Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

1 Azs 239/2022

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 15. 12. 2022Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: POSPÍŠIL IvoECLI:CZ:NSS:2022:1.Azs.239.2022.59
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 15. 12. 2022

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: S. S. N., zastoupen Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2022, č. j. OAM-395/ZA-ZA11-HA13-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 48 Az 5/2022-93,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení o kasační stížnosti se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 48 Az 5/2022-93, a rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2022, č. j. OAM-395/ZA-ZA11-HA13-2022.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, kterou posoudil podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako nepřípustnou.

[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví. Shrnul důvody podané žádosti o azyl uváděné žalobcem, a sice že ztratil oprávnění k pobytu v ČR z důvodu svého uvěznění a nechce odcestovat do Vietnamu, neboť zde má manželku, děti i rodiče. Zároveň mu hrozí vysoký trest za obchodování s drogami, potenciálně i trest smrti. Má také obavu z nákazy COVID-19 a povinného očkování nekvalitními vakcínami v zemi původu. V zemi původu by rovněž více trpěl alergií. Také je proti válce na Ukrajině, ale v zemi původu většina obyvatel podporuje Ruskou federaci. Jako důvod první žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že ztratil oprávnění k pobytu v ČR a nechce odcestovat do Vietnamu, neboť zde má manželku, dítě i rodiče.

[3] Krajský soud konstatoval, že novou skutečností je pouze taková skutečnost, kterou žalobce nemohl bez své viny uvést v řízení o předchozí žádosti, tedy skutečnost, která v té době vůbec neexistovala nebo o které žalobce objektivně bez své viny nevěděl. Tato skutečnost pak musí nasvědčovat tomu, že žalobci hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Posouzení jakýchkoliv skutečností, které by bylo možné subsumovat pod § 14a zákona o azylu je vyloučeno z důvodu trvajících skutečností odůvodňujících aplikaci § 15a zákona o azylu (tj. vylučující doplňkové klauzule). S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k tomu, že žalobce se svými žalobními námitkami nemůže být úspěšný, neboť v předcházejícím řízení skutečně neuvedl nové relevantní skutečnosti. Narození dalšího dítěte bez dalšího nenasvědčuje tomu, že žalobci hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Tentýž závěr pak platí i o případně hrozícím trestu, neboť podle podkladů pro rozhodnutí založených ve spise se v zemi původu žalobce aplikuje zásada ne bis in idem. Obdobný závěr pak platí i o případné nákaze COVID-19 či povinném očkování nebo zdravotních obtížích žalobce. Navíc totožné důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobce ve své podstatě uváděl již v řízení o své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany (existence soukromého a rodinného života v ČR a snaha o legalizaci pobytu). Ke změně situace v zemi původu žalobce v předcházejícím řízení neuvedl ničeho. Stejně tak neshledal krajský soud napadené rozhodnutí nezákonným, co se týče případného pronásledování z důvodu postoje žalobce k válce na Ukrajině. Byť žalobce tento důvod nemohl uvést již ve své první žádosti, není splněna podmínka, že uváděné skutečnosti musí nasvědčovat tomu, že mu hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.

II. Návrh na odkladný účinek

[4] Nejvyšší správní soud obdržel ve výše nadepsané věci dne 18. 10. 2022 kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu. Současně stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku dle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Důvody kasační stížnosti doplnil stěžovatel prostřednictvím své zástupkyně dne 25. 11. 2022.

[5] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tak, že má na území ČR prokazatelně silné a trvalé rodinné vazby a vzhledem k jeho trestní minulosti má v případě vycestování minimální šanci na dosažení sloučení rodiny. Stěžovatel žije na území ČR od svých 13 let po dobu již téměř 20 let a má zde vytvořeny skutečně fungující a reálné rodinné a sociální zázemí. Má zde manželku a nezletilého syna (nar. [rok narození]), kteří mají oba povolený pobyt na území ČR. Dne 16. 9. 2022 se žalobci a manželce narodila dcera. Manželství stěžovatele je spokojené a plní všechny funkce, rodina sdílí společnou domácnost, manželé si navzájem pomáhají a podporují se, společně pečují o nezletilé děti, které se narodily na území ČR. Syn chodí do školy a má zde kamarády. Manželka musí být po šestinedělí opět výdělečně činná, proto bude osobní péči o děti zajišťovat stěžovatel, aby rodina nepřišla o finanční zajištění. Vztah syna a stěžovatele se po výkonu trestu odnětí svobody posílil, stěžovatel se synem tráví veškerý čas a syn je na něj fixován. Odloučení otce od rodiny by pro dítě znamenalo velkou psychickou újmu. Stejně tak by negativně zasáhlo do vývoje nedávno narozené dcery a manželka by přišla o veškerou oporu a pomoc, kterou jí stěžovatel poskytuje.

