2 As 68/2026

Plný text

2 As 68/2026 - 93
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Městská část Praha 5, se sídlem [adresa] Praha 5, zastoupená JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) TELLUS spol. s r.o., IČO: [IČO], se sídlem [adresa] Praha 6, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, II) Ing. M. H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2024, č. j. MHMP 470009/2024, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2026, č. j. 8 A 44/2024127,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2026, č. j. 8 A 44/2024127, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Úřad městské části Praha 5, odbor stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 7. 10. 2020 pod č. j. MC 05177866/2020 rozhodnutí o umístění stavby pro AREÁL TELLUS (dále jen „záměr“), který představuje soubor staveb zahrnující bytové domy, obchodní, administrativní a technické objekty. Žalovaný rozhodl o podaných odvoláních účastníků řízení proti tomuto územnímu rozhodnutí dvěma rozhodnutími, kterými napadené rozhodnutí částečně změnil, ve zbytku odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Osoba zúčastněná na řízení I) jakožto stavebník (dále „stěžovatelka“) podala dne 5. 9. 2022 žádost o změnu územního rozhodnutí, které stavební úřad vyhověl rozhodnutím ze dne 24. 11. 2022, č. j. MC05257776/2020. Změna se týkala části záměru, především objektů B, C a D: objekt B nově vymezila jako polyfunkční dům s obchodní jednotkou a byty, zatímco původní administrativní, výrobní, skladové a technické objekty C a D nahradila bytovými objekty. Součástí změny byly rovněž navazující úpravy dopravní infrastruktury a inženýrských sítí. Žalobkyně se proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolala. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku prvostupňové rozhodnutí dílčím způsobem změnil (vypuštěním částí textu z výroku prvostupňového rozhodnutí a vypuštěním jedné z podmínek umístění stavby) a ve zbytku je potvrdil. Vycházel přitom mimo jiné z kladného závazného stanoviska orgánu územního plánování (Magistrát hl. m. Prahy, odbor územního rozvoje) ze dne 24. 6. 2022, č. j. MHMP 932303/2022, které v odvolacím řízení potvrdilo a částečně doplnilo Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) závazným stanoviskem nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 28. 8. 2023, č. j. MMR58150/202381.

[2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, které městský soud v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl. Zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí stavebního úřadu a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Všechny zrušovací důvody se týkají závazného stanoviska MMR. Jako oprávněnou shledal námitku nedostatečné veřejné vybavenosti a vyprázdnění regulace dané územním plánem: změna záměru vede k faktickému vytvoření monofunkční obytné zóny, a není proto v souladu s požadavkem na zachování polyfunkčnosti plochy SV – všeobecně smíšené. Současně městský soud shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným v otázce ověření výměr (vstupních údajů) rozhodných pro výpočet koeficientu podlažních ploch (dále „KPP“). Rozhodnutí žalovaného odkazuje na závazné stanovisko MMR, které ale samo uvádí, že MMR nemá technické prostředky k tomu, aby přepočítalo konkrétní výměry, a je nuceno vycházet z údajů projektanta. Zbývající žalobní námitky shledal městský soud nedůvodnými.

II. Argumentace účastníků řízení

K. stížnost

[3] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že městský soud nesprávně dovodil, že převaha bydlení v rámci záměru v poměru 96 % podlažních ploch bydlení vs. 4 % jiných vede k nepřípustné monofunkčnosti území. Územní plán totiž po změně Z 2832/00 již nestanoví procentní limit jednotlivých funkcí (opustil dřívější limit 60 %); naopak výslovně připouští v odůvodněných případech monofunkční stavby pro bydlení jako podmíněně přípustné využití. Závazné stanovisko MMR (ale i projektová dokumentace a další podklady) podrobně odůvodnily vhodnost takového využití. Závěr městského soudu je proto věcně nesprávný a nepřezkoumatelný. Objekty C a D jsou takovými přípustnými monofunkčními bytovými objekty a objekt B je polyfunkční stavbou, protože spojuje bydlení a prostory pro obchod (supermarket).

[4] Nesprávný je i závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v otázce hrubých podlažních ploch (dále „HPP“) a KPP. Žalobkyně nezpochybnila výpočet HPP ani vstupní výměry v námitkách ani odvolání, tuto výhradu vznesla až v žalobě. Stavební úřad ani žalovaný proto nemohli tuto pozdější žalobní námitku vypořádat a městský soud jim neměl vytýkat nevypořádání něčeho, co ve správním řízení nebylo uplatněno. Není navíc úlohou správních orgánů samostatně přeměřovat všechny výměry obsažené v projektové dokumentaci – za správnost, úplnost a celistvost dokumentace nese odpovědnost projektant. Po správních orgánech nelze požadovat, aby nahrazovaly projekční činnost a prováděly vlastní technická měření. MMR při kontrole výpočtu KPP kontrolovalo metodiku výpočtu a správnost zahrnutí jednotlivých ploch do započitatelných HPP dle územního plánu a metodické přílohy A odůvodnění územního plánu a shledalo je správnými. Správní orgány tedy svoji přezkumnou a kontrolní povinnost splnily.

Vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení II

[5] Žalobkyně se ve vyjádření vymezuje vůči tvrzení, že některé námitky uplatnila až v žalobě. Žalobní bod neuplatněný v odvolání je přesto v žalobě přípustný. Žalobní námitky navíc rozvíjely odvolací námitky a reagovaly na argumentaci žalované a obsah závazného stanoviska MMR, který žalobkyně mohla znát teprve po vydání rozhodnutí žalované – stanovisko bylo opatřeno až v rámci odvolacího řízení. Žalobkyně se ztotožňuje se závěry městského soudu, který podle ní správně uzavřel, že převaha bytové funkce v dané nedostatečně vybavené lokalitě vyprázdnila regulaci plochy SV. Zrušení dřívějšího procentního limitu změnou územního plánu č. Z 2832/00 neznamená, že by bylo možné bez řádného odůvodnění a posouzení podmínky podmíněné přípustnosti využití přeměňovat polyfunkční plochy SV na další monofunkční bytové enklávy. Městský soud podle žalobkyně správně dovodil dílčí nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, protože žalovaný ani MMR věcně neověřili zpochybněné vstupní údaje pro výpočet HPP a KPP. Odpovědnost projektanta za dokumentaci nezbavuje správní orgány povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav a vypořádat relevantní námitky. Přezkum úplnosti, srozumitelnosti a vypořádání námitek proti závazným stanoviskům náleží správním soudům i odvolacímu orgánu.

[6] Také osoba zúčastněná na řízení II považuje za správný závěr městského soudu, že změna územního rozhodnutí není v souladu s územním plánem (s přípustným hlavním využitím plochy SV ani podmíněným využitím). Dále poukazuje na možnou účelovost v jednání stěžovatelky, která už v průběhu správního řízení o původním územním rozhodnutí věděla, že bude záměr měnit. Takovým „salámováním“ výstavby dosáhla příznivějšího stavu, než kdyby projekt předložila rovnou jako celek. Rovněž při hodnocení regulace a přípustnosti záměru nelze považovat okolní objekty plochy SV pro výpočet KPP za irelevantní, a následně je pro účely argumentace, že je zde přítomna komerční jednotka, brát v potaz. Osoba zúčastněná na řízení II dále souhlasí se závěrem městského soudu o nedostatečnosti závazného stanoviska MMR, tedy že nelze ze strany správního orgánu rezignovat na přezkum projektové dokumentace a jejího obsahu. Pouhý odkaz na výpočty dle projektové dokumentace a nekritické přejímání závěrů nedostačují. Otázku správnosti a prověření výpočtů přitom vznesli již další účastníci v odvolacím řízení.

[7] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s § 109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Podle tohoto ustanovení není Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti mimo jiné tehdy, byloli řízení před krajským (městským) soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Právě takovou vadu Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci shledal, neboť městský soud při přezkumu závazného stanoviska nepostupoval podle § 75 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném v době svého rozhodování.

III.1 Použitelnost § 75 odst. 2 s. ř. s. ve znění zákona č. 314/2025 Sb.

[9] Zákonem č. 314/2025 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2026 změněn mimo jiné § 75 odst. 2 s. ř. s. [čl. X bod 33 ve spojení s čl. XIX písm. b) zákona č. 314/2025 Sb.]. Podle tohoto ustanovení soud k žalobní námitce přezkoumá zákonnost jiného úkonu správního orgánu, bylli závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí a neníli jím soud sám vázán. Nově zákon výslovně stanoví, že před rozhodnutím o námitce soud umožní správnímu orgánu, o jehož úkon jde, aby se k námitce vyjádřil. Shledáli soud žalobní námitku důvodnou, zruší přezkoumávaný úkon samostatným výrokem pro nezákonnost.

[10] Městský soud v posuzované věci rozhodoval již za účinnosti této úpravy. Na její použitelnosti přitom nic nemění, že řízení o žalobě bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2026. Podle čl. XI bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb. se totiž s. ř. s. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti novely použije, neníli stanoveno jinak, i v řízeních zahájených před tímto dnem; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly dříve, přitom zůstávají zachovány. Výjimky v čl. XI bodě 2 se týkají § 31 odst. 2, § 60 odst. 5 a § 93 odst. 1 a 5 s. ř. s., nikoliv § 75 odst. 2 s. ř. s.

[11] Jde tedy o bezprostřední použití nové procesní úpravy na úkony soudu, které byly činěny až za její účinnosti, nikoliv o zpětné přičítání nových právních účinků úkonům již dokončeným. Takový postup odpovídá zásadě, že se nové procesní předpisy, nestanovíli přechodná ustanovení jinak, použijí i v řízeních zahájených dříve, přičemž dřívější procesní úkony si zachovávají své právní účinky (rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 Azs 55/200660, č. 1349/2007 Sb. NSS). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nedávno potvrdil, že okamžitý účinek nových procesních norem na běžící řízení je při absenci odlišných přechodných ustanovení pravidlem. Výjimkou jsou pouze situace, kdy by aplikace takového pravidla krátila účastníka na právu na přístup k soudu (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 21. 4. 2026, č. j. 1 Afs 226/202350, č. 4751/2026 Sb. NSS). V případě nové úpravy § 75 odst. 2 s. ř. s. však o takovou situaci nemůže jít. Nová pravidla přístup žalobkyně k soudu nijak nezužují; toliko určují, jakým způsobem má soud přezkoumat závazný podklad rozhodnutí a jak má rozhodnout, shledáli námitku proti němu důvodnou.

[12] Lze shrnout, že městský soud byl povinen při projednávání a rozhodování nyní posuzované věci postupovat podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v novém znění.

III.2 Povinnosti soudu při přezkumu závazného stanoviska

[13] I po změně právní úpravy platí, že závazné stanovisko sice samo o sobě nezakládá práva ani povinnosti, jeho obsah se však promítá do konečného rozhodnutí. Kromě nově zakotvené možnosti podat proti některým závazným stanoviskům přímo žalobu je zachována ochrana proti jeho účinkům v rámci přezkumu konečného rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. (k charakteru tohoto přezkumu viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009113, č. 2434/2011 Sb. NSS). Soud tedy v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí k žalobní námitce zkoumá, zda se dotčený orgán držel v mezích zákona, a na odůvodnění stanoviska klade přiměřeně obdobné požadavky jako na odůvodnění správního rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2014, č. j. 3 As 81/201338). Podstatu této varianty přezkumu závazných stanovisek nová právní úprava nezměnila, ale zakotvila nové procesní povinnosti soudu.

[14] První novou procesní povinností soudu je umožnit dotčenému orgánu vyjádřit se k žalobním námitkám, které směřují proti jeho závaznému stanovisku. Smyslem této povinnosti je zajistit, aby na žalobní námitky mohl reagovat ten správní orgán, který závazné stanovisko vydal, neboť se vychází z předpokladu, že právě on je vybaven adekvátním odborným aparátem k posouzení otázek řešených v závazném stanovisku. Má mít přitom možnost reagovat na žalobní výtky dříve, než soud jeho úkon přezkoumá. Tuto povinnost nemůže nahradit to, že se dotčený orgán k věci „vyjadřoval“ již ve správním řízení, neboť předmětem vyjádření před soudem je konkrétní žalobní námitka reagující na jeho poslední „vyjádření“, respektive na to, jak s ním naložil žalovaný.

[15] V posuzované věci vydal závazné stanovisko, které je podkladem žalobou napadeného rozhodnutí a proti jehož obsahu směřovaly (podle městského soudu důvodné) žalobní námitky, nadřízený orgán územního plánování – MMR. Právě tomuto orgánu měl proto městský soud podle § 75 odst. 2 s. ř. s. umožnit, aby se k námitkám směřujícím proti jeho závaznému stanovisku vyjádřil. Městský soud však komunikoval pouze se žalovaným, jenž v řízení hájí primárně konečné rozhodnutí (v němž bez dalšího ze závazného stanoviska musel vyjít).

[16] Poslední věta § 75 odst. 2 s. ř. s. dále stanoví, jaký výrok musí následovat, dospějeli soud k závěru, že námitka proti podkladovému úkonu je důvodná: soud tento úkon zruší samostatným výrokem pro nezákonnost. Nezákonností ve smyslu § 75 odst. 2 poslední věty s. ř. s. je nutno rozumět i vadu procedury vedoucí k vydání závazného stanoviska, která mohla mít vliv na jeho „obsahovou“ zákonnost. Takovou vadou se u vrchnostenského aktu vyžadujícího odůvodnění tradičně míní i nepřezkoumatelnost [viz § 76 odst. 1 písm. a) či § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.], jež znemožňuje přezkum daného aktu v zákonem předepsaných mezích. Nepostačuje proto, popíšeli soud nezákonnost stanoviska v odůvodnění rozsudku a zrušíli toliko konečné správní rozhodnutí. Zákon tím výslovně odděluje zrušení konečného rozhodnutí od zrušení podkladového úkonu a vyžaduje, aby soud právní následek ve vztahu ke každému z nich vyslovil určitě a samostatně. Tomu odpovídá i § 78 odst. 8 s. ř. s., podle něhož soud doručí rozhodnutí, jímž se řízení končí, také orgánu, o jehož závazný podkladový úkon šlo. Ani následné doručení rozsudku však nemůže nahradit možnost vyjádřit se před rozhodnutím.

III.3 Povaha zjištěné vady

[17] Popsaná pochybení je nutno kvalifikovat jako jinou vadu řízení před městským soudem. Z výroku napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud zrušil konečné správní rozhodnutí, a z jeho odůvodnění je zároveň patrné, že tak učinil pro nedostatky druhostupňového závazného stanoviska, jež mimo jiné nenapravilo vady stanoviska prvostupňového. Jakkoliv městský soud částečně shledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, tato nepřezkoumatelnost spočívá právě v nedostatcích závazného stanoviska MMR, jehož závěry žalovaný toliko převzal. Napadený rozsudek proto není nepřezkoumatelný, jeho výrok je srozumitelný a odpovídá jeho odůvodnění, které bylo koncipováno způsobem, jenž odpovídal dosavadnímu režimu přezkumu závazných stanovisek – tj. jejich nezákonnost či nepřezkoumatelnost byla chápána jako nezákonnost či nepřezkoumatelnost konečného rozhodnutí, které jejich závěry převzalo. Pochybení krajského soudu tedy spočívá v nesplnění povinnost umožnit MMR vyjádřit se k námitkám směřujícím proti jeho závaznému stanovisku a v tom, že výrok napadeného rozsudku v úplnosti neodpovídá procesnímu následku, který § 75 odst. 2 s. ř. s. vyžaduje, shledáli soud námitku proti závaznému stanovisku důvodnou.

[18] Zjištěná vada přitom mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a je nutno k ní přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[19] Oprávnění dotčeného orgánu vyjádřit se k žalobním námitkám je zakotveno proto, aby měl dotčený orgán možnost výsledek soudního sporu ovlivnit. Nejde o možnost zpětně zhojit případné nedostatky stanoviska, ale zejména o příležitost vlastní argumentací například zpochybnit relevanci či pravdivost žalobních tvrzení, respektive správnost skutkové či právní argumentace žalobkyně v otázce týkající se působnosti dotčeného orgánu. Smyslem a účelem dané úpravy je umožnit přímý argumentační vstup orgánu, jenž stanovisko vydal, do řízení před správním soudem, a tím dosáhnout přesvědčivějšího vypořádání se s otázkami (typicky odbornými, na něž je daný orgán specializován), které mohou v souvislosti se soudním přezkumem stanoviska v řízení vyvstat. Pokud soud dotčenému orgánu takový vstup do řízení neumožní, jedná se o podobnou situaci (byť pouze ve vztahu k části předmětu řízení), jako když opomene doručit žalobu žalovanému a vyzvat jej k vyjádření (rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2012, č. j. 8 As 96/201159, č. 2726/2013 Sb. NSS).

[20] Také nezahrnutí výroku o zrušení závazného stanoviska MMR má významný dopad. Nejvyšší správní soud například obdobně z úřední povinnosti přihlíží k vadě spočívající v tom, že krajský soud rozhodl výrokem, pro který nebyly splněny procesní předpoklady stanovené zákonem (rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2023, č. j. 4 As 102/202325), nebo rozhodl tak, že ponechal část žalobního návrhu bez výroku (rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2006, č. j. 7 As 11/2005149, č. 1108/2007 Sb. NSS; usnesení NSS ze dne 24. 6. 2025, č. j. 7 Ads 18/202535). Pravidla o obsahu výroku tedy nejsou pouhou formalitou, neboť určují, o čem soud závazně rozhodl a jaké právní následky jeho rozhodnutí vyvolá. To musí platit i tam, kde zákon výslovně spojuje důvodnost námitky proti podkladovému úkonu s povinností tento úkon zrušit samostatným výrokem. Proto za běžných okolností bude opomenutí výroku podle § 75 odst. 2 poslední věty s. ř. s. vadou, k níž Nejvyšší správní soud přihlédne z úřední povinnosti a která obvykle povede ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.

IV. Závěr a náklady řízení

[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že se městský soud dopustil v řízení vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Zrušil proto napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. S ohledem na charakter zjištěné vady se již nezabýval ostatními kasačními námitkami.

[22] V dalším řízení městský soud v prvé řadě umožní správnímu orgánu, který závazné stanovisko vydal, aby se vyjádřil k žalobním námitkám, které svou povahou míří proti jeho závaznému stanovisku. Poté znovu posoudí zákonnost závazného stanoviska v mezích uplatněných žalobních bodů. Dospějeli k závěru, že některá z těchto námitek je důvodná, vedle žalobou napadeného rozhodnutí zruší také závazné stanovisko samostatným výrokem. Nový rozsudek doručí také dotčenému orgánu (§ 78 odst. 8 s. ř. s.). Městský soud je při dalším rozhodování vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[23] V dalším řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. října 2026

Karel Šimka
předseda senátu

Plný text

2 As 68/2026 - 74
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky, soudce Václava Štencla a soudkyně Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Městská část Praha 5, se sídlem [adresa] Praha 5, zastoupená JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) TELLUS spol. s r.o., se sídlem [adresa] Praha 6, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, II) Ing. M. H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2024, č. j. MHMP 470009/2024, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2026, č. j. 8 A 44/2024127, o návrhu osoby zúčastněné na řízení I) na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Soud ukládá osobě zúčastněné na řízení I) povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který podle položky č. 20 Sazebníku soudních poplatků (příloha zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) činí 1.000 Kč.

Odůvodnění:

[1] Úřad městské části Praha 5, odbor stavební úřad, změnil rozhodnutím ze dne 24. 11. 2022, č. j. MC05257776/2020, své rozhodnutí o umístění stavby pro stavební záměr AREÁL TELLUS ze dne 7. 10. 2020, č. j. MC05177866/2020. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím částečně změnil, ve zbytku odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, které městský soud v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[2] Nejvyšší správní soud obdržel dne 7. 4. 2026 kasační stížnost a dne 6. 5. 2026 její doplnění, se kterým osoba zúčastněná na řízení I) (dále „stěžovatelka“) spojila návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V návrhu uvádí, že všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou kumulativně naplněny: výkon rozsudku městského soudu pro ni znamená újmu spočívající v nutnosti přerušit stavební řízení a přípravu realizace stavby, včetně navazující výstavby, v uplynutí platnosti vydaných závazných stanovisek dotčených orgánů a vyjádření správců inženýrských sítí a především v růstu úrokových nákladů spojených s financováním záměru. Újma hrozící stěžovatelce je bezprostřední, reálná a nevratná, zatímco dalším osobám včetně žalobkyně žádná újma nemůže reálně vzniknout, protože navazující stavební řízení doposud není skončeno a zcela jistě nebude skončeno dříve, než Nejvyšší správní soud rozhodne o kasační stížnosti. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Naopak je v souladu s veřejným zájmem na urychlení povolovacích procesů, rychlejší bytové výstavbě v Praze a využití brownfieldu.

[3] Žalovaný se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil. Žalobkyně a osoba zúčastněná na řízení II) se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřily tak, že podmínky dle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), dle jejich názoru v projednávané věci nejsou splněny. Proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek.

[4] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[5] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s., soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Kasační stížnost v této věci nemá ze zákona odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatelky přiznat, jsouli splněny tři materiální předpoklady vyplývající z citovaných ustanovení: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatelku znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatelku nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně (usnesení NSS ze dne 18. 9. 2025, 2 As 182/202555, bod 5).

[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci popsané požadavky nebyly naplněny.

[8] Z konstantní judikatury NSS vyplývá, že přiznání odkladného účinku má mimořádný charakter; má být vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy a nemá být v řízení před správními soudy pravidlem (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/201788, č. 3948/2019 Sb. NSS, bod 30). Soud jím totiž ještě před meritorním rozhodnutím prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, jež je potřeba považovat za zákonné a věcně správné, dokud není zákonným postupem zrušeno (usnesení NSS ze dne 22. 12. 2003, č. j. 7 A 115/200267, č. 760/2006 Sb. NSS; usnesení NSS ze dne 6. 11. 2025, č. j. 2 As 224/202541, bod 12).

[9] Skutečnosti nasvědčující vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelky oproti jiným osobám jsou vždy individuální, tedy závislé pouze na osobě a situaci stěžovatelky. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatelka, která musí konkretizovat, jakou újmu by pro ni znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje a uvést její intenzitu (usnesení NSS ze dne 18. 9. 2025, 2 As 182/202555, bod 6). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická. Přiznání odkladného účinku má místo jen tam, kde jeho nezbytnost převáží nad obecným požadavkem právní jistoty opírající se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci (usnesení NSS č. j. 2 As 224/202541, bod 14).

[10] Stěžovatelka ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku rozvedla výši odhadovaných nákladů spojených s přerušením přípravy realizace stavebního záměru napadením změny územního rozhodnutí (odhadem mají přesáhnout částku 150.000 Kč, k tomu úrokové náklady 128.421 Kč za každý měsíc prodlení). Tato tvrzení současně opřela o několik důkazů. Nijak nicméně nespecifikovala své aktuální majetkové poměry. Tvrzená výše nákladů, které stěžovatelce potenciálně v důsledku přerušení realizace stavebního záměru vzniknou, přitom sama o sobě nic nevypovídá o tom, jak závažné dopady by uhrazení těchto částek na její činnost, resp. finanční situaci mohlo mít (k tomu srov. usnesení NSS č. j. 2 As 224/202541, bod 15). Stěžovatelka k návrhu nepředložila žádné podklady způsobilé osvědčit její aktuální majetkové poměry, a tedy i závažnost tvrzené hrozící újmy (např. údaje o svém současném majetku, výši aktivních zůstatků na bankovních účtech, případně o veškerých svých pohledávkách, závazcích atp., srov. např. usnesení NSS ze dne 12. 9. 2024, č. j. 2 As 176/202425).

[11] Stěžovatelka argumentuje v návrhu judikaturou NSS, která pojímá odkladný účinek kasační stížnosti jako výjimku z pravidla v případech, kdy újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba, resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení NSS ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 Afs 73/2014, bod 5). Přesto se sama stěžovatelka spokojila pouze s obecným tvrzením, že výkon rozsudku městského soudu jí způsobuje závažnou majetkovou újmu a narušuje její právní jistotu, což zcela znemožňuje rozumné plánování přípravy a realizace stavby, přičemž každý měsíc se tato újma dále navyšuje. Takové konstatování nicméně nemůže odpovídat požadavkům na dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení, jak jej vymezila výše citovaná judikatura: bez informací o majetkových poměrech si soud nemůže vytvořit ucelenou představu o citelnosti případné újmy hrozící stěžovatelce výkonem rozsudku městského soudu.

[12] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelčině tvrzení ohledně naplnění základní podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (hrozba reálné a závažné újmy výkonem rozsudku městského soudu). Z tohoto důvodu se již nezabýval naplněním dalších kritérií (újma stěžovatelky by byla nepoměrně větší, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám, a neexistence rozporu s důležitým veřejným zájmem).

[13] Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud neshledal návrh stěžovatelky důvodným ve smyslu § 73 odst. 2 a § 107 s. ř. s., a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Zároveň připomíná, že toto usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nepředjímá rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení NSS ze dne 8. 10. 2015, č. j. 2 As 228/201522).

[14] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku ve výši 1.000 Kč. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Poplatková povinnost v daném případě vzniká dnem právní moci tohoto usnesení [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/201232, resp. usnesení rozšířeného senátu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, bod 24]. Nejvyšší správní soud proto výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku. Pro úplnost však dodává, že povinnost uložená výrokem II. již byla splněna, neboť stěžovatelka uvedený soudní poplatek uhradila před vydáním tohoto usnesení. Jelikož nemá stěžovatelka soudní poplatek na základě výroku II. (znovu) platit, nestanovil soud lhůtu ke splnění této povinnosti ani platební místo.

[15] Stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dále požádala, aby Nejvyšší správní soud v případě, že nevyhoví návrhu, projednal věc přednostně ve smyslu § 56 s. ř. s. Stěžovatelce má hrozit bezprostřední, reálná a nevratná újma, přičemž výkon rozsudku má za následek zásah do práv stěžovatelky nabytých v dobré víře a do její právní jistoty, a to minimálně do doby pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti. Přednostní projednání věci je proto v zájmu hospodárnosti řízení i v zájmu ochrany práv stěžovatelky.

[16] Podle § 56 odst. 1 s. ř. s., použitelného přiměřeně dle § 120 s. ř. s., soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly; to neplatí, jsouli u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci.

[17] Nejvyšší správní soud neshledal, že by ve stěžovatelčině věci byly dány závažné důvody pro její přednostní projednání. Důvody vyžadující předřazení mimo pořadí ve smyslu § 56 odst. 1 in fine s. ř. s. musejí být relevantní a svědčící naléhavosti přednostního rozhodnutí v konkrétní věci (srov. usnesení NSS ze dne 12. 6. 2024, č. j. Aprn 1/202412, bod 14). Nejvyšší správní soud však již při posuzování kritérií přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v této konkrétní věci zjistil, že stěžovatelka neprokázala vznik reálné a nevratné újmy v důsledku výkonu rozsudku městského soudu. Nadto stěžovatelka sama v části návrhu na přiznání odkladného účinku, v níž tvrdí, že jiným osobám nevznikne přiznáním odkladného účinku újma, uvádí, že navazující stavební řízení se nachází teprve v prvním stupni. K jeho pravomocnému skončení má odhadem dojít nejméně za dva roky, tedy pravděpodobně mnohem později, než NSS rozhodne o kasační stížnosti. Stěžovatelka tak neosvědčila okolnosti, které by zakládaly naléhavost přednostního rozhodnutí.

[18] Nejvyšší správní soud proto projedná kasační stížnost stěžovatelky podle pořadí, v jakém k němu došla, v souladu s § 56 odst. 1 části věty před středníkem ve spojení s § 120 s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. května 2026

Karel Šimka
předseda senátu