Ústavní soud

I. ÚS 2413/14

II. ÚS 3724/14

III. ÚS 3709/14

IV. ÚS 3386/14

III. ÚS 340/14

I. ÚS 3338/14

IV. ÚS 2183/13

Ústavní soud je vázán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy za protiprávní zbavení svobody dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž co do jeho intertemporálních účinků. Pokud došlo k protiprávnímu zbavení svobody během komunistického režimu, tedy v době, kdy Úmluva nebyla pro Českou republiku závazná, v rámci rehabilitačního řízení došlo k zastavení trestního stíhání dotčené osoby a ta se nemohla domáhat odškodnění nemateriální újmy na základě vnitrostátních předpisů, má tato osoba nárok na náhradu nemajetkové újmy dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy od okamžiku její účasti na rehabilitaci, resp. za předpokladu, že žalobu na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podala ještě před přijetím citovaného stanoviska.

IV. ÚS 46/15

IV. ÚS 3910/14

III. ÚS 1712/13

II. ÚS 1589/13

Pokud Nejvyšší soud nejprve přidělí předmětnou věc (např. určení pravosti pohledávky vzniklé tím, že domnělý zaměstnavatel plnil na uspokojení pracovněprávních nároků skutečného zaměstnavatele) obvyklým postupem do působnosti určitého senátu (zde zapsání jako věc insolvenční), posléze však po podrobném prozkoumání věc interpretuje tak, že svým charakterem patří do působnosti jiného senátu (věc pracovní), nelze a priori považovat tuto interpretaci za svévolnou a za porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 3842/14

IV. ÚS 3923/14

I. ÚS 3918/14

II. ÚS 645/14

IV. ÚS 3657/14

IV. ÚS 3670/14

II. ÚS 536/14

Pokud Ústavní soud dospěje k závěru o nemožnosti nalezení rozumné proporce mezi účelem restituce, jímž je alespoň částečné zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám, a veřejným zájmem, takže restituent by z objektivních důvodů nemohl užívat nemovitost k účelu, pro který by mu měla být vydána, představuje případné vydání nemovitosti rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 3336/14

IV. ÚS 3530/14

III. ÚS 3582/14

III. ÚS 1076/14

III. ÚS 2822/14

IV. ÚS 3184/14

III. ÚS 2315/14

IV. ÚS 3589/14

II. ÚS 1426/14

I. ÚS 1963/14

II. ÚS 3501/14

II. ÚS 2091/14

II. ÚS 3728/14

I. ÚS 2008/14

IV. ÚS 3281/14

I. ÚS 3829/14

IV. ÚS 2872/14

IV. ÚS 3066/14

II. ÚS 3565/14

II. ÚS 2653/14

IV. ÚS 3051/14

IV. ÚS 3100/14

I. ÚS 2439/12

II. ÚS 1821/14

II. ÚS 3157/14

Pokud Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání nevzal v úvahu skutečnost, že okresní soud ve výzvě k doplnění dovolání nesprávně poskytl stěžovateli lhůtu delší, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř.), následkem čehož Nejvyšší soud takto podané dovolání pro opožděnost meritorně neprojednal, odňal stěžovateli právo na přístup k soudu a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 2919/14

Pokud za předpokladu, že dítě bylo dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, absentovalo v napadených rozsudcích obecných soudů řádné zvážení zájmu dítěte v podobě zohlednění relevantních kritérií interpretovaných v judikatuře Ústavního soudu, bylo postupem soudů obou stupňů zasaženo jak do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak do práva rodiče na péči o dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 3740/14

III. ÚS 3820/13

I. ÚS 3714/14

IV. ÚS 2886/14

II. ÚS 3218/14

II. ÚS 3134/14