Rozsudek ze dne 8. 1. 2021
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové, soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. T. P., bytem [adresa] . Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2018, č. j. MV-74037-9/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 A 153/2018 - 66,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 A 153/2018 - 66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně podala u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“) podle § 44a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 8. 10. 2015, č. j. OAM-10945-29/DP-2015 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), zamítl žádost žalobkyně a platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců neprodloužil, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území České republiky. Správní orgán I. stupně shledal existenci jiné závažné překážky v tom, že žalobkyně neplnila účel povoleného pobytu a nepodnikala jako OSVČ, nýbrž nelegálně vykonávala závislou práci.
[3] Správní orgán I. stupně závěr o nelegálním výkonu práce založil na zjištění, že žalobkyně v letech 2012 až 2015 pracovala v drůbežářském závodě u linky, k této práci neměla žádné pracovní povolení ani sjednánu pracovní smlouvu. Byla hodnocena podle pracovních hodin, práce jí byla přidělována a kontrolována, vstup na pracoviště byl monitorován pomocí čipové karty a žalobkyně nedisponovala doklady o svých příjmech. Správní orgán I. stupně vyšel z výslechu žalobkyně a dále z rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „oblastní inspektorát práce“) ze dne 15. 1. 2014, č. j. 10702/9.30/13/14.3-RZ, potvrzeného rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 5. 2014, č. j. 918/1.30/14/14.3, které se týkalo kontroly v daném drůbežářském závodě dne 17. 7. 2012. Při kontrole byla zjištěna nelegální práce skupiny osob vietnamské státní příslušnosti. Správní orgán I. stupně rovněž shledal, že rozhodnutí je přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, neboť ostatní rodinní příslušníci žalobkyně (manžel a dvě děti) žijí na území domovského státu, a nedošlo tak k přetrhání vazeb žalobkyně k zemi jejího původu.
[4] Žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 6. 2018, č. j. MV-74037-9/SO-2016, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila prvoinstanční rozhodnutí. Ztotožnila se se závěrem, že žalobkyně fakticky nepodnikala, ale vykonávala závislou práci. Konstatovala, že pobyt žalobkyně na území České republiky je podmíněn plněním jednoho z konkrétních účelů aprobovaných zákonem o pobytu cizinců, přičemž v případě žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je vyžadováno dlouhodobé a kontinuální plnění daného účelu. Žalovaná uvedla, že měla být posuzována primárně doba od 13. 5. 2013 do 12. 5. 2015, nikoliv správním orgánem I. stupně uváděné období od roku 2012, neboť toto období muselo být předmětem posouzení u předcházející žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Uvedené však podle žalované nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně sice nefiguruje v rozhodnutí oblastního inspektorátu práce ze dne 15. 1. 2014, avšak ve své výpovědi potvrdila, že se popsané práce účastnila na stejném místě a pod hlavičkou sdružení uvedeného v předmětném rozhodnutí. Rozhodnutí oblastního inspektorátu práce a Státního úřadu inspekce práce tedy dokreslují skutečnost, že žalobkyně namísto výkonu samostatné výdělečné činnosti vykonávala závislou práci.
[5] Proti rozhodnutí žalované žalobkyně brojila žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vyšel v odůvodnění ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Ads 272/2016 - 53, ve věci kasační stížnosti JUDr. E. P. Toto řízení se týkalo již citovaného rozhodnutí oblastního inspektorátu práce ze dne 15. 1. 2014 (a na něj navazujícího řízení), kterým byl JUDr. P. uznán vinným, že umožnil dvaceti třem v rozhodnutí specifikovaným cizincům vietnamské státní příslušnosti výkon nelegální závislé práce mimo pracovněprávní vztah, čímž porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a navíc bez povolení k zaměstnání, čímž porušil § 89 zákona o zaměstnanosti.
[6] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že „oblastní inspektorát práce provedl dne 17. 7. 2012 v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a. s., v Modřicích, kontrolu dle § 5 odst. 1 písm. a) v rozsahu § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, a dle § 125 v rozsahu § 126 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Při kontrole byli v areálu při výkonu práce zjištěni cizinci vietnamské státní příslušnosti (mj. i žalobkyně ve věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 A 153/2018), kteří do‚záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob podle ustanovení § 132 odst. 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti‘ (dále jen ‚záznamy ze 17. 7. 2012‘) uvedli, že práci (zpracování uzenin, porcování kuřat apod.) vykonávají pro žalobce (= JUDr. E. P.).“ (zvýraznění provedl Nejvyšší správní soud).
[7] Dále krajský soud rozsáhle citoval závěry Nejvyššího správního soudu přijaté v rozsudku č. j. 1 Ads 272/2016 - 53, týkajícím se správního deliktu podle zákona o zaměstnanosti spáchaného JUDr. E. P. Konkrétně krajský soud citoval body 37 až 48 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 272/2016 - 53, přičemž kromě jím provedeného krácení tyto pasáže převzal doslovně. Citované pasáže se vztahují k tomu, že se v tamním řízení Krajský soud v Brně dostatečně a správně zabýval tím, zda cizinci zjištění při kontrole provedené oblastním inspektorátem práce dne 17. 7. 2012 vykonávali fakticky závislou práci. Věnuje se také otázce existence smlouvy o sdružení a jejímu vlivu na tehdy projednávaný případ. Závěrem krajský soud pouze uvedl, že „je zřejmé, že Nejvyšší správní soud zodpověděl v rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Ads 272/2016 - 53, vše podstatné pro posouzení věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 A 153/2018. Tato žaloba byla proto shledána nedůvodnou a soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.“
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský soud nezabýval všemi žalobními námitkami a pouze odkázal na rozhodnutí Nevyššího správního soudu č. j. 1 Ads 272/2016 - 53. Dále stěžovatelka odmítá závěr, že fakticky vykonávala závislou práci, a tvrdí, že vykonávala podnikatelskou činnost. Stěžovatelka dovozuje, že v jejím případě nebyly naplněny všechny znaky závislé práce, jak byly popsány v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 272/2016 - 53 a jak na ně krajský soud odkázal.
[10] Žalovaná považuje rozsudek za plně přezkoumatelný, neboť se krajský soud řádně vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky. Pokud krajský soud ve svém rozsudku výrazně citoval z již existujícího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci jiného cizince, je tomu tak proto, že se jedná o skutkově obdobnou věc, která byla již správními soudy mnohokrát řešena. V těchto případech cizinci za stejných podmínek vykonávali v rámci areálu společnosti Vodňanská drůbež, a. s., závislou práci, zpravidla rutinní činnost u výrobního pásu, ačkoli na území pobývali na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Posouzení výkonu závislé práce u těchto cizinců tedy bude zcela stejné, neboť jejich činnost byla obdobného charakteru.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, ke které je podle § 109 odst. 4 s. ř. s. případně povinen přihlédnout i bez návrhu. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 - 51).
[14] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94; ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130; ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62 a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75).
[15] Krajský soud odůvodnění svého rozsudku zcela vystavěl na argumentaci obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 272/2016 - 53, týkajícím se přezkumu rozhodnutí o uložení trestu jiné podnikající fyzické osobě (JUDr. P.) za správní delikt spočívající v umožnění výkonu nelegální práce. Uvedl, že mezi osobami zjištěnými kontrolou inspektorátu práce byla i stěžovatelka [srov. bod 20 napadeného rozsudku]. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě. Rozsudek č. j. 1 Ads 272/2016 - 53 se sice týkal provozovny, v níž měla působit i stěžovatelka, nicméně v rozhodnutích týkajících se správního deliktu spáchaného JUDr. P., z nichž krajský soud vycházel, stěžovatelka žádným způsobem nefigurovala. Ze spisového materiálu, který měl krajský soud k dispozici, vyplývá, že stěžovatelka při kontrole, jež vedla k zahájení řízení o správním deliktu na úseku zaměstnanosti s JUDr. P., nebyla v provozovně zastižena ani kontrolována a není uvedena mezi kontrolovanými osobami v rozhodnutích týkajících se JUDr. P.
[16] Krajský soud se měl zabývat tím, zda správní orgány správně vycházely z rozhodnutí vydaných v řízení o správním deliktu JUDr. P. jako podkladů pro rozhodnutí o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelce, a zda i na základě dalších podkladů (např. výslechu stěžovatelky) správně dospěly k závěru, že stěžovatelka fakticky nevykonávala podnikatelskou činnost, ale závislou práci, a tedy dlouhodobě neplnila účel pobytu. Tyto skutečnosti pak měl krajský soud posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu řízení o žádosti stěžovatelky o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění a v něm vydaným rozhodnutím.
