaz odmítne jako nezákonný, porušuje tím jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 415/18

II. ÚS 306/18

II. ÚS 293/18

IV. ÚS 3402/17

III. ÚS 3925/17

III. ÚS 2549/17

Obecné soudy jsou při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 povinny vycházet z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase, a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat, či kterého skutečně dosahoval; mohou však vzít v úvahu další okolnosti případu, přičemž odchýlení se od shora uvedené základní metody stanovení náhrady musí být založeno na věcných důvodech směřujících ke spravedlivému řešení věci.

III. ÚS 172/16

II. ÚS 2844/17

II. ÚS 186/18

IV. ÚS 3969/17

IV. ÚS 2594/17

III. ÚS 772/17