Je firemní e-mail se jménem soukromý? Ústavní soud vrátil spor advokátů Nejvyššímu soudu
Redakce Paragrafiq - redakčně ověřil Petr Kalous, zakladatel Paragrafiq
Dva advokáti se soudí s kanceláří, se kterou spolupracovali, o přístup do e-mailových schránek se svým jménem. Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl, aniž by odpověděl na položené otázky, a jeden z jejich nároků přehlédl. Ústavní soud jeho usnesení zrušil, výsledek sporu ale nepředjímá.
Je e-mailová schránka ve tvaru jméno.příjmení@firma soukromou poštou člověka, který pro firmu pracuje na základě obchodní smlouvy, a ne jako zaměstnanec? Na tuto otázku zatím soudy neodpověděly. Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 1391/26 ze dne 16. září 2026 zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání s touto otázkou odmítl. Tiskovou zprávu vydal 23. září 2026. [1][2]
O jaký spor šlo?
Dva advokáti spolupracovali s advokátní kanceláří na základě smluv o trvalé spolupráci. Po ukončení spolupráce jim kancelář znepřístupnila e-mailové schránky s jejich jménem na doméně kanceláře. Advokáti žalovali na ochranu osobnosti, chtěli omluvu a 225 tisíc korun každý za porušení listovního tajemství. Žalobu později rozšířili o požadavek, aby jim kancelář vydala kompletní obsah schránek. [1][2]
Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu zamítl. Schránky podle něj sloužily jen ke komunikaci s klienty kanceláře, ne k soukromé korespondenci. Městský soud v Praze rozsudek potvrdil a dodal, že případnou soukromou poštu měli advokáti ze schránek odstranit před koncem spolupráce. [2]
Co vytkl Ústavní soud Nejvyššímu soudu?
Advokáti v dovolání položili čtyři otázky: zda je taková schránka soukromá, zda může obsahovat informace osobní povahy, zda ji smí odběratel služeb bez vědomí dodavatele procházet a zda musí po skončení spolupráce vydat její obsah. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že na těchto otázkách rozhodnutí nestojí a že se vydání obsahu schránek advokáti vůbec nedomáhali. [1][2]
Obojí podle Ústavního soudu neobstojí. Vydání obsahu schránek bylo součástí žaloby, kterou soudy zamítly celou, a Nejvyšší soud sám v řízení přiznal, že to přehlédl. Navíc otázku přeformuloval na vztah zaměstnance a zaměstnavatele, přestože advokáti se ptali na vztah dvou podnikatelů. Tím porušil právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. [1][2]
Nejvyšší soud v řízení namítal, že by výsledek byl stejný, protože do osobnostních práv advokátů nikdo nezasáhl. Takové vysvětlení ale podle Ústavního soudu musí být v odůvodnění rozhodnutí, ne až ve vyjádření k ústavní stížnosti. [2]
Neuspěla naopak námitka opomenutých důkazů. Samotná tato výtka podle nálezu nestačí, dovolatel musí vymezit, proč je dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb. přípustné, a to advokáti neudělali. [2][3]
Co bude dál?
Věc se vrací Nejvyššímu soudu, který musí o dovolání znovu rozhodnout a s otázkami advokátů se vypořádat. Ústavní soud výslovně nepředjímá, jak spor skončí, ani zda mají advokáti nárok na vydání obsahu schránek. Odpověď na otázku soukromí firemních e-mailů u spolupracovníků, kteří nejsou zaměstnanci, tak zůstává otevřená. [1][2]