Ústavní soud: odmítání rodiče může v krajním případě vést k ústavní výchově
Redakce Paragrafiq - redakčně ověřil Petr Kalous, zakladatel Paragrafiq
Ústavní soud potvrdil, že ústavní výchova může být v mimořádné situaci řešením i tehdy, když dítě odmítá jednoho rodiče a druhý jeho postoj podle dokazování dlouhodobě ovlivňuje. Rozhodující ale nebyl samotný rodičovský konflikt: soud zdůraznil krajní povahu opatření, nutnost zvažovat mírnější možnosti a ochranu psychosociálního vývoje dítěte.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1029/26 ze dne 1. září 2026 potvrdil, že umístění dítěte do ústavní výchovy může být v mimořádném případě ústavně přijatelné i tehdy, když dítě odmítá jednoho z rodičů. Tiskovou zprávu k rozhodnutí soud zveřejnil 9. září. Stížnost otce zčásti zamítl a ve zbytku odmítl. [1][2]
Případ se týkal nezletilé dívky, jejíž otec napadal rozhodnutí obecných soudů o ústavní výchově a o styku rodičů s dítětem. Okresní soud nařídil ústavní výchovu na dobu jednoho roku, krajský soud změnil místo jejího výkonu a upravil kontakty rodičů. Ústavní soud posuzoval jako přípustnou část stížnosti, která se týkala právě ústavní výchovy a styku. [2]
Co říká platné právo?
Podle aktuálního znění § 971 zákona č. 89/2012 Sb. může soud nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, pokud jsou výchova dítěte, jeho tělesný, rozumový či duševní stav nebo řádný vývoj vážně ohroženy či narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte. Stejně může postupovat, když rodiče z vážných důvodů nemohou výchovu zabezpečit. Zákon současně říká, že soud má vždy zvažovat, zda nedat přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby, a že ústavní výchova přichází zejména tehdy, když dřívější opatření nevedla k nápravě. [3]
Proč soud považoval ústavní výchovu za přiměřenou?
Ústavní soud zdůraznil, že ústavní výchova je poslední možné řešení a není trestní sankcí. V daném případě se ale podle dokazování dlouhodobě projevovalo negativní ovlivňování dítěte otcem, zhoršování vztahu k matce a narušení psychosociálního vývoje. Soudy měly k dispozici znalecký posudek, diagnostické zprávy, vyjádření OSPOD a další podklady; nepřijaly tedy závěr jen na základě samotného odmítavého postoje dítěte. [2]
Rozhodující byla také absence mírnějšího neutrálního prostředí. Obecné soudy zvažovaly péči příbuzné osoby i pěstounskou péči, ale v konkrétní situaci nevyhodnotily tyto varianty jako skutečně neutrální nebo dostupné. Podle Ústavního soudu tak zájem na ochraně vývoje dítěte v době rozhodování převážil nad právem dítěte a rodiče na společný rodinný život. [2][3]
Ústavní soud zároveň považoval za přiměřený asistovaný osobní styk každého rodiče jednou týdně po dobu 60 minut. Připomněl, že při zlepšení situace může být ústavní výchova zrušena kdykoli, pokud jsou splněny podmínky. Nález proto neříká, že odmítání rodiče samo o sobě takové opatření odůvodňuje; význam má konkrétní důkazní obraz, závažnost ohrožení a skutečné prověření mírnějších možností. [2]
Kde zůstává spor?
Soudce Jan Wintr připojil odlišné stanovisko. Podle něj nebyly podmínky § 971 splněny a oddělení dívky od otce na dlouhou dobu nebylo přiměřenou reakcí na jeho negativní ovlivňování vztahu k matce. Zpochybnil také, že krajský soud dívku sám nevyslechl. Většinový nález ale výslovně ponechává budoucí vývoj otevřený: obecné soudy budou muset zohlednit plynutí času a dospívání dítěte i to, zda se jeho postoj změní. [2]