Pokud obecné soudy nepřistoupí k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele nemovitosti, porušují tak nejen právo potenciálně dobrověrného nabyvatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale také jeho právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Usnesení8. 6. 2015

III. ÚS 1470/15

Usnesení8. 6. 2015

III. ÚS 368/14

Nález5. 6. 2015

I. ÚS 1190/15

Při rozhodování o stížnosti ve vazební věci je třeba vypořádat se s veškerou argumentací stěžovatele, kterou užil ve svém opravném prostředku. Úkolem soudu je i posoudit existenci vazebních důvodů komplexně, a nevycházet jen z pouhé existence samostatných znaků, prokazujících opakovaně tu samou okolnost, případně samostatně nezpůsobilých potvrdit domněnku o důvodnosti vazby. Opačný přístup je porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušením práva na osobní svobodu dle čl. 8 odstavců 1, 2 a 5 Listiny. Návrh a řízení před Ústavním soudem Nálezem ze dne 5. června 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odstavce 1 písmeno d) Ústavy České republiky na návrh stěžovatele A. F. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2015, č.j. 11 To 88/2015-43, a to pro rozpor s čl. 8 odstavci 1, 2 a 5 a čl. 36 odstavcem 1 Listiny základních práv a svobod. Narativní část Stěžovatel je vazebně stíhán pro trestný čin dle ustanovení § 240 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku, neboť nehradil spotřební daň a daň z přidané hodnoty při dodávání tabákových listů vycházivše z přesvědčení, že se nejedná o výrobek podléhající dani. Proto je stěžovatel přesvědčen, že v jeho věci není dán důvod trestního stíhání a tím ani žádný z důvodů vazby. Přesto byl usnesením okresního soudu do vazby vzat dne 17. února 2015, a to dle ustanovení § 67 písmen a), b) a c) trestního řádu. Důvodnost útěkové vazby založil soud na hrozbě vysokého trestu, když způsobená škoda má dosahovat částky 84 milionů Kč, ve spojení s faktem, že stěžovatele je cizím státním příslušníkem, nemá zde trvalé bydliště ani vazby k osobám blízkým. K důvodům vazby kluzní soud konstatoval, že je třeba vyslechnout osoby na jednotlivých provozovnách, jimiž byl výrobek šířen, případně další ztotožněné osoby v pozici kurýrů. Vazbu předstižnou soud prvého stupně shledal v existenci vysokých dluhů na dani, společně s faktem, že stěžovatel ukončil své podnikání fyzické osoby a přenesl je na právnickou osobu, aby i nadále mohl obchodovat. Krajský soud stížnost stěžovatele projednal v neveřejném zasedání a napadeným usnesením zamítl. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud shledal důvodnost ústavní stížnosti. Za podstatu ústavní stížnosti posoudil polemiku s důvody trestního stíhání ve spojení s vazebními. K tomu odkázal na svoji judikaturu vztahující se k vazbě i k minimalizaci zásahů do základních práv, kdy rozhodnutí o uložení vazby musí být v proporci se sledovaným cílem. Ústavní soud konstatoval, že na již dříve uplatněné námitky stěžovatele, podepřené judikaturou Nejvyššího správního soudu, protokoly Celně technické laboratoře, podporující jeho přesvědčení o kriminalizaci legální činnosti, stížnostní soud nereagoval. Napadené rozhodnutí tak bylo odůvodněno jen obecným konstatováním, že zatímní důkazy postačují k závěru o podezření, „že trestnou činnost mohl spáchat právě obviněný“. Takový závěr však Ústavní soud nepovažuje za dostatečné, logické a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí v trestní věci (§§ 125 odstavec 1 a 134 odstavec 2 trestního řádu), a to i ve vztahu k rozhodnutí o vazbě. Je nezbytné, aby v případě zamítavého rozhodnutí bylo seznatelné, v čem soud shledal nedůvodnost stížnosti. Ve vyhnutí se konkrétním námitkám lze proto shledat porušení práva na spravedlivý proces. Stížnostní soud se důvody útěkové vazby zabýval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, avšak i v takovém případě je, dle rozhodnutí Ústavního soudu, na místě proporčně posuzovat námitky obviněného a vypořádat se s nimi. Hrozba vysokého trestu je v daném případě srovnatelná s argumentem způsobené škody, neboť tyto faktory jsou spolu přímo spjaty. Další okolnosti „neukotvenosti“ stěžovatele v České republice Ústavní soud rovněž nepovažuje za konkrétní skutečnosti zvyšující nebezpečí vyhýbání se trestnímu stíhání, když stěžovatel je aktivním účastníkem řady správních řízení. Nebezpečí pokračování v trestné činnosti, jakožto důvod vazby předstižné, pak není možno odvozovat pouze od dluhu, respektive od finanční situace obviněného, ale od souhrnu důvodů; opačný přístup by vedl k neakceptovatelnému a zjednodušujícímu hodnocení. K tomu Ústavní soud odkázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí zrušil, neboť je přesvědčen o neadekvátnosti soudního rozhodnutí, které ve svém důsledku porušuje základní podmínky spravedlivého soudního řízení (čl. 36 odstavec 1 Listiny) i zákazu libovůle (čl. 2 odstavec 2 Listiny ve spojení s § 125 trestního řádu). Pouhé zopakování vazebních důvodů stížnostním soudem neobstojí v požadavcích na záruku osobní svobody dle čl. 8 odstavců 1, 2 a 5 Listiny. Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II. ÚS 956/15

IV. ÚS 1058/15

IV. ÚS 1227/15

IV. ÚS 3822/14

IV. ÚS 1022/15

IV. ÚS 1086/14

IV. ÚS 1213/15

II. ÚS 3409/14

IV. ÚS 1127/15

IV. ÚS 690/15

III. ÚS 939/15

III. ÚS 1075/15

III. ÚS 3407/14

IV. ÚS 2250/13

IV. ÚS 912/15

II. ÚS 273/15

II. ÚS 367/15

II. ÚS 999/15

IV. ÚS 635/15

IV. ÚS 772/15

II. ÚS 1009/15

II. ÚS 1657/14

II. ÚS 3220/14

II. ÚS 3194/14

II. ÚS 1297/15

IV. ÚS 1566/14

II. ÚS 3413/14

K porušení ústavních práv jednoho z rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny) dojde při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče v případě, kdy soudy řádné neodůvodní závěr o tom, proč byla u výchovy nezletilé upřednostněna "stabilita poměrů" před právem nezletilé na péči obou rodičů jakož i právem stěžovatele na realizaci rovnocenné výchovy nezletilé.

II. ÚS 1163/15

I. ÚS 1562/15

IV. ÚS 2257/14

IV. ÚS 2233/14

I. ÚS 1537/15

III. ÚS 989/15