Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

1 Azs 133/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 28. 7. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KANIOVÁ LenkaECLI:CZ:NSS:2021:1.Azs.133.2021.28
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 28. 7. 2021

Plný text

pokrčování 1 Azs 133/2021 - 30

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: G. O. A., zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2021, č. j. CPR-952-3/ČJ-2021-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2021, č. j. 17 A 24/2021-26,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem [adresa] Ostrava, se přiznává odměna za zastupování ve výši 5.250 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2020, č. j. KRPP-131201-13/ČJ-2020-030022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí), Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodlo o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 a písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem byla skutečnost, že žalobce vstoupil na území ČR v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 způsobeného koronavirem SARS-CoV-2, na území pobýval neoprávněně a nedisponoval žádným dokladem totožnosti.

[2] Na základě odvolání žalobce žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 2. 2021, č. j. CPR-952-3/ČJ-2021-930310-V244 (dále jen „napadené rozhodnutí“), změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že vypustila odkaz na § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců a zkrátila dobu, po níž nelze umožnit žalobci vstup na území států EU, z jednoho roku na deset měsíců. Ve zbytku rozhodnutí potvrdila.

[3] Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. K námitce existence překážek vycestování uvedl, že správní orgán I. stupně si vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky k otázce, zda je vycestování žalobce možné. S tímto stanoviskem se žalobce seznámil a proti jeho obsahu nic nenamítal. Proti prvostupňovému rozhodnutí pak podal prostřednictvím advokáta blanketní (neodůvodněné) odvolání, které ani na výzvu nedoplnil. Žalovaná tedy přezkoumala toliko soulad prvostupňového rozhodnutí (a řízení, které předcházelo jeho vydání) s právními předpisy. Vzhledem k tomu, že žalobce závazné stanovisko nikterak nezpochybnil, neměla žalovaná důvod pochybovat o jeho správnosti. Závazné stanovisko přitom prima facie vyvrací, že by návrat žalobce do Iráku byl v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a sám žalobce při výslechu žádné nebezpečí, které by mu v zemi původu hrozilo, nepopsal. Námitky žalobce proti závaznému stanovisku označil soud za fakticky opožděné, neboť nic nevypovídají o vadách řízení před žalovanou. Vada správního řízení nemůže vzniknout tím, že žalobce až v soudním řízení začne zpochybňovat správnost zjištění skutkového stavu.

II. Obsah kasační stížnosti

[4] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

[5] V žalobě proti napadenému rozhodnuté namítal nesprávné posouzení existence překážek vycestování, neboť žalovaná vycházela z nedostatečného závazného stanoviska. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, který žádné pochybení na straně žalované neshledal a uvedenou námitku považoval v zásadě za opožděnou. Trvá na tom, že žalovaná nedostatečně zkoumala proveditelnost správního vyhoštění. Existenci případných překážek je přitom (s ohledem na zásadu non-refoulement) nezbytné posuzovat i v případě, že na ni účastník řízení upozorní až v řízení před soudem. Proto bylo povinností krajského soudu věcně vypořádat žalobní námitky týkající se vadnosti obsahu závazného stanoviska.

[6] Stěžovatel tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze ve stručnosti odkázal na obsah správního spisu s tím, že napadené rozhodnutí považuje za zcela zákonné a věcně správné.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 4. 2021 k rozšíření institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. ve znění citované novely „jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Z přechodných ustanovení vyplývá, že novelizované znění § 104a odst. 1 s. ř. s. se uplatní teprve na rozhodnutí krajských soudů, která byla přijata po účinnosti novely (čl. II zákona č. 77/2021 Sb.).

[9] V nyní posuzované věci krajský soud rozhodl dne 23. 4. 2021 (tzn. po účinnosti novely s. ř. s.), přičemž se jedná o věc, v níž rozhodoval specializovaný samosoudce. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda kasační stížnost stěžovatele splňuje kritéria přijatelnosti. Výkladem těchto kritérií se již tento soud v minulosti podrobně zabýval, a to v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[10] V nynější věci stěžovatel žádné důvody přijatelnosti neuvedl a ani Nejvyšší správní soud přesah jeho vlastních zájmů neshledal.

[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl v zásadě pouze tolik, že krajský soud se byl povinen zabývat námitkou nedostatečnosti závazného stanoviska k možnosti vycestování, byť v odvolacím řízení proti obsahu stanoviska nic nenamítal (odvolání bylo blanketní). Otázkou, zda je žalobce oprávněn uvádět v žalobě i důvody, které neuplatnil již v odvolacím řízení, se podrobně zabýval rozšířený senát v usnesení ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62, č. 1742/2009 Sb. NSS. V něm dovodil, že takovému postupu obecně nic nebrání, avšak zdůraznil, že žalobní námitky procesní povahy, jejichž uplatnění je limitováno ustanoveními o koncentraci správního řízení, je třeba dostatečně rozlišit od námitek hmotněprávních, které nijak omezovat nelze. „Stěžovatel tak zajisté nemůže účinně zpochybňovat zákonnost postupu žalovaného správního orgánu a vytýkat mu jako procesní vadu, že se nevypořádal se skutečnostmi či právními námitkami, které ve správním řízení neuvedl nebo které uplatnil opožděně, může však bez omezení namítat nesprávné právní posouzení věci, k němuž žalovaný svým postupem dospěl.“

[12] V rozsudku ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 As 93/2015 - 36, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „[j]akkoliv ve správním soudnictví platí princip plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena koncepce správního soudnictví založená na přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. K tomu srv. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, či ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43.“

[13] Použitelnost uvedených závěrů pro řízení o správním vyhoštění Nejvyšší správní soud potvrdil v rozsudcích ze dne 7. 5. 2014, č. j. 1 Azs 45/2014 - 41, či ze dne 9. 7. 2015, č. j. 7 Azs 103/2015 – 35.

[14] Postup krajského soudu v posuzované věci je zcela v souladu s citovanou ustálenou judikaturou. Nejvyšší správní soud připouští, že s ohledem na zásadu non-refoulement a potenciální porušení čl. 3 Úmluvy si lze představit prolomení shora uvedených pravidel (srov. například rozsudky ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 – 76, ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, či ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65), v posuzované věci takový postup však nebyl namístě. Jak totiž uvedl i krajský soud, tvrzení stěžovatele ohledně nebezpečí hrozícího v zemi původu byla zcela povšechná, neboť poukazoval především na všeobecné poměry v Iráku a ke své situaci uvedl pouze tolik, že odmítá dodržovat islám. Ze správního spisu přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by stěžovateli v zemi původu hrozilo mučení, či nelidské nebo ponižující zacházení, anebo trest ve smyslu čl. 3 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 Azs 43/2020-27).

IV. Závěr a náklady řízení

[15] Nejvyšší správní soud neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti, pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu kasačních námitek stěžovatele a kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s).

[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle § 60 odst. 3 s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud jí proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

[17] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Ladislav Bárta, advokát se sídlem [adresa] Ostrava, který jej i nadále zastupuje v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 s. ř. s. in fine). Ustanovenému zástupci náleží za úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a dále 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Dále náleží zástupci mimosmluvní odměna za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve výši 1.550 Kč, neboť uvedený úkon právní služby je svou povahou a účelem nejbližší návrhu na předběžné opatření, k němuž došlo po zahájení řízení [viz § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu]. I za tento úkon pak zástupci náleží částka ve výši 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů. Celková výše odměny tedy činí 5.250 Kč. Jelikož ustanovený zástupce nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty, je tato částka konečná.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. července 2021

JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 23. 6. 2021

Plný text

pokračování 1 Azs 133/2021 - 21

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: G. O. A., zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2021, č. j. CPR-952-3/ČJ-2021-930310-V224, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2021, č. j. 17 A 24/2021-26,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a návrh na přiznání odkladného účinku

[1] Žalobce (stěžovatel) napadl blanketní (neodůvodněnou) kasační stížností v záhlaví označený rozsudek, kterým Krajský soud v Plzni zamítl jeho žalobu.

[2] Stěžovatel se v řízení u krajského soudu domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 30. 11. 2020. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně uložil stěžovateli správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 a § 119 odst. 1 písm. b) 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU v délce 1 rok.

[3] Žalovaná změnila právní kvalifikaci na správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona o pobytu cizinců a zkrátila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 10 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinci uplyne doba stanovená k vycestování. Ta byla stanovena na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí dle § 118 odst. 3 téhož zákona.

[4] Současně s kasační stížností stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 2 Azs 219/2015-23, týkající se možnosti osobní účasti na soudním řízení. Vyjádřil své obavy z hrozby, které by byl vystaven v Iráku ze strany iráckých islamistů.

[5] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku vyjádřila nesouhlas. Stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen právním zástupcem, který jej může i nadále na příslušné odborné úrovni zastupovat. Stěžovatelova osobní přítomnost tak není v průběhu vedení řízení o kasační stížnosti nezbytná. Přiznání odkladného účinku by vedlo jen k další bezdůvodné legalizaci pobytu stěžovatele na území ČR a mohlo by omezit účinnost správního vyhoštění.

II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[6] Podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej ale může na návrh stěžovatele přiznat a užije přitom přiměřeně § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s., který stanoví podmínky pro přiznání odkladného účinku žaloby.

[7] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Odkladný účinek kasační stížnosti představuje zcela výjimečný institut, kterým se mění účinky pravomocného rozhodnutí, a měl by být využíván pouze v situacích, kde výkon rozhodnutí nebo jeho jiné následky mohou působit značné obtíže. Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a do doby rozhodnutí o kasační stížnosti je proto třeba na rozhodnutí krajského soudu pohlížet jako na správné. Pouze v případě naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je možno tuto zásadu prolomit.

[9] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[10] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze na konkrétní situaci stěžovatele. Stěžovatel musí specifikovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, její intenzitu a z jakých konkrétních okolností vznik této újmy vyvozuje. Stěžovatelem uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu (resp. s napadeným správním rozhodnutím) obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní. Na podporu svých tvrzení proto musí stěžovatel navrhnout dostatečně přesvědčivé důkazy (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32).

[11] Nejvyšší správní soud si je vědom stěžovatelem odkazovaného usnesení č. j. 2 Azs 219/2015-23. Ovšem jak nedávno uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, bod 61). Zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti sice může k přiznání odkladného účinku vést, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody (například rodinným nebo soukromým životem stěžovatele) nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Tyto individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení (srov. tamtéž, bod 59).

[12] Stejně tak Nejvyšší správní soud nevidí důvod pro přiznání odkladného účinku v uváděné hrozbě ze strany iráckých islamistů. Důvodnost svého strachu nijak konkrétně v kasační stížnosti nepodložil a omezil se pouze na obecné tvrzení. Tuto skutečnost netvrdil ani v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pouze v žalobě proti rozhodnutí žalované namítal chybnost závazného stanoviska k situaci v Iráku.

[13] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepovažuje podmínky pro přiznání odkladného účinku za splněné. Předně návrh stěžovatele obsahuje pouze obecná tvrzení, která stěžovatel dostatečně nekonkretizoval a nedoložil. A to obzvláště v kontextu skutkových okolností projednávané věci, kdy stěžovatel dle svých tvrzení legálně vycestoval z Iráku z náboženských důvodů, jelikož nechtěl dodržovat tvrdý islám. Na žádné konkrétní nebezpečí nebo dosavadní špatné zacházení v zemi původu ovšem nepoukazoval.

[14] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti může vyvstat jeho povinnost opustit území České republiky. Kasační soud by však mohl návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhovět, pokud by k tomuto hrozícímu následku přistoupily další významné okolnosti na straně stěžovatele. Takové okolnosti však stěžovatel ve svém návrhu netvrdil ani nedoložil.

[15] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že výrok o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.

III. Závěr a náklady řízení

[16] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli nevyhověl a kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. června 2021

JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací