Ústavní soud

III. ÚS 212/14

III. ÚS 3940/13

I. ÚS 1108/14

I. ÚS 2434/13

III. ÚS 1107/14

III. ÚS 1231/14

III. ÚS 1095/14

III. ÚS 901/14

III. ÚS 336/14

I. ÚS 3808/11

IV. ÚS 3925/13

IV. ÚS 34/14

IV. ÚS 209/14

IV. ÚS 221/14

IV. ÚS 139/14

I. ÚS 319/12

III. ÚS 3507/13

Odměna exekutora není závislá pouze na výši vymoženého plnění, ale má také odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Povinností obecných soudů při rozhodování o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce je posoudit důvodnost námitek směřujících proti výši nákladů řízení a spravedlivě vyvážit jejich výši nejen s ohledem na zásadu ochrany zájmů povinné osoby, ale rovněž i s ohledem na s ní spojené principy výkonu státní moci (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy) či zájmy ostatních dotčených osob (zejména osoby oprávněné). Nedostojí-li obecný soud této své povinnosti, poruší stěžovatelčina práva na soudní ochranu a ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

I. ÚS 2438/13

III. ÚS 530/13

I. ÚS 1521/12

III. ÚS 998/14

III. ÚS 3431/13

I. ÚS 1230/14

I. ÚS 1101/14

I. ÚS 3927/13

I. ÚS 3939/13

I. ÚS 3951/13

I. ÚS 36/14

I. ÚS 185/14

Odsouzení soudem první instance k vysokému nepodmíněnému trestu, byť nepravomocné, představuje zásadní změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě Ústavní soud uznává, že riziko útěku, či skrývání se je podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy by k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.

I. ÚS 141/14

III. ÚS 1115/14

I. ÚS 3915/13

II. ÚS 2890/13

I. ÚS 854/13

II. ÚS 1146/14

I. ÚS 1105/14

III. ÚS 3725/13

Spotřebitelský vztah není bezprostředně regulován na úrovni specifického ústavního práva, nicméně není ani od působení ústavně zaručených základních práv a svobod izolován, takže v tomto právně regulovaném vztahu se působení základních práv a svobod projevuje jako povinnost státu taková základní práva a svobody v tomto spotřebitelském vztahu chránit (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) jak vytvářením podmínek pro uzavírání spotřebitelských smluv, tak při řešení sporů z nich vyplývajících. Princip autonomie vůle v těchto soukromoprávních vztazích a současně princip svobody podnikání však tím nemůže být nahrazován jednostranně ochranitelskými (paternalistickými) zásahy ze strany státu.

III. ÚS 2579/13

III. ÚS 1928/13

I. ÚS 1215/14

I. ÚS 1117/14

I. ÚS 226/14

I. ÚS 1093/14

I. ÚS 145/14

I. ÚS 215/14

I. ÚS 3943/13

I. ÚS 3955/13

I. ÚS 3931/13

I. ÚS 3919/13

IV. ÚS 147/14