[6] Stěžovatel dále uvádí, že výkon trestu odnětí svobody pro něj byl dostatečným ponaučením, aby už znovu trestnou činnost nepáchal. Uvědomil si, že tím zároveň způsobil problémy i své rodině. To nyní vynahrazuje rodině tím, že osobně pečuje o své děti, stará se o domácnost a podporuje pracující manželku. Skutečnost, že se stěžovatel napravil, potvrzuje i rozhodnutí Okresního soudu v Lounech o tom, že se stěžovatel osvědčil ve zkušební době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. I v době výkonu trestu stěžovatele manželka a syn pravidelně navštěvovali. Nuceným vycestováním by však došlo k zpřetrhání veškerých osobních kontaktů. Celá rodina má finanční a sociální zázemí, členy rodiny i přátele výhradně v ČR. Není proto možné, aby rodina stěžovatele následovala do země původu. Vzhledem k útlému věku dcery s ní ani není možné cestovat, aniž by bylo ohroženo její zdraví (absence očkování).

[7] Žalovaný nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Jelikož se jedná již o druhou žádost stěžovatele, v níž neuvedl žádné relevantní důvody, účinky napadeného rozhodnutí pro stěžovatele nepředstavují nenahraditelnou újmu. Napadené rozhodnutí ve svém důsledku přímo nevede k ukončení pobytu stěžovatele a nemožnosti vyčkat rozhodnutí o kasační stížnosti. O vyhoštění se rozhoduje v jiném řízení a žaloba proti takovému rozhodnutí má ze zákona odkladný účinek. Je na místě, aby stěžovatel řešil legalizaci svého pobytu pomocí jiného právního institutu (dle zákona o pobytu cizinců).

III. Posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku

[8] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení důvodů a skutečností přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.

[9] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu § 107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.

[10] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[11] Nejvyšší správní soud po posouzení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. jsou naplněny.

[12] Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, k tomu, aby mohl být kasační stížnosti takový účinek přiznán, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy tak má stěžovatel (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32, či ze dne 23. 1. 2014, č. j. 6 Ads 99/2013-11), který musí v odůvodnění svého návrhu konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Důvody možného vzniku újmy jsou vždy subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.

[13] V daném případě stěžovatel povinnost tvrzení splnil. Svůj návrh odůvodnil především tvrzeným nepřiměřeným zásahem do svého soukromého a rodinného života, jakož i jeho dětí a manželky. Velmi podrobně popsal silné rodinné vazby a fungování rodiny i to, jakým konkrétním způsobem by k zásahu do života rodiny došlo. Svá tvrzení pak doložil jednak formálními doklady (oddací list, vysvědčení syna, rodný list dcery,…), ale i celou řadou fotografií a jiných listin (např. potvrzení dětské lékařky, že syna na preventivní prohlídky pravidelně doprovází i otec; čestné prohlášení manželky o soužití rodiny;…), dle nichž nejsou rodinné vazby stěžovatele pouze formální. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že vzhledem k jeho stávajícím rodinným a soukromým poměrům, i skutečnosti, že v České republice žije již 20 let, by pro něj vycestování mohlo znamenat významnou újmu. Významnou újmu by pak v důsledku vycestování stěžovatele nepochybně pocítily i jeho nezletilé děti a manželka.

[14] Shora uvedená tvrzení stěžovatele nijak nezpochybňuje ani žalovaný. Zdejší soud proto při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku vycházel z toho, že obavám stěžovatele z nepřiměřeného zásahu do práva na respektování rodinného a soukromého života, které je ústavně zaručeným právem, nelze upřít reálný základ.

[15] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že krajský soud v dané věci odkladný účinek žalobě stěžovatele nepřiznal, nicméně tak učinil pro nedostatečnou konkretizaci a nedoložení stěžovatelových tvrzení. To však pro nyní posuzovaný návrh neplatí. Nadto stěžovatel po zamítnutí prvního návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě podal nový návrh, v němž svá tvrzení konkretizoval a doložil. Nicméně krajský soud o něm již nerozhodl, neboť rozhodl napadeným rozsudkem ve věci samé.

[16] Je sice pravdou, jak tvrdí žalovaný, že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by mohl být stěžovatel donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně není nereálné, že do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění z nejrůznějších důvodů dojde, a skutečnost, že stěžovateli nehrozí vyhoštění bezprostředně, nemůže být dle názoru soudu důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pokud by nedošlo k odkladu právních účinků pravomocného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, stěžovatel by neměl oprávnění pobývat na území České republiky, byl by tedy povinen ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu její území opustit. Potvrzený stav nelegálního pobytu cizince s sebou nese závažné a nevratné důsledky. Povinnost vycestování nevzniká až rozhodnutím o vyhoštění. Správní vyhoštění (§ 118 zákona o pobytu cizinců) je až následný prostředek (nastupující mimo jiné v souvislosti s nelegálním pobytem), který kromě ukončení pobytu cizince na území stanoví i dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Bez platného titulu k pobytu je pobyt cizince v České republice v rozporu se zákonem, protiprávní stav nastává nikoliv až vydáním rozhodnutí o vyhoštění, ale již v okamžiku, kdy se cizinec nachází na území ČR bez příslušného oprávnění. Jen stěží lze předpokládat, že cizinec má předejít případné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České republiky a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu v České republice (jakož i na území členských států Evropské unie) na určitou dobu.

[17] Soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku mohlo v posuzované věci způsobit jiným osobám větší újmu, než která hrozí stěžovateli. Byť stěžovatel byl v minulosti odsouzen za trestnou činnost spojenou s neoprávněným nakládáním s psychotropními a omamnými látkami, nelze přehlédnout, že se osvědčil ve zkušební době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Navíc z jeho vyjádření jasně vyplývá dostatečná sebereflexe, která nasvědčuje tomu, že stěžovatel si dobře uvědomuje škodlivost svého předchozí jednání a nechce je v budoucnu opakovat. Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že nepřiznání odkladného účinku by pro stěžovatele znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká by jeho přiznáním mohla vzniknout jiným osobám. Naopak lze shledat negativní dopad do sféry dalších osob, stěžovatelových dětí a manželky, bude-li stěžovatel nucen k návratu do své vlasti. Ze stejných důvodů pak Nejvyšší správní soud neshledal rozpor s důležitým veřejným zájmem.

[18] Je třeba připomenout, že v usnesení ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96, č. 786/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[o]dkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo.“ Za dané situace se tedy do rozhodnutí o kasační stížnosti pozastavují účinky nejen ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu, ale odkladný účinek kasační stížnosti působí i ve vztahu k napadenému rozhodnutí.

[19] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2022

JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu

Usnesení ze dne 13. 1. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: S. S. N., zastoupen Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2022, č. j. OAM-395/ZA-ZA11-HA13-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 48 Az 5/2022-93,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný napadeným rozhodnutím zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť shledal opakovanou žádost žalobce o mezinárodní ochranu nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Žalobce v opakované žádosti neuvedl a ani se neobjevily skutečnosti, které nebyly v předchozím řízení zkoumány.

[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Shrnul důvody opakované žádosti o mezinárodní ochranu, a sice že žalobce ztratil oprávnění k pobytu v ČR z důvodu svého uvěznění a nechce odcestovat do Vietnamu, neboť zde má manželku, dítě i rodiče, přičemž očekávají narození dalšího potomka. Zároveň mu ve Vietnamu hrozí vysoký trest za obchodování s drogami, potenciálně i trest smrti. Má také obavu z nákazy COVID-19 a povinného očkování nekvalitními vakcínami v zemi původu. Také je proti válce na Ukrajině, ale v zemi původu většina obyvatel podporuje Ruskou federaci.

[3] Krajský soud konstatoval, že novou skutečností je pouze taková skutečnost, kterou žalobce nemohl bez své viny uvést v řízení o předchozí žádosti, tedy skutečnost, která v té době vůbec neexistovala nebo o které žalobce objektivně bez své viny nevěděl. Tato skutečnost pak musí nasvědčovat tomu, že žalobci hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Posouzení jakýchkoliv skutečností, které by bylo možné podřadit pod § 14a zákona o azylu, je však v případě žalobce vyloučeno z důvodu trvajících skutečností odůvodňujících použití § 15a zákona o azylu (tj. vylučující klauzule). S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k tomu, že žalobce se svými žalobními námitkami nemůže být úspěšný, neboť v řízení před žalovaným skutečně neuvedl nové relevantní skutečnosti. Narození dalšího dítěte bez dalšího nenasvědčuje tomu, že žalobci hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Tentýž závěr pak platí i o případně hrozícím trestu, neboť podle podkladů pro rozhodnutí založených ve spise se v zemi původu žalobce aplikuje zásada ne bis in idem. Obdobný závěr pak platí i o případné nákaze COVID-19 a povinném očkování. V podstatě totožné důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobce uváděl již v řízení o své první žádosti (ztráta oprávnění k pobytu v ČR a existence rodinného zázemí na území ČR). Stejně tak krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nezákonným, pokud jde o pronásledování z důvodu postoje žalobce k válce na Ukrajině. Ačkoliv žalobce tento důvod nemohl uvést již ve své první žádosti, není splněna další podmínka, podle níž uváděné skutečnosti musí nasvědčovat tomu, že mu hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[5] Stěžovatel konkrétně namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda se v řízení o opakované žádosti objevily nové skutečnosti. Stěžovatel trvá na tom, že uplatnil tvrzení, která nebyla předmětem posouzení v řízení o jeho předchozí žádosti, a to že s manželkou očekávají narození druhého dítěte, dále okolnosti týkající se pandemie COVID-19, možnost dalšího trestního stíhání ve Vietnamu a postoje k válce na Ukrajině. Tyto skutečnosti buď nastaly po ukončení řízení o jeho předchozí žádosti, nebo se o nich až po ukončení řízení dozvěděl.

[6] Správní orgán pak nedostatečně zjistil skutkový stav, pokud jde o jeho postoje k válce na Ukrajině, neboť se stěžovatelem neprovedl pohovor. V jeho případě měl žalovaný přistoupit k věcnému posouzení žádosti také s ohledem na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 11a odst. 4 zákona o azylu. V rozhodnutí žalovaného však chybí jakákoliv úvaha, proč tyto důvody neshledal. Žalovaný a krajský soud se pak nezabývali ani možným zásahem do práva na soukromý a rodinný život v případě nuceného vycestování stěžovatele do země původu. To by v případě stěžovatele představovalo porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v případě jeho nezletilých dětí také čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

[7] S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém závěru, že důvody opakované žádosti byly totožné jako v žádosti předchozí. Žalovaný se tak již v původním rozhodnutí zabýval případným zásahem do rodinného života stěžovatele, přičemž narození dalšího potomka na tehdejších závěrech nic nemění a nemůže být ani důvodem pro nové věcné posouzení opakované žádosti. To se týká také důvodů vylučujících udělení doplňkové ochrany podle § 15a zákona o azylu, které i nadále přetrvávají, a ostatně stěžovatel jejich změnu v opakované žádosti ani netvrdil. Stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za který byl pravomocně odsouzen, a skutečnost, že od výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uplynuly 4 roky, žalovaný neshledal natolik zásadní, aby vedla k odlišnému posouzení.

[9] Žalovaný rozumí snaze stěžovatele setrvat na území ČR i s rodinnými příslušníky, avšak k tomu je adekvátní některá forma povolení k pobytu, nikoliv udělení mezinárodní ochrany. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost stěžovatele žádnou z těchto podmínek nesplňuje.

[11] Nejvyšší správní soud neshledal v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud svůj závěr o zákonnosti zastavení řízení o opakované žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu podrobně odůvodnil, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu kasačního soudu. Z rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, o jaké důvody své závěry opřel, a v tomto ohledu zcela odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost plynoucím z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, či z 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS).

[12] V daném případě se žalovaný a krajský soud zabývali opakovanou žádostí stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, a to poté, co mu žalovaný k předchozí žádosti azyl neudělil a v případě doplňkové ochrany shledal důvody pro její neudělení podle § 15a zákona o azylu (pravomocné odsouzení stěžovatele za spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy). Klíčové tak bylo pouze posouzení podmínek podle § 11a zákona o azylu. V tomto směru již krajský soud odkázal na přiléhavou judikaturu kasačního soudu a jeho závěry jsou s ní zcela v souladu. V rámci řízení o opakované žádosti žalovaný zkoumá to, zda se objevily takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom jedná o takové skutečnosti, ke kterým došlo v mezidobí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, ze dne 19. 10. 2021, č. j. 1 Azs 292/2021-51, ze dne 12. 10. 2021, č. j. 4 Azs 292/2021-33).

[13] Podstatné je pak to, že žalovaný v původním řízení neshledal důvody pro udělení azylu, ani humanitárního azylu, zatímco doplňkovou ochranu neudělil pro existenci překážky podle § 15a zákona o azylu, spočívající v tom, že stěžovatel se dopustil vážného zločinu. Nové skutečnosti a zjištění se proto musejí upínat k těmto původním důvodům neudělení některé z forem mezinárodní ochrany. Také v tomto směru postupoval krajský soud v souladu s dosavadní judikaturou kasačního soudu (rozsudek ze dne 17. 2. 2020, č. j. 1 Azs 396/2020-37, podle něhož je v případě, kdy správní orgán v rozhodnutí o první žádosti shledal důvody pro použití vylučující klauzule, v řízení o opakované žádosti nejprve třeba zkoumat a odůvodnit, zda tyto důvody nadále trvají).

[14] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný neposuzoval okolnosti hodné zvláštního zřetele podle § 11a odst. 4 zákona o azylu. Také v tomto případě jsou však napadená rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku kasačního soudu ze dne 21. 6. 2019, č. j. 2 Azs 101/2019-74, „není nezbytné v rozhodnutí ministerstva výslovně uvést, že neshledalo důvody k uplatnění § 11a odst. 4 zákona o azylu, pokud všechny okolnosti, které vedle toho, že musely být zkoumány (a byly zkoumány) jako údajné nové důvody tvrzené žadatelem o azyl, by mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné, byly v rámci řízení o opakované žádosti vzaty v úvahu ve své skutkové dimenzi (ministerstvo zkoumalo, zda jsou stejné, anebo nové oproti důvodům v žádosti předešlé) i v dimenzi právní, tedy z hlediska dopadů na životní poměry žadatele. Pokud ministerstvo dospělo k závěru, že není důvodu měnit něco na hodnocení těchto okolností oproti jejich předešlému posouzení, implicitně shledalo, že případ žadatele je případem běžným, neobsahujícím zvláštní, mimořádné, předem typově nedefinované (neboť obtížně předvídatelné) důvody, které by měly vést k uplatnění svého druhu mimořádné klausule pro mimořádné okolnosti…“. V daném případě proto konstatování žalovaného, že stěžovatel neuvedl nové skutečnosti, v sobě obsahuje též závěr, že jeho případ je případem běžným, v němž nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele.

[15] Přijatelnost nezakládá ani namítaný nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života a nerespektování nejlepšího zájmu dítěte. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 162/2020-47, dle kterého je třeba promítnout závěry týkající se nejlepšího zájmu dítěte do rozhodování o mezinárodní ochraně, žalovaný postupoval v řízení o první žádosti, v němž se zabýval těmito námitkami meritorně a ve kterých zohlednil to, že stěžovatel má na území ČR rodinu a nezletilé dítě. Sama skutečnost, že v mezidobí manželka očekává narození dalšího dítěte, na tehdejších závěrech již nemůže ničeho změnit.

[16] Pro úplnost kasační soud uvádí, že nepřehlédl skutečnost, kterou stěžovatel uvedl v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, totiž že po vydání napadeného rozsudku krajského soudu vyslovil Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 15 PP 160/2018, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody osvědčil. Tato skutečnost může mít vliv na posouzení, zda trvají důvody pro použití vylučující klauzule. Není však důvodu, aby k ní v řízení o kasační stížnosti přihlížel kasační soud. Soud má totiž povinnost prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem pouze tehdy, pokud účastník řízení uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění žadatele o mezinárodní ochranu předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65). V daném případě stěžovateli nic nebrání, aby tuto skutečnost případně uplatnil v nové žádosti o mezinárodní ochranu.

[17] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se krajský soud nijak neodchýlil od judikatury kasačního soudu a nedopustil se ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s.

[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2023

JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací