Únos dítěte do ciziny sám o péči nerozhoduje, rozhodující je zájem dítěte, řekl Ústavní soud
Redakce Paragrafiq - redakčně ověřil Petr Kalous, zakladatel Paragrafiq
Matka odvezla syna bez souhlasu otce na Slovensko, české soudy jí přesto svěřily převažující péči. Ústavní soud stížnosti otce i dítěte zamítl: únos soudy musí zvážit, ale nad aktuálním zájmem dítěte převážit nemůže. Předsedkyně senátu s tím nesouhlasila a připojila odlišné stanovisko.
Když rodič dítě protiprávně odveze do ciziny, soud o péči nerozhoduje tak, aby ho potrestal. Rozhoduje podle toho, co je pro dítě nejlepší v době rozhodnutí. Ústavní soud tak nálezem sp. zn. I. ÚS 3430/25 ze dne 3. září 2026 zamítl ústavní stížnosti otce a syna. Tiskovou zprávu vydal 23. září 2026, předsedkyně senátu k nálezu připojila odlišné stanovisko. [1][2]
O co šlo?
Rodiče s chlapcem narozeným v roce 2017 žili v České republice a v roce 2022 se rozešli. V květnu 2023 odjela matka se synem na Slovensko, odkud pochází, a přes nesouhlas otce tam zůstala. Pobyt dítěte se tím stal protiprávním a slovenský soud později matce uložil syna do Česka vrátit. [1][2]
O péči mezitím rozhodovaly české soudy. Městský soud v Praze svěřil chlapce do střídavé péče s převahou matky: během školního roku je u otce zhruba 10 dní ze 30, zato o letních prázdninách většinu času. Bydliště dítěte určily soudy u obou rodičů a školní docházku na Slovensku. Rozložení péče podle Ústavního soudu převážně odpovídá přání chlapce. [2]
Proč Ústavní soud stížnosti zamítl?
Otec a kolizní opatrovník dítěte namítali, že matka z únosu těží. Ústavní soud odpověděl, že únos je důležitá okolnost a může svědčit o horších rodičovských schopnostech únosce. Předním hlediskem ale zůstává nejlepší zájem konkrétního dítěte. Snaha matku potrestat ani obava o fungování systému ochrany před únosy nad ním podle nálezu převážit nemůže. [1][2]
Nález také vysvětluje vztah k Haagské úmluvě o mezinárodních únosech dětí. Rozhodnutí o návratu dítěte má hlavně zajistit, aby o péči rozhodovaly soudy státu, kde dítě dřív žilo. Jak má péče vypadat, ale nepředurčuje. Soudy podle nálezu nemají povinnost nesvěřit dítě rodiči, který ho odvezl. [1][2]
Podle Ústavního soudu obecné soudy vzaly únos v úvahu a nejlepší zájem dítěte posoudily komplexně. Přihlédly i k tomu, že chlapec měl vazby na Slovensku ještě před odjezdem a že kontakt s otcem zůstal zachován. [2]
Ústavní soud připomněl, že určení bydliště dítěte je podle § 858 zákona č. 89/2012 Sb. součástí rodičovské odpovědnosti, kterou sdílejí oba rodiče. Dítě podle nálezu může mít i dvě bydliště. [2][3]
Co říká odlišné stanovisko?
Soudkyně Dita Řepková by stížnosti otce vyhověla. Podle ní soudy z únosu nevyvodily žádné důsledky a stejný výsledek by mohl nastat, i kdyby k únosu nedošlo. Závazky z Haagské úmluvy podle ní nekončí vydáním rozhodnutí o návratu. [2]
Vytkla i délku řízení. Soud prvního stupně rozhodoval přibližně rok a půl, přestože podle § 471 zákona č. 292/2013 Sb. má ve věcech péče o nezletilé rozhodnout zpravidla do 6 měsíců. Podle ní to byly průtahy, které umožnily upevnit protiprávní stav. Většina senátu naopak uvedla, že vazby na Slovensku vznikaly už před únosem. [2][4]
Co z nálezu plyne?
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat, péče o chlapce tak zůstává podle rozsudku městského soudu. Nález potvrzuje, že v českém řízení o péči po mezinárodním únosu nerozhoduje sankce vůči rodiči, ale aktuální zájem dítěte. [2]