Ústavní soud

IV. ÚS 3838/14

II. ÚS 2294/14

IV. ÚS 3903/14

IV. ÚS 3458/14

II. ÚS 3248/14

IV. ÚS 1983/14

II. ÚS 928/14

Posoudil-li obecný soud vadně otázku procesního zavinění oprávněného na zastavení exekuce jako předpokladu pro uložení povinnosti oprávněnému k náhradě nákladů exekuce dle § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, porušil tím jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 3330/13

Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 občanského soudního řádu) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postup odvolacího soudu, který nezruší rozhodnutí, jež vykazuje ve smyslu § 219a o. s. ř. vady, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a náprava nemůže být sjednána v odvolacím řízení, je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 189/15

II. ÚS 2982/14

IV. ÚS 2544/14

I. ÚS 4036/14

III. ÚS 3597/14

II. ÚS 3641/14

I. ÚS 1977/14

III. ÚS 2588/13

V případě, že exekuční soud vyzve rozhodčí soud ve smyslu § 129 odst. 2 o. s. ř. k zapůjčení rozhodčího spisu (aniž vyčká na to, až ten bude zákonem stanoveným postupem zproštěn mlčenlivosti), je povinen rozhodčímu soudu řádně objasnit, z jakého důvodu vyžaduje splnění jeho ediční povinnosti, resp. z jakých ustanovení konkrétně rozhodčímu soudu tato povinnost plyne a rovněž se řádně vypořádat s námitkami uplatněnými rozhodčím soudem. Opačným postupem poruší právo rozhodčího soudu na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pl. ÚS 19/14

Právní úprava povinného očkování neporušuje tzv. výhradu zákona (čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), neboť obsah ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy institutu povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně. Návrh a řízení před Ústavním soudem Plénum Ústavního soudu svým nálezem ze dne 27. 1. 2015 zamítlo návrh stěžovatelů 1. L. C., 2. A. C. a 3. nezl. A. C. na zrušení ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

II. ÚS 2122/14

Pl. ÚS 16/14

Podmínka, podle níž se musí dítě před přijetím do předškolních vzdělávacích zařízení podrobit povinnému očkování v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, zavedená § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nepředstavuje porušení práva na vzdělání (čl. 33 Listiny základních práv a svobod).

II. ÚS 2336/14

IV. ÚS 3478/14

IV. ÚS 1470/14

IV. ÚS 3585/14

I. ÚS 3525/14

III. ÚS 403/12

V případě interpretace soukromoprávních smluv jsou obecné soudy povinny respektovat ústavněprávní a hodnotový rámec, který je vymezen (ústavním) principem autonomie vůle smluvních stran odvozovaným z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; podle něho vůle účastníků smlouvy hraje při vytváření smluv a její interpretaci zásadní roli, přičemž nelze akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na jejich formulaci. Existuje-li vícero plausibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prvně uvedený.

III. ÚS 3339/14

III. ÚS 3694/14

I. ÚS 3477/14

I. ÚS 3338/14

III. ÚS 1900/14

I. ÚS 3110/14

I. ÚS 2739/14

III. ÚS 2733/14

III. ÚS 3937/14

III. ÚS 2516/14

Soudnímu exekutorovi nelze upírat právo na odměnu za provádění exekuční činnosti, jakož i na úhradu vynaložených nákladů exekuce bez toho, že by došlo (a to i v případě „dobrovolného“ plnění) k přezkoumatelnému zohlednění a vyhodnocení jeho činnosti v exekučním řízení. Rozhodnutí o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce proto musí zohledňovat relevantní vyjádření všech subjektů, jejichž práv se dotýká. Jiným postupem poruší exekuční soud právo soudního exekutora na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. ÚS 3229/14

II. ÚS 80/15

III. ÚS 2277/14

III. ÚS 3240/14

III. ÚS 1001/14

I. ÚS 2413/14

III. ÚS 3593/14

III. ÚS 2012/13

Ústavní soud je vázán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy za protiprávní zbavení svobody dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž co do jeho intertemporálních účinků. Jestliže došlo k protiprávnímu zbavení svobody během komunistického režimu a odškodnění nemateriální újmy se dotčená osoba nemohla domáhat na základě vnitrostátních předpisů, má nárok na náhradu nemajetkové újmy dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy od okamžiku její účasti na rehabilitaci.

III. ÚS 340/14

I. ÚS 3021/14

IV. ÚS 3386/14

III. ÚS 3419/14

II. ÚS 3724/14

II. ÚS 3687/14

III. ÚS 3709/14