[17] K ustanovením, která byla užita v daném řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, se přitom váže bohatá judikatura, a to i v případech velmi podobných až totožných se stěžovatelčiným. V rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 2 Azs 169/2019 - 25, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „k námitce stěžovatelky [Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců – poznámka Nejvyššího správního soudu], že rozsudek ve věci JUDr. P. byl v dané věci relevantní, Nejvyšší správní soud uvádí, že mohl sloužit jako jeden z podkladů pro rozhodnutí, nicméně z něj nelze přímo vyvozovat důsledky pro jiné osoby, natož v zcela odlišném typu řízení se zcela odlišným předmětem.“ Tento závěr plně dopadá i na případ stěžovatelky. Ze závěrů přijatých v rozhodnutí oblastního inspektorátu práce ze dne 15. 1. 2014 a na něj navazujícího řízení tedy lze podpůrně vycházet, avšak případ stěžovatelky je nutno posoudit individuálně ve světle judikatury týkající se řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Není možné konstatovat, že závěry jiného soudního řízení ve věci správního deliktu, které navíc na případ stěžovatelky nedopadá bezprostředně, poskytují dostatečnou odpověď na žalobní námitky uplatněné v řízení, jímž mělo být přezkoumáno rozhodnutí o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení krajský soud posoudí žalobu stěžovatelky v souladu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu, tedy řádně přezkoumá rozhodnutí žalovaného na základě žalobních námitek a při použití přiléhavé judikatury.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 2. 9. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové, soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. T. P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2018, č. j. MV-74037-9/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 A 153/2018 – 66, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
takto:
I. Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.
II. Žalobkyni se ukládá zaplatit ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobkyně a platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) [správně § 37 odst. 2 písm. a), pozn. Nejvyššího správního soudu] ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, neprodloužilo. K neprodloužení dlouhodobého pobytu vedlo zjištění jiné závažné překážky pobytu žalobkyně na území České republiky – žalobkyně nesplnila účel povoleného pobytu. Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobou spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Krajský soud žalobě odkladný účinek usnesením ze dne 7. 8. 2018, č. j. 30 A 153/2018 – 49, přiznal, žalobu pak rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 A 153/2018 - 66 (dále jen „napadený rozsudek“), jako nedůvodnou zamítl.
[2] Kasační stížnost proti napadenému rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) spojila s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který se až na nepatrné detaily shoduje s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby. Stěžovatelka je přesvědčena, že následky napadeného rozhodnutí by pro ni znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout přiznáním odkladného účinku jiným osobám. Svým chováním neohrožuje zájmy České republiky, v případě opuštění území pozbude možnost řádně hájit své zájmy, zejména účastnit se jednání soudů, případně též správních orgánů, pokud by soud ve věci žaloby rozhodl v její prospěch. V případě nuceného návratu do Vietnamu nebude mít prostředky k tomu, aby se případně vrátila zpět do České republiky, pokud soud její žalobě proti napadenému rozhodnutí vyhoví. Stěžovatelka má ve Vietnamu rodinu (dvě děti a rodiče), která na ní ekonomicky závisí, většinu příjmu zasílá do Vietnamu. V České republice žije s přestávkou od roku 2009, kdy jí vzniklo živnostenské oprávnění; po celou tuto dobu řádně plnila své zákonné povinnosti. Závěrem poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se odkladu účinků pravomocného rozhodnutí správního orgánu a práva na spravedlivý proces.
[3] Žalovaná ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedla, že není splněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku, která spočívá v prokázání hrozící újmy stěžovatelce. Pokud by Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek stěžovatelčině kasační stížnosti, musel by jej přiznat ve všech případech, v nichž cizinci nebylo prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. Pokud by v takových situacích soudy měly přiznávat odkladný účinek, obsahovala by tuto povinnost sama právní úprava. Na podporu svých závěrů žalovaná odkázala na relevantní judikaturu.
[4] Podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Odkladný účinek představuje institut mimořádné povahy, tedy výjimku ze zákonného pravidla v § 107 s. ř. s. Proto i k jeho využití musí nastat mimořádné okolnosti. Současně je na žadateli o odkladný účinek, aby takové mimořádné okolnosti konkrétně vylíčil a podrobně zdůvodnil, proč se domnívá, že jeho mimořádná situace vyžaduje odložení účinků pravomocného rozhodnutí (k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 – 32). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má současně povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32).
[6] Stěžovatelka spatřuje hrozbu nepoměrně větší újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. v nuceném opuštění území České republiky, které by podle ní vedlo k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se na území České republiky nedopustila žádné nelegální činnosti a její další pobyt na území nemůže znamenat hrozící nebezpečí pro třetí osoby, případně jinou újmu.
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom své dřívější judikatury, zejm. usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100. Na citované usnesení stěžovatelka odkázala v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a právním názorem, který v něm Nejvyšší správní soud dříve vyslovil, se řídil rovněž krajský soud při rozhodování o odkladném účinku žaloby. Závěry dovozené v citovaném usnesení, týkající se práva na osobní účast v řízení o kasační stížnosti, však byly relativizovány pozdějšími usneseními Nejvyššího správního soudu, která krajský soud při svém rozhodování o přiznání odkladného účinku nezohlednil. Jedná se např. o usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 Azs 273/2017 – 19, usnesení ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 Azs 261/2017 – 25, nebo usnesení ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 Azs 270/2017 – 28.
[8] Rozhodovací praxi týkající se návrhů na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v cizinecké nebo azylové agendě odůvodněných zejména možným dotčením procesních práv sjednotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v nedávném usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 – 38. V citovaném usnesení uvedl, že pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepostačuje pouze v obecné rovině vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nebo jeho právo být v kontaktu se svým zástupcem, pokud k tomuto tvrzení nepřistoupí další důvody či individuální okolnosti soudního řízení v dané věci. V nyní řešeném případě však stěžovatelka takové důvody ani specifické okolnosti v návrhu na přiznání odkladného účinku nepředestřela. Stěžovatelka neuvedla žádná tvrzení, z nichž by vyplývalo, že pro výkon práva na spravedlivý proces je její osobní přítomnost opravdu stěžejní.
[9] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepovažuje v této věci podmínky pro přiznání odkladného účinku za splněné. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že návrh na přiznání odkladného účinku obsahuje pouze zcela obecná tvrzení, která stěžovatelka žádným způsobem nekonkretizovala ve vztahu ke kasační stížnosti a řízení o ní. Stěžovatelka blíže nepopsala, jakých procesních práv by byla v důsledku nepřiznání odkladného účinku zbavena. Neprokázala ani to, že by nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti utrpěla nepoměrně větší újmu než jiné osoby. Obecné prohlášení o stěžovatelčině rodině, kterou finančně zajišťuje, a o nedostatku finančních prostředků pro případný návrat z Vietnamu zpět do České republiky, ani tvrzené řádné plnění veškerých zákonných povinností nemohou samy o sobě obstát jako důvody pro přiznání odkladného účinku.
[10] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí a zvážení tvrzení stěžovatelky dospěl k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky napadeného rozsudku pro stěžovatelku samy o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na právech. Není proto splněna hned první podmínka pro přiznání odkladného účinku (§ 73 odst. 2 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.), a proto nemohlo být jejímu návrhu vyhověno (výrok I.)
[11] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat žádné závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
[12] Vzhledem k tomu, že podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatkové povinnosti a stěžovatelka nespadá mezi osoby osvobozené od povinnosti soudní poplatek hradit, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Soudní poplatek ve výši 1 000 Kč je možno uhradit v kolcích vylepením na vyznačeném místě v příloze tohoto usnesení (po připojení svého podpisu jej stěžovatelka zašle zpět Nejvyššímu správnímu soudu), anebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 - [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno, závazný variabilní symbol pro identifikaci platby: 1020528520.
[13] Veškeré písemnosti je třeba zaslat ke sp. zn. 2 Azs 285/2020 na adresu Nejvyšší správní soud, [adresa] [PSČ obec], případně elektronicky na elektronickou podatelnu ([email]) nebo do datové schránky Nejvyššího správního soudu (wwjaa4f).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 § 120 s. ř. s.).
V případě placení kolkovými známkami je třeba nalepit vždy oba jejich díly (neznehodnocené) na tiskopis na vyznačeném místě, tiskopis podepsat a vrátit jej označenému soudu.
V Brně dne 2. září 2020
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu
Vyhovuji výzvě a v kolkových známkách zasílám určený soudní poplatek 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
sp. zn. 2 Azs 285/2020
podpis .................................................
Místo pro nalepení kolkových známek: