Obětem trestných činů nelze snížit odškodné jen proto, že by pachatele zruinovalo, rozhodlo plénum Ústavního soudu
Redakce Paragrafiq - redakčně ověřil Petr Kalous, zakladatel Paragrafiq
Soudy nesmějí snížit náhradu nemajetkové újmy oběti úmyslného trestného činu proti duševní a tělesné integritě jen proto, že by pachatele zruinovala. Plénum Ústavního soudu tím překonalo pět vlastních nálezů. Stanovisko je závazné a uplatní se i v řízeních, která už běží.
Plénum Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 63/26 ze 11. listopadu 2026 rozhodlo, že soudy nesmějí oběti trestného činu snížit náhradu nemajetkové újmy jen proto, že by plná částka pachatele finančně zlikvidovala. Platí to, když pachatel úmyslně zasáhl do duševní a tělesné integrity oběti. Soud stanovisko zveřejnil 18. listopadu 2026. [1][2]
Co přesně plénum řeklo?
Podle stanoviska porušují soudy právo poškozeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když připustí snížení takové náhrady kvůli likvidačním dopadům do majetku škůdce. Plénum to označilo za nepřípustné dotváření práva soudy. [2]
Občanský zákoník umožňuje soudu náhradu škody z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit, výslovně ale dodává: „Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.“ (§ 2953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.) Pro náhradu nemajetkové újmy se tato pravidla použijí obdobně podle § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. [2][3]
Ústavní soud odmítl i takzvanou kvazimoderaci. Tak stanovisko nazývá postup, kdy soud zohlední majetkové poměry pachatele už při vyčíslení přiměřeného zadostiučinění, a ne až dodatečným snížením. [2]
Proč Ústavní soud mění vlastní judikaturu?
Stanovisko výslovně překonává pět dřívějších nálezů, které snížení kvůli likvidačním dopadům připouštěly, mimo jiné II. ÚS 3003/20 a III. ÚS 659/25. Podle pléna takový postup oslabuje princip plné náhrady újmy. [2]
Hlavní argument: pachatele před likvidací chrání už exekuční a insolvenční právo, například pravidla srážek ze mzdy, kvůli kterým se povinný nesmí ocitnout v hmotné nouzi. Není proto podle soudu důvod škůdce „doplňkově chránit“ na úkor poškozeného. [2]
Z jakého případu stanovisko vzešlo?
Návrh podal I. senát ve věci sedmi stěžovatelů, nezletilých obětí závažné sexuálně motivované trestné činnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem jim v adhezním řízení přiznal nižší náhradu s ohledem na majetkové poměry odsouzeného. Se zbytkem nároku je odkázal do civilního řízení, i když majetkové poměry pachatele blíže nezkoumal. [2]
Co musí soudy dělat nově?
Soud musí vždy určit formu zavinění ke každému jednotlivému důvodu vzniku újmy. Snížit může jen výjimečně a jen tu část újmy, která souvisí se znakem trestného činu spáchaným z nedbalosti. Úvahu musí uvést v odůvodnění rozsudku. [2]
Stanovisko dopadá i na odkazování obětí do civilního řízení. Je podle něj ústavně nesouladné, pokud trestní soud oběť odkáže na civilní řízení i tam, kde zjištěný skutkový stav umožňuje rozhodnout o náhradě přímo v trestním řízení. [2]
Závěry se podle pléna týkají i jiných zásahů do osobnosti než do duševní a tělesné integrity. Uplatní se i v řízeních, která už probíhají. [2]
Jak to souvisí s dalším nálezem?
Ústavní soud se ochranou obětí v adhezním řízení zabýval i v nálezu IV. ÚS 2519/25, o kterém Paragrafiq psal. Šlo v něm o děti, které trestní soud kvůli insolvenci matky odkázal do civilního sporu. [1]


