Plný text
28 Cdo 1857/2026-514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) K. S., b) Š. N., c) I. H., d) L. V., e) J. V., f) J. V. a g) V. S., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 345/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. března 2026, č. j. 14 Co 304/2025-450, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Faměry do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2026, č. j. 14 Co 304/2025-450, rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 7. 2025, č. j. 7 C 345/2024-394, změnil tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu (výroky II až XI rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Předestřeli otázku aplikace cenových srážek (ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) za nenapojení právním předchůdcům žalobců odňatých pozemků (částí pozemkových parcel dle PK č. XY a č. XY v k. ú. XY) na veřejnou kanalizaci a vodovod. Uvedli, že se odvolací soud svými závěry o naplnění podmínek aplikace označených cenových srážek odchýlil od judikatury Ústavního soudu a dovolacího soudu, a porušil tak jejich legitimní očekávání. Odkazovali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 251/25, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1725/2012, a ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 27 Cdo 2409/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1233/2024, ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2308/2024, ze dne 2. 12. 2025, 28 Cdo 2214/2025, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020. Vytýkali rovněž mechanickou aplikaci restitučních předpisů. Upozorňovali, že se tím odvolací soud odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, a nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, a ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10, či jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03. Kritizovali taktéž, že odvolací soud nahradil odborné závěry znalců o ceně odňatých pozemků svým vlastním úsudkem. Uvedený postup měli za odporující najmě nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, a ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019. Kladli dále otázku, zda jim odvolací soud měl poskytnout poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Dovozovali, že nedostatek uvedeného poučení má za následek odchýlení se od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3257/21, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 29 ICdo 102/2016, nebo ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2028. Vposledku poukazovali na rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedeným dokazováním, namítajíce, že Pražská vodohospodářská společnost, a. s., nemohla mít k dispozici relevantní podklady, dokládající, že odňaté pozemky byly na veřejný vodovod napojeny nejdříve v roce 1977 a na veřejnou kanalizaci až po roce 1990.
3. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) – ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle § 16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle § 11a zákona o půdě – se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Cena náhradního pozemku má být přitom ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017).
6. Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak implikují individuální skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3474/2024), které právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021). Dovolací soud setrvale zdůrazňuje, že dokazováním zjištěný charakter a stav odňatých pozemků odůvodňující dle právních předpisů korekci ceny (dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) nemůže být bez dalšího upozaděn úvahou soudu, jež by aplikaci právním předpisem stanovených cenových srážek „a priori“ vylučovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021), a že naplnění podmínek pro užití ustanovení cenového předpisu o srážkách ceny ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. je nutno posuzovat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům toho kterého případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018).
7. Jestliže tedy odvolací soud výši restitučního nároku žalobců odvozoval z ceny odňatých pozemků určené v souladu s § 28a zákona o půdě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., za aplikace cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., vyplývajících z individuálních skutkových závěrů o charakteru a stavu odňatých pozemků ke dni přechodu na stát (r. 1949), nikterak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. V souladu s uvedenou judikaturou přitom vycházel z individuálních skutkových poměrů posuzovaného případu. Své individuální skutkové závěry přitom čerpal najmě ze zprávy Pražské vodohospodářské společnosti a. s. ze dne 13. 3. 2025, z níž vyplývá, že veřejná kanalizace byla v k. ú. XY vybudována až po roce 1990 a veřejný vodovod, napojující odňaté pozemky, byl zřízen nejdříve v roce 1977 – poté, co byl dobudován pod tělesem železniční tratě za železničním přejezdem U závodiště.
8. Takto specifikované odlišné skutkové závěry o charakteru a stavu odňatých pozemků k okamžiku přechodu na stát (zakládající se na rozšířeném dokazování), odůvodňující aplikaci cenových srážek, opodstatňují (legitimují) odlišné konkluze odvolacího soudu o ceně odňatých pozemků oproti závěrům plynoucím z jiných rozhodnutí, týkajících se uspokojení téhož restitučního nároku, poukazovaných dovolateli. Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, ostatně vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
9. Konkluze odvolacího soudu o ceně odňatých pozemků, založené na individuálních skutkových závěrech a vycházející z právní úpravy (ocenění restitučního nároku ve smyslu § 28a zákona o půdě a navazujících oceňovacích předpisů), pak zjevně nepředstavují toliko mechanickou aplikaci restitučního zákonodárství. Ani respekt k zásadě in favorem restitutionis neopodstatňuje přiznání restitučního nároku vyšší hodnoty, než jakou přiznává právní řád.
10. Odvolací soud se přitom nezpronevěřil ustálené judikatuře ani tím, že provedené znalecké dokazování (o ceně odňatých pozemků) hodnotil se zřetelem k individuálně zjištěnému skutkovému stavu (jinými důkazy prokázaným důvodům cenových srážek), jenž znalci nereflektovali; viz judikaturní závěry, dle nichž soud hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku mimo jiné ve světle toho, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a zda jeho konkluze jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů (namátkou viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014).
11. Polemika dovolatelů s konkluzemi odvolacího soudu o charakteru a stavu odňatých pozemků k okamžiku přechodu na stát, odůvodňujícím aplikaci cenových srážek, nese se pak v rovině kritiky závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze; k limitaci zásahů dovolacího soudu do skutkových konkluzí odvolacího soudu o ceně odňatých pozemků viz též nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2026, sp. zn. I. ÚS 2196/25.
12. Závěry odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky ke dni přechodu na stát nebyly napojeny na veřejný vodovod a kanalizaci, se pak zjevně neocitají v rozporu (natož extrémním) s provedeným dokazováním, jestliže ze zpráv Pražské vodohospodářské společnosti, a. s. a městské části Praha Chuchle (jimiž bylo provedeno dokazování) jednoznačně vyplývá, že v okamžiku jejich odnětí (18. 10. 1949) zde možnost jejich napojení na veřejný vodovod a kanalizaci dána nebyla.
13. Vytýkají-li dovolatelé nedostatek poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., upozorňují tím na vady řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Výtky dovolatelů ostatně postrádají relevanci. Poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. přichází totiž v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1002/2024, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3813/2022). V projednávané věci však odvolací soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (závěrů o stavu a charakteru odňatých pozemků odůvodňujícím aplikaci cenových srážek).
14. Podané dovolání tedy – z výše uvedených důvodů – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř).
15. Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaná podala prostřednictvím advokáta k dovolání vyjádření. Náklady zastoupení žalované advokátem shledal ovšem dovolací soud v převážném rozsahu neúčelnými. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19), která vychází z teze podle níž, je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; v dané věci pak nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Účelnými v této souvislosti shledal dovolací soud toliko náklady odpovídající paušální náhradě režijních výdajů ve výši 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/); k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud též kupř. v usneseních ze dne 4. 6. 2026, sp. zn. 28 Cdo 623/2026, ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 318/2025, ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 1839/2025, ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 26 Cdo 2642/2025, či ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2678/2025.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu