Ústavní soud

III. ÚS 1304/14

II. ÚS 1343/14

III. ÚS 239/14

III. ÚS 251/14

III. ÚS 3824/13

III. ÚS 849/14

II. ÚS 3935/13

II. ÚS 230/14

III. ÚS 506/13

II. ÚS 1354/14

II. ÚS 3946/13

II. ÚS 906/14

III. ÚS 14/14

I. ÚS 2219/12

Pokud obecné soudy nepřistoupí k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele nemovitosti - s tím, že jelikož nevlastník vlastnické právo na jiného platně nepřevést nemůže, ani tento nabyvatel vlastnické právo takto platně nabýt nemůže, nehledě na svou případnou dobrou víru - poruší právo na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takovým postupem totiž neopodstatněně upřednostní princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Obecný soud je povinen respektovat vyložené a aplikované nosné právní pravidlo, o něž se opíral výrok nálezu Ústavního soudu, při rozhodování následujících skutkově obdobných případů. Odmítnout respektovat právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu může výjimečně v případě, že je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat. Tento postup ale již nelze použít v případě, že Ústavní soud navrhovanou konkurující úvahu odmítl. Návrh a řízení před Ústavním soudem Nálezem ze dne 17. 4. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele B. T. T. H. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 544/2012-304, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2011 č. j. 14 Co 359/2011-160 a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 1. 2011 č. j. 17 C 697/2010-99 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Narativní část Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů, na základě nichž bylo v rámci sporu o určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem rozhodnuto o tom, že vlastníkem je žalobce. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako (druhá) žalovaná a její vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo soudy potvrzeno s odkazem na skutečnost, že osoba, od níž měla vlastnické právo nabýt, - v řízení před obecnými soudy (první) žalovaný - nebyla řádným vlastníkem nemovitostí, oprávněným vlastnické právo k nim převést na jiného. Žalovaný se vlastníkem měl stát na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi ním a žalobcem, tato smlouva byla však podle názoru obecných soudů neplatná, tudíž žalovaný na jejím základě nemohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt, a tedy pak ani platně převést na stěžovatelku. Podle stěžovatelky obecné soudy neodůvodněně upřednostnily ochranu vlastnického práva žalobce před ochranou stěžovatelky, respektive její dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí.

II. ÚS 423/14

III. ÚS 1712/12

III. ÚS 2300/12

III. ÚS 963/14

III. ÚS 131/14

III. ÚS 108/14

III. ÚS 590/13

I. ÚS 2246/12

III. ÚS 1290/14

II. ÚS 31/14

III. ÚS 3977/13

II. ÚS 345/14

II. ÚS 383/14

III. ÚS 745/14

III. ÚS 695/14

I. ÚS 48/14

III. ÚS 4013/13

III. ÚS 3845/13

II. ÚS 317/14

II. ÚS 137/14

III. ÚS 73/14

III. ÚS 3857/13

II. ÚS 436/14

IV. ÚS 927/14

IV. ÚS 253/14

IV. ÚS 3083/13

I. ÚS 441/13

I. ÚS 1285/14

IV. ÚS 915/14

IV. ÚS 9/13

IV. ÚS 19/14

IV. ÚS 865/14

I. ÚS 832/13

IV. ÚS 3516/12

IV. ÚS 205/13

III. ÚS 236/14