Ústavní soud

III. ÚS 634/15

IV. ÚS 2794/14

I. ÚS 715/15

IV. ÚS 934/15

I. ÚS 387/15

IV. ÚS 1018/15

IV. ÚS 3936/14

I. ÚS 2894/14

I. ÚS 2675/14

I. ÚS 1339/15

II. ÚS 1487/15

IV. ÚS 362/15

II. ÚS 585/15

I. ÚS 4048/14

II. ÚS 2220/14

IV. ÚS 1167/15

II. ÚS 1161/15

II. ÚS 3017/14

II. ÚS 3631/13

I. ÚS 1472/14

I. ÚS 1985/14

II. ÚS 1081/15

IV. ÚS 1222/15

I. ÚS 2410/14

I. ÚS 1811/14

Ústavní, jakož i morální povinností soudců je ctít princip nestranného rozhodování, přičemž při plnění této povinnosti musí soudci uvažovat o nestrannosti nejen v subjektivní, ale i v objektivní rovině. Soudce se tedy nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. Návrh a řízení před Ústavním soudem Nálezem ze dne 27. 5. 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele M. K. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3115/2012-216 ze dne 3. 11. 2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 48/2007-121 ze dne 15. 4. 2011 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 36 Co 263/2011-152 ze dne 17. 1. 2012 a návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 367/2003-20 ze dne 15. 4. 2004 a exekučních rozhodnutí na něm založených byly odmítnuty pro nepřípustnost. Narativní část Usnesením ze dne 15. 4. 2004 schválil okresní soud smír mezi stěžovatelem coby žalovaným a vedlejší účastnicí coby žalobkyní. Účastníci řízení a jejich právní zástupci podepsali prohlášení, že byli poučeni o možnosti vznést námitku podjatosti soudkyně schvalující smír a že tuto námitku nevznášejí. Na základě soudem schváleného smíru byl okresním soudem následně veden výkon rozhodnutí. Řízení o výkonu rozhodnutí měla vést shodná soudkyně jako v případě schválení smíru; usnesením krajského soudu ze dne 3. 1. 2007 byla z projednávání a rozhodnutí věci vyloučena z důvodu podjatosti, neboť mezi vedlejší účastnicí coby dlouholetou zaměstnankyní okresního soudu a danou soudkyní existoval vztah služební podřízenosti. Stěžovatel následně podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení o schválení smíru, již okresní soud poté, co ve věci rozhodoval společně s krajským soudem opakovaně, napadeným usnesením zamítl. Napadeným usnesením krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání s odůvodněním, že namítat podjatost soudce je účastník řízení povinen bezprostředně poté, co se o důvodu možné podjatosti dozvěděl, což bylo ve stěžovatelově případě již v průběhu nalézacího řízení, jež skončilo smírem. Stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Vedle zrušení napadených rozhodnutí navrhl rovněž odložení vykonatelnosti usnesení o schválení smíru a na něj navazujících rozhodnutí vydaných v řízení o výkon rozhodnutí.

II. ÚS 1449/15

II. ÚS 2399/14

II. ÚS 230/15

II. ÚS 3738/14

II. ÚS 905/15

II. ÚS 3473/14

II. ÚS 503/15

IV. ÚS 3543/14

II. ÚS 808/15

II. ÚS 1335/15

IV. ÚS 2390/14

IV. ÚS 2373/14

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle § 290 odst. 2 občanského soudního řádu zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Pokud obecný soud při přezkumu námitek povinného vůči rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce nerespektuje již existující jasný výklad podústavního práva (zde § 5 odst. 4 exekučního tarifu), porušuje nejen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale zároveň také právo povinného na ochranu majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

IV. ÚS 3062/14

Sankce za správní delikt by měla být přiměřená nejen k objektivní a subjektivní závažnosti správního deliktu, ale rovněž k osobě delikventa a jeho majetkovým poměrům. Vytvoření dolní hranice – a to nikoliv malou částkou – eliminuje možnost správního uvážení příslušného orgánu veřejné moci, čímž se zmenšuje možnost plastičtějšího „ohodnocení“ protiprávního jednání pachatele správního deliktu a možnost diferencování závažnosti a okolností obdobného jednání různých přestupců.

I. ÚS 1410/15

I. ÚS 1152/15

IV. ÚS 985/15

IV. ÚS 1140/15

IV. ÚS 1085/15

IV. ÚS 3583/14

IV. ÚS 1199/15

II. ÚS 389/14

IV. ÚS 926/15

II. ÚS 699/15

IV. ÚS 1251/15

IV. ÚS 653/15