Ústavní soud

III. ÚS 3481/16

II. ÚS 2679/17

III. ÚS 3089/16

III. ÚS 3532/16

III. ÚS 2615/17

III. ÚS 2684/17

III. ÚS 1337/17

III. ÚS 2697/17

III. ÚS 1659/17

Pl. ÚS 23/17

III. ÚS 4057/16

III. ÚS 2146/16

II. ÚS 1335/17

III. ÚS 2560/17

III. ÚS 3517/16

III. ÚS 2314/17

II. ÚS 2214/17

II. ÚS 2641/17

I. ÚS 2681/17

II. ÚS 2531/17

II. ÚS 1752/17

II. ÚS 2572/17

II. ÚS 1710/17

II. ÚS 400/16

II. ÚS 885/17

II. ÚS 1561/17

II. ÚS 1342/17

II. ÚS 2433/17

II. ÚS 2558/17

II. ÚS 680/17

I. ÚS 2363/17

II. ÚS 1641/17

IV. ÚS 1477/17

IV. ÚS 2352/17

III. ÚS 1870/17

III. ÚS 2286/17

II. ÚS 654/16

II. ÚS 2340/17

II. ÚS 2515/17

IV. ÚS 2690/15

Přepjatě formalistický, tj. nemístně restriktivní výklad právním norem není v demokratickém právním státě přípustný. Toto pravidlo platí zvláště v případě restitučních předpisů, jejichž smyslem a účelem je alespoň částečné napravení a zmírnění historických křivd. Jejich smysl a účel proto obecné soudy nesmí při projednávání skutkově často složitých a citlivých restitučních kauz ztrácet ze zřetele, a to ani s dnešním odstupem doby.

II. ÚS 2533/16

U žadatelů o náhradu nemateriální újmy za zásah státu do jejich osobní svobody, ke kterému došlo před 18. 3. 1992 (okamžik závaznosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro Českou republiku), a kteří podali žalobu před přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, je nutno zohlednit jejich legitimní očekávání vyplývající z předchozí judikatury Ústavního soudu.

III. ÚS 1472/17

IV. ÚS 2046/17

II. ÚS 1383/17

Pl. ÚS 8/17

III. ÚS 1017/15

V moderním právním státě je nepřípustným stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku protiprávního jednání soukromé osoby a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takové újmy dle míry podílu jednajících subjektů na jejím vzniku.

II. ÚS 2487/17

III. ÚS 2075/17

III. ÚS 2376/17

II. ÚS 390/17